Skok
na seznam »za dveřmi« Skok
na Homepage
Poslední úprava 30. 7. 2007
Akathist – (akafist) – dosl. „hymnus, při kterém se nesedí", chvalozpěv. Nejslavnějším a klasickým je prvý akathist pocházející nejpozději ze 6. století. Místem vzniku i používání je křesťanský Východ (Byzanc; snad přímo Konstantinopolis); později se s ním můžeme setkat i na Západě. Tento akathist je chvalozpěvem k přesvaté Bohorodici (v r. 1996 byl tento Akathist vydán v novém překladu v nakladatelství Refugium, viz informace o nepravoslavných edicích v knižní nabídce). Dále existují akathisty k Pánu Ježíši (jeden z akathistů k Ježíši Kristu je spolu s výše zmíněným akathistem k přesvaté Bohorodici součástí známé české pravoslavné modlitební knížky „Otče náš" viz knižní nabídka); používá se i řada akathistů k divotvorným ikonám Matky Boží a nespočet akathistů k různým světcům. Akathisty převládají v hymnografické pravoslavné tvorbě druhého tisíciletí.
Anathema – (anafema) – oddělení, exkomunikace; nepřesně: prokletí, budiž proklet; (vyobcování z Církve, oddělení). Do češtiny je udělení anathemy tradičně překládáno jako "proklít", což není zcela správné (bohužel, tradiční český překlad pod vlivem západním citelně a neblaze posunul význam tohoto slova). Pravoslavná církev nikoho neposílá do pekel; pokud někomu oznamuje (uděluje) anathemu, pak jemu i ostatním lidem tím oznamuje, že svými skutky, řečí či smýšlením opustil Kristovu Církev, která se tímto zříká dalšího soudu nad ním a odevzdává ho vyššímu soudu Božímu (etymologicky zanamená slovo "athathema" – "pozdvihnout vzhůru"). Určení věčného údělu toho, kdo se oddělil od Církve, není naší věcí, nýbrž Boží. Sám Bůh bude soudit takového člověka, který nedbal varovaní a napomenutí a překročil hranice Církve směrem ven. Anathemou se provádí formální exkomunikace, která je však v pravoslaví pouhou reflexí již daného stavu – tedy toho, že onen nešťastný člověk už před tím sám sebe duchovně z Církve vyloučil z Církve. Proto říkáme, že se anathema "oznamuje" – dává se veřejně na vědomí něco, co se již stalo a co již svou vůlí onen člověk duchovně vykonal. Formální anathema (vyhlášená Církví) je tudíž následkem anathemy duchovní (kterou si člověk udělil sám). Slovo "anathema" se v Pravoslaví používá velice opatrně. Nespravedlivě udělená anathema je hrozný hřích padající na hlavu toho, kdo se opovážil ji vyslovit. Toto slovo se v Písmu svatém vyskytuje u ap. Pavla: "Jestliže vám někdo hlásá jiné evangelium… budiž proklet!" (Gal 1,9) A dále např.: Řím 9,3; 1.K 12,3; 1.K 16,22.
Archiepiskop – arcibiskup
Avva – otec, abba; titul mnichů
Askese – cvičení (v původním předkřesťanském významu – atletické cvičení), (duchovní) zápas se svou hříchem pokaženou nižší přirozeností (úsilí za získání křesťanské dokonalosti, očištění srdce, potření vášní, osvobození se od nectností a naopak osvojení si ctností); v praxi jsou asketickými skutky především: půst, odříkání, bdění, sebezapírání, zříkání se tělesného pohodlí a nadbytku (zachovávání skromnosti a minimalisace potřeb k živobytí). „Každý, kdo zápasí, všeho se zdržuje" (aby získal nepomíjející věnec, tj. odměnu; ...proto umrtvuji své tělo) (1. Kor 9,25-27). „Každý den umírám..." praví apoštol, aby nám dal příklad (1. Kor 15,31). (Viz též heslo „čistota" a „zápas".)
Běs – démon, zlý duch
Blahodať – dar Boží, působení Boží (řecky – cháris; v západním křesťanství se překládá zavádějícím širokým pojmem "milost"; proto byl v českém pravoslavném překladu Nového zákona z přelomu 19. a 20. století do češtiny znovu uveden staroslověnský termín blahodať). Nejedná se zde totiž jen Boží milosrdenství a milost (prominutí, odpuštění), především jde o posvěcující působení nestvořených energií Ducha Svatého. Apoštol Pavel pravil: „Blahodatí Boží jsem to, co jsem" (1.Kor 15,10). Blahodatí jsme ospravedlněni skrze vykoupení v Kristu Ježíši (Řím 3,24). Skrze tyto svaté nestvořené energie poznáváme Boha (v tom je spása člověka – věčný život; Jan 17,3); očištěné srdce je schopno tyto energie zřít jako tzv. „světlo hory Tábor". Člověku je Boží podstata zcela nepřístupná; může však Boha poznávat a s Bohem se spojovat skrze jeho blahodatné energie. Tyto energie jsou podle pravoslavné věrouky nestvořené; římsko-katolická věrouka považuje Boží energie za stvořené (tento rozdíl není malicherností, ale má dalekosáhlé důsledky v církevním učení a praxi; rozdílné učení o Božích energiích patří k závažným dogmatickým odlišnostem mezi pravoslavnou a římsko-katolickou církví). Učení sv. Řehoře Palamy (v pravoslavné církvi rehabilitoval Západem napadanou praxi hesychasmu; původně mnich vyslaný z Athosu bránit tradiční východní způsob modlitby, později biskup soluňský; + 1359; svátek 14.11. a vždy 2. neděli velkopostní) - jeho formulace o nestvořených enegiích - byly sněmovně přijaty jako dogmatická součást pravoslavné věrouky. Na základě toho bylo římsko-katolické učení o stvořených energiích celou pravoslavnou církví anathematisováno (viz výše: anathema).
Ctnost – (staroslověnsky: dobrodětěl) dobrý skutek, blahý čin; myslí se správný způsob jednání, chování a smýšlení; veškeré jednání a myšlení křesťana má být ctnostné. Ctnosti jsou drahocennosti, kterými se můžeme obohatit při životě v tomto světě a o toto bohatství nebudeme připraveni smrtí, naopak na věky budeme užívat tohoto bohatství, naspořeného do nebeských pokladnic, kde je rez nekazí, mol nežere a zloději nekradou … (Mat 6,19-21; Luk 12,33-34; Mat 19,21)
Čistota – čistota těla – myslí se čistota mravní; ve slovanském originále používáno pro čistotu slovo „cělomudrije" - uzdravující, celostné myšlení; vnitřní nerozdělenost. (Je to opak hříchem a vášněmi rozdrobeného lidského nitra.) Myslí se tím vnitřní čistota; nevinnost, která uzdravuji nitro člověka; očištění nejen těla, ale především myšlení od špatných myšlenek, hříchu a vášní. Celistvost duše nerozkládané hříchem a vášněni. O spojitosti tělesného hříchu s vnitřním stavem viz slova Páně: Kdo pohlédne nečistě, žádostivě na ženu, již s ní zcizoložil ve svém srdci. Další významy: rozumnost, čistota v myšlenkách i tělesná, neposkvrněnost; též skromnost, střízlivost, zdrženlivost; viz taktéž Tit 2,4-5); znamená neposkvrňovat své tělo hříchem a duchovní nečistotou; naše těla jsou údy Kristovy (1.Korint 6,15); Bible praví: „Tělo ne smilstvu, nýbrž Pánu," a „Utíkejte od smilstva … kdo smilní, hřeší proti svému tělu" (1.Korint 6,13 a 18), jinde apoštol jasně praví: „Což nevíte, že nespravedliví nezdědí Království Boží? Nemylte se – ani smilníci ani modláři ani cizoložníci (ani poskvrnění) ani samoprznitelé ani homosexuálové (v českém překladu zamlženo, ale v originále Písma se na tomto místě jasně hovoří o homosexualitě) ani lakomci ani zloději ani opilci ani zlolajci (utrhači) ani lupiči nezdědí Království Boží" (1.Kor 6,9-10) „Vězte, že žádný smilník či prostopášník (nečistý) ani chamtivý (lakomý) nebude mít podíl na Království Božím ... Kvůli těmto věcem přichází hněv Boží na syny nepokorné … Žijte tedy jako synové světla" (Efez 5,5-6 a 8). A jinde se praví o umrtvování pozemských (tělesných) sklonů: „Umrtvěte pozemské údy své: smilství, nečistotu, chlípnost, zlou žádost, lakomství … kvůli kterým přichází Boží hněv" (Koloským 3,5); neboť, „kdo žije podle těla (totiž dle jeho žádostí), nemůže se líbit Bohu" (Řím 8,8), vždyť „tělesné myšlení je nepřítel Boží" (Řím 8,7). „Každý je pokoušen svou žádodostivostí, puzen a sváděn; potom žádost počavši rodí hřích, vykonaný hřích pak zplodí smrt" (Jakub 1,14-15). „Jestliže podle těla žijete, zemřete; pakli Duchem skutky těla umrtvujete, budete žít; totiž ti, kteří jsou vedeni Duchem Božím, jsou synové Boží" (Řím 8,13-14). „Těla vaše jsou chrámem Ducha Svatého, který ve vás přebývá" (1.Kor 6,19). „Toto je vůle Boží, vaše svatost (posvěcení), abyste se chránili smilstva a aby každý z vás uměl nádobu svou (tj. své tělo) držet ve svatosti a ve cti a ne ve vášnivé žádosti, jako pohané, kteří Boha neznají" (1.Tesal 3-5). „Duchem choďte a žádosti těla neuskutečňujte, neboť tělesné žádosti jsou proti Duchu, Duch pak proti tělu – ti dva si navzájem odporují – nečiňte, čeho by se vám zachtělo! … Toto jsou skutky těla: cizoložství, smilstvo, nečistota, chlípnost, modloslužba (tj. např. i mamon, lakomství – Efez 5,5), čarování (tj. i psychotronika, magie, horoskopy, zaklínání, věštění, okultismus atd.), nepřátelství, rozepře, žárlivost, hněv, (pohoršení), herese, závist, vraždy, opilství, hýření apod. … Kdo takové věci činí, nezdědí Království Boží. Ovoce Ducha je: láska, radost, pokoj, trpělivost, dobrota, milosrdenství, víra (věrnost, důvěra), tichost, zdrženlivost... Ti, kteří jsou Kristovi, ukřižovali své tělo i s jeho vášněmi a žádostmi. Jsme-li Duchem živi, Duchem i choďme" (Galat 5,16-25). „Proto vás prosím, bratří, skrze slitování Boží, odevzdejte svá těla (zdrženlivostí od tělesných rozkoší) v oběť živou, svatou a Bohu libou (příjemnou) - to ať je vaše duchovní bohoslužba. Nepřipodobňujte se tomuto věku (světu), ale proměňujte se obnovením své mysli, abyste zjistili, co je vůle Boží dobrá, libá a dokonalá" (Řím 12,1-2).
Dojetí nebo lítost – duchovní citlivost, vnímavost (starosl.: umilenije); duchovně vnímavý stav srdce (nemá nic společného s emocionálním unesením, citovým vzplanutím, sentimentalitou!; exaltovaná emocionalita totiž bývá v duchovním životě většinou spojena s oklamáním démony; pravoslaví se vyhýbá jitření citů, naopak pěstuje v této oblasti střízlivost (sv. Filotheos Sinajský varuje, řka, že je mnoho mnichů, kteří nerozpoznávají iluzorní výtvory vlastní mysli, které pocházejí od démonů); cílem duchovního života je dosažení hesychastického [mlčenlivého] klidu, tj. bdělého pozorného mlčení). (Viz „hesychie" a „Ježíšova modlitba".)
Episkop – biskup, archijerej. Doslova: "dozorce, dohlížeč"
Herese – Herese, heretik: blud, bludař; kacířství; jedná se o nesprávné, nepravdivé křesťanské učení, nepůvodní křesťanské vyznání, pokaženou křesťanskou nauku (slovo je v řečtině odvozeno od "výběr" či "zkrácení"; myslí se tím deformované učení). Heretické křesťanství nemá spasitelnou moc, neboť jedině pravda může člověka spasit, nikoliv lež. Ježíš o sobě pravil: "Já jsem ta cesta i pravda i život; žádný nepřichází k Otci, než skrze mne" (Jan 14,6), Ducha Svatého nazýváme "Duchem Pravdy" (Jan 15,26 a 16,13); zatímco ďábel je považován za "otce veškeré lži" (Jan 8,44) – a tedy i herese, proto herese vede nikoliv k Bohu, nýbrž ke svému otci – k ďáblu. Heretik nemá podíl na Církvi Kristově, neboť "nemá žádné společenství světlo s temnotou a pravda se lží..." Není možné být v Duchu Svatém a vyznávat lež (pokaženou, nepravdivou víru) a také naopak - není možno být v duchu ďáblově a vyznávat pravdu. Doslova se dá slovo hereze přeložit jako "výběr" - tj. křesťanské učení, z něhož je něco vybráno, ubráno; resp. učení, které není plným autentickým učením, ale jen výběrem.
Hesychie – mlčení, tichost, klid, bdělé pozorné mlčení. Není to pouhé vnitřní duševní rozpoložení, nýbrž vykonávání duchovní činnosti, je to vrcholná duchovní aktivita, nejvyšší stupeň lidské činnosti (jde o neúnavnou činnost dle nejvyšší lidské přirozenosti přinášející dobro celému lidstvu). Sv. Izák Syrský: „Postavíme-li na jednu misku vah všechny činnosti světa a na druhou ticho (hesychii), zjistíme, že váhy klesají na stranu ticha. Nestavte ty, kdož konají zázraky ve světě, na stejnou úroveň jako ty, kteří zachovávají hesychii se správným smýšlením (stavem mysli). Milujte ,nekonání` ticha více než uspokojování chtivých lidí ve světě a než obrácení mnoha lidí k Bohu. Je lepší osvobodit sebe z pout hříchu, než osvobozovat otroky z jejich poddanství." Sv. Jan Klimakos (Sinajský – Žebříkovec): „Ticho (hesychie) je matkou modlitby, návratem ze zajetí hříchu (analogie s návratem Israelitů z babylonského zajetí), úspěchem ve ctnosti, nepřetržitým výstupem do nebe." Tiší, kontemplativní lidé jsou jako sloupy udržující zbožnost Církve svou neviditelnou, neustávající modlitbou. Sv. Jan Zlatoústý: Nikdo by neměl říkat, že je pro člověka zaměstnaného světskými starostmi a neschopného jít do chrámu nemožné neustále se modlit. Všude, ať jste kdekoliv, můžete postavit Bohu oltář ve své mysli pomocí modlitby." Všude, na každém místě, při každé činnosti je možné se modlit… všude a vždy člověk najde vyhovující okolnosti k modlitbě, jen když je přesvědčen o tom, že modlitba by měla být jeho hlavním zaměstnáním a na prvém místě před všemi ostatními povinnostmi. (Z knihy: »Upřímná sdělení poutníka svému duchovnímu otci«.) (Viz též „dojetí", „Ježíšova modlitba" a „vnitřní dílo" či „blahodať“.)
Hesychasmus - praktikování hesychie nebo učení o hesychii.
Igumen – původně představený kinoviálního monastýru (na západě obdoba – opat); dnes to nemusí být jen monastýrský úřad nýbrž také titul zasloužilých mnichů (tak zvláště v Rusku). Nese odpovědnost za mnišské bratrstvo. Je volen mnichy.
Ježíšova modlitba – většinou bývá právě tato modlitba používána ke kontemplativní modlitbě; navenek se jedná o opakování krátké modlitební formule: »Pane, Ježíši Kriste, Synu Boží smiluj se nade mnou, hříšným« (někdy bývá ještě poněkud zkrácena či omezena jen na vzývání Spasitelova Jména nebo na pouhé »Hospodi, pomiluj«) a to buď ústy nebo v mysli. Nazývá se to také „vnitřním dílem" či „modlitbou srdce" – je to vrcholná duchovní činnost křesťana otevírající vnitřní duchovní zření; podrobněji viz pravoslavnou literaturu tomuto tématu věnovanou (v našem nakladatelství vyšlo: „Schiigumen Herman: O modlitbě"). „Začkoli budete prosit v mém Jménu, to učiním, aby oslaven byl Otec v Synu" (Jan 14,13). „Není žádného jiného jména pod nebem, daného lidem (než Jméno Ježíše Krista), skrze něž bychom měli spaseni býti" (Skut 4,12). „Kdo bude vzývat Jméno Páně, spasen bude" (Joel 2,32; Řím 10,13). „Bůh povýšil Ježíše nade vše a dal Jemu Jméno, které je nad každé jiné jméno" (Filip 2,9). „Skrze Něho budeme vždy přinášet Bohu oběť chvály, to jest ovoce rtů vzývajících Jeho Jméno" (Ježíše Krista) (Židům 13,15). (Viz též „dojetí", „hesychie" a „vnitřní dílo".)
Kelie – mnišský příbytek, komůrka, cela (na Svaté Hoře Athos je to mnišské obydlí s domovní kaplí)
Kinovie – společný život – společné monastýrské živobytí; mniši mají vše společné, nemají vlastního majetku (opakem je tzv. „idiorhytmie", kdy mají mniši, žijící v jednom monastýru, každý svůj vlastní majetek a každý si vede vlastní živobytí).
Mnich – viz „monach"
Modlitební zápas – viz „zápas", „askese"
Monach – monachos, mnich (význam slova je: „ten, který je sám, osamocený, jediný". Mnichem se stává člověk, který touží po křesťanské dokonalosti, touží, aby ho nic světského nerušilo při zápasu za získání spásy Kristovy. Prvým stupněm k mnišství je „poslušnictví" (na západě obdoba – noviciát). Mnichem se později (zpravidla po třech letech) adept stává přijetím tzv. „schimy"; nejprve se obvykle přijímá tzv. „malá schima" (doslova – malý obraz, podoba) a někteří později (často na sklonku života, viz svatý Konstantin - Cyril, apoštol moravský) přijímají i tzv. „velkou schimu", což je v některých místních církvích spojováno už se „zátvornictvím" (klausurou). Až velká schima je samotným mnišským – andělským obrazem; malá schima je vlastně toliko zasnoubením se velikému andělskému obrazu (čili způsobu andělského života). Kromě modlitebního života v čistotě a poslušnosti udržují mniši stálý půst (proto pravoslavní mniši nejedí nikdy maso).
Monaška – monachyně, mniška
Monastýr – klášter, příbytek mnoha mnichů (v čele monastýru stojí igumen (opat), v čele velkého monastýru - lávry – stojí archimandrita); v praxi pak může stát archimandrita i v čele malého monastýru. Monastýr může být buď idiorhytmickým (samostatné živobytí každého mnicha; takové monastýry nemají igumena) nebo kinoviální (kinovie znamená společný život všech mnichů).
Poklony – známe několik druhů: mírná (malá), střední (tzv. „pásová" neboť se hluboko ohýbáme v pase a prsty pravé ruky se dotkneme země) a hluboká (tzv. „zemní", neboť při ní klekneme, dotkneme se čelem země a opět vstaneme; měla by být výrazem pokání, obrácení čili „změny mysli" [meta noia], proto se jí dle řeckého výrazu hovorově říká „metanie"); střední a hluboké poklony jsou vždy spojeny se znamením kříže, které na sobě činíme třemi prsty pravé ruky. Poklony konáme při liturgiích (v době postní se častěji v chrámech konají i zemní poklony) i při soukromých modlitbách. Zemní poklony se často vykonávají po desítkách nebo stovkách a bývají součástí modlitebního pravidla. Pravoslavné křesťanství považuje poklony za velice blahodárné pro duchovní život. (Viz též „pravidlo".)
Poslušnost – „poslušenství"; jedna ze základních mnišských (ale i obecně křesťanských) ctností; duchovní nástroj k získání pravé svobody; vzdání se vlastní vůle a odevzdání se do rukou duchovního vůdce (starce). Základní úrovní poslušnosti je poslušnost před Bohem, poslušnost vůči Božím přikázáním a křesťanské víře (Řím 1,5). Křesťané se jako děti poslušnosti nemají přizpůsobovat žádostem a v poslušnosti pravdě mají očistit své duše Duchem, aby čistým srdcem nepokrytecky milovali bratry (1. Petr 1,14 a 22). Poslušnost vůči Pravdě se uskutečňuje skrze poslušnost před spásným apoštolským a svatootcovským učením pravoslavné Církve Kristovy. Poslušností se odevzdáváme do rukou Božích a skládáme své naděje v Boha. Poslušnost před Bohem, křesťanskou vírou a pravoslavnou naukou, se děje v poslušnosti – podřízením své vůle – vůči Bohem ustanoveným duchovním osobám v Církvi. Je třeba však opatrně rozlišovat, komu se odevzdám do rukou a do jaké míry (nebezpečí falešných či nezkušených duchovních vůdců). Jsou různé druhy konkrétní poslušnosti, kterou se odevzdáváme do rukou svému duchovnímu vůdci, - jiná je poslušnost křesťana vůči knězi (či biskupu), resp. zpovědníku, jiná je poslušnost mnicha vůči svému starci a jiná je poslušnost vůči duchovním zřením obdařenému starci (tzv. „prozorlivci" či „bohozřelému"; viz slovo „starec"). V monastýrech bývá specifická situace – většinou tam mají tradici zkušených zpovědníků a igumenů. Pro křesťany ve světě platí, že kněze bychom měli poslechnout ve věcech víry, církevní Tradice, mravnosti (základy křesťanského života dané Písmem a Tradicí) a církevní discipliny, – pokud se drží učení Církve. Starec, o kterém je všeobecně známo, že je obdařen milostí a dary od Boha k vedení lidí a léčení jejich duší, zná Boží vůli (nakolik mu ji Bůh zjevil), a proto se náleží poslechnout jej naprosto ve všem (neuposlechnutí takovéto duchovní rady by mohl být hřích); kdo od svého svěřence přijímá jeho naprostou poslušnost, nese i plnou odpovědnost za následky svých pokynů a potažmo za duchovní růst toho, kdo se mu svěří do rukou. Je však třeba velice obezřetně rozlišovat, komu se svěřit do rukou. Je bláznovstvím absolutně poslouchat někoho, kdo je ještě stižen vášněmi; pouze poslušnost k „duchovně vidoucímu" starci může (a musí) být naprostá. Nejprve musí člověk přivést ke spáse sám sebe, aby mohl převzít plnou odpovědnost za jiné. Co se týče poslušnosti vůči osobám, které nejsou „blahodatnými starci" (to je naprostá většina duchovních), pak máme nejen právo, ale i povinnost opatrně jejich rady porovnávat s Písmem a Tradicí Církve a neposlechnout, žádají-li něco, co se příčí učení Církve. Míře poslušnosti, kterou duchovní od svých svěřenců přijímá, je úměrná míra odpovědnosti za jejich duchovní prospívání a spásu. (O problematice poslušnosti v dnešní době viz též 2. dodatek knihy "Moudrost pouštních otců".) Poslušnost církevním představeným a duchovním vůdcům je jedním ze základních mnišských slibů - někteří říkají, že nejdůležitějším (mnišské sliby - čistoty, chudoby a poslušnosti).
Pravidlo – tj. tzv. „modlitební pravidlo" je to soubor modliteb, které se křesťan denně modlí; především jsou to určené jitřní a večerní modlitby, případně i modlitby v jiných denních dobách; pro mnicha je ovšem důležitou částí denní modlitby „Ježíšova modlitba" (často bývá součástí modlitebního pravidla stanovení počtu vykonaných Ježíšových modliteb, jde řádově o stovky a tisíce denně); součástí pravidla bývá i stanovený počet „zemních poklon". (Neustálá modlitba se žádá ode všech pravých křesťanů.)
Presbyter – kněz (řecké slovo znamenající „starší"); knězi se též říká "jerej" (posvěcený, svatý)
Pokorné smýšlení (nepřesně: pokorná moudrost) – (starosl. smirenomudrije). Doslovný překlad by asi zněl: "ponížené myšlení". Obtížně přeložitelné slovo vyjadřující vnitřní stav dobré poníženosti, pokorného myšlení (nesmýšlet o sobě vysoko), vnitřního ponížení sebe. Pravá moudrost není bez hluboké pokory, je jejím plodem; jedná se o jednu ze základních křesťanských ctností, kterou je nutno duchovním zápasem získat. O této pokorné moudrosti se říká, že kdo ji má, považuje sebe za hříšníka, neschopného bez pomoci Boží vykonat cokoliv dobrého; v každém svém díle jen přibíhá s modlitbou k Bohu, Dárci všeho dobra.
Skétis – poušť, ve které žili poustevníci (Egypt); od toho pak slovo „skit" označující příbytky několika mnichů, kteří v menší skupině vedou samostatný poustevnický život; ve skitu bývá též společný chrám.
Skit – viz „skétis"
Smirenomudrije – viz „pokorné smýšlení"
Starec – duchovní učitel, vůdce na cestě k získání stavu bezvášnivosti a křesťanské dokonalosti – spásy. Starec, který má vést ostatní lidi k Bohu, musí nejprve sám úspěšně projít procesem získávání Ducha Svatého. Duchonosné starectví je charisma. Zdaleka ne každý starý mnich je starcem (v duchovním významu tohoto slova, které přepisujeme ze staroslověnštiny bez háčku nad „r" pro lepší odlišení tělesného stařectví od duchovního starectví). Starec (řecky: geron, geronda) vede svěřené duchovní ovečky ke svatosti a je za ně odpovědný. V některých pravoslavných zemích je starec (jeronda) obecně užívaný titul každého igumena či zpovědníka; je třeba odlišit takové užívání slova starec (resp. geron) od hlubšího významu, ve kterém je tento titul často chápán, – „blahodatný starec" (tj. naplněný Boží blahodatí) či „prozřelý starec" (tj. zřec, vidoucí svým očištěným srdcem); v tomto hlubším významu slova je míněna osobnost na vysoké duchovní úrovni, obdařená mimořádnými duchovními dary a znající Boží vůli, nakolik ji Bůh starci zjevil (proto je třeba poslechnout její rady, když už jsme o ni požádali); těchto starců v posledních dobách ubývá. Velkým nebezpečím jsou nepraví (falešní) či nezkušení "starci", kteří nevedou lidi k Bohu ale k sobě – takové duchovní vedení končívá tragicky. Bližší pochopení starectví je důležité pro pochopení pravoslavné duchovní tradice i pravoslavného mnišství. (Viz též „poslušnost".)
Svaté Tajiny – (řecky: hagia mysteria; tj. svatá Tajemství) čili svátosti; pravoslavná církev počítá symbolický počet sedmi nejznámějších svatých Tajin (křest – svaté ponoření, pomazání svatým myrrhem – udělení Daru Ducha Svatého, Eucharistie - tj. svaté přijímání přečistého Těla a drahocenné Krve Kristovy, pokání – svatá zpověď a odpuštění hříchů, sňatek – manželské spojení, kněžské svěcení, svěcení oleje – pomazání nemocných na uzdravení); jsou však i další svaté Tajiny (např. velké svěcení vody ve svátek Bohozjevení nebo mnišské postřižiny – „přijetí velké schimy" a dal.); při udělování svatých Tajin působí posvěcující blahodať (milost) Ducha Svatého; svaté Tajiny jsou vnitřním životem Církve; mají nejen duchovní, nýbrž i tělesný charakter (je nezbytné zachovávat jejich vnější kanonickou formu), neboť člověk má duši i tělo a obojí vyžaduje léčení – celý člověk potřebuje spásu, proto se Kristus tělesně narodil a tělesně vstal z mrtvých, aby spasil nejen duše ale i těla lidí.
Vnitřní dílo – myslí se „modlitba srdce", jindy též – „modlitba mysli" (nikoliv ovšem myšlenková); jde o meditativní (kontemplativní) vnitřní modlitbu; většinou se k tomu používá „Ježíšova modlitba" (která zní: »Pane, Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou, hříšným« (opakuje se mnohokrát za sebou) - to je ruská forma Ježíšovy modlitby; řecká podoba je kratší (v řečtině pětislovná): "Pane, Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou"). Jde o dílo vnitřní proměny člověka, duchovního přebudování na člověka, který se působením Boží blahodati stává Bohu podobným. Základem k pěstování vnitřního díla je ovšem ctnostný křesťanský život a především pro všechny křesťany závazné zachovávání Božích přikázání: „Odstup od nepravosti každý, kdo vzývá Jméno Páně" (2.Tim 2,19). (Viz též „hesychie" a „Ježíšova modlitba".)
Zápas – (staroslověnsky – podvig - obtížně přeložitelné) – duchovní zápas, askese; může znamenat též hrdinský skutek; velký čin, pokrok (na duchovní cestě), zdar, povzbuzení. Jedná se o odříkání, přemáhání sebe, zápas se svou nižší přirozeností, boj s tělesností a s vášněmi v srdci, očišťování srdce; odseknutí vlastní vůle; zápas s démony: „Není naše bojování proti krvi a tělu, ale proti (démonickým) vladařům a mocnostem, proti světavládcům tmy tohoto věku, proti podnebeským (nadzemským) duchům zla" (Efez 6,12). O zápasu za svatost: „Jako je Svatý ten, kdo vás povolal, i vy buďte svatí v celém svém životě; neboť je psáno: svatí buďte, poněvadž Já svatý jsem" (1. Petr 1,15-16 a 3. Mojž 11,44). Cílem zápasu je, abychom byli jako synové Boží Jemu podobni; proto „očišťujeme sebe, jako On čistý jest" (1. Jan 3,2-3). (Viz též „čistota", „modlitební zápas" a „askese").