ŽIVOT A SKUTKY
OTCE SYMEÓNA,
BLÁZNA KRISTOVA,
ZAPSANÉ LEONTIEM,
BISKUPEM V NEAPOLI KRÉTSKÉ

Úvodem o jurodivosti

Tento druh svatosti byl vždy drahý pravoslavné církvi a je oslovující pro mnoho lidí i v dnešní době, ve které se snad jedině toto »bláznovství pro Krista« může účinně postavit proti modle racionalismu a zjevně či skrytě ateistických filosofií, jimiž se lidská civilisace dvacátého století opájí a skládá v ně své naděje. To, že jurodivost dnes oslovuje mnohé lidi a že se jim jeví jako zajímavá, atraktivní a přitažlivá cesta svatosti, bohužel ještě neznamená, že by tato zvláštní cesta byla správně chápána. Výsměch jurodivých tomuto světu, který „ve zlu leží“, jak praví Písmo, jejich nekompromisní útok na racionalitu a světskou moudrost, která je pro Boha bláznovstvím, to vše je u jurodivých vykoupeno nejtvrdší askezí a sebe vyzkoušením. Právo „smát se světu“ lze získat jen nejtvrdším zápasem za získání svatosti a předcházeno výsměchem sobě samému, svým nedokonalostem, pokleskům, potřebám, svému tělu a jeho „přirozeným“ požadavkům! Nekompromisnost ke světu musí být předcházena nekompromisností k sobě samému! „Lékaři, uzdrav nejprve sám sebe!“ to platí především pro jurodivé. A tak by nám jejich výsměch světu neměl zakrýt pozadí, na kterém se tento výsměch děje. Tímto pozadím je ta nejtvrdší forma askeze, jakou si lze jen představit. Snad všichni jurodiví, o kterých se lze dočíst v Životech svatých, se nejprve zcela odřekli tohoto světa a v krajních formách sebezapření přivedli sebe na pokraj sebezničení –- záhuby, aby jejich život nebyl jinak vysvětlitelný, než jako sestoupení Boží moci. Pro Krista nejedli na poušti, nepili v horku, chodili nazí v třeskutých ruských zimách, bosí stáli za hlubokého mrazu nepohnutě celé dny, takže jim kůže přimrzala k dlažbě, chovali se jako blázni, aby sestoupili na samé dno lidské společnosti… Předstíráním demence či okázale nevhodným a společensky nepřijatelným chováním pak skrývali své duchovní dary a svou svatost, neboť nic tolik neprotiřečí pravé jurodivosti jako uznání lidí a jejich úcta. Jedině takový život, krajně tvrdý, necitelný k sobě, vzdání se jakékoliv formy tělesného pohodlí ba dokonce i jen náznaku tělesné úlevy, snížení a pokoření sebe i pod ty nejnižší a nejponíženější, život oddělený od společnosti a od všeho, co svět nabízí, dává jurodivým právo smát se lidskému světu i knížeti tohoto světa – ďáblu – smíchem z věčnosti.

redakce

P.S. Velikým jurodivým, divotvorcem naší doby, je svatý biskup Joann Sanfranciský (+ 1966)


Lidem, kteří usilují vzít na sebe čestný úkol učitelský, náleží poučovat druhé vlastním příkladem a poskytovat vzor ctnostného a bohulibého života, jak praví slovo boží: „Tak svěť světlo vaše před lidmi, ať vidí skutky vaše dobré a slaví otce vašeho, kterýž jest v nebesích.“ (Mt 5,16) Nechť se nesnaží učit, napravovat a vést ostatní, aniž učí a očišťují sami sebe podle božích přikázání a nechť zapomenou oplakávat svého mrtvého kvůli péči o jiné a nechť se v nich uskuteční pravdivé a o nich řečené slovo: „Zrušil-li by kdo jedno z přikázání. těchto nejmenších, a učil by tak lidi, nejmenší bude slouti v království nebeském“. (Mt 8, 21-22) A ještě: „Pokrytče, vyjmi nejprv břevno z oka svého, a tehdy prohlédneš, abys vyňal mrvu z oka bratra svého.“ (Mt 7, 5) Proto ten, kdo moudře zapsal skutky apoštolské, mluví o velkém a spravedlivém Bohu, našem učiteli: „Co Ježíš konal a čemu učil od počátku.“ (Sk 1,1) A Pavel, vznešená nádoba vyvolená, káraje Římany, napsal: „Kterakž tedy jiného uče, sám sebe neučíš?“ (Řím 2,21)

Poněvadž pak my nemůžeme dát poučení na příkladu vlastní spravedlivosti, neboť jsme obtíženi hříchem, ve vyprávění o slavných skutcích jiných, kteří se namáhali v potu tváře, poskytneme vám nyní pokrm nepomíjející, jenž posiluje naše duše pro život věčný. Neboť chléb živí tělo a slovo boží probouzí duši k ctnosti, zvláště pak, je-li někdo malověrný a opovrhuje životem podle božího zákona. Lidem horlivým a myslí svou k Bohu směřujícím pro poučení postačí poznání, které vede k veškerému dobru a odvrací se od všelikého zla. Těm pak, kteří jsou ubožejší, je třeba psaného zákona. Jestliže se někdo odkloní jak od první, tak od druhé cesty, které vedou k ctnosti, je třeba povzbudit ho k milování Boha příkladem horlivostí jiných lidí, kterýžto příklad může on sám vidět na vlastní oči a o němž může slyšet, aby setřásl z duše své spánek a vstoupil na strmou a obtížnou cestu a v budoucnosti nalezl život věčný. Na nás závisí a v naší moci je buď opovrhnout kvůli budoucím statkům pomíjejícími statky tohoto světa, nebo obráceně, kvůli statkům tohoto světa se zříci statků věčných.

Správnost těchto slov potvrzují boží světci, kteří žili v minulosti, lidé, kteří co do přirozenosti byli stejní jako my, zvláště pak muži, kteří v naší době zazářili jako hvězdy. Jednou z takových hvězd - a snad i mnohem slavnější než jiní – byl moudrý Symeón, neboť dosáhl tak velké čistoty a vyrovnanosti, že poté, co prošel vším, co smyslného člověka oddaného vášním poskvrňuje, škodí a překáží mu v ctnostném životě, tento bohabojný člověk, podobný čisté perle, se neposkvrnil špínou (myslím tím jeho pobývání v městě, obcování se ženami a jiná světská pokušení) a opravdově prahl ukázat těm, kteří jsou buď slabí duchem, nebo zdůrazňují svou slabost kvůli tomu, že nevedou spravedlivý život, jaká je moc nad démony zla, kterou Bůh dává těm, kdož mu slouží celou duší.

Prosím všechny, kteří budou slyšet nebo číst toto vyprávění o andělském životě světcově, aby mu naslouchali s bázní boží a neotřesitelnou vírou, vlastní dobrým křesťanům. Neboť víme, že lidé nerozumní a nesoudní si pomyslí, že se odkláníme od pravdy a vyprávíme o věcech hodných toliko smíchu. Avšak naslouchejte tomu, kdo praví: „Zdá-li se komu z vás, že jest moudrým na tomto světě, budiž bláznem, aby byl učiněn moudrým“ (1 Kor 3, 18) a ještě: „My blázni pro Krista“ (1 Kor 4,10) a ještě: „Nebo to bláznovství boží jest moudřejší nežli lidé“ (1 Kor 1, 25), abyste neshledali nic směšného v skutcích toho, jenž byl vskutku asketou, nýbrž abyste je obdivovali mocněji a ve větší míře, než byste se obdivovali těm, kteří si vybrali jiný způsob života. Neboť po dlouhém zápase, když se byl obešel bez vůdce, svatý Symeón, stejně jako v bitvě, když všechno vojsko stojí a jen někteří vojáci z celého zástupu naplněni statečností, u vědomí vlastní síly, nebo spíše síly Páně, a také pro zbraně, které mají a pro rozmanité a dlouhé válečné zkušenosti, vrhají se v souboj s protivníky, tak i on hrdinsky vybojoval slavnou bitvu; shledal totiž, že je oděn zbrojí ducha, a proto nalezl moc nad hady a štíry, uhasil oheň těla rosou ducha, odvrátil se od vší světské rozkoše a slávy jako od pavučiny (a co ještě říci?), oblékl se zevně i uvnitř pokornou moudrostí, stal se hodným synovství božího podle slov Velepísně o čisté duši prosté vášně: „Všecka jsi krásná,“ praví Kristus duši, „všecka jsi krásná, přítelkyně má, a není na tobě poskvrny“ (Pís 4, 7) a na výzvu Páně vyšel z pouště do světa k souboji s ďáblem. Neboť nahlédl, že je nespravedlivé, aby ten, koho Bůh poctil a pozvedl, pohrdl spasením svých bližních, a že je nutno mít na mysli slova „Milovati budeš bližního svého jako sebe samého“ (Lv 19,18; L 10, 27), která byla řečena těm, kdož si neoškliví k spáse služebníkově přijmout podobu služebníka (Fp 2, 6-7) a podoben jsa pánu svému, položil svou duši i tělo, aby některé přivedl k spasení (1 Kor 9, 22).

Především se sluší vyprávět vám o tom, jak svatý Symeón opustil poušť a vrátil se do světa, a taktéž o jeho zázracích a podivuhodných činech. Když vládl svatý císař Justinián, ve svátek Povýšení sv. Kříže se scházeli ve svatém městě lidé Kristu oddaní, aby se poklonili svatým místům, jak tomu bylo zvykem. Vždyť všichni, kdo se tam jdou poklonit, vědí, že v tento velký svátek se tu scházejí téměř z celé země zástupy, milující Krista a nesoucí ho v svém srdci. Řízením božím se v tento slavný svátek setkali dva mládenci rodem ze Sýrie. Jeden se jmenoval Jan, druhý Symeón. Po několika dnech, když nejsvětější svátek boží skončil, všichni se ubírali do svých domovů. Od té chvíle, kdy se oba mládenci setkali a zamilovali si jeden druhého, se již nerozloučili. Proto též na zpáteční cestě šli spolu a s nimi jejich rodiče, Jan měl starého otce, matku neměl, a v té době byl ženat a bylo mu okolo dvaadvaceti let věku. Symeón neměl otce, pouze starou matku ve věku okolo osmdesáti let, a nikoho více. A tito všichni šli spolu a když sestoupili do údolí jerišského a míjeli město, Jan uviděl podél svatého Jordánu kláštery a syrsky pravil Symeónovi: „Víš-li, kdo žije v těch domech, které stojí naproti?“ Ten mu pravil: „Žijí tam nějací lidé.“ Jan děl: „Andělé boží.“ Symeón v údivu řekl: „Je-li možno je spatřit?“ Ten mu odpověděl: „Jen tehdy, staneme-li se jedněmi z nich.“ Oba mládenci jeli na koni, neboť jejich rodiče byli velmi zámožní. A tu náhle sestoupivše s koní, odevzdali je služebníkům a pravili jim: „Jděte napřed.“ Tvářili se, že mají v úmyslu se posadit a náhodou se octli na jedné z postranních cest k svatému Jordánu. Mládenci se zastavili a Jan, ukazuje prstem, praví Symeónovi: „Zde je cesta, která vede k životu,“ a ukázal mu cestu k svatému Jordánu, „a zde je cesta, směřující k smrti,“ a ukázal na hlavní cestu, po níž odešli jejich rodiče. „Pomodlíme se a každý z nás nechť se postaví na jednu z těch cest a budeme metat los a půjdeme po té cestě, jíž nám los ukáže.“ Padli na kolena a povzdechnuvše pravili: „Bože, Bože, Bože, který ráčíš spasit celý svět, zjev svou vůli služebníkům svým.“ Metali los a Symeónovi padla desítka a on stál na cestě vedoucí k svatému Jordánu. Tu mládenci zaplesali a zapomněli, tak jak se zapomíná na sen, na všechno, co měli, i na rodiče, a objímali se a líbali. Dobře ovládali řecký jazyk a byli ozdobeni mnohými vědomostmi.

O tom všem svatý Symeón vyprávěl v Emese, kde žil jako jurodivý, jednomu člověku, diakonu svaté církve obecné téhož města Emesy, muži podivuhodnému a naplněnému ctností, který skrze milost od Boha danou poznal svaté skutky starce Symeóna a jemuž blahoslavený onen Symeón zjevil úžasný zázrak; o tomto zázraku se zmíníme na příslušném místě. Sám dříve zmíněný zbožný Jan, diakon ctností naplněný, nám vyprávěl o celém životě moudrého toho muže, volaje Hospodina za svědka, že si nic nepřidal k tomu vyprávění, nýbrž spíše pro dávnost času mnohé zapomněl.

A hle, podle jeho slov, když si byli Symeón a Jan vybrali cestu, která je přivedla k pravému životu, oba plni radosti běželi, jako Petr a Jan, k životodárnému hrobu Páně, povzbuzujíce se navzájem svou horlivostí a odhodláním. Neboť Jan se bál, aby soucit s matkou nezastavil Symeóna, a tento se strachoval, že láska k mladé ženě přitáhne Jana k sobě, podobná kameni magnetovci. A od této chvíle každý z nich vedl a prosil druhého. Jeden pravil: „Nezoufej, bratře Symeóne. Neboť doufáme v Boha, který se dnes zrodil. Čím více užitku máme z marných statků tohoto světa v den soudu, tím více škody nám přinesou. Vždyť mládí a krása našeho těla věčně nezůstanou nevadnoucími – ve svůj čas je zničí a uhasí stáří a smrt, které nastoupí ve vyměřené lhůtě.“ A na tyto a mnohé jim podobné Janovy řeči Symeón odpovídal prose o totéž řka: „Nemám, bratře můj Jene, nikoho, ani otce, ani bratry, ani sestry, pouze tu pokornou stařenku, matku svou. Netrápí mne tak velké úsilí, spíše mne naplňuje obavami tvé srdce, aby láska k mladé ženě tě neodvedla od této zbožné cesty.“

Vzájemně si sdělovali taková a mnohá podobná slova, až přišli do kláštera, který se nazýval klášter otce Gerasima. Tak totiž zněla jejich modlitba: „Pane Bože, dej, ať najdeme otevřené dveře v onom klášteře, kde se ti líbí, abychom se odřekli světa.“ A tak se i stalo. V tom klášteře žil obdivuhodný muž, jehož jméno bylo Nikón a jehož život plně odpovídal tomu jménu. Neboť vítězil nad vší ďábelskou mocí, proslavil se zázraky a znameními a od Boha byl vyznamenán darem jasnozření. Předpověděl i příchod těchto blahoslavených, neboť v den, kdy přišli, se mu kdosi zjevil ve snu a pravil: „Vstaň a otevři dveře ovčína, aby vešly mé ovečky.“ I učinil tak. Když přišli, našli Symeón a Jan dveře otevřené a v nich otce sedícího v očekávání a Jan pravil Symeónovi: „To je dobré znamení, bratře můj, brána je otevřená a v ní sedí fortnýř.“ Když přišli blíže, pravil jim igumen: „V dobrý čas jste přišly, ovečky Kristovy,“ a pak řekl Symeónovi: „V dobrý čas jsi přišel, jurodivý; tvoje desítka skutečně zvítězila a desítka tě očekává.“ Rozuměl tím dokonalost mnišství. Igumen přijal příchozí, jako by mu je sám Bůh poslal, a uložil je k spánku. A následujícího dne k nim začal promlouvat jakoby skrze boží vnuknutí ještě předtím, než oni sami mu cokoliv řekli: „Požehnaná, požehnaná a úctyhodná je vaše láska k Bohu, pakliže nedopustíte, aby ji nepřítel vašeho spasení uhasil. Požehnaná je vaše cesta, kráčejte však vpřed, dokud nebudete korunováni. Požehnaný je váš cíl, bděte však, aby neochladl plamen, který dnes hoří ve vašich srdcích. Požehnané je, že jste dali přednost věčnému před pomíjejícím. Požehnáním jsou vaši tělesní rodiče a požehnané je sloužit jim, avšak nesrovnatelně požehnanější je holdovat Otci nebeskému. Požehnáním jsou pokrevní bratři, avšak duchovní bratří jsou důležitější. Požehnáním jsou druhové v Kristu, které máte ve světě, avšak větším požehnáním je, jsou-li vašimi druhy svatí a vyvolení boží. Požehnáním jsou v těžkých dobách vaši ochránci před mocnými, avšak není to totéž jako mít svaté anděly, kteří se za vás modlí. Požehnané jsou chvályhodné dary boháčovy a zbožná péče o chudé, avšak tyto oběti od nás Hospodin nežádá, nýbrž chce, abychom mu obětovali své duše. Sladké je okusit světských darů, je to však nesrovnatelné s rajskou blažeností. Milé a žádoucí je pro většinu lidí bohatství, je však neměřitelné s tím, čeho oko nevídalo, ani ucho neslýchalo, ani na srdce lidské nevstoupilo (1 Kor 2, 9). Milá je krása mladosti, ta však není ničím ve srovnání s krásou nebeského ženicha Krista, neboť David praví: `Krásnější jsi nad syny lidské.' (Ž 45, 3) Slavné je bít se za pozemského panovníka, avšak tato služba je pomíjivá a plná nebezpečí.“

Takovými a podobnými slovy je učil světec a nepřestával je poučovat, protože viděl, jak z očí těch mládenců proudí potoky slz. Neboť oni mu naslouchali, jako kdyby nikdy předtím neslyšeli slovo boží. Igumen se znovu obrátil k Symeónovi a pravil: „Nermuť se a neoplakávej šediny své ctihodné matky, neboť mnohem více než ty sám ji může utěšit Bůh, jsa pohnut tvými bohabojnými skutky. Neboť kdyby sis přál neopustit svou matku až do její smrti, jak můžeš vědět, že neodejdeš ze života dříve než ona, ochuzen o ctnosti a nemaje ochránce, který by tě mohl vysvobodit z budoucího zla? Neboť ani láska mateřská či otcovská, ani láska bratří, ani bohatství, ani sláva, ani pouta manželská, ani příchylnost dětí nemohou obměkčit soudce, nýbrž toliko ctnostný život, utrpení a bohabojné činy pro slávu Boží.“ Potom pravil Janovi: „Synu můj, nechť ti nepřítel našich duší nenašeptává: `Kdo bude pečovat o mého otce v jeho starobě? Kdo utěší mou ženu? Kdo osuší jejich slzy?` Neboť, kdybyste poručili svou rodinu samému Bohu a odešli sloužit někomu jinému, právem byste se znepokojovali, zda on na ně shlédne a utěší-li je. Vy však, kteří jste přišli a zasvětili se tomu, jemuž jste je svěřili, buďte klidní a uvažujte takto: `Kdybychom žili v tomto světě a sloužili životu, boží milost by vše uspořádala; oč více nyní bude Bůh pečovat o naše domy, když jsme odešli, abychom mu z celého srdce sloužili a holdovali?` Proto tedy, děti, vzpomeňte na slovo Páně, jež praví: `Dovol mi dříve odejíti a pochovati otce mého`; `nechať mrtví pochovávají mrtvé své.` (Mt 8, 21-22) Následujte ho neváhajíce v mysli a nerozpakujíce se v srdci. Proč? Protože přihodí-li se, že náš pozemský a smrtelný vládce vás zavolá, abyste byli patriciji nebo dvořany v jeho pozemském a smrtelném paláci, který pomíjí jako stín a jako sen, zdali nezhrdnete všemi, které máte okolo sebe, a bez rozmýšlení hned nepůjdete k němu, abyste se nabažili jeho poct, jeho tváře a jeho slov a zdali nebudete připraveni vzít na sebe všechnu námahu, veškerá břemena, ba i smrt pro tohoto jediného, abyste byli uznáni hodnými spatřit onen den, kdy císař v přítomnosti celého svého dvora vás přijme k sobě do služby a obdaruje vás?“ Poté, když ti dva potvrdili správnost těchto slov, velký Nikón pravil: „My, děti, věrní, služebníci jeho, jsme povinni s velkou horlivostí a u vědomí své hříšnosti následovat nesmrtelného a věčného císaře císařů a jít za ním, majíce na zřeteli jeho lásku k nám, již nám Bůh zjevil, neušetřiv pro nás svého Syna jednorozeného, obětovaného pro nás všechny. Proto tedy, jestliže my jsme byli vykoupeni ze záhuby a smrti jeho svatou krví a stali jsme se tak jeho vlastními syny, i kdybychom prolili svou vlastní krev, pak tento dar nebude rovnocenný, neboť krev císařova, bratří, není krví služebníkovou.“

Taková a podobná slova k nim pronášel tento muž, ztělesnitel božského poslání, který všechno předvídal a od Boha byl předem zpraven o jejich budoucích skutcích i životě (tím myslím jejich osamělý a naprosto přísný život poustevnický). Neboť nepovažoval tento život ani za snadný, ani za uskutečnitelný pro mnoho lidí, tak, aby mohl být dovršen bez úhony, zvláště pak, když měl před očima křehké tělo, nákladný oděv a mládí, vychované v rozkoši a přivyklé všeliké zahálce a hříchu. A tak tento moudrý léčitel a učitel, řízením a zkušeností Bohem mu danými vyzbrojil a poučil Symeóna a Jana podobnými příklady a poučeními, řka jim znovu: „Chcete ihned přijmout řeholi, nebo chcete ještě nějaký čas strávit v tomto svém světském šatě?“ Jako kdyby se dohovořili, či spíše jako kdyby společně uposlechli vnuknutí Ducha svatého, oba padli k nohám igumenovým, prosíce ho, aby ihned a bez odkladu přijal jejich řeholní slib. A Symeón pravil, že neučiní-li to hned, odejdou do jiného kláštera, neboť byl povahy přímé a nezáludné. Jan byl moudřejší a vzdělanější. Svatý Nikón tedy odvedl každého zvlášť stranou, hodlaje se vyptat, jsou-li připraveni pro Pána odříci se světa, a řekl každému z nich něco ve snaze rozmluvit jim řeholní slib v tento den. Protože žádný z nich s tím nesouhlasil, igumen přistoupil k jednomu z nich a pravil mu: „Hle, přemluvil jsem tvého bratra, že ještě rok zůstane tak jako dosud v stavu laickém.“ Tehdy onen, jemuž toto sdělil, odpověděl: „Jestliže jemu se líbí zůstat, nechť zůstane, ale já otče, věru neváhám. Symeón, když s ním mluvil o samotě, řekl mu toto: “Spěchej, otče, pro Boha. Neboť mé srdce je velmi znepokojeno kvůli mému bratru Janovi: v tomto roce se totiž oženil s velmi bohatou a krásnou ženou a já se obávám, aby láska k ní ho znovu neovládla a neodvedla ho od lásky k Bohu."

A Jan přímo do očí řekl tomu svatému muži (vždyť on všemu rozuměl mnohem jasněji než bratr Symeón), takto ho prose v slzách: „Otče, dej, ať neztratím kvůli tobě svého bratra, neboť mu zůstala pouze matka a mezi nimi vládla tak podivuhodná láska, že nemohl bez ní žít ani dvě hodiny, a dosud jeho matka a on spali spolu, aby se ani v noci od sebe neodloučili. To mne bude trápit a trýznit, a dokud nesloží řeholní slib, nepřestanu mít o něho obavy.“

Velký muž pochopil starost, kterou měli jeden o druhého, a jsa přesvědčen, že Bůh neuvalí hanbu na ty, kdož ho následují z celého srdce, a nezhrdne jimi, neváhal, vzal nůžky a položil je na svatý oltář, jak velí obřad, postřihl mládence, svlékl jim jejich oděv a oblékl jim roucho chudé, leč naplněné svatostí. Tento moudrý a soucitný muž je litoval pro změkčilost jejich těla, nepřivyklého zkouškám. Při postřižinách Jan usedavě plakal. Symeón ho vybízel posunky, aby přestal, nechápaje, proč pláče. Domníval se, že Jan pláče zármutkem pro svého otce a pro lásku ke své ženě. Když byli postřiženi a svatý obřad skončil, igumen jim znovu po celý den dával naučení, předvídaje, že podle božího úradku u něho dlouho nezůstanou. Nazítří, to jest o svaté neděli, jim chtěl igumen dát svaté roucho. Když jim někteří bratří začali říkat: „Vy jste blažení, neboť zítra se znovu narodíte a budete prosti veškerého hříchu, jako při narození, jako kdybyste v tento den byli pokřtěni“, tu užasli nad tím a v sobotu večer se vrhli k svatému Nikónovi a padli mu k nohám řkouce: „Prosíme tě, otče, nekřti nás, neboť jsme křesťané a pocházíme z křesťanských rodičů.“ Protože on nevěděl, co slyšeli od klášterních otců, pravil jim: „Kdo, děti, se chystá vás pokřtít?“ Oni odpověděli: „Ctihodní představení naši, klášterní otcové, nám říkají: `Zítra budete znovu pokřtěni.' Tu igumen porozuměl, že oni tím mysleli svaté roucho a pravil: “Správně vám to řekli, děti moje. Neboť, zlíbí-li se Bohu, zítra vás oblečeme v svatý a andělský šat." Když čistí synové Kristovi pochopili, že nic nestojí v cestě tomu, aby oblékli mnišský háv, pravili otci: „A co ještě, otče, je třeba k tomu, abychom mohli obléci ono andělské roucho, jak ty je nazýváš?“

Minulého týdne, když světili slavný svátek Povýšení svatého kříže, dal svatý otec jednomu z mladých bratří svatý oděv; od té doby neminulo sedm dní a tento bratr ještě nosil všechno, co se podle zvyklostí předpokládá. Velký muž přikázal, aby ho povolali. Když mnich přišel a Jan i Symeón ho uviděli, padli k nohám otcovým a pravili mu: „Prosíme tě, jestliže se chystáš stejně obléci i nás a prokázat nám takovou čest a slávu, učiň to večer, neboť se obáváme, protože jsme lidé, že by nás v noci mohla zastihnout smrt a my bychom mohli zemřít zbaveni jsouce oné slávy, radosti, zástupu bratří a koruny.“ Když igumen uslyšel, že se bojí být zbaveni zástupu bratří a koruny, pochopil, že skrze toho, který nosí svaté roucho, jim bylo zjeveno vidění, a přikázal mu, aby se vrátil na místo, kde přebýval v době, když byl do něho oblečen. Když mnich odešel, synové Kristovi zarmouceni pravili igumenovi: „Pro Boha, otče, vstaň a učiň nás takovými jako on, neboť v celém tvém klášteře není člověka, kterému by se dostalo této cti.“ Otec jim odpověděl: „O jaké cti mluvíte?“ Tu řekli: „Ve jménu toho, otče, který nás vyznamenal svým rouchem i ctí, jsme blahoslavení i my, půjde-li za námi takový zástup mnichů se svícemi a my též vložíme na své hlavy světlem zářící korunu.“ Neboť se domnívali, že igumenovi bylo zjeveno to, co se zjevilo před jejich zraky. Igumen z těchto slov vše pochopil, ale neřekl jim, že nic neviděl, a mlčel a divil se velké prostotě a čistotě obou, zvláště Symeónově. Velký muž k nim pouze laskavě promlouval: „Zítra skrze milosrdenství svatého Ducha i vy tak budete oblečeni.“ Jak dosvědčil nejsvětější diakon, pravdymilovný

Symeón pravil: „V noci jsme viděli tvář jeden druhého jako ve dne.“ Každý z nich spatřil na hlavě toho druhého korunu, jakou měl ten mnich, jehož viděli. „V takovém radostném rozpoložení – vyprávěl – byla naše duše, že jsme nechtěli přijmout ani pokrm, ani nápoj.“

Dva dny poté, co přijali svaté roucho, spatřili toho, který v ně byl oblečen týden před nimi a jenž se jim zjevil s korunou a zástupem bratři. Nyní byl oděn v hrubý šat a zaměstnán prací, okolo hlavy již neměl svatozář a neobklopoval ho zástup mnichů se svícemi a Jan i Symeón se tomu podivili. A Symeón pravil Janovi: „Vskutku, bratře, až pomine sedm dní, i my budeme zbaveni té krásy a nádhery.“ A Jan mu řekl: „Co si přeješ, bratře?“ Ten mu odpověděl: „Abychom, když jsme odešli ze světa a zřekli se všeho světského, mohli se ještě odříci společenství všeho, co je obdařeno dechem života. Neboť, když jsem oblékl tento šat, objevuji nový život a nové skutky. Od toho dne, kdy nás sluha boží do něho oblékl, mé nitro plane, nevím proč, a moje duše touží nikoho nespatřit, s nikým nemluvit a nikomu nenaslouchat.“ Jan mu pravil: „A co budeme jíst, bratře?“ Symeón mu odpověděl: „To, co ti, kteří se nazývají `boskoi', o nichž nám včera vyprávěl představený Nikón. Snad i on by si přál, abychom tak žili, protože nám vyprávěl, jak žijí, jak spí a vůbec všechno o nich.“ Na to Jan řekl: „Jak to můžeme udělat? Vždyť neznáme ani jejich písně ani obřady.“

Tu Bůh otevřel srdce otce Symeóna a on pravil: „Ten, kdo spasil všechny, kteří mu před Davidem sloužili, spasí i nás, a když se ukáže, že jsme toho hodni, naučí i nás, jako naučil i Davida, když žil se svými stády na poušti. Neklaď mi překážky, bratře, abychom neustoupili od toho, čemu jsme se zasvětili.“ Tu ctihodný Jan řekl: „Učiníme, jak se ti líbí. Ale jak odtud odejdeme, když se dveře na noc zavírají?“ Symeón mu odpověděl: „Ten, kdo nám otevřel ve dne, otevře nám i v noci.

A hle, když učinili toho rozhodnutí, sotva nastala noc, igumen spatřil ve snu, jak někdo otvírá klášterní dveře se slovy: „Vyjděte na svou pastvu, ovce Kristovy, znamením kříže požehnané.“ Když se probudil, hned šel k bráně a nalezl ji otevřenou, dovtípil se, že Symeón a Jan odešli, smutně usedl a povzdechl si řka: „Nedostalo se mi té cti, mně hříšnému, aby se otcové moji za mne pomodlili. Byli skutečně mými otci, představenými a učiteli, a nedostalo se mi jejich přímluvy. Běda! Kolik drahého kamení podle slov Písma leží na boží zemi nepovšimnuto, a všichni je vidí, neznají však jeho cenu.“ (Zach 9, 16) Když zarmoucen říkal tato slova, tu přicházeli k bráně čistí ženichové Kristovi, v jejich čele uviděl přečistý igumen Nikón eunuchy, z nichž jedni nesli pochodně, jiní pak žezla. Když uviděl Symeóna a Jana, Nikón se zaradoval, neboť jeho přání se splnilo. Když ho blahoslavení spatřili, nezastavili se, neboť nevěděli, že je to igumen. Tu se svatý Nikón k nim vrhl a volal je. Poznali igumena a rovněž se velmi zaradovali, tím spíše, že dveře nebyly zavřeny na závoru, takže pochopili, že Bůh znovu zjevil svatému jejich úmysly. Symeón a Jan mu chtěli padnout k nohám, ale Nikón je zarazil řka, že něco takového nemohou učinit pro svatost andělského roucha, které je halí. Tu oni řekli: „Děkujeme ti, otče, a nevíme, čím se máme odplatit Bohu a tvé svatosti. Kdo by pomyslil, že budeme v vyznamenáni tak velkými dary? Který císař by nás mohl tak poctít? Které poklady pozemské by nás učinily bohatšími v tak krátké době? Jakým omýváním by se očistily naše duše? Kteří rodiče by nás tak milovali a ochraňovali? Jaké oběti a dary by nám v tak krátké době zjednaly odpuštění hříchů, jak jsi je zjednal ty, ctihodný náš otče, který ses nám na místě všech našich předků a rodičů po Kristu stal otcem i matkou!? Ty jsi našim představeným, ochráncem, učitelem, vůdcem a vším, co nelze říci slovy. Skrze tebe se nám dostalo pokladu nezmrhatelného, skrze tebe jsme nalezli perlu nesmírné ceny, skrze tebe jsme skutečně poznali svátost křtu, kterou nám zvěstovali svatí otcové, a podle žáru, který spaloval naše srdce, takže bylo nad naše síly jej vydržet, jakou silou spaloval naše nitro, jsme doopravdy pochopili, jak zuří požár našich hříchů. Prosíme tvou svatost, otče, aby se za nás s horlivostí pomodlila a propustila své služebníky, aby mohli z celého srdce a celou duší sloužit Bohu, kterému jsme se zasvětili, a prosíme, abys nikdy nezapomínal na své nehodné syny, kdykoli vztahuješ své ctihodné ruce k modlitbě. Ó svatý, vskutku vyslyš modlitby cizinců a vzpomeň na ně pro jejich sirobu.“ A objavše kolena světcova, mluvili dále: „Vzpomeň, otče, na své pokorné ovečky, které jsi obětoval Kristu. Vzpomeň na cizokrajné stromy, které jsi s péčí zasadil do blažené rajské zahrady. Nezapomeň na zahálející dělníky, které jsi o jedenácté hodině najal na vinici Kristovu.“ (Mt 20, 6) Hlavní pastýř se všecek podivil, když viděl, jak oba, ještě před dvěma dny úplně nevzdělaní, byli náhle obdařeni moudrostí, protože oblékli svaté roucho.

Poté, co byli dlouhý čas plakali, svatý Nikón, pokleknuv, zprava postavil vedle sebe Symeóna a zleva Jana, vztáhl ruce k nebesům a pravil: „Bože spravedlivý a slavný, Bože veliký a mocný, Bože, který jsi od věků do věků, vyslyš nyní hříšníka. Vyslyš mne, Bože, v síle své. Nemysli nyní, když se k tobě modlím, na hříchy, které věčně páchám ve své ubohosti. Vyslyš mne, Hospodine, vyslyš mne v plameni modlitby, jako kdysi proroka svého (Ex 3, 2). Nechť se vskutku stane, Bože svatých sil, nechť se vskutku stane, Bože, stvořiteli andělů, nechť se vskutku stane, co jsi řekl: `Prostež a vezmete.' (J 16, 24) Neoškliv si mne, jenž má ústa nečistá a jenž se pošpinil hříchy. Vyslyš mne, neboť' jsi slíbil naslouchat všem, kteří tě ve víře vzývají a oslav nohy služebníků svých a kroky jejich na cestu pokoje. (Ž 36, 23; 39, 3; L 1, 79) Slituj se nad svými syny prostého srdce, kteří žijí v cizí zemi, neboť jsi řekl: `Buďte prostí jako holubice.' (Mt 10,16) Vzývám tě celým svým srdcem. Bože, Bože, vyslyš mne, naděje všech končin země i moře dalekého (Ž 64, 6). Potrestej všechny nečisté duchy kvůli svým synům. Vezmi svůj štít a pavézu a povstaň jim ku pomoci (Ž 34, 2). Vytas meč a zataras cestu těm, kdož je pronásledují. Řekni, ó Hospodine, Hospodine, duši jejich: `Spasení tvé jáť jsem.' (Ž 34, 3) Nechť odstoupí od mysli jejich duch bázně, lehkomyslnosti, pýchy a všelikého zla, nechť v nich uhasne veškerý plamen i veškeré vnuknutí zrozené ďáblem. Nechť se osvítí jejich tělo i duše i duch světlem tvého poznání, aby poté, až přistoupí k jediné víře a k vyznáváni svaté Trojice, jíž náleží všecko klanění, a dosáhnou dokonalosti a plnosti věku, spolu s anděly a se všemi, kdož jsou, Bože, od věků tvými vyvolenými, slavili na věky věků tvé přeslavné a drahé jméno, Otce i Syna i Svatého Ducha. Amen. Spolu s ostatními dary, Hospodine, navždy jim vlož do srdce i slova této mé ubohé a nehodné modlitby, aby slavili a chválili tvou dobrotivost.“ A igumen opět počal v slzách promlouvat k Symeónovi a Janovi: „Bůh, kterého jste si, mé dobré dítky, vyvolily a za nímž jste se vydaly, sám pošle anděla svého před tváří vaší, kterýž připraví cestu vaši před vámi. (Mk 1, 2; Mt 11, 10) Anděl, který mne podle slov velkého Jakuba vysvobozuje od všech nepřátelských sil, půjde před vámi na vašich cestách. Ten, který vysvobodil svého proroka z jámy lvové, vysvobodí i vás ze lvích spárů (Da 6, 23). Bůh, který si vás vyvolil, uchrání vás jistě od hanby.“ Po těchto a podobných modlitbách zbožný muž objal Symeóna a Jana a pravil: „Spas, Bože, spas ty, kteří si z celého srdce svého zamilovali jméno tvé. Neboť ty, Hospodine, jsi spravedlivý a nezhrdneš těmi, kdo se zřekli marnosti tohoto světa a neopustíš je.“ A poté jim znovu řekl: „Pohleďte, dítky, vydaly jste se do strašné a lidským zrakům utajené bitvy. Nelekejte se však, neboť Bůh je mocný, `kterýž nedopustí vás pokoušeti nad vaši možnost' (1 Kor 10, 13). Střezte se, dítky, abyste nepodlehly v této bitvě, buďte ve střehu, neboť vaší zbraní je vaše svaté roucho. Pomněte, co bylo řečeno: `Žádný, kdož vztáhna ruku svou k pluhu ohlédal by se nazpět, není způsobný k království božímu.' (L 9, 62) A ještě o stavbě věže: `Nelenujte, rozpočavše tuto nádhernou a vysokou stavbu', tj. svůj život, a ať se vám nepřihodí, že byste, `počali stavěti a nemohli dokončiti' (L 14, 30). Buďte zmužilé, dítky mé: bitva je krátká, ale slavná je koruna vítězství, utrpení je dočasné, odpočinek na věky.“

Mezitím plynul čas a udeřili na klepadlo, když se Symeón a Jan chystali k odchodu; tu Symeón odvedl igumena stranou a pravil mu: „Pro Boha, otče, pomodli se, aby Hospodin zničil vzpomínku na ženu Jana, bratra mého; nechť mne neopustí jsa ponoukán ďáblem a nechť nezahyne steskem z našeho rozloučení. Pomodli se, otče, zapřísahám tě božím jménem, nechť Bůh utěší jeho otce, nechť nemá o něho starost.“ Svatý otec užasl nad jeho láskou k bratrovi a nic mu neodpověděl. I mnich Jan odvedl igumena stranou a takto se ho dovolával: „Pro Boha, otče, nezapomeň ve svých modlitbách na mého bratra, aby mne neopustil ze soucitu k své matce a abych v přístavu neztroskotal se svou lodí.“ A hle, když to pravil, igumen, ohromený jejich vzájemnou láskou, jim posléze řekl: „Běžte, dítky. Neboť já vám zvěstuji, že ten, kdo vám otevřel tyto dveře, otevřel vám i ony.“ A pokřižoval jim čelo, prsa i celé tělo a propustil je v míru.

Když je byl propustil a Symeón s Janem vyšli, hovořili takto: „Bože velikého služebníka svého, veď nás, bezradné cizince, neboť neznáme ani tato místa, ani tuto zemi. My však, jdouce za tebou, jsme se zaslíbili smrti a této nekonečné poušti.“ A tu Jan pravil Symeónovi: „Co nyní bude? Kam půjdeme?“ Ten mu odpověděl: „Pojďme napravo, neboť pravá strana je požehnaná.“ A jdouce tím směrem, přišli k Mrtvému moři a k řece, která se nazývá Arnon. Řízením božím – neboť Bůh neopouští ty, kteří v něho věří celým srdcem – našli místo (žil tam jakýsi svatý otec, který za několik dní poté zemřel), kde zůstalo něco náčiní a tráva vhodná k jídlu: jí se živil svatý otec, který tam zemřel. Když ti blahoslavení spatřili ono místo, zaradovali se, jako kdyby právě nalezli nějaký poklad, neboť pochopili, že jim bylo připraveno a dáno samým Hospodinem. Děkovali Bohu a velkému otci řkouce: „Skrze jeho modlitby jsme zajisté skončili toto putování.“

Když tam strávili několik dní, nepřítel našich duší, ďábel, poněvadž bylo nad jeho síly snášet ctnost služebníků Kristových, začal je pokoušet - Janovi našeptal stesk po ženě a Symeónovi velkou lásku k matce. A když jeden z nich pociťoval tíseň, pravil druhému: „Vstaň, bratře, pomodlíme se.“ Opakovali modlitbu velkého otce (zněla takto: „Hospodine, vlož jim do srdce slova této mé modlitby“); oba si ji – jak se ukázalo pamatovali slovo od slova. Pomodlili se ji při každém pokušení a při každé prosbě k Bohu. Jindy ďábel v nich rozněcoval, jak vyprávěl jurodivý světec, touhu po mase a víně, opět jim všeptával strach před mocnými a nechuť k odříkání, a též se všemožným způsobem snažil přinutit je, aby se vrátili do kláštera. Taktéž jim sesílal sny, mnohdy jim tento netvor o mnoha tvářích stavěl před oči vidění plačících nebo šílejících přátel a mnohé jiné věci, o nichž ani nelze vyprávět, neboť jsem podobných pokušení nezažil. Nicméně vždy, kdykoli vzpomněli na korunu, kterou uviděli na svých hlavách, na poučení a slzy svatého otce, bylo jim, jako by se na jejich srdce vyléval svatý olej a jejich srdce se utišilo.

Svatý otec Nikón se jim rovněž objevil ve snu: tu je učil, tu se za ně modlil a často je vyučoval slovům žalmů. Tehdy procitali a pamatovali si vše, co od něho slyšeli ve snu, a radovali se z toho velice, neboť věděli, že svatý otec o ně pečuje a ve skutečném životě se o tom přesvědčovali. Vždyť Symeón ve svých modlitbách především prosil Boha, aby se utišilo a posílilo srdce matčino, a Jan prosil, aby Bůh k sobě zavolal jeho ženu a aby její láska, živená vzpomínkou na něho, byla takto ukončena. Bůh, který praví, že „vůli těch, kteříž se ho bojí, činí“, (Ž 144, 19) oba vyslyšel. Když pominula dvě léta, ctihodný Symeón podle vůle boží poznal, že jeho matka je nyní zbavena světského utrpení, a v noci ji spatřil ve snu, utěšoval ji a říkal jí syrsky „La derche, lich em“ (to znamená,nermuť se, matko), neboť já a ctihodný Jan se máme dobře, jsme zdrávi, sloužíme na císařském dvoře, hle, máme na hlavě koruny, jimiž nás císař ozdobil, a bohatý šat. Utěš otce Janova a řekni mu, že spolu se mnou slouží císaři. Pročež se nermuťte." A mnichu Janovi se zjevil ve snu anděl, který mu pravil: „Hle, nyní jsem zbavil tvého otce světského utrpení a tvou ženu brzy vezmu k sobě.“

Oba si navzájem vyprávěli, co spatřili ve snu, a zaradovali se a zaplesalo srdce jejich. A tu je Hospodin navždy vysvobodil z myšlenek na rodiče a tato starost od nich odstoupila a nadále se ani v nejmenším nermoutili pro své blízké. Naopak se radostně a neúnavně dnem i nocí věnovali poustevnickému a osamělému životu, oddávajíce se toliko odříkání a bezstarostné starosti, čímž rozumím usilovnou modlitbu, a proto tito svědomití asketové vbrzku dosáhli takového pokroku, že v krátké době byli vyznamenáni božskými viděními, znameními a zázraky. Po nedlouhé době žili v odříkání, vzdáleni jsouce jeden druhému přibližně co by kamenem dohodil. Bratři se totiž dohodli, že budou-li dlít na osamělých modlitbách a navštíví-li jednoho z nich v jeho myšlenkách pokušení, nebo povolí-li ve své horlivosti, půjde k svému bratru a budou spolu prosit Boha, aby od něho pokušení odvrátil. A hle, jednoho dne Symeón, když seděl na svém obvyklém místě, v duchovním vytržení se spatřil, an sedí u své choré matky v Edese (neboť odtud rodem pocházel) a mluví k ní syrsky: „Jak se cítíš, matko?“ a když ona mu odpověděla: „Dobře, mé dítě, tu jí říká jdi k císaři a neboj se, neboť na mou prosbu ti připravil čestné místo, a když to bude jeho vůle, budu tě tam následovat“. Když přišel k sobě, pochopil Symeón, že v tuto hodinu jeho matka skonala. Přiběhl k bratru Janovi a pravil mu: „Vstaň, ctihodný bratře, pomodlíme se.“ A když ten se znepokojil (neboť si myslel, že Symeóna pokouší ďábel), Symeón mu pravil: „Neznepokojuj se, bratře. Díky Pánu se nic zlého nepřihodilo.“ Jan mu řekl: „A proč jsi tak rychle běžel, otče Symeóne?“ (Ctil ho totiž a vážil si ho stejně, jako on Jana.) Tu se oči Symeónovy naplnily slzami a slzy se koulely po jeho prsou jako perly a on pravil Janovi: „Pán již k sobě volá mou dobrou a zbožnou matku.“ A vyprávěl mu o svém vidění a oba padli na kolena a začali se modlit. A bylo slyšet, kterak Symeón hovoří k Bohu zarmoucenými a úpěnlivými slovy. Jeho nitro se bouřilo a dmulo synovským citem a tu zvolal: „Bože, jenž jsi přijal oběť Abrahámovu, jenž jsi spatřil zápalnou oběť Jeftovu, jenž jsi nezhrdl dary Ábelovými a jenž jsi skrze svého syna Samuela učinil Annu prorokyní, Pane můj, Pane, pro mne, služebníka svého, přijmi duši mé matky. Pomni, Hospodine, jejího utrpení a svízelů, které vytrpěla kvůli mně. Pomni, Hospodine, jejích slz a nářků, když jsem ji opustil, abych šel k tobě. Pomni, Hospodine, jejích prsů, jež mne nehodného odkojily, abych se mohl radovat ze své mladosti, neboť ona se neradovala. Nezapomeň, Pane, že ona, která se nemohla ode mne odloučit ani na hodinu, odloučila se ode mne navždy. Pomni, všemocný Pane, že jsem ji opustil kvůli tobě, když ona se chtěla ze mne radovat. Nezapomeň, ó spravedlivý, jak bylo rozdrásáno její nitro, když jsem odešel k tobě. Ty, Pane, víš, jak tehdy, když jsem ji opustil, nemohla celé noci nalézt spánek, majíc na paměti mé mládí. Ty, Pane, víš, kolik nocí nezamhouřila oka, teskníc po jehňátku, jež s ní spávalo. Nezapomeň, ty, jenž miluješ lidi, kolik hoře bylo v jejím srdci, když v zármutku hleděla pouze na můj šat, neboť neměla více u sebe svého miláčka, který se již odíval tímto rouchem řeholním. Pomni, Pane, že jsem matku zbavil jejího panice, útěchy, radosti i potěšení, abych sloužil tobě, svému i jejímu Bohu vševládci. Nechť ji vyprovodí andělé, aby vysvobodili její duši z moci nečistých duchů a krvežíznivých šelem, které přebývají v tomto povětří a chtějí pozřít ty, kteří tudy procházejí. Bože, Bože, pošli s ní bezpečné strážce proti všem nečistým silám, které jsou na její cestě a rozkaž, Bože můj, aby se její duše bezbolestně a lehce rozloučila s tělem. A jestliže v tomto životě moje matka jakožto smrtelná žena zhřešila skutkem či slovem, odpusť duši její pro její oběť, neboť dítě, jež porodila, mne, nehodného služebníka tvého, odevzdala tobě, Pane. Hospodine, Hospodine, Bože můj, soudce spravedlivý a láskou k lidem prodchnutý, neuvrhni ji z hoře v hoře, z bolesti v bolest, z nářku v nářek, nýbrž místo zármutku, jímž se rmoutila pro svého jediného syna, daruj ji radost, místo slz jásot, připravený pro tvé svaté. Bože, Bože můj, na věky věků. Amen.“

Když po modlitbě vstali, bratr Jan se jal utěšovat Symeóna řka: „Hle, bratře Symeóne, Bůh tě uslyšel a vyslyšel tvou modlitbu a povolal k sobě tvou matku. Nyní se se mnou rozděl o mou starost a pomodleme se s boží pomocí oba, aby se Hospodin slitoval nad tou, která se podle vůle jeho nazývá mou manželkou, a aby jí vnuknul touhu po mnišském životě, nebo aby ji skrze své milosrdenství povolal k sobě.“ A brzy poté, kdy se modlili, jedné noci otec Jan viděl, jak Symeónova matka přišla, vzala za ruku jeho ženu a pravila jí: „Vstaň, sestro, a pojď ke mně, neboť císař, který vzal k sobě do služby mého syna, mi daroval čarokrásný dům. Avšak převlékni si šat a vezmi si čistý.“ A tu Jan uviděl, jak vstala a kráčela za Symeónovou matkou a pochopil, že jeho žena též zemřela, a že obě jsou na blaženém místě, a zajásal jásotem velikým.

Když dvacet devět let strávili v poušti, cvičíce se ve všelikém odříkání a trpíce nouzí, chladem, úpalem, a nesčetným pokušením ďáblovým odolali, dosáhli velké dokonalosti, zvláště Symeón, to pro svou prostotu a čistotu (neboť díky milosti Ducha svatého v něm přebývající necítil utrpení, chlad, hlad, úpal a jakoby přestoupil hranice lidské přirozenosti). Symeón pravil Janovi: „Bratře, jaký užitek nám plyne z toho, budeme-li dále v této poušti? Poslyš mne: vstaň a půjdeme, abychom spasili i jiné. Neboť zde nepřinášíme nikomu dobro kromě sebe samých a od nikoho nedostáváme mzdu.“ A začal k němu mluvit těmito slovy Písma svatého: „Žádný nehledej svých věcí, ale jeden každý toho, což jest bližního“ (1 Kor 10, 24) a „Všechněm všecko jsem učiněn, abych vždy některé k spasení přivedl.“ (1 Kor 9, 22) Říkal i slova evangelia: „Tak svěť světlo vaše před lidmi, ať vidí skutky vaše dobré a slaví otce vašeho, kterýž jest v nebesích“ (Mt 5,16) a jiná podobná. Ctihodný Jan mu odpověděl: „Domnívám se, bratře můj, že Satan, který se rozlítil, protože žijeme v takovém odříkání, vštípil ti tuto myšlenku. Naopak zůstaň, nechť dokonáme v této poušti svůj život, jak jsme jej začali a k němuž jsme byli povoláni Pánem.“ Symeón mu pravil: „Já nezůstanu, nýbrž oděn jsa mocí Kristovou, půjdu, abych se smál světu.“ Jeho bratr mu znovu řekl: „Milý bratře, zaklínám tě Bohem, neopouštěj mne poníženého. Neboť já jsem ještě nedosáhl takové dokonalosti, abych se mohl smát světu. Pro toho, který nás spojil, nechtěj se odloučit od svého bratra. Vždyť víš, že kromě Boha mám pouze tebe, bratře můj, neboť jsem se všeho zřekl, abych mohl jít za tebou. A nyní mne chceš opustit v této poušti jako v bezbřehém moři? Pomni, že onoho dne, kdy jsme metali los a kdy jsme přišli k svatému otci Nikónovi, jsme se rozhodli, že se nerozloučíme. Vzpomeň na onu úžasnou hodinu, kdy nás oblékali v svatý šat a kdy jsme se oba stali jedinou duší, takže se všichni divili naši lásce. Nezapomínej na slova velikého otce, jimiž nás učil v noc našeho odchodu z kláštera. Prosím tě, nenech mne zahynout, nechť tě Bůh nečiní odpovědným za mou duši.“ Symeón mu opět říkal: „Pomysli si, že jsem zemřel. Což se nemůžeš o sebe postarat, budeš-li živ beze mne? Půjdeš-li se mnou, bude to rozumné a dobré, protože já tu nezůstanu.“ Když bratr Jan viděl, že Symeón je neoblomný ve svém rozhodnutí, objasnilo se mu, že ho k tomu přiměl Bůh. Vždyť nic je nemohlo rozloučit kromě smrti, ostatně však ani ta nemohla. Neboť často prosili Boha, aby je k sobě povolal společně, a věřili, že Hospodin tuto jejich prosbu vyslyší, stejně jako vyslyšel všechny ostatní.

A tu Jan pravil Symeónovi: „Pohleď, Symeóne, nechce se ti snad ďábel vysmívat?“ Ten mu odpověděl: „Jen na mne nezapomeň ve svých modlitbách, jako já nezapomenu na tebe, a Bůh a tvé modlitby mne spasí.“ A znovu jej bratr začal napomínat a pravil: „Bud opatrný, bratře Symeóne, a hleď, aby světský život nepromarnil to, co jsi nashromáždil v poušti, aby světská marnost nezničila to, co ti dalo poustevnictví, a sen nesetřel to, co přineslo bdění. Buď opatrný, bratře, aby světské svody neukončily tvou mnišskou přísnost, hleď, aby obcování se ženami, od něhož tě až do tohoto dne Hospodin osvobodil, nezničilo plody tělesné zdrženlivosti. Hleď, aby lačnost nezapudila tvou nezištnost, aby tělo, zdeptané postem, neztučnělo pokrmem. Hleď, bratře můj, abys pro výsměch neupustil od vědomí své hříšnosti a pro nedbalost od modlitby. Hleď, prosím tě, aby směje-li se tvoje tvář, se neradoval zároveň i tvůj rozum, dotýkají-li se tvé ruce, aby se zároveň nedotýkala tvá duše, ochutnávají-li tvá ústa, aby srdce nedocházelo rozkoše, pohybují-li se tvé nohy, aby se neslušným tancem nenarušil klid tvého nitra, zkrátka - cokoli činí tvé tělo, nechť nečiní duše. Jestliže však ti, bratře můj, Hospodin skutečně dal sílu, aby při každém tělesném hnutí, ať ve slovech či ve skutcích, tvůj rozum a srdce zůstávaly bez vášně a v klidu a neposkvrnily se, aniž utrpěly úhonu, pak já se vskutku raduji z tvé spásy a jen si přeji, abys poprosil Boha, aby nás teď nerozloučil.“ Na to mu otec Symeón pravil: „Neboj se, bratře Jene, neboť tak nečiním podle své, nýbrž podle boží vůle. I ty víš, že mé dílo je Bohu milé a s jeho pomocí konané, neboť před smrtí přijdu a zavolám tě a obejmu a po několika dnech mne budeš následovat. Vstaň tedy a pomodleme se.“ Poté, co se dlouho byli modlili, objali se a skropili svou hrud mnohými slzami, otec Jan propustil Symeóna, doprovodiv ho daleko, neboť jeho duše nemohla snést rozluku s bratrem, avšak když mu otec Symeón řekl „Vrať se, bratře“, pocítil tato slova jako ostří meče a znovu ho prosil, aby mu dovolil ještě kousek cesty doprovázet Symeóna. Až teprve otec Symeón Janovi přikázal, vrátil se tento zpět, skrápěje zemi slzami.

Symeón rychle došel do svatého města Pána našeho Ježíše Krista. „Neboť jsem velice prahl – jak sám řekl – a byl sžírán touhou po tolika létech znovu spatřit svatá místa Kristova.“ Pobýval u svatého a životodárného hrobu Páně a na svaté, spásonosné a vítězné Golgotě a splnil tak své přání. Tři dny strávil Symeón v svatém městě, klaněl se svatým místům a modlil se. A jeho modlitba spočívala v tom, aby jeho asketický život nebyl odhalen do jeho odchodu, aby unikl lidské slávě, jež v člověku vzbuzuje pýchu a domýšlivost, která zahubila i anděly nebeské. A vyslyšel jej ten, který řekl: „Volají-li spravedliví, Hospodin vyslýchá.“ (Ž 33,18) Neboť, ačkoli Symeón zjevil mnoho znamení a vykonal mnoho zázraků, jak bude vidno z dalšího, jeho asketický život zůstal lidem skryt. Jeho modlitba jako závěs zahalila srdce svědků jeho konání až do samé jeho smrti. Vždyť kdyby toho nebylo (myslím tím to, že Bůh ukryl před lidmi asketický život tohoto světce kvůli slávě, kterou by ho poctili), zdaž by kdekdo neznal toho, kdo léčil posedlé ďáblem, držel v rukou žhavé uhlí, jedněm předpovídal budoucnost, druhým opakoval to, co o něm mluvili za zády, z kratochvíle přenášel na poušť všemožné pokrmy, jindy pak obracel na pravou víru židy nebo ty, kteří ve víře pobloudili, léčil trpící a jiné lidi vysvobozoval z nebezpečenství? Nezřídka jakoby v žertu provdával prostopášné a rozmařilé ženy, nebo, předstíraje, že si je kupuje, obracel je na správnou cestu, některé z nich podle příkladu vlastní čistoty vybízel k poustevnickému životu. A já, drazí křesťané, se nedivím, že on, konaje toto všechno s boží pomocí, zůstával nepoznán. Toliko Bůh odhaluje neustále lidem skryté skutky svých služebníků a jen jeho řízením byly skutky tohoto světa, všem utajené, posléze odhaleny.

Poté co strávil, jak již bylo řečeno, na svatých místech tři dny, přišel Symeón do města Emesy. V tom městě se objevil takto: Když ctihodný Symeón uviděl na hnojišti před hradbami ležet zdechlého psa, odvázal svůj provazový pás, přivázal jej k psí tlapě a běžel, vleka psa za sebou, a vstoupil do města branou, která byla blízko školy. Když ho děti zpozorovaly, zvolaly: „Hle, jde bláznivý otec!“ a běžely za ním a bily ho. Následujícího dne – bylo to v neděli – si nasbíral ořechy, vstoupil do chrámu na počátku bohoslužby a začal je házet a zhášet jimi svíce. Když přišli lidé, aby ho vyvedli, vyskočil na ambónu a házel odtud ořechy po ženách. S velkým úsilím ho vyvedli na ulici a tam převrátil stoly pekařů, takže ho zbili málem k smrti. Když viděl, jak důkladně ho zbili, pravil Symeón sám k sobě: „Vskutku, vskutku, pokorný Symeóne, v rukou těchto lidí neprožiješ ani týden.“ Řízením božím ho uviděl jakýsi krčmář, a protože nevěděl, že Symeón vystupoval jako jurodivý, řekl mu (domníval se, že otec je při zdravém rozumu): „Chceš, důstojný otče, místo toho, abys bloudil z místa na místo, prodávat u mne boby?“ A ten mu odpověděl: „Chci.“ První den, když ho krčmář postavil k práci, Symeón začal všem rozdávat boby a sám je pojídal ve velkém množství, protože celý týden nic nejedl. A tu krčmářova žena řekla svému muži: „Kde jsi vzal toho otce? Na mou duši, jestli bude tak nenasytný, moc toho neprodáme – všimla jsem si, že snědl přinejmenším velký hrnec bobů. A to nevěděli, že obsah ostatních hrnců, boby, čočku, různé lahůdky a jiné věci rozdal svým spolubratrům a ostatním lidem; domnívali se, že to všechno prodal. Když otevřeli skříňku na peníze a nenašli v ní ani jediný měďák, ztloukli Symeóna, vyvlekli ho za vousy a vyhnali ven. Když nastal večer (Symeón neodešel od krčmáře vzhledem k tomu, že byla noc a ulehl k spánku za dveřmi), zatoužil světec zapálit kadidlo, ale protože nenašel žádný střípek, vsunul do ohniště ruku, nabral uhlí a zapálil kadidlo. Protože se Bohu zlíbilo spasit krčmáře (byl totiž heretik, a to akefalita a severián ), jeho žena viděla, že Symeón pálí kadidlo v ruce, velmi se tomu podivila a řekla: “Jediný Bože! Otče Symeóne, to ve své dlani pálíš kadidlo?" Když to otec uslyšel, zatvářil se, jako kdyby se spálil, setřásl uhlí do starého pláště, který měl na sobě a pravil ženě: „Když nechceš, abych pálil kadidlo na své ruce, podívej, pálím je na svém plášti.“ Uviděl to Bůh, který uchránil před ohněm keř a mládence, a oheň ušetřil jak otce, tak jeho oděv. A jakým způsobem pak byl spasen krčmář a jeho žena, budeme vyprávět v jiné kapitole.

Kdykoliv udělal nějaký zázrak, rozhodl se světec hned opustit to místo; dokud se nezapomene, že to udělal on. Kromě toho hleděl, aby hned na to udělal něco neslušného a tím skryl svůj skutek. Jeden čas podával v hospodě teplou vodu a tak si vydělával na obživu. Hospodský byl natolik necitelný, že často nedal Symeónovi ani najíst, ačkoliv jeho živnost díky jemu vzkvétala, neboť obyvatelé města, chtějíce se pobavit, si říkávali: „Pojďme, napijeme se tam, kde obsluhuje jurodivý.“ A tu se jednoho dne do hospody připlazil had, upil z jednoho džbánu s vínem a vlil tam svůj jed a opět se odplazil. V tu dobu otec Symeón nebyl na svém obvyklém místě – tancoval totiž na ulici s nějakými světskými osobami. Když se vrátil do hospody, světec si všiml nápisu „Smrt“, který byl na tom džbánu a pro ostatní byl neviditelný. Hned vše pochopil, vzal poleno a džbán rozbil. Jeho pán mu vytrhl z rukou poleno a začal jím bít Symeóna, dokud se neunavil, a pak ho vyhnal. Druhý den se otec Symeón vrátil a schoval se za dveřmi. A hle, znovu se připlazil had a hospodský, když ho uviděl, popadl to poleno, aby jím hada zabil, ale nestrefil se a rozbil všechny džbány i sklenice. Tu zpoza dveří vyskočil jurodivý a řekl mu: „Co to děláš, hlupáku! vidíš, nezpůsobil jsem škodu jen já!“ Tehdy hospodský pochopil, proč otec Symeón rozbil džbán, dostal výstrahu a začal ctít jeho svatost.

A tu blahoslavený, chtěje obrátit v nic svou výstrahu, aby hospodský nerozhlásil jeho tajemství, jednou, když hospodyně spala ve své ložnici a její muž obsluhoval v hospodě, otec Symeón vešel k ní a předstíral, že si svléká svůj šat. Žena vykřikla a na její křik přišel její muž a ona řekla: „Vyžeň ho, ať je třikrát proklet, chtěl mne znásilnit.“ A hospodský srazil Symeóna k zemi a vy hnal ho ven do zimy (té noci byla silná bouře a pršelo) a od té doby ho nejen považoval za šíleného, nýbrž ještě, uslyšel-li, že někdo říká „Na mou duši, tenhle otec jurodivého jen předstírá“, řekl mu: „On je doopravdy posedlý – a přesvědčím-li se o něčem, nikdo mne nesplete: vždyť se pokoušel svést mou ženu, jenže se mu to nepodařilo, a jí maso, jako kdyby nevěřil v Boha.“ Světec totiž nejedl celý týden chleba, často však jedl maso, a nikdo nevěděl, že zachovává půst, a maso jedl před očima všech, aby je obelstil.

Byl totiž jako bez těla a nic nepovažoval za pohoršlivé, ať to byly lidské skutky, nebo přirozené potřeby. Neboť nejednou, jestliže jeho vnitřnosti pociťovaly obvyklé nutkání, přisedl si přede všemi přímo na náměstí, aby všechny přesvědčil o tom, že si tak počíná v šílenství.

Jsa ochraňován, jak jsme již mnohokrát řekli, milostí svatého Ducha, která v něm přebývala, hasil ďábelský žár a tento oheň mu neškodil.

Když jednou výše zmíněný ctihodný a zbožný Jan, který nám vyprávěl o světcově životě, uviděl, že Symeón chřadne následkem své přísné zdrženlivosti (bylo to po velikonocích a on zachovával všechny svaté posty, takže nic nejedl), politoval ho a podivil se jeho nevýslovné askezi, ačkoliv světec žil v městě a pohyboval se mezi muži i ženami, zatoužil ho posílit a jakoby v žertu mu řekl: „Nepůjdeš se, jurodivý, vykoupat?“ Ten mu se smíchem odpověděl: „Výborně, půjdeme“, a s těmito slovy si svlékl svůj šat a uvázal si ho okolo hlavy jako turban. Ctihodný Jan mu řekl: „Oblékni se, bratře, jinak s tebou nepůjdu.“ Otec Symeón mu odpověděl: „Dej mi pokoj, hlupáku, pouze jsem udělal jednu věc před druhou a nechceš-li jít se mnou, půjdu kousek napřed.“ A opustiv Jana šel kousek napřed. Mužské a ženské lázně byly vedle sebe: Symeón úmyslně minul mužské a zamířil do ženských. Ctihodný Jan na něho zakřičel: Kam jdeš, jurodivý? Stůj! Tyhle lázně jsou pro ženy!" Podivuhodný muž, obrátiv se, mu řekl: „Zůstaň ty, jurodivý: zde je teplá a studená voda a tam je teplá a studená voda a nic víc není ani tu, ani tam.“ A běžel, vstoupil k ženám, ty se na něho všechny vrhly a vyhnaly ho s výpraskem. Zbožný diakon se otázal Symeóna, když mu tento vyprávěl o svém životě: „Pro Boha, řekni, otče, jak ses cítil, když jsi vstoupil do ženských lázní?“ Symeón mu řekl: „Vskutku, dítě, cítil jsem se tak, jako poleno mezi poleny. Neboť jsem nevnímal ani to, že mám tělo, ani to, že jsem mezi těly. Můj rozum byl zcela zaujat božím rozumem a zcela soustředěn na něj.“ Svatý totiž konal jedny své činy ke spáse lidí a ze soucitu k nim, druhé pak proto, aby skryl svůj svatý život.

Jednou za městskou branou běhali mladíci a hráli hru zvanou lysoporta a mezi nimi byl i syn ctihodného diakona Jana, druha Symeónova: několik dní před tím zhřešil s vdanou ženou, a když ten mládenec nikým nezpozorován vycházel z jejího domu, vstoupil do něho ďábel. A tu světec pojal úmysl ho přivést na pravou cestu a vyléčit ho a pravil hráčům: „Nepřijmete-li mne do hry, nedovolím vám běhat“, a začal po nich házet kamením. Strana onoho mládence, kterého světec chtěl vyléčit, souhlasila, že ho přijme. Ale Symeón odešel k druhé skupině, neboť věděl, co učiní. A když se hráči dali do běhu, vrhl se za mládencem, který byl posedlý ďáblem, dohonil ho, nepozorovaně ho udeřil do tváře a řekl: „Nezcizoložíš, nešťastníku, a démon se k tobě nepřiblíží.“ A tu démon podrazil mládenci nohy a všichni se k němu sběhli. Když posedlý ležel na zemi a z úst mu vycházela pěna, spatřil, že jurodivý z něho vyhání černého psa a bije ho dřevěným křížem. Za dlouhou dobu mládenec přišel k sobě a začali se ho vyptávat, co se s nim dělo, ale on nemohl nic odpovědět, kromě tohoto: „Někdo mi řekl: Nezcizoložíš.“ Když otec Symeón skonal v míru, mládenec jako kdyby se probral a všem podrobně vyprávěl o tom, co se s ním stalo.

Jednou mimové konali v divadle představení. Mezi nimi byl jakýsi kouzelník. Světec, protože chtěl zabránit takovému zlu (tím spíše, že řečený kouzelník konal i dobré skutky), rozhodl se, že neodejde, a postavil se dole v aréně, kde hráli mimové. A když uviděl, že kouzelník započal své nepoctivé dílo, hodil na jeho pravou ruku kamének, na nějž narýsoval kříž, a tomu kouzelníkovi uschla ruka. Nikdo z lidí nespatřil, kdo hodil ten kámen. V noci se kouzelníkovi zjevil ve snu světec a pravil mu: „Udělal jsem, co jsem si umínil, a pakliže neodpřísáhneš, že od této chvíle zanecháš podobných praktik, neuzdravíš se.“ Kouzelník se zapřísáhl Bohorodičkou: „Už vícekrát nebudu dělat takové věci.“ A když ráno vstal, uviděl, že jeho ruka je zdravá, a vyprávěl všechno, co se mu zdálo, kromě toho, že ve snu před ním stanul Symeón, a mohl vypovědět jen tolik: „Nějaký mnich s věncem z palmových ratolestí mi to řekl.“

Za časů blahé paměti císaře Maurikia, když strašlivé zemětřesení rozbořilo Antiochii a hrozilo Emese (zrovna tehdy se světec vrátil z pouště do světa), Symeón, ukradnuv ve škole řemen, jal se mrskat sloupy a pravil: „Řekl tobě pán tvůj: Stůj.“ A když začalo zemětřesení, žádný ze sloupů, které mrskal, se nezřítil. A tu Symeón přistoupil k jednomu sloupu a řekl: „Ty ani nespadneš, ani nebudeš stát.“ A sloup se rozštípil odshora dolů, trochu se nachýlil a v této poloze zůstal. Nikdo nemohl pochopit, proč to blahoslavený udělal, a všichni říkali, že mrskal sloupy ve svém šílenství. Ve skutečnosti však náleželo slavit Boha a obdivovat jeho skutky, neboť v těch činech Symeónových, které lidé považovali za šílené, často ukazoval své zázraky. Jednou před tím, než město zachvátila morová rána, obcházel všechny školy, líbal hošíky a každému z nich říkal jako v žertu: „Šťastnou cestu, můj milý.“ Nelíbal však všechny, nýbrž jen ty, na něž mu ukázala milost boží. Pravil pak učiteli každé školy: „Pro Boha, hlupáku, nebij hochy, které líbám, neboť před nimi je dlouhá cesta.“ A učitelé se mu smáli, někdy ho udeřili řemenem, jindy dávali hochům znamení, a ti ho zasypávali nadávkami. Když přišla morová rána, ani jeden z těch, které políbil otec Symeón, nezůstal naživu – všichni zemřeli.

Světec měl ve zvyku přicházet do domů boháčů a strojit tam různé žertíky; často předstíral, že líbá domácí otrokyně. Jednou otrokyně kteréhosi vznešeného muže, jsouc těhotná s jedním světským člověkem, nechtěla odhalit svého svůdce, na otázku své paní, kdo že ji zkazil, řekla: „Znásilnil mne jurodivý Symeón.“ Když ten podle svého zvyku přišel do toho domu, paní té otrokyně mu pravila: „To je krásné, otče Symeóne, že jsi zkazil a obtěžkal mou otrokyni.“ Tu se rozesmál, sklonil hlavu, a sepjav ruce řekl: „Promiň, promiň, ó pokorná, když ona porodí, dostaneš maličkého Symeóna.“ Dokud nenastala její hodina, Symeón prodléval u té otrokyně a přinášel jí pšeničný chléb, maso a ryby, řka: „Jez, ženo má.“ Když ženě nastal čas porodu, trýznila se tři dny v smrtelných mukách. A tu její paní řekla jurodivému: „Pomodli se, otče Symeóne, protože tvá žena nemůže porodit.“ A on, poskakuje a do taktu tleskaje rukama jí řekl: „Ježíš je svědkem, Ježíš je svědkem, ó pokorná, dítko se nenarodí, dokud ta žena neřekne, kdo je jeho otcem.“ Když rodička slyšela o těchto slovech Symeónových, pravila: „Pomluvila jsem ho - mé dítě je od jednoho emeského občana.“ A tu ta žena hned porodila. A všichni se divili a jedni považovali Symeóna za svého domácího světce, druzí však říkali: „Jeho předpovědi jsou od ďábla, neboť je skutečný hlupák.“

Nějací dva otcové z kláštera poblíž Emesy se jali přemýšlet a hledat důvod, proč upadl v pokušeni heretik Órigenés, vyznamenaný od Boha tak velkým věděním a moudrostí, a jeden z nich říkal: „Vědění, které měl, nebylo od Boha, ale bylo dáno hojností přirozených darů: vládl obratností rozumu, kterou zbystřil četbou Písma svatého a děl svatých otců, a to mu pomohlo napsat jeho dílo.“ Druhý namítal: „Člověk nemůže pouze díky hojnosti přirozených darů říkat to, co řekl on, zejména ve své Hexaple.“ (Protože obecná církev dodnes Hexaplu uznává). Druhý mu znovu odpověděl: „Vždyť jsou i pohané, kteří vládnou větší moudrostí než on a kteří také napsali více knih než on. Což i ty máme chválit za pouhou jejich mnohomluvnost?“ Protože se tito otcové nemohli shodnout, pravil jeden z nich posléze druhému: „Slyšeli jsme od lidí, kteří putovali na svatá místa, že v jordánské poušti je mnoho velkých mnichů, pojďme a zeptejme se jich.“ Když došli na svatá místa a pomodlili se, obrátili své kroky k poušti u Mrtvého moře, kudy se ubírali slavné paměti Jan a Symeón. Bůh nedopustil, aby námaha těchto otců vyšla nadarmo, a potkali otce Jana, který v té době již dosáhl velké dokonalosti; když je spatřil, řekl: „V dobrý čas jste přišli vy, kteří jste opustili moře, abyste načerpali vody v poušti.“ Jejich rozprava byla dlouhá a bohulibá a otcové řekli Janovi, proč vykonali tak dlouhou cestu. A on jim pravil: „Otcové, ještě jsem se nestal hodným té milosti, abych mohl tlumočit boží soudy, vraťte se k vám nazpět k jurodivému Symeónovi, on může rozhodnout tento váš spor a všechno, co jen chcete; řekněte mu: Pomodli se za Jana, aby i jemu padla desítka.“ Když přišli do Emesy a otázali se: „Kde je jurodivý jménem Symeón?“ Všichni se jim začali smát a říkali: „K čemu ho potřebujete, otcové? Vždyť není při zdravém rozumu, všechny dráždí a všem se směje, zvláště mnichům.“ Oni se ho však přece jali hledat a našli ho v krčmě, kde on, podoben medvědu, pochutnával si na bobech. Jeden z otců nad tím náhle upadl do rozpaků a říkal si: „Vskutku, nalezli jsme muže, naplněného pravým věděním, který nám může vyložit mnoho věcí.“ Když přistoupili blíže, řekli mu otcové: „Požehnej.“ Symeón jim pravil: „Nepřišli jste v dobrý čas a kdo vás poslal, je hlupák“, poté vzal za ucho toho otce, jehož srdce bylo plno rozpaků, a vyťal mu takový políček, že mu po tři dni hořela tvář, a řekl: „Proč si ošklivíte boby? Vždyť je máčeli čtyřicet dní a Órigenés je nejí, protože se vydal příliš daleko do moře, nemohl se odtud vrátit a utonul v širém moři.“ Otcové se podivili, neboť Symeón jim řekl všechno, dokonce i slova: „Jurodivý chce desítku? Je právě takový hlupák jako vy. Řekni, měl jsi dost kopanců? Jděte, jděte.“ A pak vzal džbánek s horkým nápojem a spálil jim rty, takže otcové nemohli opakovat jeho slova. Jednou, když Symeón ještě sloužil u krčmáře, začal hrát na loutnu v uličce, kde přebýval nečistý duch. Hrál a přitom odříkával modlitbu velikého Nikóna, aby odtud ducha vyhnal, neboť utýral mnoho lidí. A hle, když duch utekl z toho místa, v podobě mouřenína prošel krčmou a všechno tam zničil. Když se vrátil, řekl divotvorce své hospodyni: „Kdo to tu všechno rozbil?“ Ona řekla: „Přišel nějaký mouřenín, ať je proklet, a všechno rozbil.“ Symeón jí se smíchem řekl: „Maličký, maličký, není-liž pravda?“ Ona řekla: „Ano, jurodivý, je to pravda, byl maličký.“ On jí řekl: „To já jsem ho poslal, aby tady všechno rozbil.“ Když to žena uslyšela, vrhla se na Symeóna a začala ho bít a svatý, sebrav bláto z podlahy, mrštil jí je do tváře, zasáhl jí oči a pravil: „Teď mě nepolapíš. Buď přistoupíte na mou víru, nebo tento černoch vám tu každý den všechno rozbije.“ Majitelé krčmy totiž byli heretici akefalité. Symeón odešel a hle, následujícího dne v touž hodinu se objevil mouřenín a znovu všechno rozbil před očima všech. Stísněni takovým neštěstím muž i žena přistoupili na ortodoxní víru. Symeón je vysvobodil z nevěry. Ale nesměli o něm s nikým mluvit, ač jurodivý si z nich denně tropil šašky, když šel okolo.

Kterýsi z městských řemeslníků, který věděl o ctnosti Symeónově, pojal přání odhalit ji všem. Jednou totiž spatřil, že u Symeóna stáli dva andělé v době, kdy se umýval. Tento řemeslník byl žid a neustále se rouhal Kristu. A tu se mu ve snu zjevil světec a zakázal mu komukoli říci o tem, co viděl. Nazítří se však žid přesto rozhodl odhalit světcovo tajemství, ale tu se náhle před ním objevil Symeón, dotkl se jeho úst a zavřel je, takže žid nemohl nikomu o něm vyprávět. Na to se řemeslník vydal k jurodivému a dal mu rukou znamení, aby mu uvolnil jazyk. Ale otec Symeón předstíral šíleného, a proto začal jako hlupák dávat znamení v odpověď. Pokynem ruky dal židovi na srozuměnou, aby se pokřižoval. Byl to hrozný pohled, jak oba mlčky si dávali navzájem znamení. Mnich se pak znovu zjevil židovi ve snu a pravil: „Buď přijmeš křest, nebo zůstaneš němý.“ Ani tehdy ho však světec nemohl obrátit. Když pak otec Symeón zemřel a žid při přenášení ostatků světcových na hřbitov spatřil na nich korunu, zároveň s celou svou čeledí se dal pokřtít. A jen odešel ze svaté koupele, rázem začal mluvit. Každý rok pak žid slavil památku jurodivého a zval k sobě chudé.

Blahoslavený dosáhl takové čistoty a odumřelosti vášním, že často tančil a vodil chorovody, po jednom boku maje nevěstku, po druhém druhou; držel je za ruku a točil se uprostřed světských lidí a tropil své žertíky. Jindy nevázané ženštiny sahaly Symeónovi pod šaty, tiskly se k němu, bily ho po tváři a štípaly. Mnich, podobný ryzímu zlatu, se tím nikdy neposkvrnil. V poušti, jak on sám vyprávěl, se často potýkal s vášní, která ho rozněcovala, a prosil Boha a přeslavného Nikóna, aby ho zbavili hříšného chtíče. A jednou spatřil, že přeslavný ten muž přišel a pravil mu: „Jak žiješ, bratře?“ A Symeón mu odpověděl: „Kdybys nebyl přišel, pak bídně, neboť tělo, nevím proč, mne znepokojuje.“ Jak pravil Symeón, podivuhodný ten muž se usmál, přinesl něco vody ze svatého Jordánu a šplíchl pod jeho pupek, poznamenav Symeóna znamením svatého kříže a řekl: „Hle, uzdravil ses. A od té doby jak světec pod přísahou stvrdil, ani ve snu, ani v bdělém stavu ho nenavštívila tělesná žádost. Proto se tento pevný muž odvážil navrácení do světa, touže projevovat útrpnost nad těmi, kdo jsou mučeni hříchem, a spasit je. Jindy takto hovořil k jakési prostopášné ženštině: “Chceš být mou přítelkyní? Dám ti sto zlaťáků." Mnohé, které vábil, věřily jeho slovům, protože ukazoval peníze. (Blahoslavený měl totiž všeho podle libosti, protože kvůli svatosti jeho záměrů Bůh vše Symeónovi nepozorovatelně posílal.) Od té, která vzala peníze, pak vymáhal přísahu, že ho neopustí.

Symeón prováděl vše pod škraboškou hlouposti a bláznovství. Každé slovo je však slabé k tomu, aby mohlo vylíčit jeho činy. Tu se stavěl chromým, tu hopsal, tu se klouzal po hýždích, tu podrážel nohy tomu, kdo pospíchal, tu za novoluní hleděl do nebe a padal a škubal nohama, tu cosi vykřikoval, neboť podle jeho vlastních slov ti, kdo ze sebe pro Krista činí blázny, se nemohou chovat vhodněji. Podobným způsobem často odhaloval provinění a odvracel od nich a kvůli tomu, aby někoho přivedl k rozumu, hněval se na něho a prorokoval a dělal všechno, co ho napadlo, měnil třeba hlas a tvář, a lidé ho přitom pokládali za jednoho z těch, kteří mluví a předpovídají, jsouce posedlí ďáblem.

Když některá žena, která se nazývala jeho přítelkyní ho klamala, tu on hned poznal, že spáchala tělesný hřích, a tu svatý mluvil a otvíraje svá ústa křičel: „Tys mne oklamala. Svatá Bohorodičko, svatá Bohorodičko, potrestej ji“ a modlil se, aby ta žena byla ochrnutá až do samé své smrti. Nejdříve, když jeho přítelkyně setrvávala v tělesném hříchu, posílal na ni démona. A takto všechny ženy, s nimiž měl úmluvu, naučil, aby byly zdrženlivé a neklamaly ho.

Poblíž Emesy žil jakýsi správní úředník. Když uslyšel o Symeónovi, řekl: „Na mou věru, přece dovedu poznat, uvidím-li ho, zda je doopravdy šílený nebo šíleného jen předstírá.“ A tak přišel do města a náhodou uviděl, jak jakási prostopášná ženština Symeóna drží a druhá ho mrská. Úředník upadl do rozpaků a začal sám k sobě hovořit syrsky: „Vskutku jen sám satanáš může pochybovat, že tento lžiotec s nimi smilní.“ Tu jurodivý, vytrhnuv se z rukou těch ženštin, šel k úředníkovi, který stál před ním, co by kamenem dohodil, vyťal mu políček, svlékl svůj oděv a poskakuje říkal: „Pojď sem, nešťastníku, pobavíme se, nic špatného v tom není.“ Tu úředník pochopil, že Symeón odhalil jeho myšlenky a podivil se. Ale pokaždé, když se chystal o tom někomu vyprávět, jeho jazyk strnul a on nemohl mluvit.

Symeón byl nadán mnohem větší zdrženlivostí než jiní světci. Neboť když začínal svatý velký půst, nejedl nic do Zeleného čtvrtka a ve čtvrtek ráno šel k pekaři a najedl se. Všichni kolem byli zmateni, jak se vypráví, že se nepostí dokonce ani na Zelený čtvrtek. Ctihodný diakon Jan se však domníval, že se takto spravuje podle vůle boží. A tak když jednou na Zelený čtvrtek ráno ho Jan nalezl, jak u pekaře mlsá sladkosti, řekl: „Kolik stojí tvoje hostina, jurodivý?“ Ten držel v ruce čtyřicet mincí a pravil: „Mědák, hlupáku.“ Těmito slovy chtěl Symeón říci, že jeho čtyřicet dní již minulo.

Na některé jiné ulici města se znovu objevil démon. Jednou světec jda okolo uviděl, jak se ten démon chystá napadnout kteréhosi z kolemjdoucích; tu nabral do záňadří kamení a jal se je házet na náměstí, nedávaje tak možnost nikomu tudy projít. Právě tudy běžel pes a démon ho napadl a z jeho úst vyšla pěna. Tehdy svatý řekl všem: „Teď, hlupáci, jděte“; přemoudrý totiž věděl, že vstoupil-li by sem člověk, démon by místo psa napadl jeho: proto po jistou dobu tady zamezil průchod.

Cílem tohoto přemoudrého Symeóna bylo, jak jsme již řekli, toto: především zachraňovat lidské duše bud újmou způsobovanou jím neustálým posměchem, buď zázraky, které vypadaly jako žerty, bud ponaučeními, která dával předstíraje šílenství, a kromě toho ještě bylo jeho cílem skrýt svou ctnost, aby nedošel u lidí chvály ani cti.

Když jednou dívky začaly na ulici tančit a zpívat, Symeón se rozhodl, že půjde okolo nich. Jakmile ho dívky uviděly, zanotovaly rozpustilou písničku o mniších. Světec se pomodlil, aby je přivedl k rozumu, a tu Bůh způsobil, že všechny dívky šilhaly. A hle, když se jedna od druhé dozvěděly o svém neštěstí a přišly na to, že Symeón způsobil, aby šilhaly, dívky s pláčem běžely za ním a křičely: „Zruš svou kletbu, jurodivý, zruš!“ Domnívaly se totiž, že šilhají, protože je on zaklel. Dohonily svatého a vší silou ho tloukly a prosily ho, jak Symeón vyprávěl, aby napravil to, co jim učinil. Světec jim se smíchem řekl: „Která z vás se chce uzdravit, té políbím její chorý zrak a ona se uzdraví.“ Ty, které se z boží vůle chtěly vyléčit, jak se vypráví, souhlasily. A ostatní, které nechtěly, aby je políbil, zůstaly šilhavé a plakaly. Když pak svatý od nich poodešel, i tyto dívky běžely za ním volajíce: „Stůj, jurodivý!, stůj pro Boha, polib nás také.“ Byl to podivný pohled, jak jurodivý běžel pronásledován dívkami; jeden kolemjdoucí říkal, že dívky si s ním hrají; jiní si mysleli, že se zbláznily. Takto se dívky navždy staly šilhavými. Světec pravil: „Kdyby jim Hospodin nepřivodil šilhání, předčily by všechny Syřanky svou rozpustilostí, ale pro chorobu očí unikly mnohému zlu.“

Ctihodný Jan, druh Symeónův, ho pozval jednou k snídani a v jeho domě visely syrové kýty. Otec Symeón z nich začal odřezávat kousky a jíst je. Přemoudrý Jan, nechtěje to říci Symeónovi nahlas, naklonil se k jeho uchu a řekl: „Mne věru nepřivedeš do rozpaků, najíš-li se syrového velbloudího masa, chceš-li, jez.“ Pro něho totiž ctnost jurodivého nebyla tajemstvím, neboť on sám byl mužem duchovním.

Jednou jacísi obyvatelé Emesy přišli do svatého města slavit velikonoce. Jeden z nich se vydal k svatému Jordánu na modlitbu a obcházel jeskyně, poděluje otce dary. Řízením božím se přihodilo, že tohoto poutníka potkal v poušti otec Jan, bratr otce Symeóna. Když poutník spatřil Jana, padl k zemi a poprosil poustevníka, aby se za něho pomodlil. Otec Jan mu řekl: „Odkud jsi?“ Ten pravil: „Z Emesy, otče.“ Tu mu Jan odpověděl: „Proč ty, který žiješ v jednom městě s otcem Symeónem, jehož nazývají jurodivým, se obracíš ke mně nepatrnému? Vždyť já, stejně jako všichni ostatní, žiji jeho modlitbami.“ Otec Jan odvedl poutníka do své jeskyně a bohatě ho pohostil, neboť z milosti boží měl všechno. Což v této vyprahlé poušti najdete pšeničný chléb, pečenou rybu, výtečné víno a skvostné džbány. Když se dosyta najedli, Jan mu dal tři pečené ryby – ty rovněž světec dostal darem od Boha – a řekl: „Dej to jurodivému a vzkaž mu ode mne: “Pro Boha, modli se za svého bratra Jana." A tu Hospodin vydal svědectví pravdy: když se poutník vrátil do Emesy, u městské brány ho potkal otec Symeón a pravil: „Jak se máš, hlupáku? Jak se daří stejnému hlupákovi, otci Janovi? Snad jsi nesnědl dary, které mi po tobě poslal? Na mou duši, snědl-li jsi všecky tři, budou ti ležet v žaludku jako kámen.“ Poutník byl ohromen, když uslyšel všechno, co se sám chystal říci. Jurodivý ho hned zavedl do svého útulku a – jak poutník ujišťoval: „Postavil přede mne totéž, co otec Jan“, dokonce i přesně stejně velký džbán, jaký viděl v Janově jeskyni. „A když jsme se najedli a já jsem mu odevzdal ryby a odešel jsem domů, neodvážil jsem se nic vyprávět o Symeónovi, protože si všichni mysleli, že není při zdravém rozumu.“

Zmínili jsme se výše o tom, že Symeón učinil zázrak onomu zbožnému muži, který nám vyprávěl o jeho životě. Byl to tento zázrak: Několik zlosynů se dopustilo vraždy a oknem vhodili mrtvolu do domu řečeného zbožného muže. Vznikl velký poplach, úřadům se doneslo, co se stalo, a ctihodný Jan byl odsouzen k smrti provazem. Když šel na popraviště, říkal si Jan toliko tato slova: „Bože jurodivého, pomoz mi, Bože jurodivého, neopouštěj mne v tuto hodinu.“ Protože Hospodin ho chtěl zachránit před takovým nařčením, zjevil se někdo otci Symeónovi a pravil: „Pokorný, věz, že tvůj přítel, ctihodný Jan, má být pověšen, a věru, jestliže zahyne, zemřeš hlady, protože nikdo o tebe nebude pečovat jako on.“ Příchozí vyprávěl Symeónovi i to, jak Jana dokázali zaplést do vraždy. Otec Symeón jako obyčejně předstíral šílenství, opustil toho člověka a odešel na tajné místo, kde se modlíval, a které nikdo neznal kromě jeho přítele, zbožného Jana, a pokleknuv, prosil Boha, aby vysvobodil služebníka svého z tak strašlivého nebezpečenství. A když ti, kteří vedli Jana na popraviště, přišli tam, kde mu měli postavit šibenici, tu kvapem přijeli jízdní poslové a žádali, aby byl Jan osvobozen, protože skuteční vrahové byli odhaleni. Když byl osvobozen, Jan se neprodleně vydal na ono místo, kde – jak věděl – se modlíval otec Symeón, zdáli ho uviděl s rukama k nebi zdviženýma a zachvěl se, neboť - jak Jan stvrdil přísahou – „ze svatého k nebi vycházela ohnivá substance a okolo něho byla jakoby planoucí výheň a on stál uprostřed, takže jsem se neodvážil k němu přiblížit, dokud nevykoná svou modlitbu. A když se obrátil a uviděl mne, řekl mi: “Co se stalo, diakone? Ve jménu Ježíšově, ve jménu Ježíšově, málem sis to vypil do dna. Nyní se pomodli. Tato zkouška ti byla seslána proto, že včera k tobě přišli dva chudí, a ty, ač jsi jim měl co nabídnout, jsi je vyhnal. Vždyť přece, bratře můj, není tvé to, co dáváš. Což nevěříš tomu, jenž praví: Stokrát více vezmete na tomto světě, v onom pak život věčný? (Mt 19, 29) Věříš-li, dej, a pakliže nedáš, znamená to, že nevěříš Pánu?" Taková byla slova jurodivého, či spíše přemoudrého světce. Před tímto ctihodným Janem totiž, když byli spolu sami mezi čtyřma očima, Symeón nikdy nepředstíral šíleného, nýbrž s ním mluvil tak rozumně a s takovou pokorou, že z jeho rtů často vycházela libá vůně, jak to tvrdil ctihodný Jan: „Nemohl jsem uvěřit, že je to ten, který se nedávno zdál být šíleným.“

Před ostatními lidmi se Symeón tak nechoval. Občas o svaté neděli na sebe oblékal svazek klobás místo pláště, v levé ruce držel hořčici a od samého rána máčel maso v hořčici a jedl. Některým lidem, kteří se za ním přišli povyrazit, mazal hořčici na rty. Jednou na takovou zábavu přišel jakýsi venkovan, který měl na obou očích zákal, a Symeón mu pomazal oči hořčicí. Venkovan div nezemřel strašnou bolestí a Symeón mu řekl: „Hlupáku, vymyj si oči octem a česnekovou šťávou a rázem budeš vyléčen.“ Ten, domnívaje se, že se nějak musí zachránit, vrhl se k lékařům, ale udělalo se mu ještě hůře. Nakonec venkovan v hněvu pronesl syrsky přísahu: „Přísahám Bohu nebeskému, ať mi na místě vytečou obě oči, ale učiním podle slov jurodivého.“ A když si vymyl oči, jak mu přikázal Symeón, rázem se uzdravil a jeho oči byly čisté, jako kdyby je takové měl od narození, takže chválil Boha. Tu jurodivý, když potkal toho venkovana, řekl mu: „Vidíš, hlupáku, uzdravil ses. Hleď, abys vícekrát nekradl kůzlata svému sousedovi.“

V Emese jednomu člověku ukradli pět set zlatých, a když hledal své peníze, náhodou potkal otce Symeóna. Aby si dodal odvahy, řekl Symeónovi: „Můžeš, blázne, udělat něco, aby se našly mé peníze. Ten mu řekl: “Mohu řekneš-li si to. Ten, který se ho tázal, řekl: „Učiň to, a najdou-li se, dám ti deset zlatých.“ Symeón mu řekl: „Dělej, co ti rozkážu a ještě této noci budeš mít peníze ve své truhlici.“ A ten člověk pod přísahou slíbil Symeónovi, že ho bude poslouchat, nebude-li si ovšem přát něco neslušného. Symeón mu dále řekl: „Tak tedy peníze ukradl stolník, tvůj otrok. Ale dávej pozor, slib mi, že nezbiješ ani jeho, ani nikoho jiného ve svém domě.“ Neboť tento člověk nešetřil ranami. Emesan předpokládal, že mu Symeón zakázal kohokoliv potrestat za krádež peněz, ale Symeón to řekl proto, aby ten člověk nikdy nikoho nebil. Člověk slíbil pod strašnými přísahami, že se nikoho prstem nedotkne. A pak odešel, po dobrém šel za svým otrokem, a ten mu vrátil všechny peníze. Když se potom Emesan chystal někoho bít, nemohl, protože hned mu strnula ruka. A pochopiv, v čem to vězí, řekl: „Věru, to mám za trest od Symeóna a šel k jurodivému se slovy: “Zprosť mne, jurodivý, té přísahy," a ten se hned tvářil, že pro svou hloupost neví, co mu řekl. A protože ten člověk často Symeóna obtěžoval, světec se mu zjevil ve snu a řekl: „Opravdu, zprostím-li tě té přísahy, zprostím tě i tvých peněz a všechny je utratím. Nestydíš se? Proč zdviháš ruku na své spoluslužebníky, kteří v příštím čase budou stát nad tebou?“ Po tomto snu člověk, který obtěžoval Symeóna, ho nechal na pokoji.

Symeón nadevše soucítil s posedlými a často k nim přicházíval a předstíral, že je rovněž posedlý ďáblem, a stýkaje se s nimi, mnohé uzdravil svou modlitbou, takže někteří posedlí volali řkouce: „Veliká je tvá moc, jurodivý! Směješ se celému světu, přicházíš i sem, abys nás dráždil k hněvu? Jdi pryč, nejsi takový jako my. Proč nás celou noc mučíš a pálíš v ohni?“ Neboť když spravedlivý byl s nimi, jakožto muž, který mluvil z vnuknutí Ducha svatého, odhaloval mnohé zloděje a smilníky, jiné s křikem plísnil, že málokdy chodí k přijímání, jiné obviňoval z křivopřísežnictví, takže díky této lsti téměř všechny v Emese odvracel od hříchu.

V oné době žila žena, která věštila, vyráběla amulety a zabývala se čarodějnictvím. Světec dokázal získat její přízeň a dával jí to, co mu dávali jiní jako dary – tu drobné peníze, tu chléb, tu oděv. Jednou ji řekl: „Chceš, abych ti udělal amulet proti uřknutí?“ Ona mu řekla: „Samozřejmě, jurodivý“, neboť usoudila, že – i když je jurodivý - snad ho dokáže udělat. Když odešel, napsal na tabulku syrsky: „Hospodin nechť zničí tvou čarodějnou moc a nechť nedovolí, abys od něho odvracela lidi a vábila je k sobě.“ Symeón odevzdal ženě tuto tabulku, žena ji nosila a už vícekrát nemohla nikomu předpovídat ani dát amulet.

Jednou Symeón seděl spolu s žebráky a hřál se u sklářovi pece. Sklář byl žid. Symeón pravil žertem k žebrákům: „Chcete, abych vás rozesmál? Pokřižuji sklenici, kterou mistr vyfukuje, a sklenice praskne.“ Když sedm sklenic jedna za druhou prasklo a mistrovi o tom řekli, vrhl se na Symeóna a popálil ho rozžhaveným železem. Na útěku na něho Symeón křičel: „Neřáde, jestli nepokřižuješ své čelo, všechny sklenice ti popraskají.“ A když sklář opět zkazil po řadě třináct sklenic, pokořil se a pokřižoval si čelo a sklenice mu více nepraskaly. Od toho okamžiku se žid zřekl své víry a stal se křesťanem.

Jednou deset světských osob za městem pralo svůj oděv a blahoslavený, jda okolo, jim řekl: „Pojďte, hlupáci, pohostím vás slavnostní snídaní.“ Pět z nich řeklo: „Přisámbůh pojďme“, ale ostatní se jali je zdržovat a říkali: „Věru, kdoví z čeho vám připraví snídani. Vždyť chodí od domu k domu a prosí o almužnu, kde by vzal pohoštění? Jenom vás chce odvést od práce.“ Ale pět lidí Symeónovi uvěřilo a šli s ním. A on jim řekl: „Počkejte tu.“ A opustiv je, odešel o kus dále a pokradmu se začal modlit. Oni si říkali: „Věru, ztropil si z nás žert. Bezpochyby nás otec Symeón chce pohostit trávou.“ Sotva to však řekli, už zpozorovali, že otec jim kyne, aby přistoupili blíže. On se totiž pomodlil, jak jsme již řekli, a s boží pomocí pro ně všechno přichystal. Když přišli blíže, světští lidé uviděli, že před Symeónem leží bílé chleby, Bohem mu darované, koláč, masová paštika, ryby, různé druhy vína, lívance, sladkosti a naprosto všechny lahůdky světa. Když se najedli, řekl Symeón: „Vezměte si, pokorní, i pro své ženy. A jestli od této chvíle nebudete nerozumnými světskými lidmi, tyto chleby se nespotřebují ve vašem domě až do mé smrti.“ Když odešli, říkali si ti lidé: „Budeme se dívat týden a neubude-li chleba, věru přestaneme chodit do prostopášné společnosti.“ A hle, když spatřili, že chlebů neubývá, ačkoliv z nich každý den jedli, odvrátili se ti lidé od zlého a tři z nich se dokonce stali mnichy, povzbuzeni jsouce příkladem jurodivého. Pokud ovšem Symeón neopustil tento svět, nemohli nikomu vyprávět o tom, co se přihodilo.

V díle zasvěceném Symeónovi náleží věnovat zmínku i tomu, jaký zázrak učinil jakémusi nešťastnému a přitom úplně počestnému pohaněči mulů. Byl to člověk milosrdný a skrze neštěstí upadl do chudoby. Jednou, když se vydal, aby nakoupil vína pro potřebu své domácnosti a na prodej, potkal ho blahoslavený a řekl: „Kam jdeš, hlupáku?“ Neboť tato slova měl neustále na jazyku. Pohaněč mu odpověděl: „Pro víno, jurodivý.“ Otec Symeón mu řekl: „Přines na zpáteční cestě mátu. Protože považoval toto setkání za špatné znamení, říkal si pohaněč před cestou: “Který čert mi hned ráno poslal tohoto otce s tím jeho `Přines mi mátu.' Ovšem, s vínem budu mít smůlu: buď zkysne nebo ještě něco horšího." Na zpáteční cestě, když byl nakoupil znamenitého vína, z radosti zapomněl na mátu. A tu ho otec potkal u brány a řekl mu: „Nu, hlupáku, jak se daří? Kde je máta?“ Pohaněč mu odpověděl: „Jistě, zapomněl jsem na ni, pokorný.“ Otec se usmál a řekl: „Běž, nekalé dílo je hotovo.“ A pak, když se pohaněč pustil do skládání měchů, objevil se v nich tak ostrý ocet, že bylo možno zdechnout jen z toho zápachu: Tu pohaněč pochopil, že to učinil jurodivý otec, a povídal: „Pravda, to je můj trest za mátu.“ Pohaněč běžel k Symeónovi a když přišel, začal ho prosit (říkal, že Symeón jako kouzelník způsobil, že ho oči oklamaly): „Naprav, co jsi udělal, jurodivý.“ Symeón mu řekl: „A co jsem udělal?“ Pohaněč řekl: „Koupil jsem výtečné víno a za dvě hodiny se změnilo v ocet.“ Symeón mu odpověděl: „Běž, běž, přece tě to nezarmoutí - ještě tohoto roku si otevři krčmu a dobře se ti povede.“ Neboť mnichovým záměrem bylo, aby práce pohaněčova byla požehnána, protože byl milosrdný, ale Symeón nechtěl dělat dobré skutky zjevně, nýbrž všechno činil v žertu. Pohaněč se uklidnil a řekl: „Veleben buď Hospodin, otevřu si krčmu.“ A otevřel krčmu a Bůh mu požehnal a zařídil to tak, že místo toho, aby byl vděčný Symeónovi, se pohaněč spíše na něho zlobil, nedomýšleje se ani, jak mu světec pomohl. Vždyť jádro věci tkvělo v tom, že Bůh skrýval záměr otce Symeóna.

Jeden z nejvýznamnějších lidí ve městě se roznemohl (světec měl ve zvyku navštěvovat jeho dům a tropit tam rozličné žertovné kousky). Když byl blízek smrti, viděl se ten člověk ve snu, jak hraje v kostky s jakýmsi mouřenínem. A tím mouřenínem nebyl nikdo jiný než sama smrt. A tu – podle jeho vlastních slov – přišla na něho řada, aby házel kostky, musel však třikrát hodit šestku, aby neprohrál. Zdálo se mu též, že přišel otec Symeón a řekl: „Co je nového, hlupáku? Jak se zdá, tento černý člověk tě obehraje. Ale slib mi, že se víckrát nezpronevěříš své ženě, já vrhnu kostky místo tebe a prohraje černoch.“ „Odpřisáhl jsem“, vyprávěl ten člověk, „a otec vzal ode mne kostky a třikrát mu padlo šest.“ Sotva nemocný procitl, přišel jurodivý a řekl mu: „Dobře to dopadlo, blázne, třikrát ti padla šestka, ale porušíš-li přísahu, ten černý tě zardousí.“ A když se byl vysmál jemu a všem v jeho domě, jurodivý utekl pryč.

V útulku tohoto vskutku moudrého muže nebylo nic cenného (útulek mu sloužil toliko ke spánku, či spíše k celonočnímu bdění) kromě otýpky klestí. Často celou noc až do úsvitu se modlil, skrápěje podlahu slzami a ráno vycházel a z olivových větví nebo z trávy si splétal vínek, nasazoval si ho na hlavu a tančil s ratolestí v ruce volaje: „Nechť zvítězí císař a město“. Přitom městem rozuměl duši a císařem rozum.

Světec si vyprosil u Boha, aby mu na hlavě nerostly vlasy a nevyrůstal vous: měl strach, že kdyby se stříhal, lidé by poznali, že pouze předstírá šílenství. Proto po celou dobu, kdy Symeón takto žil, nikdo nespatřil, že by mu narůstaly vlasy nebo že by si je stříhal. Pouze s ctihodným diakonem Janem vedl Symeón poučné rozhovory, avšak hrozil mu velikými mukami na onom světě, jestliže by odhalil jeho tajemství. Tomuto Janovi, poté co mu vyprávěl o celém svém životě, to jest dva dny před svým odchodem, Symeón pravil: „Dnes jsem navštívil svého bratra Jana a poznal jsem, že z vůle boží dosáhl veliké dokonalosti. I zaradoval jsem se. Neboť jsem ho uviděl s korunou, na níž bylo napsáno: `Koruna poustevnické vytrvalosti'. A on, ten požehnaný, řekl: `Když jsi přišel, spatřil jsem muže, který ti řekl: “Jdi, jdi, jurodivý, abys byl vyznamenán ne jednou korunou, nýbrž mnohými, a to za duše, které jsi přivedl ke mně." Mně se zdá, ctihodný archidiakone, že můj bratr nic podobného neviděl, ale chtěl se mi zavděčit; jakou odměnu zasluhuje jurodivý hlupák?" Symeón dále řekl: „Prosím tě, diakone, nepohrdej, jak už se stalo, žádnou duší lidskou, zvláště ne mnichy a žebráky. Neboť je ti známo, že mezi žebráky, zejména mezi slepci, jsou lidé, kteří září jako slunce svou pokorou a utrpením. Kolik jsem viděl venkovanů, kteří přicházeli do města k svatému přijímání a kteří byli vskutku čistší než všechno zlato pro svou prostotu a nevinnost a protože jedli svůj chléb v potu tváře. Ale nekárej mne, pane, že tak hovořím. Neboť láska k tobě je příčinou, že ti vyprávím o vší bídě svého politováníhodného života. Věz, že Pán si vezme brzy k sobě i tebe. Avšak pokud budeš mít sílu, dbej o svou duši, aby bezpečně minula vládce tmy, kteří obývají toto povětří. Neboť Pán ví, že mám velkou starost a strach, dokud neprojdeš. Neboť toto je den zlý, o němž se mluví u apoštola i u Davida (Ef 6, 13; Ž 40, 2). Proto tě prosím, dítě moje a bratře můj Jene, kolik najdeš v sobě sil a ještě více než máš sil, miluj bližního svého podle milosrdenství svého. Tato ctnost nám v ten čas pomůže více než všechny ostatní. Neboť psáno jest: `Blahoslavený, kdož prozřetelný soud činí o chudém; v den zlý vysvobodí jej Hospodin.' (Ž 40, 2) A ještě tě prosím: nikdy se nepřibližuj k svatému oltáři, maje v srdci záští k někomu: tvůj hřích nechť nečiní ani druhé nehodnými toho, aby na ně sestoupil Duch svatý.“

Toto a mnohé jiné věci říkal Janovi, ale přikázal mu, aby nic z jeho slov nikomu nesvěřil, neboť ne všichni je přijmou s vírou: „Utěš se tím, že za tři dny Pán vezme k sobě nepatrného jurodivého a ctihodného Jana, bratra jeho. Neboť odcházeje řekl jsem mu: `Bratře, půjdeme: nastal čas.' Za dva dny poté vstup do mého útulku a prohlédni si, co tam uvidíš: chci, aby sis zachoval památku na pokorného a hříšného jurodivého.“ A když mu byl pověděl toto a mnohé jiné věci, odebral se do svého útulku.

Nyní, moji drazí, je čas, abych vám pověděl o tom, jak zázračně Symeón zemřel, či lépe řečeno zesnul. Vždyť jeho skon je velmi poučný a podivuhodnější než to, co jsme již vyprávěli, neboť je pečetí a svědectvím jeho bezúhonného života plného odříkání. Když velký ten muž pocítil, že se blíží čas, jenž je všem souzen, co učinil, jestliže si přál, aby se mu ani po smrti nedostalo náležité pocty? Zalezl pod otep chrastí, která ležela v jeho útulku a ve spánku odevzdal pokojně svou duši Pánu. Když lidé, kteří se s ním přátelili, ho neviděli dva dny, pravili: „Pojďme se podívat, zda jurodivý neonemocněl.“ A když tam přišli, nalezli ho mrtvého pod otepí chrastí. Tu pravili: „Snad už teď lidé pochopí, že otec neměl zdravý rozum. Vždyť taková byla i jeho smrt.“ A jacísi dva lidé vynesli svatého, ani ho neumyli a bez zpěvu, svěc a kadidla se chystali ho pohřbít na hřbitově pro cizince. Když nesouce tělo šli okolo domu onoho židovského skláře, kterého – jak jsme řekli výše - Symeón obrátil na křesťanskou viru, zmíněný sklář uslyšel zpěv, který nemohl vycházet z úst smrtelníků, hlasy zástupů, které by nevydalo ani všechno lidstvo. Byv překvapen tím zdáním vyhlédl z domu a spatřil, že jen dva lidé nesou svaté ostatky světcovy. Protože uslyšel zázračný zpěv, pravil: „Jsi blahoslavený, jurodivý, neboť nad tebou nezpívají lidé, nýbrž nebeské mocnosti tě poctily svým zpěvem.“ A hned vyšel a vlastníma rukama Symeóna pohřbil. A tu sklář vyprávěl všem o andělském zpěvu, jejž slyšel. Dozvěděl se o tom i ctihodný diakon Jan a běžel se zástupem jiných tam, kde byl svatý pohřben, aby vzal jeho svaté ostatky, důstojně je upravil a odevzdal zemi. Když však otevřel hrob, nenašel v něm tělo. Hospodin vzal Symeóna k sobě, aby ho oslavil. Tu se všichni naráz probudili ze spánku a započali jeden druhému vyprávět, jaké zázraky světec učinil každému z nich a pochopili, že předstíral jurodivého pro Boha.

Takové byly, bratří v Kristu, život a činy přesvatého toho Symeóna. Podivuhodné skutky, o nichž se zde mluvilo, jsou nemnohé z mnohých: jeho svatý život byl skrytý, Bohu milý a nikdo o něm nevěděl, až byl znenadání všem odhalen. Hle, nový Lot! Jako onen v Sodomě, tak tento žil v tomto světě nikým nepozorován. Zázraky, které učinil a přeslavné jeho skutky jsme se snažili zapsat tak, jak nám to dovolila naše nepatrnost; kromě tohoto spisu jsme napsali ještě jiný krátký, neboť v té době jsme ještě neznali mnoho podrobností tohoto podivuhodného příběhu. Není v našich silách, abychom zahrnuli světce ctí a chválou: ponechme to těm, jejichž výmluvnost může závodit s jeho svatým životem. Neboť která slova mohou být pochvalou tomu, jenž byl vyznamenán nad veškerá slova, která tělesná ústa by mohla oslavit toho, jenž ztělesňoval netělesnost? Která moudrost by mohla velebit toho, jenž Bohu milým šílenstvím převýšil veškerou moudrost i rozum? (1 Sm 16, 7) Člověk zajisté hledí na to, což jest před očima, ale Hospodin hledí k srdci. (1 Kor 2,11) Zajisté, jinak vidí Bůh, jinak člověk. Zajisté, bratří v Kristu, nebudeme soudit nic před časem, až by přišel Pán, který osvítí všechny. (1 Kor 4, 5) Kdo, bratři v Kristu, by řekl, že Jidáš byl tělem s učedníky, avšak srdcem se Židy? Kdo by řekl, že Rahab, která v Jerichu tělem sloužila smilstvu, duší náležela Pánu? (Joz 2,1 a dále) Kdo by pomyslil, že Lazar, žebrák trpící svými vředy, se stal hodným velké blaženosti v lůně Abrahámově? (L 16, 20-22) Majíce toto na mysli, moji drazí, naslouchejme svatému naučení: hleď toliko na sebe a nikoli na své bližní, ne na ty, kteří tě obklopují, leč pouze na sebe: protože každý ponese své břímě a obdrží svou odměnu od nebeského krále Ježíše, jehož sláva i moc přebývá s Otcem i přesvatým Duchem na věky věkův. Amen.

Symeón, nazvaný bláznem Kristovým, který vedl na zemi andělský a podivuhodný život, zesnul 21. dne měsíce července. Zazářil svatými skutky, milými jeho Bohu, přivedl v úžas svými zázraky i mocnosti andělské a stanul před trůnem Boha a Otce světa a neustále ho velebí v zástupu nebeských mocností. Nechť nám Pán dá týž úděl a los, jako onomu blahoslavenému Symeónovi, se všemi svatými ve věčném svém království, neboť jeho je sláva na věky věkův. Amen.




Zpět na rozcestník „Životy svatých“



<-Skok na seznam „za dveřmi"    <-<- Skok na Homepage

NAVRCHOLU.cz