Husité a pravoslaví

Husité hledají v Konstantinopoli
sjednocení s pravoslavnou východní církví

Obsah

Situace v Čechách po smrti Jana Husa a Jeronýma pražského

Předcházející sled událostí a kořeny husitské víry viz článek Víra husitů a dějinný vývoj husitského hnutí

Římsko-katolická strana vedená šlechtou byla v naprosté menšině. Ostatní národ český se rozdělil na stranu radikální - táborskou, a mírnou - kališnickou.

Kališnická strana (utrakvisté /sub utraque specie = pod obojí způsobou/, zvaní též Pražané) měla sídlo v Praze a byla vedena zvoleným, ale Římem nevysvěceným arcibiskupem pražským Janem Rokycanou, universitou pražskou, Václavem Korandou, Janem z Jesenice, Jakoubkem ze Stříbra, Janem z Příbramě, Křišťanem z Prachatic, Prokopem z Plzně, Petrem Konstantinem Paynem a Petrem z Mladoňovic (osobním přítelem Husa a Jeronýma, který byl při mučednické smrti obou a převzal jejich náboženský odkaz národu). Chtěli zachovat apoštolskou posloupnost a proto se dožadovali na Římě vysvěcení zvoleného arcibiskupa. Od římské církve se lišili českou bohoslužbou, přijímáním pod obojí a i malých dítek (zvyklostech zachovávaných z dob prvokřesťanských až po naše časy jedině pravoslavnou církví).

Kromě těchto dvou stran vznikly ještě radikální sekty: orebité, sirotci, mikulášenci, adamité aj. Všechny byly Žižkou potlačeny nebo samy zanikly.

Vyjednávání o mír

Západní církev viděla, že násilím s českým národem nic nesvede a proto po porážce u Domažlic změnila svou taktiku. Laskavým dopisem pozvala (15. 10. 1431) Čechy na koncil do Basileje k dojednání smíru.

Jednání mezi husity a institucionální církví se stala realitou až po drtivé porážce 4. křížové výpravy u Domažlic. Tato učená rokování měla probíhat na koncilu svolaném do Basileje, kde součástí programu byly i čtyři pražské artikuly. Předkolo těchto jednání proběhlo v Chebu, kde byla dohodnuta mj. závazná pravidla pro rokování v Basileji. Dohody z Chebu zaručovaly husitům, že při jednáních na koncilu bude "za nejspravedlivějšího a nestranného soudce přijat zákon boží, praxe Kristova, apoštolské a prvotní církve spolu s koncily a učiteli, kteří se v něm pravdivě zakládají". Jinými slovy toto ustanovení určilo, že jediným, hlavním a nestranným arbitrem ve sporech mezi husity a koncilem bude Písmo svaté etc. Tedy to, oč marně usiloval M. Jan Hus na koncilu v Kostnici, kdy tento požadavek byl ještě naprosto nepřijatelným. Tzv. Chebský soudce byl stvrzen dne 18. května 1432.2)

Mezi podmínkami, za kterých se uvolili Čechové jít na koncil, byla žádost, aby východní církev byla pozvána k účasti ve sboru za účelem sjednocení se s ní. R. 1435 se vypravilo 15 osob v čele s Prokopem Holým a Janem Rokycanou do Basileje. Čechové hájili čtyři artikule pražské.

Čtyři artikule byly podmínky, které husité předložili Zikmundovi:
1.) Aby slovo Boží bylo svobodně kázáno;
2.) přijímání pod obojí;
3.) kněžstvu aby byly odňaty světské statky;
4.) těžké hříchy aby byly stavovány (trestány) a křivá pověst o království českém aby byla odvolána.
Artikule schválil i arcibiskup Konrád z Vechty a přidal se (1421) ke straně pod obojí, za což byl papežem (který r. 1420 vydal bulu vyhlašující křižácké tažení proti Čechům) dán do klatby a arcibiskupství zůstalo 140 let neobsazeno.

Basilejský sněm obvinil Čechy z 28 bludů, takže ke smíru nedošlo. Mimochodem - z těchto výtek (odmyslíme-li si zjevné pomluvy) si můžeme učinit opatrný obrázek o věrouce husitů: na tomto sněmu bylo Čechům vytýkáno, že jsou mezi nimi rozšířena bludná učení, jako že neexistuje očistec, a že je pouze věčná sláva nebo věčná muka pro zemřelé; že Duch Svatý vychází jenom z Otce a ne i ze Syna a že ten kro nepřijímá filioque (tj. vsuvku "i od Syna" o vycházení Ducha Svatého) není heretik. Z toho jsou jasně patrné pravoslavné základy husitské víry. Odlišnosti husitů ve věrouce od římské církve jsou tedy dány napojením hustitů na staročeské a potažmo cyrilometodějské křesťanské tradice - čili na pravoslaví.

Další jednání probíhala v Čechách a skončila na sjezdu v Jihlavě (5. 7. 1436), kde za přítomnosti Zikmunda, byla kompaktáta veřejně na náměstí čtena a legátům odevzdána, načež 4 čeští kněží, sněmem zvolení, jménem podobojích slíbili poslušnost církvi a legáti papežští zvěstovali všem národům, aby s Čechy jako s dobrými křesťany pokoj měli. Zikmund kompaktáta potvrdil a byl uznán za krále českého.

Smlouvou mezi zemským sněmem a zástupci koncilu zde byla vyhlášena tzv. Jihlavská kompaktáta, kterými se legalizovala dvojí víra a dále byly potvrzeny i čtyři pražské artikuly byť v okleštěné podobě a s platností pouze pro Království české a Markrabství moravské. Artikul, který musel zůstat takřka v původní podobě, se týkal pouze přijímání podobojí. Kalich byl tedy oficiálně potvrzen jako základ utrakvistické (kališnické) církve a utrakvistické konfese. Je povoleno přijímání pod obojí způsobou, církev byla zbavena světského panování, protože zástupci kléru byli vyloučeni z účasti na českých zemských sněmech a také byl odsouhlasen zábor církevního majetku z dob sekularizace. V čele arcibiskupství stanul zvolený a zemským sněmem potvrzený arcibiskup, kališník Jan z Rokycan, jako jediný správce husitského duchovenstva.2)

V souvislosti s kompaktáty je nutno poukázat ještě na jednu zvláštnost husitů, která svědčí o jejich vztahu k východní církvi: podávání svatého přijímání nemluvňatům a dětem. Tento obyčej se zachovával pouze ve východní pravoslavné církvi. Eneáš Sylvius v rozmluvě s Jiřím z Poděbrad poukazoval na to, že Češi nedodržují basilejskou úmluvu a mezi jiným pravil: "Zapověděno jim bylo podávat svátost dítkám a nedostatečným na rozumu, a přece podávají." (Palacký)3

Husité zamýšlejí spojit se s pravoslavím

Papež nikdy kompaktáta nepotvrdil. Hned v Jihlavě již došlo ke sporu. Husité upřímně dohodou plnili, ale Zikmund a latinská strana nedodržovali slíbené slovo, takže Čechové viděli, že byli lstivě zaskočeni, a proto mnozí kališníci začali své zraky obracet tam, kde záchranu hledal již Jeroným s Husem - k pravoslaví. Vysvítá to z manuálu Korandova (Václav Koranda, původem z Plzně, byl několikrát rektorem a též administrátorem strany pod obojí a byl později členem poselstva Jiřího z Poděbrad k papeži), kde Koranda napsal: „Ó, by Čechové prohlédli, že papež je církev západní, a nechající této (církve), ale aby pohleděli k východní! Stáli by lépe ve svobodě křesťanské víry. A nebylo by třeba v Římě pláště bráti, ani za to mnoho tisíců zlatých dávati; jest to zřejmé svatokupecké kacířství...“

Rovněž je známo, že kdykoliv přišel do Čech nějaký Řek, Rus nebo Srb, předcházeli si je Čechové zvláštní přívětivostí, považujíce je za lepší křesťany než jsou západní.

»Z oslavného života konstantinopolského církevního činitele z počátků 15. století, igumena kláštera Pantokrator v Konstantinopoli Makaria Makrise, který byl vydán v roce 1986, víme, že první poselství vybraných představitelů českých husitů přišlo do Konstantinopole už někdy v letech 1426–1429 a nikoliv až v roce 1452, jak se dosud soudilo. Členy poselství prý byli čelní představitelé českých husitů, kteří nechtěli zůstat dlouho vzdáleni z Čech, proto byzantský císař Ióannés VIII. svolal pouze místní koncil, aby projednal teze předložené husity k diskusi. Část jednání se měla týkat sporných bodů učení o obrazech. … Makariův životopisec … tvrdí, že Makarios Čechy málem přesvědčil, takže byli téměř ochotni stát se „částí ortodoxní církve“. I když se tak nestalo, vrátili prý se Češi domů, aby tu se svými krajany dále jednali o řeckých stanoviscích.« (Dostálová: Byzantská vzdělanost; Praha 1990, str. 66)

O vážném pomyšlení spojiti se s pravoslavnou církví svědčí prohlášení českých poslů v Římě 25. 5. 1447, kdy papež odmítl vysvětit Rokycanu na biskupa: "poslové osvědčovali se před papežem veřejně, že Čechové chtěli sice spojeni býti s církví římskou, ale oslyšení byvše ... obrátí se jinam a oddělíce se od Říma, pokusí se o věci neobyčejné sice, ale dobré a v písmě doložené, Bůh prý jim bude svědek... " (Palacký)

Rovněž Petr z Mladoňovic prohlásil (17. 5. 1448) v Praze papežskému nunciu Karvajalovi, že nepotvrdí-li Řím Rokycanu a neuzná-li papež "pod obojí", uslyší nuncius, dříve než dojede do Říma, o Češích divné věci.

Z toho je vidět, myšlenka spojení s pravoslavím měla mezi umírněnými kališníky mnoho přívrženců. Palacký doslova píše: "Jiní zase kališníci, a počet jejich zdá se že byl hojný, snášeli se konečně v úmyslu nehledati více milosti u papeže, ale obrátiti se do Konstantinopole, a povolati sobě odtud biskupy, kterých v Římě tolikerým namáháním doprosit se nemohli. Nelze udati na jisto, kdo a kdy první vštípil do myslí českých tuto smělou a v následcích svých - kdyby se byla zdařila - nedostižnou myšlenku. Viděli jsme, že spojení až nehojné, ale vždy přátelské mezi Čechy a Slovany pravoslavnými na východě, počalo již takřka u samé kolébky husitismu; avšak pokud husité chovali u sebe naději, že celá církev západní přičiněním jejich obnovena bude, mohli tím méně mysliti na sjednocení se s východem, čím patrnější byla nechuť, s kterouž se potkávali, ne sice u Slovanů, ale u Řeků pravoslavných. U hierarchie cařihradské Čechové drahný čas byli považováni za novotáře, převrátilce a bezbožníky..."

»Již v počátcích husitství viděli jsme, kterak se Čechové počali ohlížet po bratřích Slovanech obřadu východního čili pravoslavného. Vzpomeňme na cestu, kterou v létech 1413 a 1414 konal mistr Jeroným Pražský v Polště a na Litevské Rusi, a jak si liboval, že pravoslavní Rusové vykonávají služby Boží v národním jazyce a také pod obojí způsobou tělo a krev Krista Pána přijímají. Pravoslavní Slované a zejména Litevští Rusové vždy hojněji a upřímněji se k Čechům měli a v jejich bojích proti Němcům se účastnili, nežli sami Poláci … Jméno Čechů přišlo v nenávist a ošklivost u všech katolických národů. Čechové zůstali sami, činíce ústupek za ústupkem, jen aby se s Římskou církví mohli zase smířit, chtějíce jen zachování kompaktát a užívání kalicha, setkávali se v Římě jen s neústupností a odmítáním … Ocitli se v nesnadných a velice trýznivých okolnostech: nedostatek řádně vysvěcených kněží byl pociťován více a více; ukázalo se, že po té cestě, po které dosud kráčeli, k žádnému cíli nedojdou … Mnozí jiní Čechové byli již dávno přesvědčeni, že s Římem nelze již déle smlouvat, a že je třeba obrátit se do Cařihradu, k patriarchovi východní pravoslavné církve, odkud jedině byla naděje získat biskupy k zajištění českých potřeb, které z Říma naprosto nebylo možno vyprosit.« (Karel V. Zap: Česko-Moravská Kronika; str. 72)

Po celém křesťanském světě bylo totiž rozhlášeno, že náboženská revoluce v Čechách zachází daleko od prvokřesťanské. Prokop Veliký uvedl v podiv Basilej svojí bohoslužbou (píše Palacký): "ani oltáře, ani roucha svatého, ani ceremonií neužíval: všecka pobožnost byla omezena jen na krátké modlitby, na kázání a přijímání". To když viděli zástupci řecké církve, považovali také Čechy za novotáře a bezbožníky. Proto rozhodli se mírní kališníci poslati do Cařihradu posly, kteří by opravili nepříznivé mínění o Češích a jednali o přijetí husitské církve do pravoslaví.

Tento úkol připadl Petru Paynovi, který byl vůdcem poselstva. V Cařihradě přestoupil do pravoslaví a přijal jméno Konstantin.

Petr Payne přišel do Čech již roku 1415. Když Jeroným studoval v Anglii, seznámil se s Paynem a jeho vlivem stal se Payne přítelem Čechů. Pro své názory byl Payne v Anglii podezřelým z wiklefství a když jeho ochránce Cobham byl římskou církví odsouzen pro kacířství - jsa podoben Jeronýmovi - stal se českým diplomatem a pokračoval v tom, co Jeroným již kvůli své smrti nemohl vykonat.

Payne bydlil v klášteru na Slovanech, což ukazuje na jeho náklonnost k slovanské církvi. Jako ve všech revolucích, vyvinul se v revoluci husitské střed, pravice a levice. Payne stál na straně středu a smiřoval výstřední husity s mírnými. R. 1432 byl členem českého poselstva v Basileji. Tam byl od svých anglických krajanů obviněn, že nejen trvá v klatbě, ale je podle anglických zákonů zrádcem. České poselstvo se ho zastalo a Rokycana vydal svědectví o jeho bezúhonném charakteru. V bitvě u Lipan byl zajat a unikl smrti jen zákrokem Viléma Kostky. Roku 1436 ho vidíme mezi umírněnými husity, neboť Payne vide neudržitelnost radikálních hesel přidal se k těm, kteří pomýšleli na spojení s pravoslavím. V následujícím roce byl Zikmundem vypovězen z království, skrýval se na různých místech, po dvou letech byl zajat katolickým pánem Buriánem, byl však husitskými přáteli vykoupen za 200 kop a stal se důvěrníkem Rokycany a mírných husitů.

Za sporů 1441-1444, kdy byl Rokycana z Prahy vypuzen, poslala Payna universita a Rokycanu do Multanska, aby se informoval o pravoslaví. Multansko bylo pravoslavné a bylo cestou, kudy posílala kališnická konsistoř své svěřence na svěcení do Cařihradu. Zde poznal Payne na vlastní oči pravoslaví jako Jeroným Pražský kdysi na Litvě a Rusi. Za Jiřího z Poděbrad se vrátil do Prahy a právě tomuto muži bylo svěřeno poselství české university a husitů k cařihradské církvi.

Husité žádají o přijetí do pravoslaví

Odkud vyšel bezprostřední popud, aby se Čechové zklamaní Římem obrátili k pravoslavné církvi, nedá se říci s naprostou jistotou. Snad od university pražské přičiněním osobního přítele Husova Petra z Mladoňovic, nebo snad od kláštera Na Slovanech. Tato myšlenka totiž žila utajena v duších českých od dob cyrilometodějských a byla přivedena na světlo Boží Jeronýmem Pražským a snad i Janem Husem. Rokycana dal k jednání souhlas. Klášter Na Slovanech neutrpěl za bouří husitských žádnou škodu, ve svých zdech přechovával památky obřadu slovanského, mezi jiným i nejdražší poklad z kláštera sázavského - knihu evangelií, psanou prý rukou Prokopovou, ozdobenou hojně zlatem, drahými kameny a relikviemi svatých. Tuto knihu (později nazývanou jako Remešské evangelium - více o ní ve studii o sv. Prokopu Sázavském) vzalo s sebou poselstvo do Cařihradu a věnovalo ji císaři Paleologovi. Poselstvo vedl Petr Konstantin Payne, jemuž bylo universitou a zvoleným biskupem Rokycanou uloženo informovat pravoslavnou církev o husitském boji za očistu církve, přednést požadavky a domluvit se o přechodu českého národa do pravoslaví.

Co se dělo v Cařihradě popisuje jeden fanatický katolík, který náhodou byl přítomen celému jednání. Píše: "A v ty dny do města Konstantinova přišel jakýsi Čech, kacíř, jenž se byl zachránil před hranicí, když jeho společníky upálili; ne člověk ale obluda, ve které vzteklý pes se skrýval pod rouchem beránčím. ... Přišel k starším z mnichů, ukazuje, jak z celého srdce nenávidí římského velekněze a dobrovolně vychvaluje bezbožná dogmata Řeků... Barbar, český vyslanec, když viděl, že chrám se naplnil lidem, vystoupiv na poukázané místo - celý jsa pokryt vlasy - v chlupatém oděvu a nepokrytou hlavou a v pořádek uváděje po ramenou nečesané vlasy, otevřel svá jízlivá ústa... Tleskají mu a prohlašují, že řekl jenom to, co si papež a latiníci zaslouží. Po bláznivém městě se šíří zvěst o příchodu muže naplněného Božím vnuknutím, který vychvaluje dogmata Řeků" (Ubertini Pusculi Constantinopoleos. Lib. 2, 498–558). Dále z tohoto líčení vysvítá, že poselstvo vítal Scholarius, pozdější patriarcha Gennadios. Vedoucí delegace mluvil latinsky o utrpení českého národa, hledajícího marně pravdu na západě, o upálení nejlepších synu, o křížových válkách, o obelstění a nedodržení smluv dojednaných s dvorem papežským, o žhavé touze po čisté víře, směti přijímati pod obojí a podávání i malým dětem... Tlumočník překládal jeho řeč do řečtiny. Lidé přeplnili chrám, tleskali jeho vývodům a radovali se, že "přišel muž naplněný božským vnuknutím" a že pravá víra Kristova pronikne daleko na sever. Delegace byla poučena o pravoslaví, sjednocena a předán jí list adresovaný národu českému tohoto znění:

List Konstantinopolské církve Čechům

List Konstantinopolské církve Čechům byl napsán roku 1452, rok před dobytím Cařihradu Turky. Nalezen byl v Praze v knihovně kolegia císaře Karla IV. a vydán byl díky péči pana Kašpara Nidpruka, bývalého rádce krále Maxmiliána.

„Svatá Konstantinopolská církev, matka a učitelka všech pravoslavných, všem i každému, slavným v Kristu milovaným bratřím a synům Čechům: vznešené obci města Prahy, šlechetným mužům a odvážným velitelům, vojvodům, knížatům a baronům; duchovním mužům, učitelům a všem církevním představeným, také občanům a úředním osobám, stejně všem a každému, ať už se nacházejí kdekoliv v krajích za městem, jak se dozvídáme, pravoslavným a vyznavačům pravé víry Ježíše Krista, kteří uvidí toto psaní mateřské starostlivosti – spasení v Synu nejslavnější Panny a stonásobné rozhojnění duchovního ovoce naší rady!

Svatá nevěsta nebeského Ženicha, jenž je hlavou celé Církve, nemůže mít větší radosti, než když slyší, že její děti chodí v pravdě. A tak, když se dostalo ke sluchu této dobrotivé matky, s největší radostí a jakoby maje záruku budoucí úrody v tom, že roste počet dobrých trpitelů za vyznání pravé víry, my jsme jasněji porozuměli, především skrze našeho bratra a syna naší Církve, Konstantina Anglika, učitele a ctihodného kněze, nositele tohoto listu, že se nedržíte novot, které někteří zavedli v Kristově Církvi, ale stojíte pevně na základě víry, která nám byla předána naším Pánem a Jeho učedníky. Tehdy tato svatá Církev uznala za dobré napsat vám a přizvat vás k jednotě s námi, nikoliv takové, která byla za úplatek sjednána ve Florencii, a která by se spíše měla nazvat odstoupením od pravdy. Proto jsme ji nepřijali a naopak všemožně zlehčovali, ale k jednotě podle nezměnitelného zákona pravdy, ve kterém se můžeme opravdově sjednotit. Vždyť Církev Kristova nepochybuje, soudě podle zpráv, které dostala, že jakmile jste se rozhodli postavit proti nebezpečným novotám Říma, budete s ní souhlasit ve všem, prostřednictvím Písma svatého, nejpravdivějšího soudce. Třebaže jsme dříve dostávali nedobré zprávy, jakoby jste se nevzpírali římským výmyslům, ale spíše se protivili v mnohém starým tradicím obecné křesťanské Církve. Avšak před nedávnem jsme se přesvědčili, že vy – tak říkajíc – se obrozujete a přecházíte k obecnému křesťanskému učení a opravdové zbožnosti. Že nejenom neopouštíte Matku (Církev), ale trápíte se spalováni touhou po pravé Matce, kterou ještě hledáte. To nám bylo odhaleno jasněji díky přítomnosti výše jmenovaného zbožného kněze, který, jak bylo řečeno, nám vyložil detailně vše, co se Vás týká, a předložil nám své vlastní vyznání víry, které svatá matka uznává za zdravé a lehce přijatelné, a sám přijal od nás poučení v pravé víře, a on toto poučení sdělí Vaší lásce. A tak vytoužení bratři a synové, jestliže je tomu tak, jak slyšíme a doufáme, pospěšte se sjednotit s námi. Vždyť s čí pomocí se budete moci lépe postavit těm, kteří Vás sužují, ne-li v lůně Matky (Církve) a ve stínu pravé spásy? A kde se můžete lépe osvěžit, když ne tam, kde je otevřen pramen živé vody? Přijďte všichni žíznící k vodám a přijměte víno střízlivé radosti beze vší příměsi a mléko z prsou mateřské útěchy. Vždyť doufáme v Boha, že se budete ve všem shodovat s námi, a potom s největší péčí a láskou postaráme se, abyste byli zaopatřeni duchovními pastýři a pečovateli o Vaše duše, kteří Vás budou pást slovem pravdy a svým životem Vás nezklamou. Pokud jde o zvyklosti naší církve, chceme podle apoštola blahovolně Vám projevit shovívavost v těch věcech, které vycházejí z dobrého základu a z nejčistějších úmyslů a jejichž schválení poslouží k vašemu poučení a nebude v rozporu se ctí této svaté Matky a našeho, v ní opravdového, společenství a poslušnosti. Neboť co se týče takových rozdílů ve zvycích, nebudeme se rozpakovat učinit s dobrým úmyslem a se soudností neškodné ústupky. Kéž dá Pán Vševládce, abyste i vy byli tací, jak jsme se o vás nedávno dozvěděli, a aby i mnozí jiní přijali ducha pravého života jako vy, k rozhojnění a přírůstku blízkých dětí pravé Matky, a ať učiní, abyste spolu s námi v jediném domě Církve, majíce jedna a ta samá dogmata a zvyky, jedněmi ústy i srdcem chválili Pána na věky věkův. Amen.“

(Na potvrzení a záruku pro všechny, k nimž se toto poslání dostane, nařídili jsme, aby bylo opatřeno obvyklou pečetí s vyobrazením našeho Boha Ježíše Krista a Jeho Matky Bohorodice otisknutou na modrém vosku, pověsili ji ke krabičce z bukového dřeva na hedvábné fialové šňůrce protáhnuté na okraji a stvrdili podpisy nejpřednějších mezi námi. Dáno 18. ledna roku 1451 v 15. indiktu)

Nikomedský MAKARIOS
Pokorný metropolita ternovský IGNATIOS
Fillippopolský JOSIF
Pokorný metropolita AKAKIOS
Veliký ekklesiarcha, diakon SILVESTROS SIRIPULOS
Ochránce zákona a jeromnimon,
diakon THEODOROS AGALLIANOS
Soborný učitel Církve pravoslavných, pokorný mnich GENNADIOS

Z listu vyplývá, že Konstantinopolská pravoslavná církev považuje umírněné husity za pravoslavně věřící, že jim nabízí sjednocení, že je chválí za odpor proti Římu a nabízí jim v zápase proti římským novotám duchovní záštitu a morální oporu, a nakonec že Cařihrad je ochoten respektovat obyčeje a obřady Čechů a povoliti některé jejich zvláštnosti, které by neodporovaly církvi, tak aby Česká pravoslavná církev mohla mít svůj český ráz.

Odpověď Čechů na list Konstantinopolské církve

Na výše uvedené psaní poslali administrátoř pražské konsistoře podobojí odpověď ze dne 29. 9. 1452 prostřednictví téhož Anglika. V dopise děkují cařihradské církvi za její lásku, sdělují v hlavních rysech své vyznání, poselství cařihradské církve pokládají za důkaz zvláštní Boží milosti, považují za nutné jednat o spojení a konečně prosí, aby tato církev dalšími skutky obrátila svoji milost a lásku k Čechům.

»I sešedše se mistři Učení pražského, faráři a kněží pražští dne 29. září 1452, sepsali ve jménu konsistoře pod obojí odpověď velmi ozdobnou a pokornou „císaři Konstantinovi Palaeologovi a nejvyššímu patriarchovi Gennadiovi i celé církvi řecké“. V dlouhém tom sepsání děkovali předně Bohu, jenž prý osvítil srdce česká svou milostí, aby se vrátila na cesty Církve prvotní. Potom pravili, že v Čechách nebylo prý svatokupectví v duchovenstvu, ani lakomství a pýchy, a všecko umění Antikristovo v ohavnosti bylo u lidu. „Také když Antikrist proto sápal se proti nám (tak to dále znělo), upaloval bratry naše a vysílal nesčíslná vojska k našemu vyhlazení, Bůh sám bojoval za nás a odháněl nepřátele od končin vlasti naší. Nyní pak stal se nám nový zázračný důkaz jeho nepřeberné milosti, když lásky Vaše navštívily nás psaním plným laskavosti a přízně neočekávané skrze mistra Konstantina, milého přítele, pomocníka i posla našeho. Protož díky vzdávajíce Hospodinu, jenž tak vzácným darem z dalekých končin světa mimo zásluhy naše nás potěšiti ráčil, když ctihodný kněz Konstantin chystal se k Vám zase, prosili jsme ho snažnou péčí, aby vyložil Vám, co jsme složili do lůna tajemství jeho srdce, spoléhajíce úplně na jeho pravdivost a šlechetnost. I prosíme srdečně, abyste milostí a láskou svou propůjčili se nám; jakož pak nepochybujeme, že pro čest a slávu Boží a pro zvelebení obecné Církve křesťanské skutkem tak učiníte.“

Mistr Konstantin Angelik vydal se pak s několika českými posly v říjnu 1452 na cestu do Cařihradu; šli, šli – ovšem již nedošli: již čtvrt roku před jejich odjezdem z Prahy zdvihl sultán Mehmed II. poslední válku proti Cařihradu; již dne 29. května 1453 město padlo, poslední císař Konstantin Palaeolog, bráně s mečem v ruce trůn svých otců, pochován jest pod zříceninami...« (Karel V. Zap: Česko-Moravská Kronika; str. 74)

Jak je zřejmé z právě uvedeného, na toto psaní již nikdy žádná odpověď nedošla. Cařihrad totiž padl r. 1453 do rukou Turků. Tak byly po slibných začátcích znemožněny snahy o spojení, které kdyby se byly uskutečnily, mohly mít dle Palackého "nedostižné následky". Od té doby Češi již nepřicházeli do styků s pravoslavnou Církví. Tím se začíná na počátku 16. století uplatňovat a růst v Čechách vliv německé reformace. Češi tím začínají přijímat novou formu křesťanství z Německa, odkud se vždy bránili křesťanské formy přijmout.

Používat pro husitství v 15. století výraz "reformace" je zavádějící, vzhledem ke spojení tohoto pojmu s protestantismem, s nímž nemělo utrakvistické husitství nejen nic společného, ale navíc mířilo zcela opačným směrem.

Poznámky:
2.) http://www.husitstvi.cz

Šedá slova označují poznámku (která je čitelná, najedete-li na slovo kursorem myši).



S použitím Všeobecných dějin církevních od prot. Josefa Laixnera a dalších zdrojů
sestavil Jan Baudiš



<-<-Skok na Homepage

NAVRCHOLU.cz