Florentská unie a sv. Markos z Efezu

Pro pochopení souvislosti je nutno si nejprve přečíst o hanebném a podlém křižáckém přepadení křesťanů v Cařihradu a o nekřesťanském ustanovení latinského patriarchátu na konstantinopolských troskách; k disposici tady; (zde na samý úvod musíme opakovat alespoň poslední odstavec ze stati, na niž je výše odkaz).

Jaká byla reakce papeže (na "slavné vítězství" křižáckých zbraní nad Konstantinopolí)? Třeba uznat, že pokáral křižáky za jejich zvěrstva, odsoudil jejich skutky, ale –- když už se staly –- uměl jich využít ve svůj prospěch. Jeho pokárání nemělo vlastně žádný vliv a máme doklady v papežských listech, že papež byl vlastně rád, že se to vše přihodilo; např. čteme papežova slova: „V Písmu je psáno, že Bůh mění časy s ustanovuje království –- v naší době k naší radosti vidíme, jak se to vyplňuje na království řeckém. Bůh odebral byzantskou říši pyšným a dal ji pokorným, odebral ji odděleným a odevzdal ji věrným synům církve, tedy vzal ji Řekům a dal ji latiníkům.“ Tento radostný výlev byl papežovou prvou reakcí na zprávu o úspěchu křižáckých zbraní v Cařihradě. Pád východní metropole nazval dokonce „magnifica miracula!“ (velkolepým zázrakem). Nic na tom nezměnilo jeho pozdější rozhořčení nad zvěrstvy jeho rytířů –- o této druhé reakci se dověděli na Východě pozdě, zatímco o té prvé –- radostné a křižákům příznivé –- věděl celý Východ. Většina pravoslavných byla přesvědčena, že „papež byl od začátku do celé této aféry zapleten,“ říká historik. A současní pravoslavní křesťané na Východě si to myslí dodnes, dodáváme my.

Prvá unie

K tématu tohoto vyprávění z dějin, které se dotýká unionismu. Papež si musel uvědomovat, že nově »ustanovený« křižácký patriarcha se ocitl na starobylém patriarším trůnu sv. Jana Zlatoústého zcela nekanonicky (protiprávně), a tak se snažil nepřátelsky naladěné Řeky přivést k věrnosti Římu pomocí rodící se metody unionismu. Nekanonického latinského patriarchu však schválil, aby ukázal, že respektování církevních zákonů se na něho nevztahuje, a pak vypracoval směrnice, které měly co nejvíce vyjít vstříc Řekům. Vyžadoval v nich zdánlivě jen maličkost –- podpis prostě a mírně formulovaného slibu o věrnosti a poslušnosti sv. Petru, svaté církvi římské a papeži… Stylizace je již typicky unionistická –- na pohled mírnými slovy se každý, kdo to podepíše, zavazuje ve skutečnosti k takovým důsledkům, které nemůže předvídat (včetně ztráty své víry a tradic, bude-li to papež vyžadovat). Původní řečtí biskupové měli být po podpisu uznáni, noví biskupové však již měli být svěceni výhradně ritem latinským. Co se týče obřadu, byl papežem povolen východní (zvláště v oblastech, kde byli výhradně Řekové) i latinský; na dotaz latinského cařihradského »patriarchy« papež píše –- když nemůžeš Řeky odvrátit od jejich sloužení, ponechej jim to i ono, dokud po zralé úvaze nerozhodnu jinak… Brzy však přicestoval papežský legát a začal se nátlak –- začal vyhrožovat a pronásledovat každého, kdo se vzepřel řádu římské církve, zakázal řecké bohoslužby, věznil pravoslavné kněze a mnichy a vyhrožoval jim smrtí. Mnozí museli utéci… Až před hrozbou přímého povstání řeckého lidu se pronásledování zmírnilo.

A právě tento pokus přinutit pomocí křižáckého násilí pravoslavnou církev k jednotě s Římem otevřel definitivní propast mezi křesťany pravoslavnými a římskými. Pravoslavné církvi byla zasazena těžká rána a to bylo vhod islámu. Nenasytnost Benátčanů, kořistnictví křižáků a jimi páchané násilí –- to vše museli pravoslavní vidět ve spojitosti se snahami Říma o církevní podmanění Řeků. Vše by snad mohli Řekové odpustit Západu, vše, čeho se dopustili při válečném tažení (válka je válka), ale tento čin papežův, jenž využil řádění křižácké sběře a schválením latinského nekanonicky ustanoveného patriarchy v Cařihradě popřel posvátné tradice východní církve, to nemohli odpustit nikdy.

Papež tenkrát napsal: „Řecká církev při všem svém utrpení se nebude chtít vrátit k apoštolskému stolci (tak nazývají latiníci Řím, protože je jedinou apoštolskou katedrou na Západě; na Východě je takových stolců mnoho) a po tom, co viděla v katolících zhoubné příklady a temné skutky, bude jich právem nenávidět více než psy.“ To byl realistický postoj.

Latinský císař v Byzanci zastával koncepci násilí; v listě papeži se vyjádřil: „Jsme přesvědčeni, že vše, co bychom udělali s Řeky, bude vůle Boží, a vše, co Řekové zlomyslně vymyslí proti nám, je třeba považovat za dílo ďáblovo… Rozdíl, kterým se Řekové liší od latiníků, jsou zločiny, které překonaly vší míru, a Bůh se stal mstitelem na Řecích a služebníky Boží pomsty jsme se stali my, povolaní vyhnat nepřátele Boží ze země, která se jim odebírá a odevzdává se nám...“

Dlouho by trvalo líčení složité situace, ve které se z těchto »zkažených vajec líhla« a formovala unionistická idea, kterou pak v dějinách papežové vícekrát použili. Spočívá ve sjednocení pravoslavných s papežem pod nátlakem, hrozbami, sliby a pod.; pravoslavným papež slibuje, že jim ponechá veškeré jejich obyčeje a spokojí se pouze s přijetím uznání papežského primátu od takto unionisovaných (bývalých) pravoslavných, ze kterých se tím stávají tzv. »uniaté«. V dalších etapách jsou těmto uniatům krok za krokem odebírány jejich tradice a nahrazovány obyčeji římsko-západními; tak je postupně likvidována jejich pravoslavná identita a je nahrazována identitou římsko-latinskou. Cílem je změna duchovnosti a naprosté polatinštění bývalých pravoslavných.

Diskuse mezi pravoslavnými a Římem se ukázaly neplodnými, papež byl sice významným politikem, ale církevně stál na straně bezpráví. Jak by měli pravoslavní věřit latiníkům, když viděli představitele západní církve žehnat a podporovat křižáky, když viděli nevídanou zlobu a krutost, kterou chovali západní lidé ke všemu, co pravoslavná církev vytvořila? Lid začal latiníky běžně nazývat slovem »proklatec«. Nakonec Řekové pomáhali i Turkům bojovat proti křižákům; nedivme se, vždyť Turkové, když se zmocnili opět území v Palestině, chovali se k pravoslavným poměrně tolerantně (v porovnání s latiníky).

Řekové se v »podzemním« odporu sjednotili kolem svého právoplatného řeckého patriarchy, jehož si sami zvolili, a jednotně odmítali papežské návrhy na unii –- později již promyšleně formulované a slibující pravoslavným zachování jejich tradic, jen když uznají mocenský primát římského papeže nad celou církví. Pravoslavný patriarcha při jednání důkladně podložil názor Východu, že ve skutečnosti nejsou schizmatiky Řekové, ale latiníci. Podpořila ho většina řeckého duchovenstva i lidu.

Po 60 letech neblahého trvání latinského císařství v Byzanci vyhnal císař Michal VIII. latiníky z Cařihradu a to v podstatě bez cizí pomoci. Nespokojený papež nejdříve vyloučil z církve ty, kteří se chystali Řekům na pomoc, a pak vyhlásil vojenskou výpravu –- cíl již nebylo třeba zastírat: byl jím pravoslavný Cařihrad! Ideologicky ten úmysl podpořil i Tomáš Akvinský. Byzantský císař musel za těchto okolností nabídnout papeži dohodu –- tak byl připraven unionistický sněm v Lyoně (latinskou církví dodnes považovaný za svatý všeobecný koncil). S řeckou delegací tam nikdo příliš nediskutoval, protože papež prohlásil, že je to zbytečné; Řekové byli donuceni k podpisu, když jejich návrhy byly zamítnuty. Papežský primát museli přijmout jako dogma. Nakonec je papež bohatě odměnil a poslal domů. Pravoslavná veřejnost na Východě však nechtěla o unii ani slyšet. Přes nátlak z oficiálních míst považovaly široké kruhy duchovenstva unii za zradu Pravoslaví. Císař se snažil unii prosadit nejprve laskavě a pak krvavě –- připomínalo to tam tehdy doby pronásledování prvých křesťanů. Před papežem císař předstíral hladký průběh unionisace obyvatelstva. Papež byl spokojen a uzavřel s císařem vojenský pakt. Když se však další papež dověděl pravdu, vyloučil císaře z církve a připravil novou křižáckou výpravu proti Byzanci. I doma se proti císaři zvedala oposice a na svolaném sněmu byl odsouzen jako heretik. Okolní státy se spojily proti Byzanci a doma se rodila vzpoura lidu. Když se již katastrofa a pád Byzance zdály neodvratnými, vypuklo povstání na Sicílii, které učinilo konec plánům hlavních císařových nepřátel; v pozadí sicilské vzpoury stála diplomacie císaře, který tak v poslední chvíli oslabil západní mocnosti a zachránil ještě na nějaký čas byzantský stát. Když tento císař na konci pohnutého třináctého století zemřel, odešla spolu s ním ze světa i »Lyonská unie«. Za zradu Pravoslaví byl císaři odepřen křesťanský pohřeb.

Po překonání vnucené Lyonské unie nastoupil nekompromisně pravoslavný císař, svolaný sněm unii zrušil a prohlásil ji za neplatnou. Chrám Svaté Sofie, kde sloužil unionisovaný biskup (spojený duchovně s římským papežem) byl –- stejně jako ostatní chrámy, kde sloužili uniaté –- prohlášen za znečistěný a byl znova vysvěcen; nového patriarchu museli světit biskupové, kteří neměli s unií nic společného. Unie ukázala, jak nespolehlivé jsou církevní dohody založené na politických kalkulech a čeho je schopen Řím, když chce dosáhnout své cíle.

Polemika mezi Západem a Východem po čase znovu ožívá. Na Západě se chápe pera Tomáš Akvinský, aby nepravdivými citáty z děl svatých Otců bránil papežský primát. I na Východě se píše na obranu křesťanské orthodoxie. Na počátku 14. století začíná na Západě nové tažení proti Pravoslaví. Koncil latiníků doporučuje nové křižácké výpravy proti pravoslavným a slibuje křižákům všeobecné odpustky. Na Západě je šířen názor, že pravoslavní nejsou ani křesťany… Řekové prý jsou jako Turci, jsou nepřátelé Kříže a hanobiteli jména Kristova... Pravoslaví naopak vychází z unionistického tlaku i následujících vnitřních nesrovnalostí očištěno –- distancuje se od aristotelovského opojení, které je charakteristické pro západní scholastiku, a vrací se k uznávání tradičního učení a hlubokého kontemplativního duchovního života modlitby –- definitivně tak překonává latinský vliv.

V nečekaném kulturně – duchovním obrození prožívá Byzanc soumrak politický –- zápasí znovu na dvou frontách –- proti nepřátelům ze Západu i mohamedánským nepřátelům východním. Křižácké výpravy, které měly přinést osvobození křesťanům v Palestině a Sýrii, podryly ve skutečnosti jejich síly k obraně, takže se tyto země ocitají v područí mohamedánů natrvalo. Rozsáhlé teritorium byzantského císařství se stále zmenšuje, a tak po čase opět přichází obtížná a nebezpečná situace pro otřesenou a územního zázemí již zbavenou Byzanc, která byla ohrožována ze dvou stran –- z východu Turky a ze západu latiníky. O tom jsme již vyprávěli minule –- prvém dílu našeho líčení.

Výše uvedenými řádky jsme se pokusili nastínit neblahé pozadí složitých a zjitřených poměrů mezi Západem a Východem ve 14. a 15. století a vysvětlit, proč Řekové trpěli tak zarytým odporem ke všemu římskému a latinskému. Pokusili jsme se vysvětlit, jak prakticky vznikl rozkol mezi křesťany latinskými a křesťany pravoslavnými, a ve světle vylíčených událostí nyní můžeme postoupit k tomu, co se dělo dále.

Druhá unie

Nový (předposlední) byzantský císař Jan VIII. si byl jist, že pouze západní pomoc může hynoucí císařství zachránit, a nedbal proto rad svého otce, který ho varoval před dalšími pokusy řešit politické nesnáze unií s latiníky, –- začal opět naléhat na sjednocení s Římem; věděl, že jediná naděje, jak přimět lid, aby přijal sjednocení, je v tom, aby o sjednocení bylo rozhodnuto na sněmu tak ekumenickém, jak to jen půjde. Papež nyní nemohl zamítnout plán takového koncilu. Jan by nejraději viděl sněm v Cařihradu, ale přijal pozvání papeže do Itálie. Roku 1438 byl koncil zahájen a městem zásadních rozprav se stala Florencie (odtud pozdější pojem »Florentská unie«).

Prvým místem debat však byla Ferrara, kam papež pozval Byzantince, přislíbiv, že její vydržování na Západě uhradí z papežské pokladny, což znepokojilo patriarchu, ale císař se nedal odradit –- vsadil vše na tuto jedinou kartu. Na sněmu se začalo nejprve opatrně diskutovat o vedlejším problému –- o čistci. Učení o očistném ohni po smrti neexistovalo v Církvi před začátkem druhého tisíciletí a zdálo se tedy, že na tomto tématu by se rokující strany mohly shodnout –- učení o očistci řecká delegace rozhodně odmítla a dále vyvracela postupně všechny latinské novoty a odmítala kompromisy. Nespokojený papež začal s přesvědčováním a nátlakem –- začal Řekům postupně snižovat příspěvky na stravování, zdržovat jejich poskytování až k úplnému zastavení. Řekové se chtěli vrátit domů, ale císař to zakázal –- byl vydán rozkaz: žádného Řeka nepustit z města bez zvláštního povolení. Po čase se papež rozhodl přesunout Řeky dále od domova a blíže k Římu. Tak se sněmovní jednání přemístila do Florencie.

Bylo rozhodnuto, že se má debatovat o správném výkladu kánonů (pravidel) ekumenických sněmů a o spisech svatých Otců. Vyskytlo se mnoho potíží pro různorodost zkoumaných textů, byly tu nesmírné potíže jazykové –- zřídkakdy bylo možno najít přesný latinský ekvivalent řeckého theologického pojmu, řecké a latinské znění svatých kánonů se často poněkud lišilo. Přišla na přetřes i otázka pravosti a neporušenosti rukopisů spisů svatých Otců. Řecká delegace dokázala, že latinští delegáti používají interpolované texty. Je nutno přiznat, že v debatách byli latiníci lepší. Jejich delegace byla složena z vysoce osvědčených polemiků, kteří pracovali týmově, přičemž v pozadí měli papeže jako rádce. Řecká delegace nebyla jednotná. Biskupů kolem cařihradského patriarchy byla ubohá hrstka, neboť celá řada právě těch nejosvědčenějších odmítla účast, také filosofů zde bylo jen několik. Císař, aby zlepšil úroveň své delegace, musel rychle povýšit tři učené mnichy na metropolitní stolce. Byli to Bessarion z Trapezuntu, Isidor Kyjevský a Markos Efezský. Prví dva na sněmu Pravoslaví zradili a získali za to od papeže kardinálské klobouky. Orientální patriarchové odmítli udělit zde přítomným své zplnomocnění. Mezi Řeky nebyla ve Florencii žádná soudržnost ani jednotně stanovený postup; a všichni trpěli nedostatkem peněz a spěchali domů. Nakonec bylo sjednocení prosazeno, oposice uvnitř řecké delegace byla umlčena. Cařihradský patriarcha Josef, přívětivý starý muž, vnitřně rozpolcený touhou udržet Pravoslaví a zároveň vůlí vyhovět státnímu zájmu na unii (což ho nakonec přivedlo do hrobu), dosáhl s latiníky dohody, že jejich formule, podle níž Duch Svatý vystupuje ze Syna, znamená totéž co řecká teze o Duchu Svatém, který se projevuje skrze Syna, ale potom onemocněl a zemřel. Jeden nezdvořilý učenec poznamenal, že si zvolil jediné slušné řešení, když ze svých názorů zplodil takový zmetek. Nově povýšení mniši Bessarion a Isidor byli získáni pro latinské stanovisko; toužili sjednotit řeckou a italskou kulturu. Všichni ostatní řečtí biskupové, až na jediného, nakonec podepsali pod tlakem císaře a pod dojmem špatných zpráv o situaci doma listinu o sjednocení; někteří ovšem protestovali a stěžovali si na nátlak a hrozby ze strany císaře (říká se, že biskupové nechtějící unii podepsat uprchli, ale byli na útěku polapeni a k podpisu donuceni). Tou výjimkou, kdo se nedal žádným způsobem donutit k podpisu té nepravosti, byl sv. Markos z Efezu, který nepodepsal, třebaže mu bylo pohroženo odnětím biskupského stolce. Ve chvíli, kdy se již nikdo neodvažoval říci, že latinská strana hájí heresi, měl jen sv. Marek Efezský odvahu veřejně prohlásit: „Latiníci jsou opravdu heretiky, ale vy je tak nenazvete, neboť stále ještě čekáte, že se zbloudilci obrátí!“ „Najdi východisko, ikonomii (tj. kompromis, výjimku -- viz později)!“ útočili naň jeho spoludelegáti. „Věci víry nepřipouštějí žádnou ikonomii,“ odvětil sv. Marek, „to je to samé, jako kdybyste řekli –- »setni si hlavu a jdi, kam se ti zlíbí«.“ Na to Bessarion, představitel těch, kteří již Pravoslaví zradili, prohlásil: „S bláznem se bavit nebudeme!“ a odešel. Závěr rokování byl urychlen duchovním rozkladem řecké delegace, bídou a finančním nedostatkem východních biskupů. Dohoda sama sice povolovala určité řecké zvyklosti, ale v podstatě byla potvrzením latinského učení, i když klauzule o papežově vztahu ke koncilům zůstala poněkud mlhavá. Říká se, že když papež uslyšel, že nejvýznamnější a nejhlubší z theologů řecké delegace –- sv. Marek –- energicky odmítl podepsat dekret unie, řekl: „Ničeho jsme nedosáhli...“ Novouniaté navrhli, aby byl Marek odsouzen, což již jednou odmítl udělat umírající patriarcha Josef, ale zahanbení Řekové odmítli Izidorův opětovný návrh: „Buď rád, že jsme podepsali, co jsme nechtěli, a patriarchou se tak jako tak nestaneš.“ Ani císař se neodvážil vydat Marka soudu. Blízká budoucnost měla usvědčit řecké novouniaty, jak laciná byla útěcha jejich svědomí, že zradou Pravoslaví zachránili vlast.

Závěr koncilu byl slavnostní, Řekové se však vraceli domů smutně, s nejistotou a výčitkami svědomí. Při zpáteční cestě již při bohoslužbě v Benátkách opět vynechali latiníky vnucenou vsuvku „filioque“ z bohoslužebného textu a jejich latinství, jak se blížili domů, sláblo více a více. Historik nám líčí jejich uvítání v cařihradském přístavu, na otázky lidu odvětili delegáti s lítostí: „Zaprodali jsme víru, vyměnili dobro za zlo, zradili jsme svaté Dary a stali jsme se »oplatkáři« (podle toho, že latinská církev neužívá k eucharistii kvašený chléb, ale oplatky)...“

Fakt, že patriarcha Josef zemřel ještě před závěrem sněmu a tedy unie nebyla podepsána cařihradským patriarchou, považovali Řekové za projev vůle Boží. Ruský biskup Avraamij byl přinucený k podpisu násilím a vězením...

Bylo opravdu snazší podepsat než provést. Po návratu se delegace setkala s neskrývaným nepřátelstvím a naprostým odporem u řeckého lidu. V Cařihradě zavládl smutek, přestaly se konat bohoslužby. Bessarion při vší své vysoké váženosti brzy shledal, že bude opatrnější odejít do Itálie, kam potom za ním přišel Isidor, kterého hněvivě zapudili Rusové, kterým byl jako metropolita kyjevský císařem vnucen. Orientální patriarchové odmítli cítit se vázáni podpisem vnucených jim zástupců. Císař s potížemi hledal někoho, kdo by převzal cařihradský patriarchát po zesnulém patriarchu Josefovi. První jmenovaný patriarcha vzápětí zemřel. Další, jmenovaný roku 1445, se křečovitě držel na katedře po šest let, bojkotován téměř vším duchovenstvem –- pravoslavní odmítali modlit se spolu s uniatem; pak se uchýlil do přívětivějšího římského ovzduší… Císař ani patriarcha se neodvážili dekrety o unii zveřejnit. Sv. Markos z Efezu byl sice opravdu sesazen, ale lid zato k němu vzhlížel jako k pravé hlavě hierarchie. A filosofové? Jeden z filosofů z řecké unionisované delegace odešel též do Itálie a další –- Gregorios Scholarios –- začal mít pochybnosti a přiklonil se k názoru, že sjednocení není v Řeckém zájmu. Uchýlil se do monastýru pod mnišským jménem Gennadios a po zesnutí sv. Marka Efezského se stává uznávaným vůdcem protiunionistické stany. Jiný z filosofů přítomných ve Florencii šel ještě dále a zkoumal možnosti dorozumění se s islámem. Císař sám byl na pochybách, zda jednal správně. Nechtěl zavrhnout sjednocení, ale pod vlivem své matky císařovny Heleny přestal na ně naléhat (někteří soudí, že když viděl v Římě na vlastní oči úpadek latinské církve, dvojpapežství - oba papežové se navzájem proklínali - poznal, že tito lidé nejsou schopni pomoci mu proti Turkům, a proto svůj souhlas odvolal). Všechno, co to hynoucímu městu přineslo, bylo jen rozdělení a roztrpčení.

Západní »pomoc«

I politický zisk z unie byl pranepatrný. Kdyby bylo brzy potom došlo k úspěšné výpravě proti Turkům, snad by sjednocení bylo volky nevolky přijato. Papež, rozradovaný úspěchem koncilu ve Florencii, vyzval roku 1440 ke křižáckému tažení; evropským panovníkům dodal právě odvahy sultánův neúspěch při obléhání Bělehradu, a tak byla papežova výzva horlivě přijata a uherská armáda se svými spojenci překročila o čtyři roky později Dunaj. Turci byli vytlačeni ze srbského knížetství a sultán se tedy hnal s celým vojskem zpátky do Evropy. Nějaký čas obě strany odkládaly bitvu. K Maďarům se zatím připojily papežské oddíly pod vedením papežského legáta Cesariniho. Uherský král však nebyl spokojen, a tak se v Segedíně dohodl se sultánem na desetiletém příměří; oba přísahali –- sultán na korán a uherský král na evangelia. Sultán odtáhl a rozhodl se odstoupit od vlády a vést rozjímavý život, po kterém celý život (marně) toužil. Ale papežský legát, kardinál Cesarini nejprve přemluvil vojenského vůdce výpravy, aby porušil slavnostní úmluvu se sultánem, s odůvodněním, že závazky odpřísáhnuté nevěřícímu, jsou neplatné, a pak se s ním pustil do sporů o strategii. Sultánovi dalo pramálo práce porazit na hlavu křižácké síly u Varny na březích Černého moře.

Projděme ještě jednou tuto typickou a tragickou situaci. Příležitost po stáhnutí se sultánových vojsk se zdála křižákům příliš dobrá, než aby ji nevyužili; porušili tedy odpřísáhnuté příměří, překročili Dunaj a táhli Bulharskem… Tato věrolomnost otřásla stejně pravoslavnými křesťany v Byzanci jako Turky; byzantský císař odmítl tehdy poskytnout křižákům pomoc. Vůdcové výpravy tenkrát postupovali za stálých rozmíšek s nevalnou chutí. Vítězství sultánovo u Varny v roce 1444, kam se muslimské vojsko přiřítilo v síle třikrát mohutnější, než bylo vojsko křesťanské, bylo nasnadě; uherský král porušivší svůj slib složený na evangelia i papežský legát, jenž k tomu krále přemluvil, byli v řeži zabiti. Zachránil se jen sedmihradský vévoda, který se tehdy v Segedíně odmítl k příměří zavázat. Moc Sultánova nad zeměmi až k Dunaji byla obnovena. Vojenská moc Uher byla pak ochromena na celou generaci a o výpravách jižně od Dunaje nemohlo být ani řeči; slábnoucímu Cařihradu nemohla z této strany přijít žádná pomoc. Odpor proti turecké nadvládě přežíval z celého balkánského poloostrova již jen v albánských horách.

Sultánova říše byla spořádaná a v rozkvětu. Byly provedeny vojenské reformy, hlavně reorganizace janičárských pluků, které byly až dosud doplňovány jen ze zajatých mladých otroků. Nyní byl zřízen pravidelný systém, podle něhož každá křesťanská rodina, řecká, slovenská, valašská nebo arménská, byla povina dodat na rozkaz sultánovým úřadům dítě mužského rodu. Tito chlapci byli vychováváni ve zvláštních školách jako přísní muslimové; z většiny se stali skvěle vycvičení a naprosto oddaní vojáci, kteří tvořili útočný pluk sultánovy gardy. Měli zvláštní kasárna, bylo jim zakázáno ženit se, celý jejich život musel být věnován službě sultánovi.

Mnohým západním historikům se zdá, že Byzantinci tím, že odvrhli unii, spáchali tím z plané ješitnosti a tvrdohlavosti sebevraždu. Ale živá situace byla jiná. Prostý lid, který poslouchal mnichy, byl v tom veden vřelou oddaností své víře, liturgii a tradicím, o nichž pravoslavní věří, že jsou od Boha; zradit je rovnalo se hříchu. Bylo to zbožné století. Byzantinci věděli, že tento pozemský život je pouhá předehra příštího, na věky trvajícího bytí. Vykoupit si tělesnou bezpečnost zde na zemi za cenu ztráty věčné spásy, o tom se nedalo ani uvažovat. Byla tu také silná víra v řízení osudu shůry a v proroctví. Přijde-li neštěstí, bude to Boží trest za hříchy. I ve slavných dobách říše si lidé šeptali proroctví, že to tak navěky nepotrvá. Všem bylo dobře známo, že na kamenech ve městě i v knihách dávných mudrců už je napsán hotový a ukončený seznam cařihradských císařů a že závěr seznamu se blíží. Blíží se Antikristova vláda. Bylo již málo těch, kteří ještě důvěřovali, že Matka Boží nikdy nedopustí, aby město, které je Jí zasvěceno, upadlo do rukou nevěřících. Sjednocení s bludařským Západem nemůže přinést spásu ani nemůže pozměnit osud.

Je možné si pohrdavě myslet, že tyto zbožné názory plynuly z nevědomosti a byly úzkoprsé. Ale byli zde i přemýšliví politici, kteří rovněž pochybovali o prospěšnosti sjednocení. Mnozí z nich právem počítali, že Západ nebude schopen nebo ochoten poslat dostatečně účinnou pomoc, která by mohla čelit skvěle organisované vojenské moci Turků. Mnozí, zejména duchovní, se obávali, že sjednocení bude mít za následek další rozkol. Nebo snad Řekové, tak dlouho bojující o zachování své nezávislosti proti franckým vládcům, nepochopí, že byli podvedeni? Tolik Řeků již upadlo pod muslimskou nadvládu a jejich spojení s Cařihradem může být udržováno jedině prostřednictvím a v rámci církve. Jestliže se cařihradský patriarchát podřídí latinskému, budou tyto komunity ještě chtít udržovat s ním spojení? Jejich duchovní vedení to zajisté schvalovat nebude. Budou ochotni se k unii připojit pravoslavní věřící na Kavkazu, v Podunají a v Rusku? Sesterské patriarcháty na Východě jasně vyslovily svůj nesouhlas. A co pravoslavní věřící příslušející pod cařihradský patriarchát ale nepodléhající byzantskému císařství, jakými byli v té době např. Rusové; právě o nich je známo, že na latinskou církev pohlížejí s nedůvěrou a nepřátelstvím jako na církev svých polských a skandinávských nepřátel. Jen málo metropolitních stolců cařihradského patriarchátu bylo na území byzantského císaře; sjednocení s Římem mohlo znamenat ztrátu více než tří čtvrtin podřízených biskupů. Tento hrozný argument přistupoval k přirozené nechuti Byzantinců obětovat svou náboženskou svobodu.

Bylo možno vidět, že Byzanc je odsouzena ke zkáze. Co když jediná naděje na sjednocení řecké církve a řeckého národa spočívala v přijetí tureckého poddanství, jemuž ostatně podléhala v té době většina Řeků? Tím by možná mohl být obnoven pravoslavný řecký národ a začít žít a sbírat sílu ke svržení turecké nadvlády a k obnovení Byzance. Až na málo výjimek v žádném Řekovi nebylo tak málo hrdosti, aby dobrovolné fyzické pokoření nevěřícím nepovažoval za lepší, než kdyby dobrovolně pokořil svou duši před latiníky. Nebylo by první moudřejší, aby se zabránilo druhému? Snadnější by bylo uchovat řeckou celistvost v národě sjednoceném pod muslimskou vládou než v národě, který by jako fragment živořil na okraji západního světa. Poznámka, kterou nepřátelé připisovali poslednímu byzantskému prvnímu ministrovi Lukáši Notáriovi: „Raději sultánský turban než kardinálský klobouk,“ nebyla tak divoká, jak se na první pohled zdálo.

Výsledná situace by se dala shrnout suchým konstatováním, že Byzantinci, ač zaplatili za západní pomoc převysokou cenu, byli ošizeni...

Předposlední byzantský císař Jan VIII. žil po svém návratu z Florencie ještě devět neblahých let. Když se vrátil domů, shledal, že jeho zbožňovaná manželka, císařovna Maria, zemřela na mor. Děti neměl. Jeho bratři nedělali nic jiného, než že se svářili jeden s druhým na Peloponésu nebo intrikovali proti němu v Thrákii. Z celé rodiny mohl důvěřovat pouze své stařičké matce, císařovně Heleně; a ta s jeho politikou nesouhlasila. Snažil se, jak dovedl nejlépe, udržet mír v rozděleném hlavním městě trpělivostí a taktem; prozíravě používal všech peněz, které stát mohl ještě ušetřit, na opravu velkých vnějších hradeb města, aby byly připraveny pro neodvratný turecký nápor. Smrt dne 31. října 1448 byla pro něho vysvobozením.

Z knihy Stevena Runcimana:
Pád Cařihradu
(zkráceno a upraveno s použitím Církevních dějin III. od prof. Dr. P. Alše)

Otištěno v českém pravoslavném časopise Hlas Pravoslaví (6/1995)






P.S. Těm, kteří mají zájem o podrobnější seznámení se s problematikou vztahů mezi Východem a Západem, o dějiny křesťanské církve na sklonku prvého tisíciletí a v tisíciletí druhém, doporučujeme Církevní dějiny III. autora prof. Dr. Pavla Alše, ve kterých se toto období nepředpojatě, přehledně a čtivě přibližuje čtenáři. Jsou zde popsány události a uváděna fakta, která jsou obvykle v západních učebnicích zamlčována nebo vykládána tendenčně. Skripta jsou psána slovensky; lze je objednat na adrese:
Pravoslavná bohoslovecká fakulta, Masarykova tř. 17, 772 00 OLOMOUC






O sv. Marku Efezském a jeho syllogických kapitolách vyvracející latinský blud "filioque" (i samotné tyto syllogismy) si může něco přečíst v našich statích, na něž najdete odkazy na stránce zabývající se pravoslavnou theologií.




Zpět na stránku zabývající se Unií

<-Skok na seznam „za dveřmi“    <-<- Skok na Homepage

NAVRCHOLU.cz