Kde byl pohřben svatý Metoděj, arcibiskup velkomoravský?

V letošním roce dne 6. dubna uplyne 1110 let od zesnutí svatého Metoděje. Stalo se to tři dny po Květné neděli roku 885 a brzy nato, kolem svaté Paschy, byl svatý moravský arcibiskup pohřben za obrovské účasti všech vrstev moravského lidu, velmožů i prostých. I když letos nebudeme slavit „kulaté výročí“ této události, den zesnutí svatého Cyrila i den zesnutí svatého Metoděje je vždy podnětem k vděčnému zamyšlení nad jejich dílem a dědictvím. Stáli u kolébky našeho křesťanství a jsou duchovními otci pravoslaví v českých zemích i na Slovensku a u Slovanů vůbec.

Tentokráte přišel podnět k zamyšlení nad památkou svatého Metoděje ne z nitra církve, ale zvenčí, z oblasti archeologické vědy, z lokality Mikulčice.

Známý archeolog doc. PhDr. Zdeněk Klanica, DrSc., bývalý vedoucí archeologických výzkumů na moravských lokalitách a hlavně v Mikulčicích blízko Hodonína, vydal v minulém roce knížku se sugestivním názvem: »Tajemství hrobu moravského arcibiskupa Metoděje«. Na malé ploše (knížka má 60 stran včetně 15 obrázků) podává autor mnoho zajímavého a překvapivě nového o pátrání po světcově místě odpočinku. Úmyslně neříkám „posledního odpočinku“, neboť archeolog dokládá, že hrob byl po arcibiskupově smrti několikrát otevřen a tělo svatého Metoděje odneseno. Z tělesných ostatků se v hrobě zachovala pouze loketní kost muže. Ležela na zvláštním železném předmětu, který byl dříve považován za meč, a proto hrobu nebyla věnována patřičná pozornost. Metodějův hrob se hledal jinde.

Obr. 1. Mikulčice. Trojlodní bazilika s pohřebištěm

Dr. Klanica se vrátil k hrobům v mikulčické bazilice. Jde o dosud největší objevený základ velkomoravského chrámu – tzv. třetí chrám neboli o trojlodní baziliku v Mikulčicích. Půdorys tohoto chrámu, který je dlouhý 35 m a široký 9 m, ukazuje, že je rozdělen na tři části – hlavní chrámovou loď s půlkruhovitou oltářní apsidou, na západní straně přilehlou chrámovou předsíň – narthex a vstupní prostor do chrámu – atrium. Podélně v chrámové lodi je vidět základy dvou bočních lodí, které byly odděleny od centrální patrně sloupořadím. Na obrázku (č. 1) si povšimneme dvou černě označených hrobek, které leží blízko oltářního prostoru (hrobka č. III v levé (severní) lodi je místem odpočinku patrně významné moravské kněžny). Hrobka v hlavní lodi, označená jako XVI, nebo jako mikulčický hrob č. 580, upoutala archeology již při objevení, ale přešli ji a hledali hrob svatého Metoděje jinde. Nyní se této hrobce věnuje dr. Klanica a ve své knížce dokazuje – jak uvidíme – poměrně se závažnými důvody, že tento hrob č. 580 je původním místem pohřbení svatého arcibiskupa našeho Metoděje. Tato hrobka byla popsána již v knize dr. Poulíka „Mikulčice, sídlo a pevnost knížat velkomoravských“ (Praha 1975), ale poměrně zběžně, i když tento hrob obsahuje mnoho zajímavých nálezů s církevními motivy. Ani loketní kost zde pohřbeného muže nebyla důkladněji popsána, byla-li vůbec antropologicky zkoumána, ačkoliv – jde-li skutečně o hrob svatého Metoděje – bylo by možno leccos odvodit ze stáří pohřbeného, z tělesné stavby a podobně. Svatý Metoděj, na rozdíl od churavějícího a ve 42 roce svého života zesnulého bratra Konstantina – Cyrila – se těšil patrně dobrému fyzickému zdraví, byl pevné tělesné konstituce a dožil se poměrně vysokého věku kolem 70 let.

Předchozí badatelé i sám dr. Z. Klanica se při hledání Metodějova hrobu nechali vést dvěma historickými zprávami. Jsou z písemných pramenů staroslověnských, vzniklých u nás na Moravě brzy po smrti svatého Metoděje, tedy ještě v 9. století, snad ještě v roce mezi smrtí svatého arcibiskupa v roce 885 a vyhnáním žáků z Moravy roku 886. První se nazývá zkráceně Žitije Mefodija – Život Metodějův. Spolu s Životem Konstantinovým je do vědeckého světa uvedl prof. Moskevské duchovní akademie protojerej Gorskij v roce 1843. V Životě Metodějově se píše o posledních dnech života svatého biskupa, o jeho zesnutí a pohřbu poměrně podrobně mezi jiným toto:

„Na rukou kněžských zesnul 6. dne měsíce dubna… a učedníci připravivše jej k pohřbu a vzdavše mu pocty hodné jeho důstojenství, sloužili církevní službu (Boží) latinsky, řecky a slovansky a uložili jej ve sborovém chrámě (soborněj crkvi)...“

Druhým významným pramenem, který podává zprávu o uložení těla svatého Metoděje, je krátký, tzv. Proložní život Konstantinův a Metodějův, jinak Prolog. Ten je znám už od roku 1824 a je nepochybné, že vznikl u nás na Moravě hned po smrti svatého Metoděje, možná již roku 886 při prvním výročí památky obou svatých bratří. Na konci má důležitý údaj, že svatý Metoděj „leží ve velkém chrámě moravském po levé straně v stěně za oltářem svaté Bohorodice.“ Veliký chrám – „velikaja crkov“ je jistě sborový chrám známý z Života Metodějova, chrám, v němž se duchovenstvo spolu s arcibiskupem shromažďovalo na velké svátky ke společným bohoslužbám. Údaj o „levé straně“ a v „stěně za oltářem svaté Bohorodice“ však vyvolával různé výklady. Na konci tohoto článku se pokusíme o porozumění tomuto textu z hlediska velkomoravské a pravoslavné tradice. Podstatně k novému pohledu přispěl právě dr. Klanica, který upozornil na umístění hrobu č. 580 v mikulčické basilice – nepochybně sborovém chrámě – největším dosud objeveném.

Pro určení místa hrobu sv. Metoděje kromě Mikulčic hovořily například i Sady ve Starém Městě u Uherského Hradiště. Tam se při prvním hledání sice nic nenašlo, ale později přišel badatel dr. Hrubý s názorem, že přece jen tam mohl tento hrob být, avšak v oltářní apsidě ve stěně nikoliv na levé, nýbrž na pravé straně (obr. 2). Tento názor nebyl potvrzen a dr. Klanica jej odmítá. Hledalo se také i jinde – např. ve Znojmě, na Pohansku u Břeclavě, v Olomouci a jinde.

Obr. č. 2. Uherské Hradiště – Sady – základy chrámu

Dr. Z. Klanica považuje za nejpravděpodobnější, že sborový chrám – největší moravský – musel být v centru velkomoravského státu, a to byl dnešní areál Mikulčic u Hodonína. Tam bylo objeveno také nejvíc církevních i jiných významných staveb z 9. století. Autor vede ve své knize čtenáře po stopách života svatého Metoděje a podává i přehled usilovného pátrání po údajném jeho hrobu. V této souvislosti několikrát zdůrazňuje, že velkomoravský arcibiskup – podobně prý jako biskupové západní „musel být ozbrojen“, „nemohl se nezúčastnit válečných tažení, které byly na denním pořádku“ a že ostatně před přijetím mnišství byl sám významným státním a politickým činitelem v Byzanci. Tato tvrzení o tom, že svatý Metoděj nosil při sobě zbraň, snad potřebuje autor proto, aby snadněji vysvětlil v hrobě č. 580 existenci předmětu, který dřívější badatelé považovali za meč. Sám dr. Klanica se o něm vyjadřuje velmi opatrně. Je to „91 cm dlouhý železný předmět s objímkou v horní části, označené jako meč“ (str. 30). Právě na tomto předmětu spočívala loketní kost, jediná z celé kostry. Údajný meč má však podle dr. Klanici „zvláštní, u nás zcela neznámý tvar...“

Obr. 3. Hlavice údajné dýky, ve skutečnosti biskupské hole

Jiným nálezem z tohoto významného hrobu, ležícího v chrámové lodi basiliky, je zvláštní předmět, označovaný jako „dýka“. Zachoval se z něho kovový vrch spojený s bodcem. Dr. Klanica uveřejnil detailní fotografii této domnělé „dýky“ s neobvyklým tvarem, jejíž hlavice je zdobena liliovitým motivem v kovu. Už sám obrázek – k němuž jsem si dovolil šrafovaně protáhnout předpokládaný tvar hlavice – ukazuje, že nejde o dýku, ale zbytek biskupské hole, jejíž kovová špice spojená s hlavicí není čepelí zbraně, ale je to trn, kterým je tato hlavice spojena s kulatou a poměrně dlouhou dřevěnou holí. (Viz obr. 3)

Obr. 4. Ukázky zakončení současných biskupských holí

Při porovnání, jak vypadají dnešní podobné vrchní části biskupských holí, nabízím obrázek (č. 4) tří takových holí, rusky zvaných posoch, řecky ravdos, z majetku biskupa olomoucko-brněnského Kryštofa. Tvar těchto vrchních ozdobných kovových částí je zcela shodný s domnělou dýkou mikulčického nálezu z hrobu č. 580. Pravoslavní biskupové nosí takové odznaky pastýřské služby běžně při mimoliturgických příležitostech, tj. mimo chrám, mimo liturgickou službu.

U nálezu „dýky“ z hrobu č. 580 si dr. Klanica všímá liliovitého motivu výzdoby a dokazuje i z jiných předmětů, tam nalezených, kde jsou liliovitě zakončeny četné křížky, že šlo o jakýsi rodový znak svatého Metoděje, což je docela dobře možné. Upozorňuji, že v chrámové lodi soluňského chrámu sv. Sofie byl objeven zbytek mramorového sarkofágu z 10. století, jehož krajní ze čtyř křížů mají rovněž tento motiv liliovitě zakončeného kříže (obraz 5).

Obr. 5. Mramorový náhrobek z lodi chrámu Svaté Sofie v Soluni, 10. století

Podobně jako v případě domnělé „dýky“, jde o něco jiného zřejmě i v případě v hrobu zachovaného „meče“. Poslední slovo musí samozřejmě říci archeologie, protože z pouhé nezřetelné fotografie nelze učinit definitivní závěr. Ale okolnosti nálezu a soupatřičnost k němu dalších předmětů dovoluje nám vyslovit názor, že kovový předmět, na němž spočívala loketní kost, není meč, ale zbytek biskupského žezla, neboli berly. Kdyby tento předmět byl skutečně „meč“, pak by nemohlo jít o hrob svatého Metoděje, ale musel to být hrob velkomoravského velmože, který mohl být pohřben se zbraní, na níž spočívala jeho levá ruka.

Doložím toto tvrzení doklady z přísných církevních kanonických předpisů, které se v Byzanci skutečně dodržovaly. Biskup východní církve – na rozdíl od tehdejších franských biskupů, kteří, jak známo, táhli často do boje v čele vojsk a oháněli se zbraněmi – (víme, že jeden z nich se ohnal jezdeckým bičem proti samotnému arcibiskupu Metoději, když ho soudili, to mu vytýká papež) – tedy biskup východní církve, a ostatně vůbec žádný pravoslavný klerik, se nesměl v žádném případě ničeho podobného dopustit. Sám svatý Metoděj byl neochvějným strážcem přísného dodržování kanonických pravidel. Víme, že spolu se sv. Cyrilem přeložil pro Moravany nejen zákoník státní, ale i Nomokanon čili kanonická pravidla pro velkomoravskou církev. Bylo nemyslitelné, aby se poskvrnil hříchem proti přikázání „Nezabiješ“.

Kanonická pravidla pravoslavné církve nejenže zakazují klerikům někoho zabít, ale dokonce jen na něho vztáhnout ruku. Tak 5. pravidlo sv. Řehoře Nysského „uznává za nehodného kněžské milosti (tj. nemůže být vysvěcen na kněze) toho, kdo třebas neúmyslně byl poskvrněn zabitím a učinil se nečistým skrze nečistý skutek.“ Jiné pravidlo církevního zákoníku praví, že „biskup je povinen poučovati nemravného výkladem a přesvědčováním, někdy též církevními epithimiemi (tzn. ukládáním určitých povinností nebo závazků k nápravě), ale nikoliv se na někoho vzpínati bičem a bitím“ (Cařihr. sněmu prav. 9, apoštolské prav. 27). Táž pravidla nařizují zbavit hodnosti presbytery a jáhny, kteří by vlastnoručně nebo prostřednictvím druhých bili hřešící věrné (pokřtěné křesťany) nebo uráželi nevěrné. Církevní kánony nedovolují klerikům ani přirozenou obranu fyzickým způsobem. Svatý Basil Veliký ve svém 55. pravidle určuje, že klerici, kteří bojují s loupežníky, mají být zbaveni svých hodností. Ze života svatých Cyrila a Metoděje známe příběh, jak oba bratři na cestě do chazarské země na misii se setkali s vojenským napadením: chazarský vévoda obklíčil křesťanské město, a jakmile se to Filosof (Konstantin-Cyril) dověděl, šel bez váhání k němu – samozřejmě beze zbraně, rozprávěl s ním a uváděl poučná slova a uchlácholil ho, takže on, zavázav se mu ke křtu, odešel, aniž těm lidem způsobil jakékoliv příkoří. Podobný byl případ, kdy se setkali s divoce působícími Uhry, kteří ho chtěli zabít. Ale on se nepolekal, ani nezanechal modlitby..., a oni na Boží příkaz se uklidnili. Jistěže k tomu nepoužil svatý Cyril zbraně, ani ji neměl, podobně i jeho bratr, který ho provázel (Život Konstantinův, kap. VIII).

Ostatně svatý Metoděj nemohl používat zbraně ani v době před přijetím mnišství a následným svěcením na diakona, kněze a posléze biskupa. Kdyby byl někoho třebas neúmyslně (v boji) zabil, nikdy by podle byzantských církevních kánonů nemohl být svěcen na žádnou duchovenskou hodnost. Není ani myslitelné, že by ho někdo k takovéto hodnosti doporučil, kdyby o něm bylo něco podobného známo. Z toho plyne, že nikdo z jeho učedníků mu nemohl dát do hrobu meč, znak boje a zabíjení.

Z těchto ukázek je vidět, že pokud v hrobě č. 580 v mikulčické basilice byly skutečně zbraně, nemohl v této hrobce ležet arcibiskup Metoděj, a další diskuse jsou bezpředmětné.

Již jsme si však pověděli, že pod domnělou „dýkou“ je třeba vidět vršek biskupské hole, a to s typickým ozdobným zakončením, a proto je možno předpokládat i o předmětu, který byl označen jako „meč“, že se jedná o něco jiného, a tak potvrdit dohad dr. Klanici, i když poslední slovo by k problému měli říci opět archeologové a historici umění při přímém zkoumání onoho předmětu.

Předně tento předmět podle něho nemá mezi meči nalezenými na moravských nalezištích obdoby. Na základě údajů, které autor zveřejnil, mohli bychom se pokusit vyslovit odůvodněnou domněnku, že šlo opět o součást biskupského inventáře, s největší pravděpodobností o zbytky biskupského žezla neboli berly, která ovšem mohla mít v 9. století poněkud jinou podobu, než má dnes. Žezlo pravoslavného biskupa, na rozdíl od dřevěné, v běžném životě používané hole, je určeno pouze k liturgickému používání buď v chrámě, nebo k průvodům a úkonům mimo chrám. Dnes vypadá takové žezlo jako dlouhá kovová tyč (dnes bývá složena z několika smontovatelných částí – kvůli snadnějšímu přenášení), na konci nahoře je zakončená symetrickým symbolem dvou proti sobě hledících hadů – uprostřed je zasazen kovový křížek. (Berla západních biskupů má spirálovité zakončení jen na jednu stranu).

Ke kovovému dříku žezla je přivázána rouška ze vzácnějšího textilního materiálu v tom místě, kde archijerej drží žezlo v ruce. Během bohoslužby bere biskup žezlo do rukou podle praxe řecké církve, např. když okuřuje kadidlem oltář a chrám před tzv. velkým vchodem se svatými dary nebo když zdraví věřící na konci bohoslužeb či v podobných situacích. Jinak stojí žezlo, slouží-li biskup, opřeno o oltářní přehradu, zvanou ikonostas, nebo je drženo k tomu určeným přisluhujícím.

Můžeme předpokládat, že svatý Metoděj použil naposledy svého arcibiskupského žezla na Květnou neděli tři dny před svým zesnutím, když naposledy přišel do katedrálního chrámu (basiliky) a byl již natolik sláb, že nemohl samostatně sloužit svatou liturgii. Přikázal na jejím konci „blagodati cěsarja i knjazja i kliriki i ljudi vsja“ (císaři – byzantskému, knížeti, duchovenstvu a všemu lidu) – čili žehnat, neboli činiti totéž, co konáme i dnes při archijerejské bohoslužbě: zpívat Mnoholetí. V takových okamžicích se biskup opírá o své žezlo, znamení duchovní moci. To mu poté dali i do rakve, která byla podle popisu archeologů mimořádně velká (dr. Klanica uvádí rozměry 250 až 300 cm na délku, 150 cm na šířku, do ní se mohlo i dlouhé žezlo dobře umístit).

Nyní se podívejme, jak dotyčný předmět z mikulčického hrobu 580 popisuje archeolog dr. Klanica. Kovový předmět měl asi 91 cm, v horní části (dr. Poulík říká: pod jeho horní částí) byla objímka. Odlomená horní část naznačuje širší možnosti rekonstrukce – nemuselo tedy jít o meč. „Nad tímto předmětem, na němž se zachovaly zbytky hedvábné tkaniny – další doklad příslušnosti mrtvého k nejvyšší společenské vrstvě Velké Moravy, se blízko objímky našla pozlacená průvlečka s pozoruhodnou výzdobou, kterou tvoří řecký kříž se zvláštním liliovitým zakončením ramen“… „Blízko objímky předmětu označeného jako meč ležely části pozlaceného stříbrného obloukovitého kování, které bylo z lícní strany zdobeno liliovitými motivy, na rubní straně byl poměrně neuměle vyryt kříž s trojčlenným zakončením ramen. Podobný kříž vidíme na pozlacené průvlečce, která zjevně byla motivem liliovitého kříže doplněna dodatečně... Poblíž dlouhého železného předmětu pokládaného za meč... se našly zbytky koženého pásku se stříbrnou zdobenou přezkou a se stříbrným nákončím, které je zdobeno řeckým křížem s liliovitým zakončením ramen“ (str. 30, 31).

Potvrdí-li se námi zde vyjádřená domněnka, že v hrobě č. 580 u tohoto otazného předmětu nejde o meč, ale o pozůstatek biskupské berly, u níž došlo při násilném otvírání hrobu a přemísťování ostatků světce, případně při dalším loupení hrobky, k polámání vrchní části (mohla být ze vzácného kovu) a tím i rozlomení sponky, která držela na ní tkaninu, pak by to byl skutečně důkaz, že šlo v hrobu 580 v mikulčické basilice skutečně o hrob svatého arcibiskupa Metoděje.

Zbývá ještě vysvětlit skutečnost, že tento hrob ležel ve velkém moravském chrámě, který měl na délku 35 metrů a na šířku 9 m, nikoliv ve stěně oltářní apsidy, ale spíše v chrámové lodi, v místě odhadem od východního zakončení apsidy asi 10 metrů. Na část této otázky odpověděl přesvědčivě dr. Z. Klanica ve své knížce, když ukázal, že oltářní prostory ve starších chrámech byly mnohem prostornější a byly protaženy hluboko do chrámové lodi. Tento poznatek byl samozřejmě již znám, ale zůstal našimi archeology při zkoumání mikulčické basiliky nepovšimnut. Avšak tento základní poznatek vyžaduje ještě další odpovědi, především jak vysvětlit údaj, že svatý Metoděj byl pohřben po levé straně v stěně za oltářem svaté Bohorodice.

K tomuto problému se vrátíme.

Kde byl pohřben svatý Metoděj,arcibiskup velkomoravský? (II. díl)

Obr. 6. Žezlo ruských biskupů z minulého století (vlevo). Biskupské žezlo dnes (bez roušky) (vpravo).

Když jsme minule listovali knížečkou archeologa doc. Zdeňka Klanici Tajemství hrobu moravského arcibiskupa Metoděje, uvažovali jsme nad skutečnou funkcí předmětů, nalezených v hrobě č. 580 v mikulčické bazilice, které byly považovány za »dýku« a »meč«. O domnělé »dýce« se nám, doufáme, podařilo prokázat, že šlo o zachovalou část dodnes užívané biskupské hole, a o údajném »meči«, kovovém předmětu, na kterém spočívala levá ruka pohřbeného, jsme vyslovili domněnku, že to nebyl meč, ale biskupské žezlo neboli berla. Má délku 91 cm bez horní ulomené části, což mohlo dobře odpovídat východnímu církevnímu žezlu biskupskému, za prokázaného předpokladu, že lidé 9. století (a tedy i sv. Metoděj) byli celkově nižšího vzrůstu nežli dnešní. Žezlo – podobně jako rovněž velmi pozdější biskupská pokrývka hlavy – mitra – bývala zpravidla na východě dávána jako dar významným biskupům, především patriarchům, byzantskými císaři. V Životě sv. Metoděje (kap. XIII.) čteme, že na sklonku svého požehnaného, ale i strastiplného života navštívil velkomoravský arcibiskup sv. Metoděj Cařihrad na pozvání byzantského císaře Basila I. Makedonce a „císař přijal ho s velkou poctou a radostí a schváliv jeho učení, zadržel (u sebe v Cařihradě) z jeho učedníků kněze a jáhna (i) s knihami. Každé jeho přání splnil, a ať chtěl cokoli, v ničem ho neoslyšel. Velmi si ho oblíbiv a obdarovav(!), vyprovodil ho zase slavně na jeho stolec. A tak i patriarcha“. Z toho plyne, že sv. Metoděj byl přijat v Cařihradě se všemi poctami jako představitel samostatné velkomoravské církve a můžeme se dohadovat, že mezi vzácnými dary od císaře bylo i žezlo biskupské moci symbolisující duchovní meč. Přiložený obrázek č. 6 ukazuje (vlevo) tvar takového žezla, ovšem jednoduchého dřevěného s tkaninou, pravoslavných biskupů z minulého století. Konečné slovo musí o tom říci archeologie.

V poněkud problematické výbavě hrobu vzhledem k předpokládané osobě duchovního hodnostáře patří nalezená sekera (je zajímavé, že údaje archeologické dokumentace se liší, nevíme proč, jak uvádí dr. Klanica, zda šlo o sekeru s dlouhými nebo krátkými ostny) a vědérko - zase nejasnost, píše dr. Klanica, „zda v popisovaném hrobě bylo vědérko na víku opatřené velkým rovnoramenným křížem nebo vědérko obyčejné“ (str. 32), z čehož by bylo možno jasněji posoudit, zda v hrobu č. 580 šlo o zesnulého velmože - válečníka nebo o osobu s duchovní hodností. Jsou zde také drobné předměty osobní výbavy, které mohly spolu s vědérkem i sekyrou patřit muži, který hodně cestoval a potřeboval tyto předměty běžně. Je proto možné, že i sv. arcibiskupovi byly při pohřbu vloženy do hrobu z piety k jeho osobnosti bez dalších vedlejších „ideologických“ motivů, prostě podle běžných moravských zvyků.

Nejdůležitější otázkou z celého komplexu problémů kolem hrobu č. 580 (hrobky XVI) z mikulčické baziliky je však – jak jsme si všimli již minule – samo umístění hrobu. Hrob leží nikoliv v apsidě, tj. nejvýchodnější zaokrouhlené části oltářního prostoru, tedy údajně „za oltářem“, ale poměrně hodně hluboko v chrámové lodi. Jak se to pojí s údajem, že sv. arcibiskup Metoděj byl pohřben „po levé straně v stěně za oltářem svaté Bohorodice“?

Dr. Klanica zjistil, že mnoho chrámů z 6. - 7. století, jak v severní Africe, která kdysi patřila do kulturně-politické sféry Byzance, tak i jinde mělo z nejstarších tradic oltáře nikoliv v apsidě, ale uprostřed chrámové lodi. I v samotném Řecku, píše, nebylo „umístění oltáře uprostřed kostela výjimkou. Mikulčická bazilika se svým charakterem velmi blíží stavbám okrajových území byzantské ekumeny a lze předpokládat, že tomu odpovídalo i umístění oltáře. Bezpečně se jeho zbytky nemohly najít, protože základy baziliky byly vybrány, aby se získalo kamení na středověké stavby v okolí Mikulčic. Určité náznaky však pro existenci oltáře uprostřed baziliky přece jen hovoří...“ (str. 29-30).

Kdyby byl doc. Klanica věnoval pozornost pravoslavné liturgické tradici – a to bohužel platí i o mnoha dalších odbornících, kteří jsou při studiu cyrilometodějství a vůbec naší národní a duchovní minulosti zatíženi „Západem“ a východní tradice berou v úvahu opravdu jen z nutnosti – byl by dávno našel poučení například u profesora J. J. Golubinského v jeho Dějinách ruské církve (Istorija russkoj cerkvi, 2. část I. svazku, Moskva 1904, reprint v nedávné době v Německu) o vývoji vnější úpravy pravoslavných chrámů ve starší době i o umístění oltářů. Než se k němu obrátíme za poučením, musíme si však ujasnit sám pojem oltáře.

Slovo »oltář« je z latinského »altare« (altarium) ve významu »vyvýšené místo« (obětiště). Když západní křesťan užije slovo »oltář«, představí si bohoslužebný stůl, v latinské tradici např. deskový, křídlový, pak »hlavní« a »boční« - např. v barokních kostelech bylo mnoho bočních oltářů; při čemž se k oltáři přistupuje. V pravoslavné církvi – hlavně ruské, ale také v určitých případech i u nás – oltář znamená též prostor, jak nás poučí Slovník spisovného jazyka českého z r. 1964, sv. II. str. 385, také „vůbec místo zřetelně označené pro bohoslužbu, obětování Bohu“. V pravoslavné církvi v tomto smyslu vstupujeme do oltáře, a když řekneme „přistupujeme nebo přibližujeme se k oltáři“, máme na mysli, že se přibližujeme k určitému prostoru, zpravidla oddělenému od chrámové lodi ikonostasem. Všichni víme, že ikonostas je pro pravoslavné oltáře typická stěna, na které jsou umístěny svaté ikony a která je pro vstup do oltáře opatřena dnes třemi dveřmi, z nichž prostřední se nazývají »svaté dveře« nebo – podle ruské terminologie – »královská či carská vrata«.

U Řeků se celý oltářní prostor nazýval starobylým slovem béma, což se byzantsky i dnes vyslovuje víma (od slovesa baino – vstupuji) a znamená vyvýšené místo. Jinak v řecké církvi existují ještě pojmenování hieratikon nebo presbyterion nebo thysiasterion - presbytář, svatyně, obětní prostor. V ruštině se všechny tyto názvy překládají jednoduchým altar.

Tento pojem oltáře jako prostoru se ve východní církvi upevnil ještě více poté, co byl oddělen od chrámové lodi ikonostasovou stěnou, která měla předchůdce: 1.) původně v nízké ohrádce a 2.) potom v tzv. templonu.

Ad 1. Již v prvotní církvi byla béma neboli oltářní prostor, se zvýšenou podlahou oddělena od chrámové lodi. Tento plůtek, nízká ohrádka, sahala z apsidy hlouběji do středu chrámu. Prof. Golubinskij píše, že „oltář byl v minulosti rozšířen až po první sloupy baziliky“, „protažen do čtverce dovnitř lodi chrámové, byl obklopen plůtky, jakousi ohradou do čtyř stran“, až „po první sloupy v lodi pod kopulí“. „Někdy,“ praví Golubinskij, „ale ne vždy, byl oltář (myslí se oltářní stůl) stavěn i ve středu chrámu, byv ze všech stran obehnán ohrádkami. Tak byl postaven oltář Pavlínem Tyrským podle Eusebiových Církevních dějin (10, kap. 4) a tak byl postaven (oltář) v Cařihradě v chrámě Sv. apoštolů císařem Justiniánem podle svědectví historika Prokopia.“ Týž autor upozorňuje, že i dnes v některých římských bazilikách i v chrámu Sv. Petra stojí oltářní stůl blíže k centrální části chrámu, nikoliv v apsidě. Podle nákresu situace v mikulčické bazilice se však zdá, že oltářní stůl (svatý prestol) byl přece jen v apsidě - soudě podle označené tříště na plánku. V tom případě lze předpokládat, že pod výrazem „po levé straně oltáře“ myslel autor Prologu celý presbytář – celý oltářní prostor.

Obr. 7. Béma z chrámu v Gerase ze 6. století. Pro názornost je šrafováním a křížkem označeno přibližné místo hrobu č. 580 v mikulčické – mnohem užší – bazilice.

Jak vypadala béma - oltářní prostor ve starším období církevních dějin, ukazuje rekonstrukce bémy z chrámu Sv. Petra a Pavla v Gerase ze 6. století, jak je publikována v knize Konrada Onasche Liturgie und Kunst den Ostkirche in Stichworten (Lipsko 1981, str. 50, viz obr. č. 7). V popředí na tomto nákresu je ještě vyvýšené místo, z něhož se četlo, a v řeckých chrámech ještě dnes čte evangelium: je možné, že něco podobného bylo i v mikulčické bazilice, jak naznačuje na plánku vykopaná tříšť v maltové podlaze. Ohrádka, uzavírající bému byla opatřena centrálními svatými dveřmi (jak je tomu i u dnešního ikonostasu). Byla dřevěná, takže nepotřebovala mít v lité podlaze vyhloubený základ.

Ad 2. Dalším vývojovým stupněm směrem k našemu dnešnímu ikonostasu, jak jsme již řekli: předchůdcem ikonostasu byl v minulosti templon. Vidíme jej na obrázku č. 8., v rekonstrukci jednoho z templonů (podle časopisu Vizantijskij vremenik 27), jak je přetištěn ve zmíněné již knize K. Onasche na str. 56. Můžeme se přesvědčit, že oproti starokřesťanské nízké ohrádce, uzavírající bému, je templon již zvýšený o sloupky s ozdobenými hlavicemi v horní části, na nichž leží tzv. architráv nebo epistyl, čili podélné břevno. Ze zprávy Pavla Silentiaria o velechrámu Svaté Sofie v Cařihradě víme, že takové architrávy byly často vyzdobeny medailony, které znázorňovaly Spasitele Krista, Matku Boží, anděly, proroky a apoštoly (Konrad Onasch, str. 56). Pravoslavný znalec církevního umění a ikonografie V. Pucko navíc zjistil, že na svaté dveře do oltáře bémy byly z východní stěny oltářní apsidy přenášeny náměty obrazů, zejména ikony Zvěstování přesvaté Bohorodice, eucharistické motivy i obrazy apoštolů a podobně. Svaté oltářní dveře byly po stránce ikonografické východiskem k ikonostasu. (Je zajímavé, že některé byzantské chrámy neměly svaté dveře, ale krásně vyzdobenou oponu. (Vasilij Pucko, Carskie vrata iz Kriveckogo pogosta. K istorii Altarnoj pregrady na Rusi. Zbornik za likovne umetnosti 11, 1975, Matica srpska, Beograd).

Je možné, že tomu tak bylo i v mikulčické bazilice, neboť i její stěny – podle nalezených zbytků malované omítky – byly vyzdobeny křesťanskou malbou a je tedy velmi pravděpodobné, že ikony (medailony) na architrávu nebo na svatých oltářních dveřích byly i zde, protože velkomoravská církev, i když žila v nepoměrně skromnějších poměrech než velká církevní centra jako Cařihrad, Řím, Soluň, ve všech ohledech s nimi chtěla držet krok, vždyť dosažení světové úrovně vzdělanosti a umění pro Velkou Moravu bylo přece úkolem cyrilometodějské misie. Tyto skutečnosti nám umožňují přistoupit k závěrečným vývodům.

Obr. 8. Rekonstrukce starokřesťanského templonu. Křížkem je opět označeno přibližné místo hrobu č. 580. v mikulčické bazilice.

Ve starší době církevních dějin byla snaha, aby významní lidé – především církevní hodnostáři – byli pohřbíváni co nejblíže k místu konání svaté eucharistie, to znamená co nejblíže k svatému prestolu, tedy v bémě, neboli oltářním prostoru. Později – podle vykladače církevních pravidel Teodora Valsamona v 12. století – se už pohřbívat v oltáři a v chrámové lodi nedovolovalo, smělo se pouze v bočních chrámových lodích a zvláště v chrámové předsíni. Avšak v 9. století na Velké Moravě tento zákaz rozhodně neplatil. V případě tak významné osobnosti jako byl sv. Metoděj bylo přirozené, a zprávy to jednoznačně dosvědčují, že byl pohřben na nejčestnějším místě. Údaj Prologu, že to bylo „vlevo v stěně za oltářem svaté Bohorodice“, je třeba pochopit z dobové situace a z dvojího významu pojmu »oltář«. Pro Moravana 9. století nemusel tento výraz nutně znamenat svatý prestol už i z toho důvodu, že v chrámě byl svatý prestol jen jeden a specifikace „svaté Bohorodice“ vůbec nemuselo znamenat, že zde byly i jiné další prestoly, to je nepravděpodobné. Zřejmě bylo užito výrazu »oltář svaté Bohorodice« ve smyslu oltářní ohrady bémy nebo templonu s obrazem sv. Bohorodice. Takový bohorodičný obraz, buď na svatých dveřích, nebo medailonu oltářního templonu býval a je dosud vždy na levé straně od svatých dveřích, zatímco pravá strana byla vždy a je dodnes vyhrazena obrazu Spasitele. Situace hrobu č. 580 v mikulčické bazilice ukazuje, že byl umístěn „na levé straně“ vedle svatých dveří za oltářní ohrádkou, případně templonem, a tak je třeba rozumět tomuto nejasnému výrazu. Byl by naprosto jasný, kdybychom místo neurčitého „za oltářem“ dosadili jednoduché a všem dnes, kdy vnímáme »oltář« prismatem ikonostasu a ikon (především ikony Spasitele na pravé straně a ikony přesvaté Boží Matky na levé straně od oltářních svatých dveřích), zřetelné označení „za obrazem“. Tedy za oltářním obrazem svaté Bohorodice! Pak se stává jasnějším i výraz „v stěně za oltářem“. Nabízí nám vidět za oltářní ohrádkou jednak „zvláštní“ stěnu vlastní hrobky (sarkofág): archeologie totiž zjistila, že nad hrobem č, 580 byla „kamenná zídka“ dokonce červenou barvou natřená, dlouhá asi 60 cm, souběžně se základy baziliky (viz Z. Klanica, cit. kniha, str. 30), ale kromě toho je nejenom možné, ale nutné ve světle toho, co známe o vývoji pojmu oltáře a oltářní stěny, mít na zřeteli vedle tohoto tak výrazně označeného sarkofágu také samotnou oltářní stěnu, jež ohraničovala bému, ať nízkou (podle starší vývojové fáze), anebo vyšší, čili templon s obrazem svaté Bohorodice.

Obr. 9. Ještě jednou půdorys mikulčické baziliky s údajným hrobem (č. 580) sv. Metoděje se zakreslenou ohradou bémy nebo templonu.

Nakonec je třeba se zamyslet, proč autor staroslověnského Prologu na rozdíl od stručné zprávy Žitija Mefodija (Metodějova života) považoval za nutné podrobněji specifikovat místo pohřbení sv. arcibiskupa? Nepochybně proto, aby přesněji informoval poutníky, kteří by zatoužili navštívit místo dočasného odpočinku velkého pastýře a světce. Kdyby byl hrob založen v základové stěně apsidy, byl by běžným poutníkům – a v té době poutnictví ke svatým místům kvetlo – zcela nepřístupný, neboť do oltáře – apsidy měli přístup jen klerici. Proto je nepravděpodobné, že by byl hrob umístěn v stěně apsidy, a to ještě ke všemu nikoliv na levé, ale na pravé straně apsidové zdi, jak jej hledal dr. V. Hrubý v Sadech u Uherského Hradiště. Údaj, že arcibiskup Metoděj leží „ve velkém chrámě moravském po levé straně v stěně za oltářem svaté Bohorodice“ podle informace staroslověnského Prologu o sv. Cyrilu a Metoději – rozumíme za oltářní stěnou – obrazem svaté Bohorodice, na »bohorodičné« straně oltářní bémy, mohl být v 9. stol. dostatečně srozumitelný i prostému čtenáři či posluchači Prologu. Hrob – navíc označený červenou barvou – byl uvnitř baziliky ze dvou stran – západní a severní – za ohrádkou přístupný k uctění a modlitbě všemu zbožnému moravskému lidu.

O přemístění světcových ostatků soudí dr. Klanica, že byly násilím exhumovány a přeneseny na méně významné místo, když byl sv. arcibiskup Metoděj stižen klatbou římské církevní vrchnosti. Ale to je již jiná otázka.

Závěrem: názor dr. Klanici o místě uložení hrobu sv. Metoděje v mikulčické bazilice – zatím největším velkomoravském chrámě z 9. století – na popsaném místě je dobře možný. Konečné slovo k jednotlivým problémům budou muset říci odborníci v novém, detailním a nic nezamlčujícím a nezamlžujícím zkoumání.

Prot. dr. Pavel Aleš

(Uveřejněno v Hlasu Pravoslaví 1995)

Skok na Homepage