Ekumenické zamyšlení

Dnes se velmi často hovoří o setkávání různých kultur, včetně náboženských, a o jejich vzájemném sbližování a obohacování. Lidé se snaží za každou cenu vyhnout konfrontačnímu tónu, protože plody náboženské nesnášenlivosti jsou až příliš zřetelné. Máme ale chápat každého pravoslavného křesťana, který se ohradí proti ekumenismu, jako nesnášenlivého a netolerantního? Nemůže mít ke svému neekumenickému postoji ještě nějaký jiný důvod, kromě nenávisti či nevraživosti? Chtěl bych se nad tímto tématem zamyslet.

Jak jsem uvedl, dnešní doba je nakloněna vzájemnému sbližování. Je to podpořeno i skutečností, že různé církve (ale i světové náboženské systémy) mají a už na první pohled mnohé věci společné. Je ale také pravdou, že čím se jde v jednotlivých duchovních cestách do větších hlubin, tím zřetelněji jsou vidět rozdíly mezi nimi. Nejvíce společného je právě jen na povrchu. Z toho plyne, že ty církve (ta náboženství), které by se chtěly sbližovat na základně svých podobností, se nutně musí držet právě jen toho svého povrchu a to jako nejdůležitější věci, jako něčeho pro všechny podstatného. Musí samy programově zpovrchnět. Ztrácejí tak svou hloubku, duchovní moc a cit. Odseknou se od vlastní podstaty, od vlastních duchovních kořenů. Ty se pak sice dají nahradit jakýmsi všekřesťanským (nebo všenáboženským) pocitem hloubky a meditace, ale jenom pocitem, bez konkrétního uceleného duchovního obsahu. Když se na to člověk dívá z této strany, asi nebude pouze nekritickým přítelem vzájemného ekumenického sdílení.

Co ale může nabídnout “neekumenista” jako alternativu vzájemného sbližování různých, napovrch podobných, ale podstatou neslučitelných duchovních cest, aby nebyl podezírán z netolerance? Odpověď je jednoduchá. Právě tu toleranci a to v pravém slova smyslu. Její doslovný překlad je snášenlivost. Vyjádřil bych asi takto: když už nedokážeme přesvědčit všechny ostatní o své pravdě, nezbývá nám, než abychom uměli všechny ostatní snést, vydržet fakt, že jsou tady také, prostě je tolerovat. Připadá vám to možná málo. Je to příliš málo vstřícné. To je pravda. Ale já teď nehovořím o vztazích k jednotlivým lidem (mám přátele různých věr, včetně šamanské a opravdu se máme rádi). Já hovořím o vztazích nauk, duchovních cest a ideologií. A zde jsem přesvědčen, že pokud vůbec někdy dosáhneme opravdu upřímné tolerance, to znamená, že sneseme existenci těch druhých bez jakýchkoli postranních úmyslů či skryté nevole, pokud se (třeba podvědomě) nebudeme vnímat jako nepřátelé, které je třeba při vhodných příležitostech pomluvit a kterým je třeba házet (třebas nenápadně) klacky pod nohy, pak si myslím, že je to v holé realitě života naprostý vrchol možného. Snad to někomu opravdu připadá málo. Ale já si myslím, že i samo ekumenické hnutí, i při všech svých aktivitách, zůstává tomuto cíli stále dosti dlužno a něčeho lepšího opravdu sotva může dosáhnout. Není totiž podstatné to, kolikrát se s ekumenickými bratry scházím a jak se na ně usmívám, ale podstatné je to, co si o nich skutečně myslím. Jako student husitské fakulty jsem se zúčastnil mnoha ekumenických zasedání (i celosvětových a mezináboženských - tehdy samozřejmě mírových) a mohu říci, že mezi tím, o čem se mluvilo na fóru a “v kuloárech”, byl značný rozdíl. Pro jedny byl ekumenismus příležitostí k prosazování sebe a proselytismu, pro jiné k opuštění “zastaralého” křesťanství a vytvoření “nadnáboženství“ všech možných pravd, pro další to byl zdroj nemalých finančních dotací a pro někoho alespoň dobré “teplé místečko”. Možná, že dnes je to už jinak, že dnes je v centru věci opravdu upřímná touha po smíření a přátelství. Nic proti tomu. Ale to je důležité především v osobní mezilidské rovině. Na úrovni církví je to jen výzva ke kompromisům a ke zpovrchnění, jak jsem se už zmínil. Mimo to, upřímnost se těžko prosazuje tam, kde nevím přesně, o co “těm druhým” vlastně jde, jaký důvod je skutečně vede k ekumenismu a když konec konců, nemám jistotu ani sám u sebe, co ještě mohu a co už nemohu, čím ještě získávám a čím už ztrácím. Proto je třeba ve vztazích s jinoslavnými křesťany jednak jednoznačně oddělit osobní lidskou rovinu od instituční, a na té úrovni instituční je třeba se stát pro ostatní církve bezpečně čitelnými, aby všichni měli dobré povědomí o tom, kdo my pravoslavní opravdu jsme a co od nás vlastně mohou nebo nemohou očekávat. A říkat to tak, jak to je. Já bych to za sebe řekl takto: Pokud s námi budete jednat, můžete od nás očekávat tvrzení, že jsme bezprostředními pokračovateli prvotní apoštolské Církve. Můžete od nás očekávat tvrzení, že každý poctivý pravoslavný křesťan bude spasen. Můžete od nás očekávat ochotu hovořit o křesťanské víře a sjednotit se se všemi křesťany v duchovní nauce a praxi Církve prvního tisíciletí. Naopak ale nemůžete od nás očekávat tvrzení, že všichni mimo Pravoslaví jsou rovněž bezprostředními pokračovateli prvotní apoštolské Církve. Nemůžete od nás očekávat tvrzení, že všichni jinoslavní budou zaručeně spaseni (toto náleží pouze Bohu, proto to nemůžeme ani vyloučit, ani zaručit). Nemůžete od nás očekávat tvrzení, že každá jinoslavná víra má svou pravdu a ideálem bude sjednotit vše na základě všeobjímajícího kompromisu. Nemůžete od nás očekávat ani to, že se budeme modlit spolu s vámi, a tak se duchovně sjednocovat s vaší vírou a vás sjednocovat s Pravoslavím (o což ostatně zřejmě ani nestojíte). Můžete od nás ovšem očekávat, že se ve svých soukromých modlitbách budeme modlit i za vás. Především bych ale chtěl zdůraznit, že od nás můžete očekávat toleranci a že my stejnou toleranci očekáváme od vás. Žijme tu pokojně vedle sebe, ať každý věří podle svého přesvědčení a dělá, co umí, až do dne posledního soudu. Jinak to prostě na světě nejde. Samozřejmě, že rádi uvítáme v Pravoslaví každého, kdo po tom zatouží, ale nebudeme nikoho nutit a byli bychom rádi, kdyby také nás nikdo nenutil přijmout jinou víru, ať už přímo nebo nepřímo. Ať poslední slovo o pravdě zůstane vždy Hospodinu.

Hodnota pravdy je vůbec poslední dobou opomíjena (ostatně, abych byl také trochu ekumenický, upozorňoval na to i synodní senior Českobratrské církve evangelické Dr. Smetana po zasedání Fóra 2000), jako by snad za různý fanatismus a náboženský terorismus mohla právě ona, pravda, už tím že existuje a tak dává záminku ke svému zneužití. Ale je to tak? To raději budeme opatrně tvrdit, že pravdu je nemožné zcela poznat a vlastnit a že všichni mají kus pravdy, nebo že ji nemá a nemůže mít nikdo? Opravdu to tak čteme v Písmu? V ekumenickém hnutí se dokonce stává, že lidé na pravdu úplně rezignují. Řeknou si - je to příliš složité a my se chceme sbližovat už nyní v praxi a nečekat, až se teologické problémy vyřeší. Tak si to řekli například v Taizé. Ale co nás k tomu napadne? Nenapadne nás snad, že pokud lidé rezignují na pravdu, aby mohli být spolu, je jim pak málo platné, že jsou spolu, když pravda zůstala mimo ně? A jiní se zase pokoušejí otázku pravdy obejít pomocí podobenství: cesta k Bohu je jako cesta na horu, která má jediný vrchol a k němuž se lidé vydávají z různých stran a tam nahoře se všichni radostně obejmou, protože Bůh je jenom jeden. Oblíbený příklad jedné hory a různých cest na ni je ale příliš zjednodušený na to, aby odpovídal duchovní krajině současné reality, poznamenané už dlouho vpádem hříchu, nevědomosti a rozkladné mnohosti do našeho lidského světa. Při dnešní různosti všech možných nauk, duchovních cest, směrů, náboženství a vyznání, která si v mnohém odporují a vzájemné shody vykazují jen na nejmělčím povrchu, bych mapu duchovní krajiny světa přirovnal daleko spíše k nepřehledně členitému a často zamlženému pohoří, s velmi mnoha různými horami a hůrkami, strmými i velmi pohodlně schůdnými, ale také s neprůchodnými pralesy, temnými údolími, propastmi, mrtvými pustinami a bludišti v jeskyních. To je dnešní duchovní realita. A někde v tomto pohoří se tyčí Boží Hora, která zde stojí odedávna a stála zde vždy, kdysi jako jedna jediná. A pořád je jen jedna jediná. A ať už se člověk nachází v tomto pohoří na kterémkoli místě, jen jeden směr, kterým se vydá, ho může k Hoře přivést. Všechny ostatní jej buď od Hory vzdalují, nebo ji minou. Možná, že tento obraz působí příliš přísně, opovážlivě, nebo povýšenecky. Ale proč vlastně? Proč by mělo být nevhodné, nebo neslušné říci to, co považuji za důležitou pravdu? Co když na mne někdo jednou před Božím soudem ukáže prstem a řekne: “Tento člověk mne připravil o cestu blaženosti, protože mi zamlčel, že Pravoslaví je skutečnou Boží Církví a u ostatních denominací žádnou jistotu nemám. Kdyby to řekl otevřeně, přemýšlel bych o své cestě. Ale takto jsem spokojeně až do smrti žil mimo křesťanskou plnost.“

Možná jsem to opravdu vyjádřil příliš nesmlouvavě. Ale mám zato, že když otevřeně a s úctou ke všem řekneme, co si myslíme a jací jsme, ocení to ostatní křesťané mnohem víc, než když budeme “ze slušnosti” zamlžovat své názory, obcházet otázku pravdy, nebo dokonce zpochybňovat kvůli tomu svou vlastní tradici. Tím bychom v ostatních křesťanech zanechali spíše pocit nejistoty a nedůvěry, nežli dojem naší ochoty a dobré vůle.

A tak docházím k názoru, že dobré vztahy s ostatními křesťany nezáleží na tom, jak často je vidíme a čeho se účastníme nebo neúčastníme. Dobré vztahy lze budovat na tom, když budeme k ostatním pravdiví, s veškerou úctou a láskou k nim. Není umění budovat dobré vztahy tam, kde se rozpory obchází a zamlčují. Znakem upřímnosti je naopak budovat a udržovat dobré vztahy přesto, že o svých rozporech dobře víme. To je pak skutečné. A je to i možné, s pomocí Boha, který zná lidská srdce a bude mít ve všem poslední slovo.

Kněz Jan T.

(psáno pro Hlas Pravoslaví)




Zpět na rozcestník „Srovnávací bohosloví, sektologie a ekumenismus“



<-Skok na seznam „za dveřmi"    <-<- Skok na Homepage