Pastýřská činnost našeho světce
Svatý vladyka Gorazd se stal skutečně hodným nositelem jména Gorazd, které známe z doby velkomoravské církve – patřilo přednímu žáku svatého Metoděje, jeho designovanému nástupci na arcibiskupském stolci.Vladyka Gorazd rozvinul vlastní pastýřskou činnost zejména poté, co byl vysvěcen na biskupa pro církev československou – pravoslavnou. Mohl zajisté navázat na bohaté zkušenosti, které získal jednak jako duchovní v duchovní správě římskokatolické, jednak, a to hlavně, jako duchovní správce psychiatrické léčebny kroměřížské. Styk s duševně postiženými pacienty působil na jeho vnímavou a k utrpení bližních citlivou duši. To jej nutilo hledat pro ně neustále nové a lepší formy duchovní péče. Celá existence naší spásy je vlastně zápasem o uzdravení choré lidské, hříchem raněné přirozenosti. Nejde zde -- řečeno se svatým Serafímem Sarovským -- o konání dobra pro „dobro vůbec“, nýbrž o konání dobra ve jménu Kristově a pro Krista. To je dobro ve své podstatě, překonávající prázdný moralismus.
U svatého vladyky nenajdeme vlastně teoretisování o podstatě pastýřské péče. Cení si více živé praxe a sám jeho život je zapálená pochodeň pastýřství, strhující k následování. Můj příspěvek ovšem se již nemůže opřít o vlastní zkušenosti – vzpomínky. Byl jsem příliš malý, abych o tom měl vůbec nějaké ponětí, ale jako rozpustilý klouček jsem byl dojat a zasažen osobně vladykovou nesmírnou trpělivostí a laskavostí. Když brzy nato byl mučen a popraven, to už jsem chodil do školy, cítil jsem velkou lítost, že jsem se před ním projevil z té nepěkné klukovské stránky, a dodnes tu lítost v sobě cítím. Ale na druhé straně -- už v tom jeho vztahu ke mně -- to byl obraz hlubokého trpělivého pastýřství, že se se mnou vůbec při návštěvě u nás bavil.
Organisace pastýřské péče
Hledám-li první stopy v životě svatého biskupa, které napovídají něco o jeho pastýřství, uvědomuji si jeho zájem o lidi. On chtěl o všem a především o všech vědět. Dobrý pastýř zná své ovečky podle jména. Nečeká až přijdou -- jako bezejmenný dav -- do kostela, aby je pastýřsky „obsloužil“. Vladykovi byl naprosto cizí u nás dnes častěji opakovaný pojem „uspokojování náboženských potřeb věřících“. V pastýřství o to přece nejde. Jde o něco hlubšího. Pastýř musí znát dokonale problémy svých duchovních dětí, především musí znát osobně je samé. Vladyka Gorazd trval na tom, aby v každé duchovní správě byly kartotéky členů. Námitku, že to byla tehdy nutnost tak říkajíc „úřední“, protože každý duchovní byl současně státním úředníkem a duchovní správa vydávala právně obecně občansky platné doklady o vykonaných církevních aktech – křtech, svatbách a pohřbech, lze připustit, ale není to vysvětlení. Péče se neobejde bez evidence například ani u lékaře, a pastýř duchovní je lékařem duchovním. Bůh zná své ovečky jménem a ví o nich všechno. I dobrý pastýř musí se snažit o komplexní poznání, nemá právo někoho vynechat. Nemá právo stavět na osobních sympatiích, spíše bychom mohli říci naopak – měl by se víc věnovat těm, kteří mu osobně nejsou tolik sympatičtí a kteří jeho péči ignorují. Spoléhat na paměť je zrádné a ošidné, navíc uchovávat věci pastýřské zkušenosti a péče pouze v paměti je bezcenné pro pastýřova nástupce, který pak musí začínat znovu.Pastýřský rozhovor a okamžitá pomoc
Podle svědectví všech očividců měl vladyka Gorazd dar komunikace s každým. Dokázal si ke každému najít cestu. Snad mu pomáhaly zkušenosti z psychiatrického pracoviště, ale zřejmě musel také zápasit o to, aby se dokázal všem otevřít, zahájit rozhovor, proniknout do duše a problému svého partnera a jemně ho vést. V duchovním rozhovoru nejde o nějakou předem naprogramovanou vypočítavost – „ulovit“ někoho za každou cenu. Takový vztah bývá okamžitě partnerem prohlédnut a vyvolává nastraženost a uzavřenost v jeho duši. Pán Ježíš Kristus nikdy nepřistupoval takto utilitaristicky k lidem, ale skutečně vřelý lidský zájem vévodil jeho konání a rozhovoru. Příklad rozhovoru se Samaritánkou nebo nočním hostem Nikodémem jsou toho dostatečnými příklady. Ve všech případech však vyústil Spasitelův rozhovor s lidmi k zásadním otázkám o království Božím a jeho spravedlnosti. Také rozhovory svatého vladyky směřovaly vždy od pozemských starostí k problémům spásy člověka.Krásné příklady toho, jak rychle vladyka reagoval na každou prosbu, uvádějí všichni, kdož ho znali. Vzpomínám sám na vyprávění řimických farníků, mezi nimiž vladyka žil v intenzívním styku téměř každodenním několik let (1934 – 1942; pravda s výjimkou posledních let, kdy se skrýval na různých místech). Někteří dokonce i po letech žehrali na to, že vladyka byl příliš -- až marnotratně -- štědrý, čehož využívali lidé nesvědomití, vypočítaví a špatní. Ale tato jeho až bezmocnost vůči prosebníkům se nám dnes s odstupem jeví jako dětsky bezelstný výraz jeho osobnosti, čistého srdce, citlivého a neschopného odmítnout pomoc, srdce světce. Je možné, že tady nelze vladyku tak důsledně napodobit, a asi by takovéto napodobení v našem případě nevyznělo ryze a upřímně, nýbrž chtěně, farizejsky. Avšak tento rys pastýřské péče – není to podstatný rys pastýře, který se obětuje pro svoji ovečku, právě pro tu, která ho potřebuje v dané konkrétní chvíli...?
Návštěvy v rodinách věřících pravoslavných i jinověrců
Vladyka Gorazd ve snaze poznat všechny a důkladně, systematicky navštěvoval věřící, a to věřící všechny. Nevybíral si okruh svých přátel, pro něho byli přáteli všichni bez rozdílu. Vybavují se mi v mysli vzpomínky stařenky Krampolové ve Vilémově u Litovle (zemřela někdy v šedesátých letech). Vyprávěla, že to bylo vůbec poprvé, kdy někdo „významnější“ navštívil jejich obydlí. Ti lidé neměli ani dřevěné podlahy, jen hliněné, a všude bylo vidět pouze hlubokou bídu. Takových rodin bylo ve Vilémově a jinde více. Všichni vzpomínali s nesmírným dojetím na vladykovy návštěvy. Nebyly to návštěvy, před jakými varuje sv. Jakub – vyjídání vdov, ale návštěvy skutečného pastýře, otce, který těšil, povzbuzoval, radil, usměrňoval a také dával. Taková činnost je jádrem opravdového pastýřství. Vždyť především proto, aby byl blíže k lidem církve, přestěhoval se vladyka z Prahy na Moravu a zahájil svou činností nový typ archijerejské misijní práce. To nebyl archijerej skvělých ornátů, oddělený od lidí kruhem přisluhujících v kostele a separovaný od nich tím více na veřejnosti, nýbrž skutečný laskavý otec a pastýř, pro kterého každá rodina tvořila prostor jeho rodiny a jeho lásky.Návštěvy nemocných
V prvních ročnících časopisu Za pravdou je otištěn pozoruhodný dokument o tom, jak sám biskup navštěvuje nemocného tyfem v nemocnici. Pravda, článek je zaměřen trochu kriticky, líčí poměry v tehdejších zdravotnických zařízeních, v nichž převládaly řádové sestry katolické, někdy tvrdě odmítající styk s „jinověrci“, ale současně je vynikajícím svědectvím o bezprostředním vladykově pastýřském reagování na potřeby trpícího člověka. O. Jaroslav Šuvarský ve své záslužné knize o biskupu Gorazdovi z r. 1979 shromáždil rozsáhlý materiál o vladykově (tehdy ještě Pavlíkově) působení v psychiatrické léčebně v Kroměříži, v níž trpícím věnoval celých patnáct let života.S tímto podstatným rysem pastýřské práce souvisí i bohužel dnes opomíjená péče o to, aby pravoslavní věřící křesťané našli ve svých duchovních vždy blízké a dosažitelné pomocníky ve svých utrpeních, zejména v situacích mezních, kdy přichází smrt a trpící člověk se chystá k opuštění tohoto života a k přechodu do světa duchovního. Zde podle příkladu našeho světce je péče o duchovní útěchu, zpověď a udělení svatých tajin jak Těla a Krve Kristových, tak pomazání olejem nemocných prvořadou povinností duchovních osob k tomu svěcených.
Vyučování náboženství
Pro mladou, ještě řádně nezorganisovanou církev, která stále tápala v základních věcech svého liturgického a duchovního bytí, která měla rozsáhlou roztříštěnou diasporu, byla otázkou bytí a nebytí výuka náboženství na všech stupních, na nichž tehdy byla možná. Bylo nutno podchytit všechna střediska, školy, kde to jen fyzicky šlo, a zavést pravidelnou výuku dětí v náboženství. Většinová církev katolická a další církve měly vybudovány dobrou organisaci náboženské výuky ještě z dob rakousko-uherských. Naše církev musela tento systém teprve budovat, což vyžadovalo velkou energii a čas. Církev se na počátku své existence ve dvacátých letech setkávala se značnými problémy v tomto směru. Biskup Gorazd ještě jako administrátor moravsko-slezský (v čsl. církvi) věnoval se tomuto budování se vší energií a zápalem, o čemž svědčí časopisy Za pravdou v prvních ročnících. Při osamostatnění pravoslavného směru práce pokračovala, ba přidala se k ní ještě nutnost integrovat do českého pravoslavného vyučování náboženství také děti ruských běženců. Jejich duchovní neměli zde totiž právo učit na veřejných školách, takže např. v Praze vyžadovalo sysifovského úsilí zahrnout žáky různých věkových kategorií do pravidelného vyučování. Začátkem třicátých let ve výuce pomáhali tehdejší bohoslovci, sdružení kolem vladykova stolu, a vladyka sám, jak zaznamenali pamětníci, neváhal chodit také vyučovat do škol, aby nebyla výuka zanedbána, a nepovažoval tuto svoji práci za nedůstojnou své biskupské hodnosti. I při svém nesmírném zaneprázdnění prostě nepřipouštěl, aby děti shromážděné ze všech končin Prahy zůstaly bez náboženské výuky, i kdyby jich byla jen malá skupinka. Rodičům, kteří ze světských důvodů odhlašovali své děti z tehdy povinné docházky do náboženství, vytýkal soukromě i veřejně jejich výchovně nedůsledný a nábožensky povrchní postoj. Jak velká byla vladykova starost o tuto oblast pastorace, svědčí jím ve třicátých letech vydané osnovy pro vyučování pravoslavnému náboženství, jichž užívala naše církev i po osvobození od r. 1945, a potom na jejich základě byly vypracovány obdobné osnovy v roce 1968, kdy dočasně bylo náboženství na školách bez zábran otevřeno dětem těch rodičů, kteří je do náboženství na školách přihlásili. Není třeba připomínat, jak je nutná tato pastýřsko-pedagogická práce dnes v nových, zcela svobodných podmínkách.Korespondenční pastorace
a význam církevního tisku
v pastýřsko-misijním působení církve
Svatý vladyka podle vzpomínek současníků a doložených
písemností vedl neúnavnou korespondenci s lidmi blízkými i vzdálenými.
Zdravil alespoň krátkými lístky při příležitosti narozenin, svátků,
výročí, těšil, napomínal a povzbuzoval. Tato denní korespondence byla
výrazem jeho lásky k lidem a péče o ně, nikoliv jen nějakou formou
společenské konvence. V situaci menšinové a v rozsáhlé diaspoře
žijící církve tento pastorační styk byl nutností. Vladyka věděl, že
dobrá informovanost lidí je předpokladem ke vzbuzení jejich zájmu
o věc, a zde šlo o věc spásy, o tu nejvzácnější hodnotu, jakou člověk
vírou může dosáhnout.
Podobně svatý biskup Gorazd pečoval o svěřené duchovní stádce prostřednictvím církevního tisku. Nedovolil, aby přestal vycházet časopis Za pravdou, který byl později nahrazen Věstníkem české pravoslavné eparchie, vycházejícím až do osudných událostí roku 1942. V nich snad není čísla, ve kterém by nebyl vladykův článek, často zásadního charakteru, biblická úvaha, historická studie, či poznámka anebo jen krátká zprávička, případná noticka. Jeho spolupracovníci svědčí, že vyžadoval, aby každý duchovní alespoň jednou za čas napsal článek do církevního tisku a aby si duchovní na tuto práci zvykli jako na něco samozřejmého a nezbytného. Heslo, že církevní časopis patří do každé pravoslavné rodiny, slogan stále aktuální, je jeho heslem. Z rodin totiž přesahuje působení církevního tisku i do širších okruhů a často dobrý a zajímavý článek osloví i ty, kteří k pravoslavné církvi nepatří nebo nemají znalosti o ní či vůbec o hodnotách náboženských. Články svatého vladyky stále -- až dodnes -- pastýřsky v duších čtenářů pracují!
* * *
Nastíněné body pastýřské práce svatého biskupa Gorazda zdaleka nevyčerpávají celou šíři jeho misijně-pastýřské koncepce. Bylo by možno probírat zvlášť jeho trvalou péči o duchovní vedení mládeže, studovat, jak misijně pastýřsky využíval kazatelství, na něž kladl -- jak svědčí pečlivě připravované koncepty jeho kázání -- velký důraz, anebo zvlášť rozebrat jeho originálně pojatou osobní výuku církevního lidového zpěvu jakožto nový typ misijně pastorační práce. Ze všeho, co zde bylo stručně nadhozeno, vyplývá, že svatý biskup Gorazd byl velkou pastýřskou a misionářskou osobností, která volá po následování jeho příkladu a rozvíjení jeho podnětů.
Ze sborníku „Pastýř a Martyr“ (Olomouc 1992 - 1995)
(Internetová publikace září 2013)
Hlavní stránka o tomto mučedníkovi
