Mučednictví svatého vladyky
(Koláž ze vzpomínek současníků)
Před kritickými dny vladyka pomýšlel na to, že by měl odjet do ciziny, ale pak to zavrhl a přece zůstal s námi (ze vzpomínek J. Šembery). 1)
Svůj život nabídl německým fašistům za svou církev, aby nebyla dále pronásledována. (Marně).
Po zatčení Gorazdově ke konci června roku 1942 snažili se Němci všemi silami učinit poslední dny vladyky Gorazda opravdu nejtěžšími. Jeho spoluvězňové vypravovali, jak barbarsky s ním zacházeli i při jídle, když ubohý vladyka nedovedl v třesoucích se rukou udržet misku s jídlem. Nepochybuji o tom, že vladyka hledal a nacházel v těch dnech posilu v modlitbě, ale lidsky prožíval určitě dny největšího lidského ponižování (ze vzpomínek dr. V. A. Červína). 1)
V roce 1947 byl vyslýchán komisař pražského gestapa, pověřený vyšetřováním zatčených příslušníků české pravoslavné církve. Vypověděl, že vladyka Gorazd byl při výsleších mučen, surově tlučen a vláčen za vousy po místnosti. Odbojový pracovník L. Šrámek, vězněný v pankrácké věznici v tu dobu vypověděl, že „vladyka byl vždy kolem 22. hodiny odvážen k výslechu a vracel se zcela vyčerpán až kolem páté hodiny ranní. Byl tak zesláblý, že si nemohl vzít ani vězeňské jídlo, roznášené ve velkém chvatu. Vězňové si totiž museli rychle nabírat jídlo z velikých hrnců; vladyka zesláblý a špatně vidící sahal roztřesenýma rukama po jídle, které bylo často dříve odneseno, než si je nabral. Jeho třesoucí se ruce jídla nedosáhly a byl pak gestapáckým dozorcem odkopnut, že mu to trvalo tak dlouho, a ponechán bez stravy...“ 2)
Paní Šemberová při výslechu v Pečkově paláci uviděla otevřenými dveřmi v jedné místnosti vladyku Gorazda při výslechu, seděl na židli bez kabátu a bez vesty a byl rudý v tváři. Po uzavření dveří slyšela silné výkřiky vladykovy. Po delší době byl v doprovodu dvou Gestapáků odváděn se sklopenou hlavou a byl tak utýrán, že si ani nezpozoroval, že ho zdravila... „Za to, že jsem s mou manželkou naživu, děkuji jen blaženému umučenému vladykovi Gorazdovi a otci dr. Petřkovi, kteří ničeho o mně neprozradili“ (ze vzpomínek J. Šembery). 1)
Ve čtvrtek 3. září 1942 byl svatý vladyka spolu
se svými druhy odsouzen k smrti a v pátek dne 4. září 1942 byl popraven
na kobyliské vojenské střelnici. Jeden ze spolumučedníků Gorazdových
otec Petřek byl popraven ještě o den později a v záznamech katů se
dochovala zpráva o jeho důstojném chování při popravě – „před i během
popravy klidné, bez projevu.“ Víme, že dva dny před tím odmítl podat
si žádost o udělení milosti, jen se vzrušeně modlil – byl vysílen,
znaven, ubit, ale nezlomen; jeho oči hovořily o vítězství ducha,
jeho rty se tiše modlily... (Tak vzpomínal na jeho poslední den v cele
spoluvězeň otce Vladimíra 4)). Těla svatých mučedníků byla
spálena a popel smíšen s ostatky tisíců dalších... Svaté ostatky
novomučedníka Gorazda a jeho druhů v mučednictví tedy nemáme – podobně
jako ostatky mistra Jana Husa, mistra Jeronýma Pražského; stejný osud
potkal i ostatky nejslavnějšího národního světce mateřské srbské církve
– Sávvy.
Jeho neporušené ostatky spálil lítý okupant Srbska
– turecký vojevůdce Sinan–paša dne 27. dubna 1594 na kopci zvaném
Vračar (v současnosti byla na tom místě zbudována katedrála).
Husův znak ostatně měla (vedle kříže cyrilometodějského) na svém
praporu delegace provázející vladyku na jeho putování do Srbska k získání
biskupského svěcení; a Srbsko vskutku přijalo za své tyto dva „titány“,
jak nazvaly Jana Husa a Jeronýma Pražského srbské noviny, „kteří
se pokoušeli obnovit pravoslaví ve své zemi, ale jejich pokus... byl
jako semeno, jež teprve za našich dnů vzkvétá a přináší plody“.
Když delegace vstoupila s husitským praporem do zasedací síně, srbský
biskup Nikolaj Velimirovič nenápadně přistoupil k onomu praporu
a políbil jej; tento biskup (i jeho dnes mnozí považují za světce,
trpěl v nacistickém koncentračním táboře v Dachau) předpověděl novovysvěcenému
biskupu Gorazdovi kalich hořkosti, jíž je víra pravoslavná, Kristův
kalich utrpení, na jehož dně nalézá se však slast nebeská. 3)
Tak došlo k duchovnímu tajemnému spojení Jana Husa, srbského národního světce Sávvy, a nového obnovitele pravoslaví u nás Gorazda II., spojení skrze vštípení v cyrilometodějský kmen prvotního křesťanství mučednického. Proroctví biskupa Nikolaje Velimiroviče se vyplnilo. Mučedníky nacházíme i mezi světiteli sv. Gorazda.
Literatura:1.) Hlas Pravoslaví č. 5, 1949.
2.) Čestmír Kráčmar »Panychida za statečné«; vydala metropolitní rada pravoslavné církve v Československu, Praha 1989; též v HP 5/57.
3.) Prot. Pavel Aleš: Před sedmdesáti lety; Pravoslavný kalendář 1991, str. 53.
4.) Líčení spoluvězně otce Petřka otištěno v Hlasu Pravoslaví č. 7, 1957.
Ze sborníku „Pastýř a Martyr“ (Olomouc 1992 - 1995)
(Internetová publikace září 2013)
Hlavní stránka o tomto mučedníkovi
