Stručně o historii a uspořádání
světové i místní pravoslavné církve

Autor: prot. prof. Pavel Aleš

Vydáno jako předmluva k Ústavě pravoslavné církve (přijaté na církevním sněmu ve Vilémově, r. 1999)

Věrouka pravoslavné církve spočívá na Písmu svatém a na všeobecné církevní tradici. Církevní tradice je zachována jednak v řádu církve a jejím životě, jednak ve spisech svatých Otců, tj. církevních spisovatelů z prvních století dějin křesťanství.

Vyznání víry pravoslavné církve bylo zformulováno na základě nejstarších textů, vyznávaných věřícími při křtu, opírajících se o Tradici a Písmo svaté, a do všeobecného užívání uvedeno částečně v roce 325, kdy bylo přijato prvním všeobecným sněmem všech křesťanských místních církví, konaným v Nikei, a poté doplněno druhým všeobecným církevním sněmem v roce 381, konaným v Cařihradě. Toto vyznání, nazvané Nikeo (nebo nicejsko)-cařihradským, bylo společné všem místním církvím, spojeným v jednu svatou, obecnou, apoštolskou církev křesťanskou. Všechny následující všeobecné církevní sněmy se k tomuto vyznání věrně hlásily a zakázaly jej měnit. Na západě však bylo později bez usnesení všeobecného církevního sněmu vsunuto do něho slovo „Filioque“, čímž byla porušena do té doby společná víra církve v Ducha Svatého.

Kanonické právo církve pravoslavné je založeno na pravidlech, jež byla přijata na sedmi všeobecných sněmech církevních a na významnějších sněmech místních církví, i na pravidlech, která obsahují spisy svatých církevních Otců. Zřízení pravoslavné (řecky: orthodoxní) církve bylo vytvořeno v době od 1. do 9. století. Podle tohoto zřízení se křesťané organizují podle státních území a podle národů v místní církve. Místní církve jsou spojeny v jednu církev všeobecnou (řecky: katholickou). K tomuto systému všeobecné církve příslušela původně i církev římská. V ní však později šel vývoj k vytvoření papežství. Zatímco se až do 9. století zúčastňoval římský patriarchát všech všeobecných církevních sněmů a jejich usnesení se podřizoval (např. šestý všeobecný sněm /680-681/ odsoudil římského patriarchu Honoria pro bludný monotheletismus, a římská církev se tomuto rozsudku podrobila), později se v římské církvi uplatňovala zásada, že usnesení všeobecných církevních sněmů potřebují schválení římského patriarchy. Východní církve proti těmto tendencím vždy vystupovaly. To vedlo roku 1054 k církevnímu rozkolu, v němž na jedné straně stál patriarchát římský a na druhé straně patriarcháty cařihradský, alexandrijský, antiochijský a jeruzalémský. V té době začaly tyto patriarcháty užívat názvu „orthodoxní“ na znamení, že nesouhlasí s novým vývojem poměrů v církvi římské (s „Filioque“, s papežstvím, se zaváděním latiny u všech národů, s ideou odpustků, se všeobecným celibátem duchovenstva, s pokusy o zavedení přijímání pod jednou způsobou aj.) a že trvají na dosavadním učení.

Je historickým omylem názor – dosti běžný – jakoby církev pravoslavná byla povstala teprve v roce 1054 odtržením od Říma. Místní pravoslavné církve nikdy nebyly Římu podřízeny, třebas římský patriarcha, jakožto biskup prvního hlavního města říše římské, požíval veliké autority. Právní poměr východních patriarchů k římskému byl stejný, jako byl jejich poměr mezi sebou. Nebyl to poměr podřízenosti, nýbrž rovnosti. O odtržení od Říma je možné mluvit u církví, které se utvořily na západě na základě reformace, neboť před reformací příslušely k církvi římské. Tyto církve podle názoru pravoslavné církve ve svém odporu vůči Římu zašly do opačné krajnosti, to znamená příliš vlevo, zatímco vývoj římské církve šel příliš vpravo. Pravoslavná církev věroučně i svým zřízením stojí věrna apoštolské tradici uprostřed. Z církví od Říma odloučených jsou pravoslavné církvi nejbližší církev starokatolická a onen směr anglikánské církve, který se nazývá High Church (vysoká církev). Pravoslavná církev se však neuzavírá stykům s žádnou církví křesťanskou a účastní se mezicírkevních konferencí.

Pravoslavná církev rozřešila svůj poměr k národnostem a státním útvarům tak, že se organizuje, jak již bylo řečeno, podle státních území a podle národů.

Nejvyšším zákonodárným společným orgánem všech pravoslavných církví na světě je všeobecný sněm, který je jejich společným pojítkem. Všeobecný sněm řeší jako nejvyšší autorita církve principiální věroučné otázky. V dnešní situaci se setkávají představitelé místních pravoslavných církví k projednávání společných otázek praktického rázu na všepravoslavných konferencích.

Ke starobylým patriarchátům se počítají patriarcháty: cařihradský, jehož představitel je „prvý mezi rovnými“, alexandrijský, antiochijský a jeruzalémský. Historickým vývojem vznikly další místní patriarcháty: ruský, srbský, rumunský, gruzínský a bulharský, a místní církve kyperská, řecká, polská, albánská, americká, finská a další. Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku navazuje na dědictví, jež bylo našim národům dáno slovanskými apoštoly svatými Cyrilem a Metodějem. Po potlačení jejich díla na území Velkomoravské říše v 9. století, udržovala se ještě slovanská bohoslužba do začátku 12. století v Čechách a na Slovensku, v jehož východní oblasti přetrvala až do naší doby. Na tomto faktu nic nezměnilo ani zavedení unie v roce 1649. Pravoslavná církev zaujímá kladné stanovisko také k Janu Husovi, neboť jeho učení je v souhlasu s církví pravoslavnou.

Obnovení pravoslavné církve u nás

Počátky obnovení pravoslavné církve v Čechách, na Slovensku a Podkarpatsku spadají do druhé poloviny 19. století. V Praze byly konány pravidelné pravoslavné bohoslužby od roku 1874 v chrámu sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí, a to knězem ruské pravoslavné církve, který byl ustanoven také pro chrámy v Karlových Varech, Františkových Lázních a Mariánských Lázních. Jurisdikčně příslušeli pravoslavní Češi jednotlivě napřed ke knězi řecké církevní obce ve Vídni a od roku 1893 ke knězi srbské církevní obce tamtéž. Přístupy Čechů k pravoslaví v letech 1900-1908 se zabývala i ministerská rada ve Vídni, která v nich viděla nebezpečí panslavismu. Protože se pravoslavní Češi nemohli za Rakouska-Uherska zorganizovat v církevní obec, zřídili si v roce 1903 „Pravoslavnou besedu“ a později spolek „Československá obec pravoslavná v Praze“, které měly připravit předpoklady pro organizaci církevní, až by to poměry umožnily. To nastalo státním převratem roku 1918.

V uherské části Rakousko-Uherského státu se pravoslaví udrželo ve své liturgické podobě s jazykem církevněslovanskými a osobitými karpatoruskými zpěvy, i když věřící lid byl nucen pod násilím přijmout formální církevní unii s Římem od 17. století. Svědčí to o tom, že zde nebyla přerušena kontinuita existence pravoslavné církve. Jen pravoslavní Srbové v Uhrách požívali jako obránci státu proti Turkům církevní svobody a udrželi si pravoslaví. Na začátku 19. století se pravoslavná církev v oblasti Podkarpatska a východního Slovenska začala opět obnovovat, ale úřady tyto pokusy tvrdě trestaly. I zde došlo ke svobodnému hnutí k obnově pravoslaví po vzniku samostatného československého státu. Síla tohoto hnutí překvapila politické činitele.V roce 1929 dospěl vývoj pravoslavného hnutí v Československé republice až ke zřízení dvou eparchií (diecezí) – eparchie české a eparchie podkarpatoruské. Vývoj směřoval ke zřízení eparchie slovenské s nadějí, že se pak spojí v místní autokefální československou církev pravoslavnou. Obě vzniklé eparchie se rozvíjely pod jurisdikcí, mateřskou péčí, srbské pravoslavné církve , jejíž právní kontinuita pro následnické státy rakousko-uherské monarchie byla uznána i Československou republikou. Významným způsobem k obnově pravoslaví na Slovensku přispěli ti, kteří v těžkých dobách odešli za prací do USA, přijali tam pravoslaví a byli schopni morálně, finančně i organizačně podpořit obnovující se církevní obce.

Koncem roku 1921 byl státním úřadům předložen církevní statut „České náboženské obce pravoslavné v Praze“, který byl schválen výnosem ministerstva školství ze dne 31. března 1922. Podle tohoto statutu všichni pravoslavní na území Čech, Moravy a Slezska tvořili jednu velikou církevní obec, která měla sídlo v Praze. V čele obce stal episkop (biskup), který spravoval záležitosti spolu s předsednictvem obce a se synodální radou. V místech s větším počtem pravoslavných věřících byly podle statutu zřizovány duchovní správy a také sbory (rady) starších s místní kompetencí. Tento stav při vzrůstu počtu věřících nebyl na dlouhou dobu udržitelný. Proto synodální rada r. 1928 předložila sv. Synodu srbské církve a vládě novou církevní ústavu, podle níž se na území českých historických zemí zřizuje pravoslavná eparchie. Paralelně s tímto vývoje postupovala organizační práce i na východě tehdejší republiky, kde vznikla eparchie mukačevsko-prešovská. Zřízením eparchií dosáhla jak česká pravoslavná, tak karpatoruská církev řádných kanonických jednotek, které vytvořily základní předpoklady budoucí autokefální církve na území Československé republiky. První (ustavující) shromáždění české pravoslavné eparchie se konalo podle její nové ústavy, vypracované episkopem Gorazdem, dne 22. září 1929 v Olomouci. Při něm byla provedena volba eparchiálního episkopa, vladyky Gorazda, eparchiální rady, duchovního eparchiálního soudu, eparchiálních revizorů a moravského protopresbytera. Obdobně se dne 12. prosince 1929 pro Podkarpatsko a Slovensko ustavila řádně a pravoplatně pravoslavná eparchie mukačevsko-prešovská v čele s delegátem srbské pravoslavné církve vladykou Serafinem štipským.

Nadějný vývoj pravoslavné církve v Československu byl však otřesen událostmi válečných let 1939-1945. Znamenaly pro ni 1) po rozbití Československé republiky přerušení přirozených vazeb obou eparchií, 2) po přepadení Jugoslávie nacisty znemožnění spojení se srbským patriarchátem. (obě eparchie byly přinuceny se v době války podřídit berlínskému metropolitovi), 3) po vlastenecké podpoře poskytnuté účastníkům protinacistického odboje mučednickou oběť episkopa Gorazda a jeho druhů, 4) následnou perzekucí všeho českého pravoslavného duchovenstva i části laických pracovníků církve a posléze 5) úřední likvidaci celé české pravoslavné církve, zákaz její činnosti nebo její podporu a konfiskaci veškerého majetku (září 1942). V roce 1945 byl život české pravoslavné eparchie opět v osvobozeném Československu obnoven.

Poválečný vývoj přinesl pravoslaví v Československu zásadní organizační změny. Jelikož Podkarpatská Rus byla politicky oddělena od Československé republiky a přičleněna k SSSR, bylo nutno samostatně zorganizovat pravoslavné církevní obce, které z bývalé užhorodsko- prešovské eparchie zůstaly na Slovensku. Ty vyjádřily přání přijmout jurisdikci ruské církve moskevského patriarchátu. Podobně optovaly i farnosti ruské emigrace, organizované samostatně mimo rámec české a karpatoruské eparchie.

Také česká pravoslavná eparchie se rozhodla pro změnu jurisdikce. Eparchiální shromáždění 8. 11. 1945 v Olomouci se usneslo požádat o vyvázání z jurisdikce srbské církve a přijetí do jurisdikce patriarchátu ruského. Posvátný Synod ruské pravoslavné církve rozhodl o jejím přijetí dne 14. ledna 1946. Současně zřídil církevní Exarchát moskevské patriarchie v Československu, který zahrnul všechny církevní obce na území Československa. Pražské biskupství bylo povýšeno na arcibiskupství (později metropolii). Arcibiskupem pražským a českým, exarchou moskevské patriarchie, v Československu se stal vladyka Jelevferij (Voroncov).

Návrat převážně pravoslavných Čechů z ukrajinské Volyně roku 1947 do vlasti přinesl nutnost rozšířit počet stávajících církevních obcí v české eparchii. Proto se 7. prosince 1949 její eparchiální shromáždění rozhodlo vyčleněním pravoslavných církevních obcí na Moravě a ve Slezsku zřídit samostatnou pravoslavnou eparchii olomoucko-brněnskou. Jejím prvním episkopem byl zvolen vladyka Čestmír (Kráčmar). Samostatná pražská eparchie se ustavila 5. ledna 1950 v čele s metropolitou Jelevferijem. Na Slovensku byla ustavena samostatná eparchie prešovská v čele s episkopem Alexijem (Děchtěrevem). Eparchiální shromáždění schválila Ústavu pravoslavného exarchátu moskevské patriarchie v Československu a prováděcí předpisy, upravující církevní život eparchií.

Ve dnech 28. a 29. července 1950 byla vytvořena a konstituována nová pravoslavná eparchie na Slovensku: eparchie michalovská. Jejím eparchiálním episkopem byl zvolen vladyka Viktor (Mihalič), bývalý řeckokatolický kanovník, který se spolu s věřícími sjednotil s pravoslavnou církví.

V roce 1948 otevřen v Karlových Varech duchovní seminář pro výchovu pravoslavného duchovního dorostu. Následujícího roku přenesen do Prahy a v roce 1950 přebudován na Pravoslavnou bohosloveckou fakultu v Praze, jejíž sídlo bylo přeneseno do Prešova. (Dnes působí v rámci Prešovské univerzity v Prešově).

Dne 2. října 1951 na návrh biskupského sboru exarchátní rada, požádala Posvátný synod ruské pravoslavné církve o požehnání k udělení církevní autokefality pravoslavným v ČSR. To bylo akceptováno rozhodnutím synodu ze dne 10. října 1951. Slavnostně byla autokefalita Pravoslavné církve v Československu vyhlášena na veřejném zasedání exarchátního shromáždění 8. prosince 1951 v katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze a následujícího dne v neděli 9. prosince byl slavnostně uveden ve svůj úřad představitel nové autokefální pravoslavné církve metropolita pražský a celého Československa Jelevferij. Svůj souhlas s tímto aktem potvrdily účastí svých delegací vedle mateřské církve ruské, církev antiochijská, gruzínská, rumunská, bulharská, albánská a polská. Současně byla přijata zástupci eparchií pražské, olomoucko-brněnské, prešovské a michalovské Ústava pravoslavné církve v Československu, která byla schválena i státní správou. Oznámení o zvolení metropolity Jelevferije hlavou autokefální církve bylo sděleno Jeho Svatosti Athenagorovi, arcibiskupu konstantinopolskému – patriarchovi ekumenickému, Jeho Blaženstvu Christoforu, papežovi a patriarchovi alexandrijskému a celé Afriky, Jeho Blaženstvu Alexandru III., patriarchovi Velké Antiochie a celého Východu, Jeho Blaženstvu Timoteji, patriarchovi sv. města Jeruzaléma a celé Palestiny a všem ostatním představitelům autokefálních pravoslavných církví. V následujících desítiletích byla autokefalita naší církve přijímána jako historická realita většinou místních pravoslavných církví. Církev konstantinopolská (cařihradský patriarchát) vydala „Patriarší a synodální tomos (=akt) o požehnání autokefality svaté Pravoslavné církvi v Čechách (českých zemích) a na Slovensku“ dne 27. srpna 1998.

VIII. řádný místní sněm Pravoslavné církve v Československu, konaný v Prešově 11. a 12. prosince 1992 reagoval na samostatný státotvorný vývoj v českých zemích a na Slovensku, který vyústil ve vznik samostatné České republiky a samostatné Slovenské republiky dne 1. ledna 1993. Sněm vzhledem k těmto novým poměrům přijal návrh novelizace Ústavy Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku a uložil metropolitním radám jednotné pravoslavné církve v obou republikách vypracovat k ní prováděcí předpisy, odrážející jejich konkrétní potřeby. Období od VIII. místního sněmu k IX. místnímu sněmu Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku přineslo další podněty k úpravě Ústavy.

IX. místní sněm Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku schválil po podrobném prozkoumání text této Ústavy a uložil všem církevním složkám, aby se jí řídily ve své činnosti.