Athos po deseti letech:
dobré a špatné zprávy*

*Upravená zpráva z mluveného projevu na inauguraci AGM přátel Hory Athos (1992) a poprvé publikovaná ve výroční zprávě tohoto orgánu.

Kallistos z Diokleia

Už žádní vlci

Na začátku dubna roku 1992 jsem mohl strávit dva týdny na Svaté hoře. Byla to má jedenáctá návštěva, ale posledních deset let jsem tam nebyl*\pozn.1. Jakých změn jsem si všiml?

Mnoho věcí zůstalo stejných, jako vždy jsem byl ohromen nádherou přírody na Hoře. Brzký duben je zvláště přitažlivou dobou pro athonské poutníky. Vrchol Athosu byl stále částečně pokryt sněhem, ale dole na každé straně byly už známky jara. Úbočí hory byly svěže zelené a bylo zde množství divokých květin. Stromy kvetly, zvláště Jidášův strom a obrovští žlutí motýli se mi třepetali po cestě. V noci jsem v údivu zíral na hvězdy, které svou hojností a intenzitou značně překonaly cokoliv, co můžeme vidět na mlhavém severu; a vzpomněl jsem si na Emersonova slova: „Kdyby se neobjevily hvězdy ani na jedinou noc za tisíc let, jak by mohl člověk věřit a zbožňovat!“

Jakých jsem si tedy všiml změn? Jedna změna mě udivila okamžitě: nebyli zde žádní vlci. V pozdních 70. letech jich zde bylo mnoho, byli zhoubou pro dobytek a všeobecně nepříjemní. Teď se zdá, že byli všichni vyhlazeni. Pro toho, kdo se jako já rád prochází sám na opuštěných místech, to je opravdová úleva. Přesto jsem však zároveň pocítil lítost. Vlci, ačkoli jsou masožraví, jsou svým způsobem také hesychasté, milovníci samoty, kteří si nepřejí být příliš vyrušováni lidmi. Jejich přítomnost na Svaté Hoře byla svým způsobem povzbuzujícím znamením a útěchou toho, že Athos je stále místem klidu. Teď zmizeli. Znamená to snad, že klid zde byl také ohrožen?

Jaké další změny se zde objevily? Začněme s dobrými zprávami a potom se vrátíme k těm špatným. Monastýr Simonos Petra

Pokračující obnova

Záslužná je obnova monastýrů, která byla zahájena v řeckých monastýrech v průběhu pozdních 60. letech, dala potom hromadný podnět k obnovám během 70. let a stále získává místo. Každý rok se hrnou mladí, nadaní a nadšení nováčci, kteří mají často vynikající světské vzdělání a zahrnují i pár ojedinělých západních konvertitů.

V roce 1971 klesl počet mnichů na číslo 1145, zatímco nyní je zde okolo 1500 mnichů (kolem roku 2000 počet mnichů na Athosu přesáhl dvě tisícovky). Samo o sobě to nemusí vypadat jako překvapující vývoj; mnohem důležitější než vzrůstající počet mnichů je však celkový posun v jejich věku. V roce 1971 byla velká většina mnichů starších 60 let, zatímco dnes je většině z nich méně než čtyřicet let. Před dvaceti pěti lety, zde byly monastýry, kde byla stěží vidět černá brada; dnes musíte ve stejných komunitách hledat někoho s šedými vlasy.

Simonos Petras je zářným příkladem této změny věku. Pamatuji se že, když jsem zde pobýval v roce 1973 jedné divoké podzimní noci, kdy vítr hučel kolem balkónů a déšť s kroupami bušil do střechy, nebylo zde více než 14 věkovitých obyvatel a bylo mi řečeno, že déle než 30 let se zde nepřihlásil jediný mnich. Dnes je Simonos Petras zcela plný a budoucí poslušníci musí čekat nebo jsou odmítnuti, protože zde není žádná volná kelie.

Snad tito poslušníci s vyšším vzděláním postrádají něco z dětské víry a skromné jednoduchosti, kterou se vyznačovala starší generace athonských mnichů. Ale o horlivosti a odevzdání se mladých mnichů nelze pochybovat.

Toto posílení monašského osazenstva je doprovázeno téměř všude obnovou vnějších staveb. Po půlstoletém zanedbání je většina monastýrských budov v neblahém stavu. Ale všude, kam jsem se hnul, jsem viděl opravy v pohybu. Na každé stěně bylo lešení a ústřední nádvoří na tom byla trochu lépe než staveniště. Ať už bylo rušení jakkoli znepokojivé, nemohl jsem než se těšit ze stálých znaků vnější a viditelné obnovy. Je zde však stále ještě velmi mnoho práce, kterou je třeba udělat.

Potěšilo mě také zlepšení standartu jídla v jídelnách. Na jídelníčcích se nyní pravidelně objevuje čerstvé ovoce a zelenina – ne jen vlažné žluté fazole a seschlé olivy, které mi byly tak známé z předchozích pobytů. Dokonce, i když to bylo uprostřed Velikonočního postu, jedl jsem při svém současném pobytu na Athosu lépe než kdykoli předtím. Ne že by někdo očekával, že monašské jídlo bude luxusní; ale stačí, když bude prosté, a jistě by mohlo být také zdravé. Není nic skutečně duchovního na nechutném vaření. Jídlo, jež je odpudivé – špatně připravené a nedbale naservírované (obvyklá situace na Athosu dříve) – je urážkou Boha Stvořitele, který nám dal na zemi k jídlu dobré věci. Jestliže se athonské jídlo významně zlepšilo, tak se také zlepšila čistota hostovských částí monastýrů a kvalita monašských hygienických zařízení.

Vnitřní obnova je však mnohem podstatnější než jakákoli z vnějších změn. Ve srovnání s mojí první návštěvou Athosu před 31 lety, dokonce i s mojí poslední návštěvou před 10 lety, jsem v roce 1992 zjistil, že bohoslužby jsou slouženy mnohem uctivěji. Nyní je téměř všude mnohem pozornější a usebranější duch modlitby s vysokou úrovní chvalozpěvů a čtení a s daleko větším důrazem na časté příjímání. Toto nové liturgické vědomí, očividné při božské službě v chrámu, se rozšířilo také do ikonopiseckých dílen. Znehodnocený západní styl – ubohé imitace Rafaela nebo Murilla – mizí a jejich místo zaujímá pečlivá věrnost nejlepším byzantským vzorům.

Spolu s ikonopisem se zlepšily i monašské publikace. V nedávné minulosti, kromě několika význačných výjimek, se zdálo, že se otcové ze Svaté Hory spokojovali s vydáváním traktátů o svobodných zednářích nebo o otázkách kalendáře. Dnes je zde vzrůstající počet tvůrčích a originálních autorů, opravdu patristických ve svých přístupech, kteří se zabývají základními liturgickými tématy a mystickou teologií. Athos znovu hovoří jasným hlasem a jeho poselství je možno s úctou naslouchat nejen v Řecku, ale i mnohem dále.

Mnozí z igumenů – např. otec Vasilios v Ivironu, otec Emilianos v Simonopetra, otec Georgios v Grigoriu, otec Efrém, donedávna představený na Filotheu nebo otec Josef v Xeropotamu – jsou velmi uznávaní i mimo Svatou Horu jako zpovědníci a duchovní vůdci. Oni a jim podobní jsou odpovědní za vytržení z klidu a vnitřní znejistění, které cítí tak mnoho mladých Řeků v současnosti. Hora opět slouží jako duchovní pevnost pro řecký pravoslavný svět jako celek.

Jedním zvláštním rysem v současné obnově na Athosu je odstoupení od méně strohého idiorytmického modelu a návrat k přísnému kinoviálnímu řádu. Až do roku 1968 zde bylo 11 monastýrů s kinoviálním řádem a 9 s idiorytmickým; těchto 9 zahrnovalo několik nejdůležitějších monastýrů jako např.: Lávru, Iviron a Vatoped. Když jsem navštívil Horu v dubnu 1992, už zde byla pouze jedna přetrvávající idiorytmická komunita, a to Pantokrator, a i ta se stala kinoviální o měsíc později. To, co způsobilo, aby většina idiorytmických příbytků změnila svůj model, byl naprostý nedostatek poslušníků. Mladí Řekové, kteří cítí povolání k monašskému životu, dávají přednost jeho skutečné a opravdové formě a odcházejí výlučně do kinovie. Monastyr Xenofont

„Vytvořte ticho!“

Přál bych si, abych mohl ukončit mou řeč v tomto bodě; ale běda, současná situace na Svaté Hoře má i své stinné stránky. Při mé nedávné návštěvě jsem si několikrát žalostně pomyslel na výrok Kierkegaarda, „Kdybych byl doktorem a byl bych požádán o radu, odpověděl bych: Vytvořte ticho!“ Svatá Hora potřebuje v současnosti právě takového doktora. Protože jedna z jejích nejvzácnějších kvalit – její klid, její hluboké a živé ticho – je nebezpečně nahlodána.

Částečně je to přímý důsledek obnovy, o které jsem právě hovořil. Přitahováni přítomností duchovně nadaných mnichů ve znovuobnovených komunitách a skitech, navštěvují řečtí poutníci – především, studenti a další mladí lidé – Horu v mnohem větší míře než kdykoliv doposavad. V prvních šesti měsících roku 1992 bylo vydáno více než 30.000 diamonitirií (tj. povolení ke vstupu a čtyřdennímu pobytu na Athosu), a to z největší části Řekům. Athos se stává obětí svého vlastního úspěchu. Je potěšitelné, že takové množství návštěvníků jsou poutníci a nejen turisté, ale jejich velké množství vyvolává vážné problémy. Jestliže nebude tento současný trend kontrolován, nestane se Athos postupně jen „vysokou izolovanou horou“?

Sám jsem se začal cítit nepříjemně už dávno předtím, než jsem vkročil na samotnou Svatou Horu. Přístav v Uranopolis byl plný pohybu a shonu. Loď byla přinejmenším dvakrát tak velká než ta, kterou jsou jel před deseti lety, a se sklíčeným srdcem jsem sledoval těžce naložené dodávky a dokonce nákladní auta hromadící se podél mola a kolébající se na palubu. Moje nepříjemné pocity se změnily ve strach, když jsme pluli podél pobřeží Athosu a já jsem si všiml kolik nových cest zde přibylo od mé poslední návštěvy – ošklivé jizvy napříč svahy, kruté rány jdoucí klikatě skrze lesnaté svahy. Nemohl jsem si pomoci, abych si nevzpomněl na slova ze „Bohoslužby v nebezpečí zemětřesení“ z Velkého Euchologionu: „Země, ačkoli bez hlasu, přesto sténá a pláče nahlas: Proč mě, všichni lidé, znečišťujete tak mnohým zlem? Mistr mě ušetřil, ale vy mě trestáte.“

Když jsme přistáli v Dafne, hluk a zmatek ještě překonal vše v Uranopolis. Mílový zástup lidí, zadržovaný policií, čekal na to, aby chytil loď na její zpáteční cestě. Proběhl krutý boj o to, abychom se dostali do autobusu jedoucího do Karyes, a více než polovina čekajících musela čekat dále. Jestliže to takto vypadá na začátku dubna, myslel jsem si, jaké to potom je v srpnu? Mula - tradiční způsob cestování na Athosu

Počet vozidel na Hoře je mnohonásobně větší než tomu bylo před deseti lety. Všude jsem viděl smutné vedlejší produkty stavby silnic a silniční dopravy: kaluže oleje, prázdné barely od dehtu, zastaralé jeepy a traktory ponechané ke zrezivění a rozpadu. Ne, že by musela auta znamenat špínu: když jsem byl v garáži rumunského skitu Prodromu, nalezl jsem zde vše naprosto čisté bez kapky oleje kdekoliv.

Cítil jsem, že věci dospěly až na samé dno, když jsem cestoval jeepem dolů do jednoho z monastýrů a monašský řidič neustále během jízdy používal mobilní telefon. Ptal jsem se vnitřně, copak nebylo úniku od shonu a třeskotu moderní techniky? Vzpomněl jsem si na tiché procházky, na které jsem zde dříve byl zvyklý, po mulích stezkách dlážděných valouny. Ale dnes bych byl rušený kvílením motorových pil a v každém případě chodníky, jimiž jsem chodil před dvaceti lety, jsou v mnoha případech neprůchodné.

Situaci, kterou oplakává Philip Sherrard s takovou výmluvností ve svém článku „Chodníky Athosu“, je dnes mnohem horší/*pozn.2.

Naštěstí, dlouho hrozící cesta z pevniny do Karyes (tedy silnice vedoucí z pevniny přímo do centra Athosu, který je dnes dostupný pouze po moři), se ještě nestala skutečností, ale může být postavena kdykoliv. Dokonce i ti z vedoucích monachů, kteří v zásadě odmítají bujení cest, se pomalu vzdávají v praktické rezignaci k jejich přítomnosti. Otec Vasilios, igumen Ivironu (a předtím Stavronikity), je nazývá „nutným zlem“. „Osobně jsem proti nim,“ mi řekl Otec Filippos, igumen Velké Lávry, „ale obávám se, že jsou nezbytné.“ Téměř jediným monastýrem, který odmítá povolit stavbu silnic pro motorová vozidla na svém území, je Grigoriu. Ale jak uvádějí zastánci silnic, Grigoriou má výhodu toho, že je položen blízko moře na kryté straně Athonského poloostrova.

Doufejme, že přinejmenším ve špičce poloostrova, do oblasti, kde se nachází skit Svaté Anny, Karulie, Kerasie a Kapsokalyvy, snad silnice nikdy neproniknou. Pro mnoho poutníků tyto příkré a odloučené oblasti představují, svým způsobem, skryté srdce Athosu, jeho svatyni. Ať si vždy udrží svoji nepřístupnost.

Stoupenci cest a motorové dopravy mají samozřejmě přesvědčivé argumenty na své straně. Říkají např. že cesty jsou zapotřebí, když hrozí nebezpečí požáru; a jako důkaz se mohou odvolat na veliký požár, který zde byl v průběhu léta 1990 a který zničil asi jednu třetinu athonských lesů/*pozn.3. Cest je také zapotřebí, tak se to aspoň tvrdí, k tomu aby se dopravovalo jídlo a stavební materiál rychleji a levněji. Když se to dělá pomocí lodi a mul, je to jak pomalejší, tak dražší; muly také předpokládají množství laických pomocníků v monastýrech a dnes je téměř nemožné takové pomocníky najít. V každém případě si nemohou monastýry dovolit je zaměstnávat. Skit sv. Anny

Když jsme společně obědvali ještě se dvěma přáteli a Otcem Mitrofanem z Chilandaru v roce 1973, jeden z nás mu řekl, že stavba silnice z pevniny bude znamenat smrt Svaté Hory, jak jsme ji znali. „Váš pohled na Athos je příliš romantický,“ byla jeho odpověď; „my, kteří zde bydlíme stále, musíme být praktičtější.“ Jeho poznámka může být dále rozvedena takto. Ti z nás obyvatel západu, kteří jsme nejprve navštívili Horu jako poutníci před třiceti a více lety, si budeme navždy spojovat Athos s mulami, olejovými lampami a kamny na dřevo. Ale jistě mi můžete namítnou, že na těchto věcech není nic podstatného nebo „duchovního“. Když se tyto věci začaly na Athosu používat v minulosti, nebylo na tom nic úmyslně archaického; stejné věci se používaly rovnocenně i ve světě mimo Horu. Během předcházejících let se na Athosu používaly běžné technologie dané doby: dnes by to tak být nemělo?

Rozvážné využívání současných prostředků šetřících čas určitě dává mnichům více volna k tomu, aby mohli sledovat svůj hlavní úkol – modlitbu. V monastýru Simonos Petras jsem například našel elektřinu, ústřední topení a horkou vodu. Možná někteří z mých čtenářů mohou být šokováni. Ale mnichové mohou říci na svou obranu, že když jsou řádně zaměstnáni nejsou tyto věci luxusem, ale jednoduše civilizační vymožeností. Elektřina umožňuje mnichům, aby mohli číst i v noci při dobrém světle, bez toho, že by čtení museli přerušovat kvůli čištění olejové lampy; navíc musejí být lampy udržovány čisté a to vyžaduje další čas. Čištění lamp bylo dříve také prováděno laickými pomocníky, ale kde takové pomocníky můžeme dnes hledat? Ústřední topení, které pracuje na elektřinu odstraňuje nutnost sekání a skladování dřeva. Mnich může bdít bez rozptylování kvůli pravidelnému doplňování dřeva do kamen; nebezpečí ohně je omezeno. Horká voda mu umožňuje, aby se mohl umýt a vyprat si šaty mnohem rychleji, bez složitostí ohřívání vody v kotli na primusu. Atd.

„Nemusíme platit...“

To může být pravda, ale stejně o tom mám své pochybnosti. Je materiální efektivita tím jediným kritériem? Co když cesty a vozidla, nové technologie a prostředky šetřící práci vytlačí hesychii? Dokonce i na Svaté Hoře dostává Marta přednost před Marií?

Jestliže se moderní technologie používá už i na Athosu, potom by to přinejmenším mělo být uděláno tak, aby to bylo ekologicky citlivé. Zde je velmi vítané zapojení do World Wide Fund for Nature (Fond pro přírodu) pod patronátem prince Filipa. Také mezi přáteli Hory Athos musí být někdo, kdo může nabídnout odbornou radu. Ve skutečnosti byla prokázána citlivost v mnoha nových projektech. Například elektřina proudí ne z pozemní rozvodné sítě skládající se ze sítě stožárů, ale z malých generátorů, jejichž velká většina je pečlivě uschována. Stejně jsem se však cítil poněkud nepříjemně, když mi po pečlivém vypnutí světel v hostovské části Velké Lávry, řekl jeden mnich: „Na tom nezáleží – my to nemusíme platit.“ Vždy existuje nějaká cena, která musí být zaplacena za ekologickou nezodpovědnost. Pravděpodobně je toto něčím, co by mladší mniši přicházející z městského prostředí, měli teprve ocenit.

Jeden typicky nešťastný případ poškození životního prostředí může nastat díky nerozumným renovacím. Již dříve jsem se zmínil o tom, kolik oprav je nyní prováděno na monastýrech. To je podstatné a dlouho potřebné; ale je to vždy prováděno nejlepším způsobem? Dost na tom, když si vzpomenu na několik hrozných případů z minulosti. V 50. letech byl opravován Protaton v Karyes, dřevěná střecha byla nahrazena betonovou. Dřevo dýchá, ale beton ne; a dnes po 35ti letech zjistili odborníci, že překrásné fresky Panselinovy, zvláště ty v apsidě a v západním konci jsou těžce poškozeny vlhkostí. Nastalo nenávratné poničení.

O několik let později poté, co byla tato betonová střecha Protatonu osazena, se projevila v monastýru Dionysiu jiná pohroma. Mniši, když začali obnovovat svůj monastýr nejprve zvenčí, začali bourat malebné dřevěné balkony a nahrazovat je ošklivou žlutou zdí. Naštěstí v tomto případě byly práce zastaveny dříve, než to mohlo dojít příliš daleko. Ale i tak, žluté zdi jsou zde stále, zatímco dřevěné balkony už znovu postaveny nebyly.

Doufejme, že se takové velké chyby už nebudou opakovat. Ale bdělosti je stále zapotřebí. Při mém nedávném pobytu jsem byl zklamán nad způsobem, jakým jsou tradiční kamenné břidlice (tradiční střešní krytina) nahrazovány červenými taškami. V minulosti venkovští obyvatelé – spontánně a nevědomky, bez pomoci architektů a odborných komisí, – stavěli domy, které se organicky prolínaly s jejich fyzickým prostředím. Jak je možné, že my jsme pozbyli jejich umění harmonie?

Pronásledované menšiny

Kromě silnic, mobilních telefonů, motorových pil a jasných červených střešních tašek má Hora i problémy jiného typu. V první řadě je zde nedořešené schisma mezi jejími členy. Od roku 1923, kdy Konstantinopolský patriarcha zavedl nový kalendář, existuje na Svaté Hoře významná skupina „zelotských“ mnichů, kteří odmítají vzpomínat patriarchovo jméno při liturgiích. To je technicky staví do stavu schismatu (rozkolu); navíc se také účastní přímých a výslovných porušení ústavní charty Svaté Hory. Ostatní mniši, kteří se také drží starého kalendáře, společenství s patriarchou nepřerušili.

Mezi dvaceti hlavními monastýry si v současnosti udržuje zelotské stanovisko Esfygmenu, ale je zde ještě velké množství zelotů ve skitech a keliích. Při rozmluvě, kterou jsem měl s otcem Theoklitosem v Dionysiu v 70. letech, spočítal, že asi třetina mnichů na Hoře jsou zeloti. Předpokládám, že nyní jich je zde méně, ale stále tvoří významnou menšinu. Přestože jsem novostylník, mohu dosvědčit, že zelotští mniši mi vždy prokazovali štědré a láskyplné pohostinství. Ale samozřejmě jsem nebyl vyzván, abych se zúčastnil jejich bohoslužeb.

Jedním z příbytků, kde byli zeloti, byl také kinoviální ruský skit Proroka Eliáše, který byl založen v polovině 18. století Svatým Pajsijem Veličkovským. Od roku 1957 a dále přestali zdejší mniši vzpomínat ekumenického (tj. konstantinopolského) patriarchu. Asi měsíc po mé návštěvě Athosu 7./20. května 1992, byla povolána do tohoto skitu delegace z Konstantinopole a mniši v počtu čtyř byli sumárně vypovězeni z Hory za pomoci policie. Samozřejmě, z hlediska patriarchy, byli v protiprávním kanonickém postavení. Ale zároveň to byli upřímní a zbožní muži, kteří mírumilovně následovali přísné pravidlo života v modlitbě, kteří udržovali monastýr v dobrém stavu a jejich odmítnutí vzpomínat patriarchu bylo založeno na hloubi svědomí.

Způsob, jakým se patriarchova delegace snažila vypořádat s touto otázkou svědomí použitím síly a násilí, může být pouze politováníhodný. S mnichy bylo nakládáno úplně barbarským způsobem. Především jim nebyl vymezen vlastně žádný čas k tomu, aby si posbírali své osobní věci. Například knihovník zde musel nechat 10ti letý výzkum ve svém počítači; dokonce ztratil i svůj osobní adresář. Pro takové brutální zacházení s lidmi neexistuje žádná omluva. Skit, až dosud vždy ruský, byl nyní zabrán řeckými mnichy. Ekumenický patriarcha říká, že na vyhnání nesmí být nazíráno jako proti-ruské opatření, ale fakta hovoří obráceně.

To nás přivádí k druhému problému. Obnova současného Athosu se týká především téměř výlučně řeckých společenství. Neřecké monastýry – ruský, srbský, bulharský a rumunský – se stále potýkají se zmenšujícími se počty mnichů a často zjišťují, že je jim řecká vládní moc stále méně nápomocná. Srbský monastýr Chilandar si, například, více než jedenkrát musel stěžovat, že srbským poutníkům žádajícím povolení k pobytu byl v Athénách odmítnut vstup na Horu, a to dokonce i v případech, kdy jim Chilandar poslal zvláštní písemné pozvání, se slibem úplného pohostinství. Představený rumunské pravoslavné církve, když navštívil Řecko, zjistil, že řecká ambasáda označuje jejich víza razítkem: „Nemá právo vstupu na Svatou Horu.“

Skutečně, pozice Rumunů na Athose je zvláště obtížná. Skit Prodromu a další rumunské kelie trpí žalostným nedostatkem mladých mnichů. 15 nebo 20 nových mnichů by znamenalo značný rozdíl. Ve skutečnosti je v Rumunsku mnoho mladých mužů, kteří jsou dychtiví toho, aby mohli přijít na Athos, ale jejich žádosti, ačkoliv jsou připraveny a předkládány správným způsobem, jsou téměř vždy zablokovány řeckým ministerstvem zahraničních věcí. Není udán žádný důvod, ale povolení k pobytu na Athose prostě není uděleno. Rumunští mniši, kteří už na Hoře trvale sídlí, jsou obtěžováni řeckou policií. Otec Petronios, velmi úctyhodný představený Prodromu, mi poskytl důkazy zvláštních případů, a prosil mě, abych je zveřejnil jako závažný případ nespravedlivosti.

Proč by se mělo s Rumuny takto zacházet? Jakou možnou hrozbou je jejich přítomnost pro řeckou vládu? Rumunští mniši nikdy nedělali žádné výtržnosti na Svaté Hoře; a Prodromu se těší výborným vztahům s Velkou Lávrou, vládnoucím monastýrem, na jehož území stojí. Je jasné, že tato opozice k získávání nových, neřeckých poslušníků, ať už rumunských nebo jiných, nevychází z řeckých monastýrů nebo ze svatého kinotu (nejvyšší správní orgán Svaté Hory, sbor zástupců všech monastýrů) v Karyes. Naopak, svatý kinot protestoval proti tomu, co se děje. Je zřejmé, že to jsou byrokraté v Athenách, kdo vytváří problémy. Ale proč? Čeho se bojí?

Jedna věc je mimo diskusi. Vyloučení neřeků je v přímém rozporu se všemi mezinárodními dohodami, které vládnou na Svaté Hoře. Je to protiklad k ústavní chartě Athosu a principům Evropského společenství, jehož je Řecko členem. Je to především v rozporu s myšlenkou, která dala vzniknout mnišské republice Athos v době jejího založení a před více než tisíci lety. Hora byla vždy nadnárodní, nikdy netvořila etnickou enklávu, nikdy neochraňovala pouze jednu národnostní skupinu. Vždy byla středem ekumenického (tj. celosvětového) pravoslaví, a ať to tak zůstane.

Tradice a obnova

Robert Byron ve svém známém výroku nazývá Svatou Horu „zastávkou víry, kde se všechna léta zastavila“. Je to pravda? Ano i ne. Hora je skutečně baštou svaté Tradice, pokladnicí minulosti. Ale Tradice stejně jako neustávající život Svatého Ducha v Církvi, jde vždy ruku v ruce s obnovou. Mniši vidí sami sebe ne jako hlídače byzantského kulturního parku, ale jako představitele žijícího společenství, které navzdory všem svým současným problémům se dívá do budoucnosti s pevnou vírou. „Konzervatismus je vždy smíchán se změnou,“ napsal v Byzantinu Sir Ernest Barker, „a změna vždy zpětně dopadá na konzervatismus, během dvanácti století historie Byzance; a to je podstatou a kouzlem všech těch let“*\pozn.4. Totéž může být řečeno o tisíci letech athonské historie, a zůstává to pravdou o Hoře i v současnosti.


Poznámky:
1) K mým dřívějším dojmům se vztahuje můj článek 'Vlci a mniši: život na Svaté Hoře dnes', Sobornost/ECR 5:2 (1983), str. 56-68. (Zpět do textu)
2) ECR 9 (1977), str. 100-7. (Zpět do textu)
3) Potěšilo mě, že mohu poznamenat, jak během minulého jara se zeleň navrátila do zničených kopců. Tráva a ostružiní už zase vyrostly a všude jsou náletové kaštany. (Zpět do textu)
4) Ernest Barker, Sociální a politické myšlení Byzance (Oxford 1957), str. 28. (Zpět do textu)




Zpět na rozcestník „Svatá Hora Athos“



<-Skok na seznam „za dveřmi“    <-<-Skok na Homepage

NAVRCHOLU.cz