Za světové pohromy si můžeme sami
Kněz Kyrill Kopjetin, představený Universitního chrámu Petra a Pavla, kandidát matematicko-fyzikálních věd, aktivně se podílející na práci Synodu věnovanému vztahu vědy a náboženství, odpovídá na otázky pravoslavnému studentskému časopisu Taťjanin deň.
*Otče Kyrille, v budoucnosti nás spíše než sociální revoluce mohou překvapit revoluce technokratické. Byla tato otázka na synodu vznesena?
Ano, tato otázka byla vznesena velmi naléhavě. Dnešní věda vytváří neosobní technologie a pokud jsme vychováváni v kontextu těchto produktů, pak v naší představě svět, pravda, objektivnost jsou také něčím neosobním. Člověk, který prošel celou tou přírodovědeckou naukou, si může jen velmi těžko představit, že Bůh může být Absolutnem, Pravdou a přitom současně Osobou. Ono je to skutečně nepostižitelné. Proto mnozí lidé začínají Boha vnímat jako nějakou neosobní sílu, pole, strukturu, kosmos, který vše učinil a všechno řídí. Celá bída je v tom, že takové pojetí Boha je velmi destruktivní. Sílu totiž nelze milovat. Milovat můžeme jenom Osobu. S Bohem – Osobou můžeme vstoupit do osobních vztahů; On odpovídá na naše modlitby, na naše prosby. Z druhé strany i etika je možná jenom ve vztazích jedné osoby k druhé. Je nemožné si představit etické vztahy k poli či struktuře. Když se etika vytrácí, je možné tyto neosobní technologie používat jak se nám zlíbí – k ničení a zabíjení. To je velmi příznačný symptom.
*O čem svědčí?
Jak jistě víte, roste nyní neustále počet množství katastrof, avšak nevíme proč. Já jsem se stal členem Severozápadního sovětu národní bezpečnosti (nyní je založena i Akademie národní bezpečnosti). Podle prognos, budou-li katastrofy přibývat nynějším tempem, potom veškerý hrubý národní produkt Ruska v roce 1999 půjde na pokrytí škod jimi způsobených. Naše planeta celkově vstupuje do epochy růstu katastrof, které budou důsledkem narušení obvyklých zákonů přírody a společnosti - a stanou se,. dá-li se to tak říci - přirozenými. Tato četnost a obvyklost katastrof souvisí zejména s globalisací, narušeným vztahem ke světu, přírodě, k Bohu.
*Máte na mysli katastrofy pouze průmyslové?
Ne, též čistě přírodní. Stále více roste porozumění skutečnosti, že člověka nelze oddělit od světa a že jeho nesprávný vztah ke světu i k Bohu plodí přírodní pohromy – zemětřesení, tajfuny… Podobnou ideu nezastávají jen nějaké marginální postavy, ale i seriosní lidé: akademik Moisev, akademik Kazněčejev a další, zabývající se seriosní vědou.
*Je-li to tak očividné, proč tedy všichni nepřicházejí k Bohu?
Je zřejmé, že tomu tak není, ale proč, to nevím. Očividně špatná je naše vědecká metodologie; rodí se poznání skutečnosti, že o nitru člověka nic nevíme. Před 50ti lety se zdálo, že jsme všemu porozuměli, rozluštili jsme DNK. A najednou se ukazuje, že v člověku se otevírají nové stránky a přes všechny vědomosti stojíme na prahu jakési nové revoluce, neboť vstupujeme do sfér velice choulostivých. To, jakou cestou svět nyní půjde, je velmi závažné a tato konference zdůraznila, že je nutná spolupráce přírodovědců, theologů a kněží. Vezměte si kvantovou mechaniku. Nakolik změnila naše představy o světě! Pokud bychom se hluboce vmysleli do smyslu objevů našeho století, byli bychom nuceni radikálně změnit naše vztahy ke světu.
*Jakým způsobem?
Porozuměli bychom, že stav světa je v nezanedbatelné míře podmíněn stavem člověka. V klasické fysice minulého století byl materiální svět nezávislý na člověku. Hle – leží kámen a já jako bych nebyl: dobrý-zlý, modlící se-nemodlící se – žádná duševní hnutí na to nemají vliv. Nemateriální s materiálním není v žádném vztahu. A ve dvacátém století jsme porozuměli, že takzvané “materiální” je skutečně prostředkem našeho vztahu ke světu. A v závislosti na tom, v jakém stavu se nacházíme, jak chceme svět vidě, takovým jej i děláme.
Pro Td připravil Vladimír Kudrjakov (přeložil čtec Prokop Hoffman).
Zpět na rozcestník »Znamení doby«
