Nové znění Symbolu víry a cyrilometodějská tradice

Se zájmem sleduji diskusi nad novým českým překladem Niceocařihradského symbolu víry, do níž bych se tímto skromným příspěvkem rád zapojil. Vybrousit české znění tohoto ústředního klenotu pravoslavné věrouky zahrnuje tak širokou problematiku, že přesahuje možnosti časopiseckého článku. Proto bych se rád soustředil jen na jeden nový pojem, který se v nejnovějším překladu objevuje: "podstata" - jedná se o tezi: "téže podstaty s Otcem" (řeč je o Božím Synu a o překladu jednoho z klíčových termínů pravoslavné dogmatické teologie: řeckého "homoúsios tó patri" převedeného přesně v duchu byzantské teologie do staroslověnštiny jako "jedinosuščnyj Otcu"; naproti tomu latinské Credo uvádí "consubstantialem Patri").

Umím si představit, že někomu může připadat níže vypisované pojednání jako pouhá hra se slovíčky. Mějme však na paměti, že se tu jedná o dogmatickou formulaci pravoslavné víry. Každé neopatrné vyjádření či zdánlivě nevýznamný odklon vždy v dějinách přinesl po čase žalostné následky. Znění Symbolu víry je jako přesně vybroušený diamantový klenot, v jeho ploškách se odráží nebeská pravda. A podle toho je potřeba s ním zacházet.

Specifický pojem "homoúsios" byl použit na I. všeobecném sněmu (r. 325 v Nicei) jako břitva velejemně oddělující pravoslaví od závažných christologických (resp. triadologických) herezí maskujících se jako zbožnost. V celé jeho šíři a hloubce tento pojem chápala jedině byzantská teologie. Západ, jehož jednodušší vyjadřování a potažmo i myšlení bylo i v křesťanské sféře silně ovlivněno pohanskou filosofií, s níž se nedokázal vyrovnat tak jako to dokázal silou svého ducha Východ, zůstal pod prohlubujícím vlivem aristotelismu a racionalismu. Západní křesťanství si zřejmě nikdy v plné hloubce neosvojilo křesťanské dědictví utvářené především v byzantském okruhu. Přestože byla Římská církev v průběhu prvního tisíciletí Východem považována za pravoslavnou, teologické výhrady k nepřesnému latinskému myšlení v jemných teologických otázkách se na Východě periodicky opakovaly. Většinou však nebyly v zájmu zachování křehkých církevních vztahů mezi Východem a Západem příliš ventilovány. (Právě na půdě nedokonalé západní teologie se vyrostlo učení "filioque", které pak napáchalo mnoho škod a podílelo se na oddělení Říma od křesťanského Východu.)

V duchu nedokonalé latinské terminologie se na Západě překládalo řecké "úsiá" termínem "substantia" (což je vlastně překlad jiného řeckého slova, stalo se tak tedy omylem či nedopatřením); doslovně a do písmene převedeno z latiny do češtiny je to "podstata". Proto také římsko-katolická církev dnes překládá pojem "homoúsios" jako "jedné podstaty". Proto ve slovnících a lexikonech, které se pokoušejí vykládat řecké teologické pojmy jazykem Západu, je "úsiá" převáděno jako "podstata". Tato "podstata" je v západním křesťanství ještě ke všemu vykládána v duchu pohanské aristotelské filosofie (rozlišování podstaty a akcidentů), takže tento pojem je obdařen zcela nepravoslavným kontextem. Vidíme tu dodnes na Západě žijící dědictví pohanství a středověké scholastiky, jehož rámec Západ nejspíše už nikdy nepřekročí.

Na Východě byla situace jiná. Slovanská sféra pravoslavné církve dokázala díky sv. Cyrilu a Metoději nejen mechanicky převést řecký pojem do staroslověnštiny, ale hlavně překládat a vykládat jej v plném pravoslavném duchu a výkladu byzantského bohosloví. Tedy "homoúsios" bylo převedeno jako "jedinosuščnyj". Východ měl sklon křesťanství pojímat mysticky, duchovně, nikoliv rozumově a scholasticky, jak se v tom vyžíval středověký Západ. Řecké "úsiá" bylo reflektováno jako suščnosť - jsoucnost, bytí, bytnost. Cyrilometodějská překladatelská tradice tak v sobě zrcadlí tuto mystickou teologii Byzance, která nespekuluje, ale nazírá, kontempluje. A v tomto mystickém zření vyznává Božího Syna jako jedné bytnosti s Otcem.

Do používaných českých liturgických překladů uvedl sv. vladyka mučedník Gorazd geniálně naprosto dokonalý český pojem "jednobytný", který přesně odráží nejen církevně-slovanskou předlohu "jedinosuščnyj" ale zároveň i řecký svatootcovský pojem "homoúsios", který byl na I. všeobecném sněmu přijat do Vyznání víry a následně postupně celocírkevně akceptován. Tím sv. Gorazd zavedl nejen tak dobrý překlad tohoto pojmu, že už se sotva kdy podaří nějakému Čechovi vymyslet něco lepšího, leč zároveň precizně a zároveň češtinářsky dokonale navázal na cyrilometodějskou tradici, na níž se my pravoslavní Čechové a Moravané odvoláváme.

Bohužel starý český překlad Symbolu víry, jak je uveden ve "Sborníku modliteb a zpěvů...", není z Gorazdovy překladatelské dílny, ale je staršího původu. Proto není jeho jazyk organickou součástí Gorazdova Sborníku. Je v něm použita jiná terminologie a hlavně jiná překladatelská metoda, než v ostatních bohoslužebných textech. Přímo v Symbolu tudíž slovo "jednobytný" nenajdete. Leč setkáte se s ním v liturgii např. těsně před recitací Vyznání víry po zvolání kněze: "Milujme druh druha, abychom jednomyslně vyznávali!" zpívají věřící: "... Trojici jednobytnou a nerozdílnou." A dále slyšíme pojem jednobytný chvilku po přečtení Symbolu víry, když lid zpívá: "Důstojno a spravedlivo jest klaněti se ... Trojici jednobytné a nerozdílné." V obou vzpomenutých větách liturgie je stejný termín, jako je ve Vyznání víry, leč v ženském rodě: "jedinosuščnaja" - jakmile však překlad pochází od sv. Gorazda, je toto slovo přeloženo jako "jednobytná".

Proč vladyka Gorazd nově nepřeložil i samotný text Symbolu víry, ale ponechal starší (již zaužívaný) překlad, ač si jistě musel uvědomovat jeho nedokonalost a řadu citelných nepřesností? (Homoúsios je tam přeloženo jako "jedné bytosti", což není dobré.) Odpověď je prostá. Samotné zavedení Gorazdova "Sborníku modliteb a zpěvů..." do české církevní praxe přinášelo tolik nového a kladlo na věřící takové požadavky, že se svatý vladyka snažil redukovat tuto náročnost, jak se jen dalo. (Mějme na paměti, že v řadě církevních obcí znamenalo teprve vydání Sborníku přechod k východní liturgii!) Stavěly se ikonostasy - a mnoho věřících zpočátku hledělo na tuto "přehradu" s nelibostí. Sv. Gorazd musel pracně vysvětlovat každou součást pravoslaví, kterou chtěl u nás uvést do běžné celocírkevní praxe. Nejspíše právě proto nechal české znění Symbolu v té podobě, jak je věřící znali už z dřívějška a zpaměti při liturgii recitovali. Zajímavé na tom je, že i toto staré, nedokonalé znění Symbolu se širokým obloukem vyhnulo římsko-katolické tezi, že "Syn je jedné podstaty s Otcem"; dosti zřetelné je, že ani starší překladatelé ani čeští pravoslavní věřící (kteří byli většinou bývalými římskými katolíky) ani vladyka Gorazd tam tu římsko-katolickou "podstatu" (substanci) prostě nechtěli. Intuitivně v ní viděli rozpor s cyrilometodějskou tradicí a zároveň specificky římsko-katolický prvek. Jsem přesvědčen, že kdyby se vladyka dožil konce války, pak by již v druhém vydání Sborníku byl překlad Symbolu opraven a uveden do souladu s terminologií a překladatelským územ typickými pro ostatní texty Sborníku (o tom, že by se ve Vyznání víry na místě "jedné bytosti" objevilo "jednobytný s Otcem" se - jak se domnívám - vůbec nedá pochybovat).

A tím se dostáváme k nejnovějšímu překladu Symbolu víry, o němž je v Hlasu Pravoslaví tato diskuse. Když jsem tento text uviděl poprvé, s velikým překvapením jsem zjistil, že se v našem ústředním dogmatickém textu objevilo "podstata" (praví se tam, že Syn je "téže podstaty s Otcem"), jak to známe z římsko-katolických překladů Vyznání víry. Proč? Akademické důvody jsou jasné - v akademických slovnících se překládá "úsiá" jako podstata. Jenže je to překlad, který nemá nic společného s cyrilometodějstvím ani s pravoslavnou spiritualitou. Je to překlad do západních jazyků, které nebyly utvářeny pravoslavnou duchovností, ale tomismem, oficiální římsko-katolickou doktrínou, vycházející z filosofie aristotelismu, která měla v Římské církvi svého času postavení téměř na úrovni dogmatu (kvůli tomu Řím upaloval hvězdáře a pronásledoval vědce - ne proto, že by jejich učení bylo v rozporu s Biblí či s dogmaty Církve, ale kvůli tomu, že bylo v rozporu s Aristotelem či jinými nebiblickými zdroji).

Mám dojem, že bude-li prosazována západní formulace "téže podstaty" místo východního "jednobytný", začínáme se obracet zády k cyrilometodějskému teologickému dědictví. A nejde tu jen o slovíčka; možná nejsem sám, kdo cítí v argumentaci zastánců zavedení "podstaty" ducha scholastiky a západního racionalismu. Pokud by takový duch začal vanout v naší teologii, znamenalo by pozvolné opouštění mystického kontemplativního ducha byzantského křesťanství. Což jsme se v pravoslavné církvi se západním duchem už nevypořádali v průběhu 20. století překonáním zlopověstného dědictví baroka a znovunávratem k našemu svatootcovskému dědictví a byzantské ikoně či starobylé církevní hudbě?

Problém překladu pojmu "homoúsios" (jedinosuščnyj) se neomezuje jen na znění Vyznání víry. Tento pojem se totiž vyskytuje i v řadě dalších liturgických textů. A jeho překlad se v těchto dalších případech bude muset odvíjet od překladu použitého v Symbolu. Pokud bude zaveden překlad "téže podstaty", bude dříve či později nutně změněn text na řadě dalších míst našich bohoslužeb. Např. v liturgii: místo "důstojno a spravedlivo jest, klaněti se Otci i Synu i Svatému Duchu, Trojici jednobytné a nerozdílné", budeme zpívat: "důstojno a spravedlivo jest, klaněti se ... Trojici téže podstaty a nerozdílné"? Všichni slyšíme, že výměna stávajícího "jednobytné" za "téže podstaty" je už ze samotného jazykového hlediska neakceptovatelná. Stejně pokleslé z hlediska českého jazyka to bude v případě slavnostního ohlasu, jímž kněz začíná jitřní bohoslužbu: "Sláva svaté, jednobytné, oživující a nerozdílné Trojici..." Po zavedení nového překladu Vyznání víry, bude se muset začátek jitřní změnit na: "Sláva svaté, téže podstaty, oživující a nerozdílné..." To zní přece dočista nesmyslně. Nemluvě o tom, že pro zpěv i pro ohlasy je vhodné překládat tento pojem jednoslovně. Z toho všeho je vidět, že nově zaváděný překlad Vyznání víry je nepromyšlený (platí to i pro některá další nově přeložená místa Vyznání víry, jimiž se zde pro nedostatek prostoru nemůžeme zabývat). Zásadně bylo podceněno organické zapojení znění Vyznání víry do celkového liturgického rámce (každý, kdo se někdy zabýval problematikou liturgických překladů, jistě ví zcela přesně, co se tím myslí).

Chápu pravoslavné používání pojmu "podstata" v Symbolu víry v těch západních jazycích, kde to není možno vyjádřit jinak. Jenže u nás máme už dlouhodobě a všude při každé liturgii užívaný náš český pojem "jednobytný", tak proč ničit to dobré, co zde bylo zavedeno, nač jsme všichni zvyklí a co snese sebepřísnější kritiku teologickou či lingvistickou? Slyšel jsem argument, že "téže podstaty s Otcem" je pro nekřesťany lépe srozumitelné a že musíme mluvit tak, aby nám naše okolí rozumělo. Není mi vůbec jasné, jak asi naše nekřesťanské okolí může porozumět tak subtilní součásti křesťanské triadologie, když se mu vysvětlí, že "Syn je téže podstaty s Otcem". A oč je to vlastně srozumitelnější než "jednobytný s Otcem"? Vždyť o tomto pojmu (homoúsios) se dohadovali křesťané a otcové sto let, a dokonce i některým velice zbožným lidem činilo kdysi značné problémy porozumět a přijmout tuto formulaci. Bez náležitého výkladu, katecheze a studia není sousloví "téže podstaty" o nic srozumitelnější než "jednobytný".

Zůstaňme věrní našim cyrilometodějským kořenům a autenticky křesťanskému duchu byzantského teologického myšlení, jinak se staneme plevou unášenou stále se měnícími větry dobového vkusu a momentálních společenských objednávek kdo ví kam.

Prot. Jan Baudiš
(Uveřejněno v časopise Hlas pravoslaví, 2010)

Skok na Homepage