Pohádka o dvou zemích




I. O králi Ionovi a zemi Dabráj



V daleké zemi Dabráji, a je to už dávno, žil mladý a statečný král Ion. Vládl moudře a spravedlivě a lidé z jeho krásné země byli šťastní. Byli ke všem přátelští, rádi si pomáhali, věřili svému králi, že to s nimi myslí dobře a on nikomu při svém panování neukřivdil. Zato mnoha lidem v nouzi pomohl. A proto lidé v té zemi byli spokojení a ta země byla krásná, plná slunce, květin, milých zvířat a zpěvných, pestře zbarvených ptáků. Královské město na břehu Tyrkysového jezera bylo obklopené nádhernou zahradou. Kolem cest tu rostly zlaté olivy, na stromech sedávali ptáci z jejichž křídel zářily perly a pod nimi byly vysázeny vysoké keře s léčivými listy, které mezi sebou ukrývaly květiny života. Kdo k takové květině přivoněl, třeba právě znavený, byl hned plný života a jeho radosti. Uprostřed Tyrkysového jezera se pak tyčila Zlatá hora, na jejímž úpatí žilo dvanáct starců. Znali všechno, co bylo, rozuměli tomu, co teď je a věděli i o všem, co má přijít. Mnoho věděli, ale málokomu pověděli. Jen král Ion a nemnoho dalších moudrých lidí, když připluli cedrovou lodí k břehům Hory, směli potkat některého z nich. A protože naslouchali jejich radám, bylo celé zemi dobře.

Za hranicí země Dabráje, tam, odkud přicházel studený západní vítr, leželo ještě jedno království. Ale vypadalo úplně, úplně jinak. Lidé, kteří bydleli blízko, si nepamatovali, že by tam odtud někdy zasvítilo slunce. Stromy tam rostly s námahou a pokřiveně, tráva, pokud se ukázala na holých skaliscích, byla skoro vždycky šedivá. Říčky a jezera byly plné černého bahna a bez ryb, a v potemnělém vzduchu se nenesl zpěv ani jediného ptáčka. Bylo tam takové divné ticho. Ani žádný člověk odtamtud nikdy nepřišel, a když se někdo ze země krále Iona odvážil jít tam, už nikdy se zpátky nevrátil. Byla to smutná země. Říkalo se jí Góga.

Vyprávělo se o té zemi leccos. Staří si pamatovali, co slyšeli ještě od svých dědů, jak kdysi i tato země byla krásná. Ale potom se prý jednoho dne v ní objevil strašlivý a mocný čaroděj Magóg. A ten čaroděj slíbil všem lidem celého království velikou věc. Slíbil jim, že je učiní šťastnými a že už nikdy neumřou, když mu odevzdají všechna svoje přání. Když už sami nebudou nic chtít, když už si sami nebudou nic přát, ale dovolí, aby jenom on sám, místo nich , si mohl něco přát a něco chtít. Byla to podivná nabídka. Ale mnohým lidem se zdála být lákavá.

Někteří obyvatelé toho království tomu ale přece jen nechtěli hned tak uvěřit a bylo jim to divné. Říkali" "jak by bylo možné, aby byl člověk pořád jenom veselý a šťastný, a aby už nikdy neumřel? A kdyby to možné bylo, což by toho šlo dosáhnout tak snadno a pohodlně, když přece víme, že každý máme tak velikou spoustu svých trápení a starostí? Že každý jednou musíme umřít a je to tak už od nepaměti?" Ale všichni ostatní lidé té země to nechtěli poslouchat a okřikovali je, aby mlčeli. Chtěli, moc chtěli, aby byli stále šťastní a nesmrtelní. Líbilo se jim to. Těšili se na to, že to bude brzy, a že to bude tak jednoduché. A proto uvěřili zlému čaroději Magógovi. A sám král té země Daam Poslední rozkázal, aby všechny ta pochybovače, kteří mágovi nevěřili a varovali před ním lid, aby je vyhnali pryč ze země, za hranice, do Dabráje. A tak se i stalo. Tady pak byli tito nešťastní vyhnanci dobře přijati. Usídlili se tu, a povídá se, že dokonce z jejich rodu pocházela i matka dnešního krále, statečného rytíře Iona, a že právě po ní je král takový spravedlivý a milosrdný. Však na ni všichni rádi vzpomínali a s velikou úctou. Vždyť ona byla matkou ne jen králi, ale i celému království. Každý člověk mohl za ní přijít s prosbou, nikoho nevyhnala, každému poradila, pomohla, nebo aspoň potěšila. Dobře věděla, že její předci kdysi také potřebovali pomoci, poradit a potěšit, když přišli jako vyhnanci ze sousední země, kde nyní vládne temný mág. To tedy vyprávěli staří o podivném osudu země Gógy.

I král Ion znal ta vyprávění. A nejednou přemýšlel o zemi své matky a jejích nešťastných lidech. Byl by jim tak rád nějak pomohl! Ale měl by opustit tuto svou šťastnou a a krásnou zem Dabráj a vydat se do království, odkud se ještě nikdo nevrátil? Kde vládne strašlivý čaroděj? A jak by ho jen mohl přemoci a lidi té země vysvobodit? A chtěli by vůbec? Nebo snad má opravdu ještě počkat na ten pravý čas, až jej k tomuto dílu vybídne jeho matka, jak mu poradili starci z Hory? Nerozuměl některým jejich radám. Jak by jej matka mohla k něčemu vybídnout, když zemřela už tak dávno!

Jednoho letního večera, po pěkném slunném dni, usedl mladý král, jako už tolikrát,v Síni obrazů, kde na čestném místě zářil ve zlatém rámu obraz jeho matky. Byl namalován v době, kdy byla ještě mladá a velmi krásná. Ale už tehdy měla moudré a milé oči, které malíř zachytil na plátně tak živě, jako by vskutku viděly, stejně jako ústa, která už častěji Ionovi připadala tak skutečná, jako by chtěla k němu promluvit. I dnes se zahleděl na obraz. Pak jej ale zmohla únava dne, a mladý král se ponořil do dřímoty. Za malou chvíli jej však vytrhl nějaký hlas. Zdálo se mu, že ho někdo volá jménem. Když se narovnal v křesle, připadal si stále ještě vprostřed snění, ale jakéhosi snění svěžího, bdělého a pozorného. Jeho oči se setkaly s očima matky, a uvědomil si, že ho volal její hlas. "Můj synu Ione", pravila z obrazu matka, "jsi nyní dobrým králem a tvá zem je šťastná. Ale pomysli ještě na zemi mých předků a její lid. Měl bys jim přece také pomoci." Já vím, matko," odpověděl obrazu Ion, "mnohokrát jsem o tom přemýšlel, ale neznám tajemství zlého čaroděje, a ani nevím, jak ho přemoci. A zdali by lidé v té zemi vůbec chtěli? Víš přece, jak se kdysi zachovali, jak vyhnali tvůj rod." "Oni by teď už jistě chtěli, můj synu Ione, jen kdyby mohli," odpověděla matka. "Vždyť přece dnes trpí pod Magógem už úplně jiní lidé. Ti, kteří mu kdysi uvěřili, už dávno nežijí. Nikdo z nich se nestal nesmrtelným a nedočkali se svého štěstí. To jenom on, čaroděj, jen on sám chce být šťastným a nesmrtelným. Avšak kdo je zlý, ten nikdy nemůže být šťastný. A získá-li nesmrtelnost, nebude mu bez štěstí nic platná. Protože nešťastná nesmrtelnost, to je něco jako peklo. Tohle všechno Magóg ve svém zlém srdci dobře ví. Proto musel kdysi oklamat mnoho lidí, aby pak mohl tyto lidi a všechny, kteří se jim narodí, držet v moci svých kouzel. Pomocí těch kouzel teď ujídá život z jejich životů a krade štěstí, které by mělo patřit jim. To je celé jeho tajemství. A teď poslouchej dobře, synu, řeknu ti ještě další. Ale slib mi, prosím, že se potom hned vydáš na cestu do té země a můj lid osvobodíš." "Je-li tomu tak, matko," rozhodl se bez dlouhého váhání Ion, "pak ti to slibuji". "Dobře tedy. Zapamatuj si, synu, že Magóg jen zřídka kdy vychází ze svého podzemního hradu. Vládne sice nad celou tou zemí, ale přesto jen na svém trůně se cítí v bezpečí. Utajuje totiž ve svém zlém srdci veliký strach. Je to tak. Tento mocný čaroděj se velmi bojí. Bojí se, protože ví, že jeho nesmrtelnost a štěstí vůbec nejsou jeho. Že je krade lidem. A že je bude moci krást jenom tak dlouho, dokud bude mít ve své moci všechna jejich přání. Ti lidé by jistě chtěli svobodu. Jistě by si přáli mít svůj vlastní šťastný život. Ale neumějí to. Narodili se z těch, kteří svá přání dali čarodějovi. Ale to všechno se brzy změní. Jednoho dne se těm ubohým lidem všechno vrátí. Vrátí je jim do rukou jejich vlastní život a štěstí, pokud si to budou přát. A teď udělej, co ti řeknu. V rámu mého obrazu najdeš zlaté semínko. Je to dar od Vševládce, krále Země splněných přání, kde nyní žiji. Ta se podobá Dabráji, ale je tisíckrát krásnější. V té zemi roste Strom přání a z něho to semínko pochází. Tvoji předkové kdysi zasadili takové semínko na vrcholu Zlaté hory. Ty musíš teď to semínko zasadit uprostřed země, do které se vydáš. A pamatuj si, že jen ty jediný ho můžeš zalít, tak aby opravdu vyrostlo v strom, jehož plody mohou přinést vysvobození. A nyní, mé dítě, vydej se na cestu. Ještě věz, že musíš jít sám. Žádné rytíře ani doprovod si sebou neber, neboť kolik lidí vezmeš, tolik jich ztratíš. Čekal by je osud všech, kteří se z Gógy nikdy nevrátili." "Ale matko," zeptal se ještě naposledy Ion, "jak naleznu střed té země, a jak se tam mám vyznat, když jsem tam ještě nikdy nebyl, a nikdo z těch, kteří se tam vydali, už nepřišel zpět, aby mi mohl poradit?" "Za hranicí Dabráje na tebe bude čekat někdo, kdo ti bude průvodcem," promluvil naposledy obraz. "Zná tu zemi dobře a můžeš mu ve všem důvěřovat. A nyní už běž, mé dítě, přišel čas."

Když ranní slunko pozlatilo báně královských věží a chrámů, byl už statečný král Ion dávno na cestě. K kapse na prsou měl v hedvábném šátku pečlivě zabalené zlaté semínko z obrazu. Jen nemnohým lidem ze svého paláce svěřil, jaký je jeho cíl. Slíbili, že ho věrně zastanou, až bude pryč a přáli mu upřímně, aby s pomocí Vševládce dobře pořídil v té zemi, ze které se ještě nikdo nevrátil.




II. V zemi zlého čaroděje



Když král Ion konečně dorazil k Poslední řece, která svým širokým tokem oddělovala obě království, nemohl ani uvěřit svým očím, jaká byla krajina na druhé straně jiná. Byla zpustlá a potemnělá, jako by byla celá pokrytá černým průsvitným hávem. Král sesedl z koně, rozloučil se s tímto svým věrným druhem a poslal jej samotného zpět domů. Pak sestoupil cestičkou mezi vrbami až k rybáři, který právě uvazoval u břehu malou loďku. "Hej, rybáři," zavolal na něj, "zač prodáš svou loďku?" "Podle toho, kam máš namířeno, vzácný pane", odpověděl rybář, který právě vyndaval z lodě své sítě. "Musím se přeplavit na protější břeh", ukázal Ion, "do země zlého čaroděje". Rybář se narovnal, zahleděl se králi pozorně do tváře a po chvíli pravil: "proč si chceš kupovat, co je tvé?" Sbalil sítě v podpaží a zmizel mezi stromy. Král Ion se podivil té odpovědi, i tomu, jak starý rybář zmizel. Ale loďka i s vesly čekala u břehu a tak se dlouho nerozmýšlel. Skočil do ní a přeplavil se k protějšímu příkrému břehu, kde si vyhlédl malou zátoku, přistál a loďku uschoval. Pak se vyšplhal po kamenitém srázu nahoru. Tam na vrchu skály, nedaleko místa kde se král ocitl, seděl na velikém kameni vetchý stařec. Byl v přítmí krajiny tichý a nehybný, jako by tu seděl už dávno. Vypadal, jako by i on sám už byl z toho šedivého a zaprášeného kamene, pokrytého vysušeným mechem a lišejníkem. Hleděl stále před sebe a vypadalo to, že si Iona vůbec nevšiml. Jeho tvář byla podivná, voskově bledá, vrásčitá jako kůra stromu, který pamatuje už mnoho věků. Řídké šedivé vlasy a vousy mu padaly až na zesláblá ramena a hruď, oblečen byl v rozedraných cárech, vybledlých už dávno větrem a deštěm. Seděl tu a čekal. "Buď zdráv, starče!" porušil ponuré ticho krajiny král Ion. "Tys můj průvodce zemí Gógou?" Stařec k němu pomalu obrátil svou tvář. "A ty jsi statečný král Ion," pravil tiše. "Vítej v této zemi a vezmi si, prosím, na cestu toto." Zalovil v potrhaném opasku a podal králi Ionovi krásný, zářivý diamantový prsten. "Navlékni si jej. Učiní tě neviditelným, abys mohl procházet zemí Gógou v bezpečí a nepoznán." "Ale jak chceš se mnou putovat," optal se udiveně Ion, když budu neviditelný? Nebo snad ty mne budeš vidět stále?" "O mne neměj starost, chlapče," usmál se starý. "Já tě nevidím ani bez prstenu. Už dlouhá léta jsem slepý." "Ubohý starče!" Zvolal překvapeně král. "Jak mne tedy chceš vést zemí, když sám nevidíš? Spíše budeš potřebovat, abych já vedl tebe!" "Neboj se, králi. Nevidím sice, ale cítím tuto zemi, každý její kout, jako by byla součástí mého vlastního těla. Povedu tě, kam je třeba. Musíš mi věřit. To stačí. A nyní už pojďme, večer je blízko. Mně tma nevadí, mohu putovat i v noci, ale ty musíš vidět, abys mohl dobře pozorovat všechno, co máš a co musíš o této zemi vědět".

A tak putovali. A král skutečně, jak se dostávali dál a dál do nitra země, viděl a poznával. A to, co viděl, to jej brzy naplňovalo úžasem, smutkem a hrůzou. Jak se vzdalovali od Dabráje, začali časem potkávat i živé lidi, obyvatele země Gógy. Napřed jen tu a tam a potom stále víc. Ale ti lidé vypadali divně. A také se divně chovali. "Starče," optal se Ion po chvíli cesty, "pověz mi, víš-li to, proč se ti lidé kolem nás chovají tak nezvykle?" "Co dělají, chlapče?" Optal se stařec. "Pověz mi to. Slyším už nějakou dobu jakési hulákání, smích a klení, ale nevidím, co tropí. Řekni mi, co vidíš, snad ti potom budu moci odpovědět." "Dobrá, starče, poslouchej tedy. Ale je to věru divná věc. Vidím právě, jak jeden člověk tady před námi chodí sám, ale rozkládá přitom rukama a mumlá něco, jako by rozmlouval s někým neviditelným, na něhož se asi velmi hněvá. Jiní lidé se tu zase procházejí po skupinách, chvílemi hlučně zpívají a objímají se, ale za krátký čas se pohádají, bijí se pěstmi, tu a tam někoho povalí, pak jej zase zvedají, opět se všichni objímají, zpívají, hádají se, a tak pořád dokola. Další lidi vidím zase chodit stále nakřivo. Naklánějí se tu na jednu, tu zase na druhou stranu, ačkoli se mi zdá, že by chtěli jít rovně, ale nevede se jim to. Co chvíli narazí do stromu, nebo zakopnou o kámen a zůstanou ležet. A támhle se zase někteří snaží přejít po lávce přes nějaký bahnitý potok, ale málokomu z nich se to daří. Buď se vůbec nemohou trefit na lávku a brodí se do té špíny, nebo se na lávku dostanou, ale je jim úzká, padají z ní dolů do bahna a brodí se v něm jako ti ostatní. Lidé, kteří je pozorují ze břehu, se jim smějí, tím hlasitým a hrubým smíchem, ale když pak některý z nich sám také skončí v potoce, jeho smích se hned mění v nadávky a klení. A jsou tu kolem ještě další, kteří chodí pořád jenom dokola, nebo sedí na zemi a stále opakují nějaká slova, znovu a znovu. A támhle je asi někomu velmi špatně. Klečí, drží se za břicho a tvář má staženou bolestí. Pověz mim starče, co je to za lidi, a jakou to trpí strašnou nemocí, že se chovají tak, jako by byli zbaveni lidského rozumu?" "Ach, králi," vzdychl stařec, "to, co nazýváš strašnou nemocí, nazývá čaroděj Magóg svým krásným darem, který prý věnoval těmto ubožákům aby byli šťastni. Jsou skutečně jako zbavení rozumu. A kdyby tě viděli a poznali, že nejsi jako oni, zle by se ti vedlo. Buďto by tě nutili, abys také ochutnal jejich čarovného nápoje, aby ses jim podobal a bláznil spolu s nimi, nebo by tě začali urážet, vrhli by se na tebe a nakonec by tě zabili." "Pak už tedy vím," řekl Ion, "jak se vedlo těm lidem, kteří sem zabloudili z mé země a proč už se nevrátili zpět. Buď jsou už mrtvi, nebo blázní dosud někde mezi nimi." A král, ač byl statečný, se otřásl do morku kostí. Pak si ale všiml ještě další věci, která jej udivila ještě víc. "Starče, mohu se tě ještě zeptat na to, co vidím?" "Ptej se, chlapče." "Vidím, že každého toho ubožáka doprovází stále nějaké podivné zvíře. Kam se ti lidé hnou, tam jdou ta zvířata s nimi." "Jak ti tvorové vypadají, chlapče?" Král Ion se zahleděl pozorněji a v podvečerním soumraku rozpoznal, že každého člověka doprovází veliký černý pavouk. "Na mou duši, starče, vidím pavouky. Všichni jsou úplně stejní, velicí asi jako želva. Stále se drží těch lidí a přitom se mi zdá, jako by si jich ti lidé vůbec nevšímali. Jako by je vůbec ani nevnímali. A ti pavouci opřádají každého člověka tenkou, ale zřejmě velmi pevnou stříbrnou pavučinou. Občas vidím, jak se jako nitka zaleskne v zapadajícím slunci. Všichni ti lidé jsou spoutaní. Každý tím svým vlastním pavoukem. Co to má znamenat?" "To znamená, že jsou v moci čaroděje Magóga. To on je takhle spoutává, aby už nikdy nemohli přestat pít jeho kouzelný nápoj, aby se nikdy neuzdravili a aby se nemohli stát svobodnými. Protože potom by neměl v moci jejich štěstí a jejich životní sílu. Proto jsou spoutaní." "Pak je tedy musíme osvobodit co nejdříve," pravil král. "Řekni mi, co mám udělat?" "Najít si bezpečné místo ke spaní," odpověděl stařec. "Pojď za mnou, tuhle nahoru, cestou mezi skalami. Vím o jednom místě, kde budeme v bezpečí. Dnes nemůžeš ještě pomoci ani jednomu z nich, ani zítra ne. Ale zvítězíš-li nad Magógem, pomůžeš všem v celé zemi a navždy. Tady nahoře se uveleb a spi. Já budu vzhůru. Už dávno nespím. A ty sbírej sílu. Zítra, až vstaneme, musíme projít městem Pervitanou, abychom se dostali dolů do skalních roklí, kde ve svém podzemním paláci sídlí mocný čaroděj.




III. Ve městě Pervitana



Ráno vypadalo všechno o trochu veseleji, ale jen o trochu. Sotva král Ion se starcem pojedli něco ze svých skromných zásob a sešli ze skal dolů na prašnou cestu, opět potkávali ty podivné postavy jako včera. Zřejmě jich byla plná země. Cesta je vedla podél šedých skalisek a nízkých přikrčených lesů. Jen občas je vystřídalo obdělávané políčko s vysokými rostlinami, omamujícími vzduch svou mátovou vůní. "Ještě jsem, starče, neviděl takové rostliny," zadíval se Ion vzhůru, "vypadají trochu jako kopřivy, voní jako máta a jsou mnohem vyšší než my." "Vím o nich, chlapče," broukl stařec, "vím. Říká se jim tu Stromky veselosti. Zdejší lidé se pramálo starají o růst obilí, jen tak tak, že mají co do úst, ale o tyto rostliny se, jak jistě vidíš, starají velmi pečlivě. Naučil je tomu čaroděj. Když lidé stonky a listy těch rostlin sklidí a usuší, tak je zabalí a zapalují." "To je divné, starče, proč je napřed pěstují a pak zase ohněm ničí? " "Potřebují jejich kouř. Nasávají ho ústy a potom čekají, až budou veselí." "A jsou veselí?" "Inu jsou. Většinou se všemu bláznivě smějí a brebentí. Některým se zdá, že mohou i létat. Ale ti, kteří to hned vyzkoušeli, dopadli špatně. Někteří se přitom i zabili, když spadli z vysoké skály." "Takže ty rostliny nepřinášejí jenom veselí?" "To máš tak, hochu. Každý Magógův dar ukrývá na svém dně svůj opak. Abys věděl, chlapče, čaroděj se nesmírně snaží napodobit všechny dary, které mohou lidé získat od Stromu přání. Ale není toho schopen. I s pomocí jeho nejmocnějších kouzel se mu to daří jen špatně a na krátký čas. Proto tedy každý jeho dar skrývá v sobě nakonec i zradu. Po létání smrt, po veselí smutek, po přátelství zlobu. Prvým to začíná, druhým končí. Ale pojďme dál. Někde před námi už by pomalu mělo být vidět to veliké město.

Po chvíli cesty řídkým lesem spatřil Ion v dálce mezi stromy opravdu mohutné vysoké hradby. Neviděl v nich však ani jediné okno, ani jediný otvor, kromě široké brány, ke které je vedla jejich cesta. Nad branou, na místě, kde obyčejně visívá erb, bylo z jakýchsi bílých a žlutých krystalků vysázeno písmeno P. Když se přiblížili až k bráně, všiml si Ion, že ji nikdo nehlídá. Žádnou stráž u ní neviděl, a přitom vypadala, že je stále, i v noci, otevřená. Tím více se podivil, když se pak ohlédl zpět a shledal, že za jejich zády je pevně zavřená. "Jak to, starče," optal se s údivem, "že když jsme vcházeli, byla brána otevřená a když jsme jí prošli, je zavřená? Vždyť jsem neviděl široko daleko nikoho, kdo by ji za námi zavřel!" "To už je taková brána," odpověděl starý. "Stále taková. Když vcházíš, otevřená, když vejdeš, zavřená. Proto ji také nemusí nikdo hlídat. Ale nejsme tu, abychom se ohlíželi. Dívej se dopředu. Ocitli jsme se, jak jistě vidíš, na náměstí a cosi se tu děje." Ion se zastavil a pozoroval prazvláštní rej. A opět žasl. "Je to zvláštní, starče, ale od té doby, kdy jsme překročil hranice rodné země, nepřestávám vycházet z údivu, a už si připadám jako malé dítě. Ale vysvětli mi, prosím, co vidím: uprostřed toho náměstí stojí nějaké ohromné kolo. Takové bývá někdy na poutích. Jsou to vlastně dvě kola vedle sebe a jsou spojena příčkami, jako žebřík. A vidím veliké množství lidí, jak se hrnou dovnitř do toho kola, aby mohli na jedné straně šplhat po tom žebříku nahoru a kolo roztáčet. A roztáčejí ho velmi rychle, jako by všichni měli neuvěřitelnou sílu a vytrvalost. Když pak někteří z nich jsou už přece jenom vyčerpaní, už se neudrží nahoře a spadnou. Hned se ale na jejich místa chtivě hrnou další, strkají do sebe a předbíhají se. A ti, kteří spadli dolů pokud mohou vstát, odbelhají se do některého z domů kolem náměstí a za chvíli se křepce vracejí a opět se hrnou nahoru do kola. Co je k tomu kolu tak táhne, a k čemu je tahle jejich námaha dobrá?" "Milý synu, k tomu kolu je netáhne nic jiného, než právě touha vyčerpat v se něm. Cítí při tom vyčerpávání mocné vzrušení a opojnou jistotu své veliké síly. Ale jinak ta námaha není k ničemu. Když se podíváš pozorně na to zařízení, neuvidíš žádné páky, ani provazy, kterými by byl pohyb obrovského kola převáděn k nějakým mlýnům, pilám, nebo hamrům, aby je poháněl. Prostě se v něm jen vyčerpávají. Pak si opět dojdou pro sílu a zase se vyčerpávají. Ale postupme dál, do té veliké ulice před námi. Uvidíš ještě další věci.

Zamířili tedy přes náměstí a Ion si ještě cestou všiml, že na okolních domech svítí nad každým vchodem barevné a blikající nápisy, nebo spíše hesla, jako: s Péčkem nejdál dojdeš, žij na plný plyn, Pervitana vaří za vás, držte si klobouky jedeme z kopce a podobné. Za pootevřenými dveřmi temných průjezdů každého domu, kam se belhali vyčerpaní lidé, vykukovali pavouci, zase ti velicí, jaké viděl už před časem. A tu si teprve také všiml, že i zde jsou všichni lidé obmotáni stříbřitou pavučinou, a že dokonce sami si pro takové obmotávání chodí.

Ale to už přišli k začátku široké ulice a Ion jen tak tak, že strhl nevidomého starce zpět, aby se nezřítil z prudkého srázu. Cesta před nimi totiž náhle padala dolů a kolem nich napravo i nalevo vedly do té hlubiny řady úzkých kolejí, jako na velikém nádraží. "Pozor, starče, málem jsme se kutáleli do té hloubky. Jak je ale možné, že ta ulice vede náhle tak strmě dolů?" "S námi by to nebylo tak strašné, synku, stejně tam musíme opatrně nějak sejít, ale horší je to s těmi, kteří nasednou do těch malých vozíčků, pro něž tu vedou koleje. Nebo snad už nevedou?" "Ale ano, starče, opravdu je tu spousta kolejí a vidím i ty malé vozíčky, o kterých jsi hovořil. Lidé se k nim tlačí, a komu už se podařilo nasednout, pouští se střemhlav strašnou rychlostí dolů. A pokud mohu pozorovat, jak sestupujeme a vidím jejich obličeje, tváří se při jízdě velice opojeně a šťastně." "Ano, synku, Je to skutečně chvilka veliké opojné životní jistoty a radosti. V této chvíli jsou skutečně přesvědčeni, že to s nimi čaroděj myslí dobře, že jim zařídil něco velmi šťastného a krásného, co by bez něho nikdy nezažili. Ale dívej se dál. Tady už jsme se dostali až dolů, je tu rovina, jak cítím pod nohama. Kde jsou ty vozíčky?" Král Ion se díval kolem sebe, ale žádné vozíčky neviděl. Pak slyšel dunění pod svýma nohama a všiml si, že ačkoli kopec končí, vozíčky se řítí dál, do jakýchsi tunelů pod zem, stále stejnou, ba ještě větší rychlostí. I řekl to starci, zdali neví, jaký je konec této zběsilé jízdy. "Je smutný a vyčerpávající," odpověděl. "Jízda se pod zemí zpomalí, a na dojezdu se náhle koleje obrátí tak, že vedou po stropě tunelu. Těžký vozík potom spadne každému tomu člověku na záda. A on jej musí sám nést a vynést těžkou a lopotnou cestou zase až úplně nahoru. Tam obyčejně padne vyčerpáním a na dlouhou dobu usne. Jeho vozíčku za zatím zmocní někdo jiný, a ten spáč, když procitne, odchází hledat v některém domě svého pavouka, aby se pak mohl co nejdříve vrátit k vozíčkům. A tak je to pořád dokola. Ale teď dávej dobrý pozor. Došli jsme do úzkých uliček na konci města a je tady nebezpečno. Dokonce, i když jsi neviditelný, mohl bys dojít úhony. Dívej se proto pozorně kolem." Ion tedy zbystřil a záhy si všiml, na rohu dvou uliček před nimi, podivné postavy, celé přikrčené a rozechvělé. Byla omotána stříbřitou pavučinou tak, že ani nebylo vidět tvář. V ruce ten ubožák držel tenkou, ostrou dýku. Ale nesnažil se přetnout pavučiny a vymotat se z nich. Jenom číhal za rohem, až půjde někdo kolem. A kdykoli někdo šel, vyskočil na něj a máchal dýkou naslepo na všechny strany kolem sebe. Některý z kolemjdoucích včas uskočil, ale několik jich také utržilo ránu, nebo dokonce zůstali ležet. A ten s dýkou se zase honem schoulil za svůj roh. "Proboha, starče, co to ten zlý člověk dělá? Proč přepadá všechny, kteří jsou kolem?" "Povím ti," pravil stařec, "ale veď nás raději prostředkem ulice, abychom náhodou také od někoho takového něco neutržili. Ti lidé, chlapče, kteří tu číhají, vůbec nejsou zlí. Neublížili by ani kuřeti." "Co to pravíš, starý, vždyť jsem na vlastní oči viděl, že tamten několik lidí zranil a některé možná i zabil, ačkoli mu vůbec nic neudělali!" "To je právě to, milý synu. On je přesvědčen, že mu něco chtějí udělat. Je si přímo jist, že se smluvili. Že se proti němu spikli všichni lidé z celého města, ba lidé z celé země. Že už ho dlouho sledují, a že si vzájemně dávají zprávy, jak ho tajně chytit a zabít. A tak se ten ubožák brání. Kdo se k němu přiblíží, toho chce bodnout, aby mu nikdo nemohl nijak ublížit." "Ale vždyť mu, starče, nikdo z nich ublížit nechtěl, vždyť jsem to viděl!" "To já vím, hochu. Ale ten s dýkou to neví. Je si jist, že mu chtějí ublížit. A když bys mu to chtěl vymluvit, neuvěří ti. Bude tě jen považovat za dalšího prohnaného spiklence a poznáš to na vlastní kůži. Je to zlá věc, a člověk tu nic nezmůže. Ani ty teď nikomu z nich nemůžeš pomoci. Ale nechtěj se tím trápit, máš teď před sebou jinou starost. Však už budeme brzy z toho města venku. Vím o jedněch dvířkách v této části hradeb, která vedou ven. Až budeme za městem, tak si odpočineš. Cítím hochu, že to opravdu potřebuješ. A navíc, zítra nás čeká cesta přímo k Jeskynnímu hradu čaroděje Magóga.




IV. V čarodějově jeskyni



Ráno se probudili do dalšího podmračeného dne. Udělali si malý oheň, trochu se posilnili a sbalili se na další cestu. Králi Ionovi, i když byl statečný, nebylo dnes do putování veselo. Ani starci nebylo moc do řeči. Setkání s čarodějem, i když věděli, že nejsou v jeho moci, nebylo nic, na co by se člověk právě těšil. Jak se blížili k podzemnímu hradu, ubývalo pokřivených stromků a přibývalo skal. Zdály se stále vyšší, jak se cesta svažovala dolů. "Blížíme se, synku, k samým hranicím země Gógy," ukazoval stařec. "Dál už jsou jenom nepřístupné strmé skály. Těsně pod nimi, v nejnižším místě země, je Jeskynní brána do jeho sídla. Však ji za chvíli uvidíš. Ale buď statečný. A nezapomeň, že kouzelník je veliký lhář." Sestupovali stále dolů, do hluboké strže a světla kolem nich valem ubývalo. Za chvíli se vrcholky skal nad jejich hlavami sklenuly a poutníci přišli k vysoké železné bráně. Těžká rezavá vrata byla otevřena. Za branou se do hloubky táhla dlouhá jeskynní chodba, osvětlená jen tu a tam začouzenými plameny pochodní. Po stranách Ion spíš tušil než viděl ústí mnoha dalších temných spletitých jeskyň. Vkročili do Železné brány a pokračovali dál svažující se chodbou do hlubiny. Nevěděli ani, jak dlouho jdou, bylo to stále stejné, od jedné pochodně k druhé. Náhle se stěny jeskyně kolem nich rozšířily, strop se ztratil ve výšce a ocitli se na prahu velikého jeskynního dómu. Byl osvětlen stejně matně, jako cesta kterou přišli. Když se král díval před sebe, rozpoznal po chvíli uprostřed dómu velmi vysoký trůn. Na něm seděl bez hnutí jakýsi muž a beze slova na ně dlouho hleděl. A pak náhle v mžiku, jakoby mávnutím kouzelného proutku, se všechno změnilo. Ion byl oslněn jasným světlem, které se rozlilo celou jeskyní. A v tu chvíli už nebyl kolem nich temný skalní dóm, ale prosluněný zámecký sál. Všude po stěnách byly barevné a zlaté malby, mezi nimi veliká mramorová okna s výhledem do krásné zahrady, nábytek u stěn bílý a zlatý, rudě čalouněné židle, stoly se jen prohýbaly pod dobrým jídlem a pitím. A uprostřed síně stříbrný trůn. A na něm seděl sám čaroděj Magóg, oblečený do královského purpuru, s žezlem a korunou. Jeho vysoký trůn stál na třech podivných nohách. Jedna měla podobu křišťálového písmene P, druhá byla jako makovice a třetí se podobala houbě. Opěradlo trůnu připomínalo jakési obdélníkové zrcadlo. Korunu měl Magóg vysokou a kulatou, vzhůru se zužující jako hrdlo láhve. V pravici třímal mramorově bílé žezlo se stříbrnou rukojetí, která na konci jakoby žhnulo a vydávalo modravý dým. V druhé ruce měl stříbrný pohár, ze kterého se nesla celým sálem opojná vůně. Pod korunou mu splývaly na ramena dlouhé prameny vlasů. Ale ty vlasy byly různé, nepodobaly se jeden druhému. Některé byly světlé, jiné tmavé či rusé, některé rovné, jiné zas vlnité, či kučeravé. Ani jeden nebyl stejný. Jakoby ty vlasy vlastně ani nebyly přímo jeho. Zato oči, oči ty byly zcela jistě jeho. Upíraly se pyšně a výsměšně, drze a sebejistě, přímo do očí Ionových. A po chvíli čaroděj promluvil: "Vítej v mém království, statečný a moudrý králi Ione. Jaká vzácná návštěva! Vidíš? Čekal jsem tě. Jsem dokonce rád, že tě vidím. Ano, vidím tě, i s tím tvým prstýnkem. Takové hračičky na mne neplatí. Jsem totiž mocný. Jsem nejmocnější na celém světě, a ty sám to jednou určitě také poznáš, králi Ione. I ty, až přijde čas, pochopíš jako já, co je skutečné dobro a co je skutečný život! Každý člověk to jednou pochopí jako já a stane se blaženým občanem mé říše! Vidíš? Mám veliké dary, kterými mohu obdařit každého člověka! I tebe, králi Ione, i tebe samotného. Z nohou mého trůnu prýští energie radostné síly, blaženého zapomnění, nepřeberně zábavné fantazie i poznání vyšších pravd! Za opěradlo mám zrcadlo, které naplní smutný a nudný čas člověka šťastnou a zajímavou hrou. Z žezla v mé pravili můžeš ochutnat uklidnění a mužnost, a z mého poháru se můžeš napít mnoha dalších opojení, která dosud nikdo nezná, která teprve na svět mají přijít. Tak co, králi! Nejsem mocný? Nemám pro každého právě to pravé? Nemohu ti nabídnou všechno, co si jen budeš přát? Co mi odpovíš? Přijímáš? Bereš tuto mou velkorysou nabídku? Mohl bych tě zašlápnout jako červa, jako veš. Ale místo toho ti nabízím všechny své dary, všechna svá tajemství! Nejsem hodný? A vidím, že jsi rozumný, že to přijímáš! Neříkej nic, vidím, že přijímáš!" Ion cítil, jak mágova slova a opojná vůně z poháru se dotýkají jeho čela a mysli, jak sedají na obočí a oční víčka, ale jeho srdce zůstalo tím vším nedotknuté, čisté a pokojné. "Nepřijímám, Magógu. A nepřijmu nikdy. Viděl jsem už mnohé lidi této země, kteří ochutnali tvého blaha, a jsou to trpící chudáci, oklamaní a bez duše, největší ubožáci, které jsem kdy spatřil." "Blázne!" Vykřikl prudce Magóg na naklonil se k Ionovi ze svého trůnu. "Kdo ti dal právo tak pošetile soudit, zda jsou šťastní, nebo nešťastní, zda jsou trpící nebo blažení, když jsi sám ještě neochutnal a nevyzkoušel to, co oni! Jak můžeš vědět, co prožívají, jen podle toho, co jsi na nich zvenku viděl? Nevěř svému pošetilému rozumu! Jak ty, lidský červíčku, vůbec můžeš vědět, jak se na světě věci mají? Jak vůbec někdo může říci, co je a co není pravda! Mýlíte se všichni, kteří věříte jen v tu jedinou, skutečnou a spolehlivou Pravdu, ve skutečnou Lásku skutečné Dobro a Krásu! Kdo to kdy viděl, takhle hloupě naletět! Jako byste neměli vlastní rozum! Povím ti něco. Nevěřím v žádnou Pravdu, a ty taky nevěř. Radím ti to. Protože já už jsem se přesvědčil, že žádná taková Pravda není. Co je to pravda? Kolik je lidí na světě, tolik je pravd, a každý má tu svou. A každý má také právo na tu svou. Tak kde je ta nějaká veliká a jediná? A Láska? Nesmysl! Viděl kdy svět větší pokrytectví a přetvářku? Kdybych jednou musel uznat, že na světě existuje třeba jen jediný člověk, který má někoho druhého doopravdy rád, pak bych se v tu chvíli musel zřítit do nejpropastnějších hlubin! Ale to se mi nikdy nestane! Rozumíš? Nikdy! A teď mne ty poslouchej, ty pošetilý! Já tě zachráním z toho tvého hloupého a nudného světa kde ještě věříte na ty staré nesmysly! Ty tu zůstaneš se mnou a staneš se vládcem celé této obrovské říše. Hle, nabízím ti teď svůj trůn! Všechnu jeho moc a slávu. Ty budeš mým synem. Ty budeš nyní všem lidem rozdávat blaženost. Ty tu budeš vládnout! A já, já se jen skromně postavám za tvá záda, jako tvůj otec a dobrý rádce, jako tvůj nejlepší přítel. Co tomu říkáš! Přijímáš? Jsi hotový blázen, jestli teď řekneš, že ne! Ty jsi přišel se mnou bojovat? Já ti odpouštím! Přišel jsi mne zničit? A vidíš, já ti místo kruté pomsty nabízím svůj trůn. Taková nabídka! Přijímáš!" "Ne, nestojím o tvůj trůn, Magógu. Já mám svůj vlastní trůn, v zemi kde je dobře a která je šťastná. A přicházím, aby mohla být stejně šťastná i tato zem." "Blázne," vydechl čaroděj, "tisíckrát blázne" a znaveně se zvrátil na opěradlo svého trůnu. "To je ovšem škoda," zašeptal tiše, "to je ovšem veliká škoda. Ale dobrá. Pamatuj si, že jsi ještě nevyhrál! Že si to ještě rád rozmyslíš. Buď se ti moje veliká moc stane sladkou, až ji sám ochutnáš, a nebo se ti stane hořkou, až tě tou mocí zničím. Ale ať tak, nebo tak, vstoupil jsi do mé říše a mé moci neujdeš. Chceš se o ní přesvědčit sám? Dobrá, prohlédni si celou zem, projdi ji abys ji dobře poznal. Vidíš? Nebojím se tě! Sám ti otevírám celé své království. Projdi je klidně křížem krážem, dívej se dobře a rozmýšlej o tom, co jsem ti dnes řekl. Má nabídka stále platí." A pak bylo náhle ticho a všechno se opět ponořilo do tmy. Prosluněný sál byl ten tam. Stáli ve studeném, vlhkém jeskynním dómu, kde uprostřed, v matných odlescích pochodní se tyčil do výše trůn. A na něm nahoře temná, nehybná, tichá a netečná postava čarodějova.




V. Ve městě Papávenanda.



Jak bylo venku krásně! Jak svěže zelená se zdála teď být šedivá tráva Gógy a jak zlaté a veliké se zdálo být její podmračené slunce! Jako by se právě probudili ze zlého snu, kráčeli mladý král Ion a jeho starý průvodce vzhůru do živé krajiny. Jak se vzdalovali od Jeskynního hradu, cítili větší úlevu a mysleli spíše na to, co mají před sebou. Proč se také trápit vzpomínkou na kouzelníka? Jenom si teď Ion uvědomoval, že bude opravdu nesnadné jej přemoci. Stařec mu ale dodával odvahy. "Nic se neboj, králi. Naše kroky teď míří k Zapomenutému chrámu. Věřím, že tam najdeš zase posilu. Předtím musíme ale ještě projít městem Papávenanda. A dívat se. Víš přece," zažertoval stařec, "že takový úkol jsi dostal od hodného čaroděje?" Ion kráčel stále zamyšleně. "To je ale zvláštní, starče, jak to, že tebe vůbec čaroděj neviděl, zatímco mne viděl, i když mám tento prsten?" "Já sám, hochu, čaroděje pranic nezajímám," odpověděl stařec. "Viděl mne jistě, ale nestál jsem mu za to, aby to dal najevo. On hluboce pohrdá všemi lidmi, králi, i tebou pohrdá. Ale tebe také jako jediného se bojí. Proto s tebou vůbec mluvil. A viděl tě proto, že prsten má moc ochránit tě před zraky lidí, ale Magóg není člověk. Je z jiného světa." Šli opět řídkým lesem a po chvíli stařec ukázal rukou před sebe. "Za lesem uvidíš Nedokončené město, a odtud už bude blízko k Papávenandě."

"Nedostaneme se také do toho Nedokončeného města, starče?" zeptal se Ion, když obcházeli veliké Slané jezero, na jehož protějším břehu bylo vidět vzdálené obrysy nedokončených hradeb a domů. U některých ještě stály vysoké kladky pro přesun velikých kamenných kvádrů a část hradeb obepínalo dřevěné lešení. "Nic bychom tam neviděli, hochu," pravil stařec. "Město už je dlouho pusté." "Pověz mi tedy alespoň," ptal se dále Ion, "jací lidé tam žili a proč své město nedokončili? Přerušil jejich dílo příchod Magógův?" "Ne ne, to město začali stavět až za Magóga. Když už trvala jeho vláda několik let, prohlédli někteří lidé jeho lež, když zakusili i prvá zklamání z jeho darů. A ti nejrozhodnější z nich se pak domluvili, že se spojí, a že společně vystaví vlastní město, kde by mohli žít zase bez Magóga, svobodně jako dřív. Ale neměli sílu dílo dokončit. Brzy byli vyčerpáni tím, jak se stále museli přetahovat se svými pavouky a chodit v jejich poutech. A tak se postupně zase začali tiše vytrácet do měst, ze kterých sem přišli. A toto zůstalo nedokončené a pusté. Jen jednou v roce ožívá. Uprostřed zimy se zde koná veliká Magógova slavnost, aby si lidé připomínali, jak dopadne každý, kdo si prý neváží jeho dobrodiní. Je to smutné, ale lidé, kteří jsou spoutáni stříbrnou pavučinou, opravdu nemohou už pomoci ani sami sobě, ani druhým. Ale zastavme se aspoň na chvíli a poseďme tady na břehu jezera, ať si odpočineme před Papávenandou. Usadili se na šedé trávě. Ion se napil křišťálově čisté vody, ale hned ji překvapeně vyprskl z úst. "Proč je to jezero slané, starče?" zeptal se. "Přece to není moře?" "Také v něm není mořská voda, hochu. Jsou v něm slzy." "Slzy?" "Ano, slzy všech lidí, kteří chtěli kdysi žít ve městě na jeho březích." Poseděli ještě chvíli v zamyšlení, na dohled města a pak se vydali dál.

Cesta se vinula mezi skalisky rozpálenými slunečním žárem. Tvořily jakýsi veliký kruh, uprostřed něhož, v údolí, město leželo. Z pohledu na skály při cestě brzy rozbolely oči, jak se rychle střídaly jejich zářivé bílé plochy s ostrými černými stíny ve skalních ohybech a prohlubních. Náhle stařec zadržel Ionovu ruku. "Stůj! Podívej se dopředu, tam kde se skály podél cesty z obou stran přibližují." Ion zahlédl shrbenou postavu jakéhosi pocestného, který se pomalu vlekl směrem k nim, s malým koníkem po boku, úzkou prašnou pěšinou. Koník měl přes sedlo přehozený nějaký náklad a pocestný také v ruce něco nesl. Vtom ze skalního stínu vyrazilo několik temných postav a vrhlo se s křikem na pocestného. Povalili ho na zem, odvlekli ho do temného stínu a koně s nákladem vzali sebou. Rázem nebylo po nich ani památky. Vše se seběhlo během jediného okamžiku a cesta byla zase tichá a pustá jako dřív. Ion se vytrhl ze starcovy ruky a běžel k místu, kde zmizeli. Ale ke svému údivu tu nenašel žádnou jeskyni, ani žádný otvor, kterým by se mohl protáhnout člověk, natož pak kůň. Byla tu jenom tvrdá kamenná plocha, skrytá ve stínu okolních skal. Ion zůstal bezradně stát, zatímco stařec došel až k němu. "Je zbytečné, abys hledal toho ubožáka i jeho vrahy, chlapče." "Co to bylo za zjevení? Řekni mi, starče!" "To byly živé stíny." "Živé stíny?" "Ano hochu. Jsou v této zemi všude kolem měst, ale kolem Papávenandy je jich nejvíce." "Co dělají s těmi lidmi a se svou kořistí?" "Lidi zabijí a s kořistí je obětují Magógovi, aby získali jeho další dary. Čaroděj nerozdává zadarmo, chlapče. Bere sice lidem životní sílu, bere jim jejich štěstí, ale chce stále víc. A dostává. Dostává od ubožáků, které zničil a kteří kvůli sobě ničí další. Často se totiž přihodí, že obyvatelům této země už nestačí síla od jejich pavouků, které dostali na počátku. Potřebují stále víc a víc. Když nemají, padá na ně hrůza, prožívají muka, chřadnou a stále slábnou, až se promění v pouhé své vlastní stíny. Jsou ochotni udělat cokoliv. A dál jsi už viděl." "Ach, jaké je to, starče, strašlivé tajemství," tiše pronesl Ion. Ještě jednou udeřil pěstí do skály, ale odpověděl mu jen zvuk tvrdého a mlčenlivého kamene. Pak se opět vydali na svou cestu, k hradbám města Papávenanda.

Když procházeli branou, nad kterou byla vyobrazena veliká makovice, zase to bylo stejné, jako u brány v prvním městě. Zvenku otevřená, zevnitř zavřená. Král se tomu už ani nedivil. Ale zato se podivil, když došli až na náměstí. Uprostřed toho náměstí uviděl velikou černou bažinu. A uprostřed té bažiny stála bílá postel. Byla to obrovská postel a už na první pohled měkoučká. Vysoká byla nejméně jako dva lidé a široká a dlouhá tak, že se na ni vešlo lidí nespočetně. A také na ní byli. Leželi na břiše naskládáni vedle sebe, hleděli kamsi do nitra postele a blaženě se usmívali. A všude bylo pomalé ticho. Co chvíli se však některý člověk začal ošívat a drbat, pomalu se zvedl a tápavě se po obrovském lůžku procházel. Přešlapoval druhé, nebo na ně šlapal, až se přimotal ke kraji postele a spadl z té výšky dolů do bahna. Tam dole buď takoví lidé zůstávali ležet, nebo se plazili, kroutili sebou, těžce se zvedali z bahna a ploužili se k domům. Potom se vraceli, omotaní pavučinou a šplhali zase vzhůru na postel. A když už byli nahoře, lehli si tam, jako předtím. "Starče," optal se Ion, když to všechno svému průvodci vylíčil, "proč jsou tito lidé tak unavení a někteří z nich i nešťastní? Vždyť nevidím, že by konali nějakou těžkou práci." "Těžkou práci nekonají, hochu, ba ani by nemohli. Ale jsou v zajetí blažených snů a hrozných probuzení. Pospěšme ale dál, i tady by někde před námi měla začínat hlavní ulice. Musíme ji projít, abychom se pak dostali na konec města. Vydali se tedy k široké ulici a míjeli postavy, které v cárech a špíně polehávali kolem oprýskaných domů. Na jejich průčelích byla napsána hesla jako: To chce klid, spěchej pomalu, spi sladce, ticho léčí a podobná.

Někteří lidé se ploužili stejným směrem jako oni, a když došli na začátek široké ulice, vrhali se do řeky. Náhle tam totiž končilo náměstí a mezi chodníky, místo dlažby, byla voda. Taková kalná, líná a medově hustá. A pomaloučku, pomalu, odplavovala ty lidi dál a dál po proudu. Převalovali se na hladině jako nehybné, necitelné figuríny a ve tvářích měli stále stejný blažený úsměv. Ion se starcem šel po chodníku a vše pozoroval. Jak se proud řeky vzdaloval od náměstí stávala se užší a rychlejší. Brzy již bylo odkudsi slyšet hučení vody a dunění vodopádu, ke kterému se nic netušící plavci blížili. A pak, stále se stejným úsměvem, byli strženi proudem a vrženi do hlubin, kde bylo vidět pouze skály a těžkou vodní tříšť. "Ach starče!" vykřikl Ion do dunění vodopádu, "jaký je osud těch ubohých lidí?" "Povím ti, synku, ale pojď, slezeme nejprve opatrně po této skalní stezce. Podrž mne za ruku a tam dole, v klidu, ti všechno povím. Ostatně, sám to i uvidíš." Když dorazili dolů, viděl Ion, jak se těžká voda tříští o velikou, jako stůl rovnou skalní plošinu. Lidé, kteří na ni padali, byli velmi potlučení a poranění. Někteří už zůstávali ležet, jiní se potácivě zvedali, tvářili se kysele a drželi se za břicho, nebo za hlavu. Všichni hledali nějakou tichou vodu, aby si do ní lehli a nechali se zase unášet, ale nenacházeli. Kroutili se bolestí, třásli se po celém těle a vydávali žalostné zvuky. Potom se zuřivě vrhali na skálu a po pavoučích vláknech, která tu byla pro ně už připravena, se drápali vzhůru, aby se mohli spěšně vléci k náměstí a tam se zase s ostatními vrhat do líného proudu. "Řekni mi, starče," optal se Ion, když to všechno viděl, "proč se tihle lidé stále vrhají do téže řeky, když vědí, že na jejím konci je tak strašný vodopád?" "To máš tak," odpověděl stařec, "když se vrhnou do líné řeky, je ještě brzy myslet na vodopád. A když se blíží vodopád, je už pozdě se mu vyhnout. A tak pořád dokola." "Není to trochu bláznivé, starče?" "Je to bláznivé, chlapče, ale jsou i pošetilejší věci. Půjdeme sem, do těch uliček, které vedou od vodopádu ke kraji města, a tady mi pověz, co vidíš?" "Vidím takové malé domečky. Jsou odemčené a okna mají otevřená. V každém domečku je vlastně jenom jedna místnost a uprostřed ní cosi jako kamenné lůžko. Některá lůžka jsou úplně omotána pavučinou. K jiným přicházejí lidé a s blaženým úsměvem si do nich lehají. A hned přibíhají pavouci a hbitě je omotávají, i s celým tím lůžkem. Jejich pavučina nemá ale tentokrát stříbrnou barvu, ale jakoby zlatou. Proč si tam, starče, ti lidé lehají? Vždyť potom už nebudou moci vstát!" "Oni už, synku, ani nechtějí vstát. Chtějí zemřít." "Zemřít? Když se pořád tváří tak blaženě?" "Chtějí zemřít, dokud se ještě tváří tak blaženě. Utrpení, které je s tím vším spojeno, je zřejmě větší, než jejich blaženost." Ion jakoby nemohl odtrhnout oči od těch postav, pilně omotávaných zlatou nití. "Nermuť se, králi, teď je třeba stále hledět vpřed. Hle tady někde bude zase ta malá branka, na stejném místě, jako byla v minulém městě. Tudy se dostaneme ven a odpočineme si. Potom se hned zase vydáme dál, kolem Řeky stínů, abychom došli k Zapomenutému chrámu."

"Proč má ta řeka takové divné jméno, starče?" zeptal se Ion, když prošlapávali v tuhé šedé trávě sotva znatelnou cestičku nad údolím, kterým dole, hluboko pod nimi, pomalu protékal široký proud. "Všiml sis pozorně její hladiny?" "Je moc hluboko, starče." "Jen se dobře podívej, hochu. A uvidíš, odkud má své jméno." Král se tedy zvolna přiblížil až k okraji srázu a pozoroval řeku. A náhle si všiml, že po její hladině plují stíny. Stíny lidí. Vlnily se spolu s hladinou a proud je pomalu unášel údolím. "Co znamenají ty zvláštní stíny, starče, a co je tvoří? Kde se vzaly na hladině řeky, a kam takhle plují?" "To jsou, chlapče, stíny obyvatel Mrtvého města, ze kterého k nám řeka přitéká. Od nás pak teče dolů k Západním horám, kde se ztrácí v podzemí Magógových jeskyň." "Mrtvé město, pravíš? Jaké je to město a kde leží?" "Podívej se za řeku, tam až k samému obzoru. Tam ho uvidíš." "Ano, opravdu je tam, starče, vidět ve veliké dálce nějaké město. Nebo spíše jen jeho obrysy, zahalené do mlžného oparu. Podíváme se k němu?" "Tam se nedostaneme, synku. Býval tu most, na místě, které jsme už minuli, ale čaroděj ho dal zbořit, když město vymřelo. Aby se tam nikdo nemohl dostat a nemohl vidět, jak dopadli lidé, kteří žili z jeho darů. Celá ta krajina za řekou je dnes neobydlená." "Ale proč všichni zemřeli?" "Zemřeli na rýmu." "Na rýmu?" "Ano, králi, na rýmu." "Obyvatelé toho města měli ve zvyku propichovat se jehlicemi, napuštěnými Magógovým odvarem. Jednou se ale rozšířila z těch jehel po celém městě podivná a strašlivá nákaza. Způsobila, že lidé ztratili sílu uzdravit se z jakékoli nemoci. A když přišla zima – a v této zemi je každá zima zlá, nikdo z obyvatel toho města ji nepřežil. Zůstaly po nich jen prázdné domy ve zpustlém městě a tyto stíny, které odtud stále připlouvají." Král tiše pozorovat temné skvrny na hladině. Rozeznával z výšky stíny mužů, žen i dětí. Jak dlouho už asi připlouvají? A jak dlouho asi ještě budou? "Pojďme, králi," vyrušil jej ze zadumání stařec. "Tady na úpatí hory se odpojíme od řeky. Až uvidíš pěšinku, která vede strmě vzhůru, vydáme se po ní. Dovede nás na vrchol, kde nás čeká Zapomenutý chrám."




VI. V Zapomenutém chrámu.



"Co nás čeká v tom chrámu, starče?" zeptal se Ion, když spolu pomalu vystupovali kamenitou pěšinou do prudkého kopce, k okraji zakrslého lesa, nad jehož stromy až nahoře bylo vidět starou, mohutnou, ale už napůl rozpadlou stavbu. "Milý chlapče," odvětil stařec, "je tam ukrytý starý meč. Meč krále Daama, prvního vládce této země. Budeme ho velmi potřebovat. Nikdy jsi o něm neslyšel?" "Ne, ještě nikdy. Pověz mi, prosím, co je to za meč?" "Je to už dávno," pravil stařec. "Vypráví se, že čaroděj Magóg navštívil tuto zemi už jednou. V dobách, kdy se zrodilo království Daamovo. A že už tehdy chtěl svádět lid. Ale Daam Prvý si prý tehdy vyprosil od Vševládce, krále Země splněných přání, zvláštní meč, s jehož pomocí Magóga porazil. Čaroděj tehdy zemi opustil, ale meč také zmizel. Říkalo se, že Daam Prvý jej ukryl do základů chrámu, který v té době nechal stavět. A že meč bude opět nalezen, až zemi bude nejhůře.



Až přijde zklamání po hlouposti
a po bolesti zapomnění,
zazáří tiše starý meč
a každý uvidí svou tvář."



"Co znamenají ta slova, starče?" "Přemýšlej, hochu. Jistě na to přijdeš." "Zklamání po hlouposti," opakoval si Ion, "lidé této země byli hloupí, když uvěřili čarodějovi. A potom přišli na to, že se napálili. A po bolesti zapomnění – to už se také stalo. Začali se trápit pod vládou čaroděje, ale za čas už si přestali pamatovat, že před Magógem bylo také něco jiného. Zapomněli na Daama Prvého, na tento chrám, na všechno. Ale co mohou znamenat ta poslední slova, starče, že každý uvidí svou tvář?" "To věru nevím, hochu. Tomu zřejmě porozumíme až potom, až ten meč najdeme." "A my ho jdeme teď hledat?" "My ho musíme najít, chlapče."

Mezitím už došli až k majestátní zřícenině a skrze jakousi předsíň, za kterou zřejmě býval hlavní vchod, vstoupili opatrně a tiše dovnitř. Mohutná stavba musela být kdysi krásná a vznešená. I teď, po staletích, to bylo znát. Zůstali chvíli stát a rozhlíželi se v přítmí svatyně kolem sebe. Chrámová loď byla okrouhlá a stěny byly všude, kam se oko podívalo, pokryté malbami vysokých strnulých postav, v řadách nad sebou, kdysi krásně barevnými, se zbytky zlacení. Mezi řadami těch obrazů se po celém obvodu chrámu vinul nápis psaný jakýmsi neznámým, jistě prastarým písmem. "Starče," zeptal se Ion, "kdo jsou ty postavy vyobrazené na stěnách a co znamená to zvláštní písmo? Jaká tajemství ten nápis ukrývá?" "Ty postavy, chlapče, to jsou Nesmrtelní a Šťastní. Bývali kdysi takovými lidmi, jako jsme my. Každý z těch obrazů je oknem, které se dá otevřít a dveřmi, kterými se dá vejít. A ten starý nápis obsahuje celé dějiny království. Je zde zapsáno vše, co se v této zemi událo, co se děje i dnes a všechno, co se má ještě stát." "Je tam napsáno také o Magógovi?" "I o něm je tam psáno, synku." "A je tam napsáno i o nás?" Stařec přikývl. "A také o tom, co bude," doplnil zamyšleně král. "Proč si tedy lidé nepřečetli, co je Magóg zač, když mu tenkrát uvěřilo celé království?" "Nemohli, chlapče. Neuměli to. Už v době příchodu Magóga se tento chrám nazýval Zapomenutým a tomu písmu už nikdo nerozuměl." "Je to zvláštní písmo," pravil Ion. "V této zemi se dnes užívá jiné. A u nás se odedávna užívá také jiné." "Je tomu tak," pravil stařec. "A také je zvláštní, že toto písmo se zrodilo právě ve tvé vlasti, králi." "V mé vlasti?" "Ano, králi. Přinesli je dva bratři, mudrci tvé země, kteří je kdysi dávno sestavili pro tento lid. Ale pojďme dál. Tam před námi," ukazoval nevidomě do šeré hloubky chrámu, "za stěnou mluvících obrazů, je veliký kamenný stůl. A pod ním musíme začít hledat." Král se zahleděl do přítmí před sebou. "Vidím místo, kde stojí stěna, o níž mluvíš. A uprostřed, kde bývaly dveře, dva vysoké sloupy." "Ano, chlapče, tudy směl vcházet kromě kněží jen král. A tudy musíme projít i my, abychom nalezli meč." Došli až ke královským dveřím, ale Ion se náhle zarazil. "Nepůjde to, starče. Mezi sloupy je utkána obrovská hustá pavučina. Ale není z nějakých slabých nitek, jaké jsem vídal dosud. Je z mohutných a silných stříbrných lan. Musel ji utkat nějaký obrovský pavouk. Ion hleděl zblízka na velikou silnou pavučinu a oba mlčeli. "To je špatné, chlapče, to je špatné," zašeptal po chvíli stařec. "Tady bez meče nezmůžeme nic." Potom usedl znaveně na jeden z mohutných kamenných kvádrů, které se před časem zřítily z vysokých stěn. "Zapomněl jsem skoro, že v této zemi je teď ještě jeden král." Ion se zahleděl do výšky nad sebou, kde v přítmí spíše tušil, než viděl, zbytky veliké nebeské kopule, která kdysi pokrývala celý chrám. Úplně viděl před svýma očima, jak musela být kdysi krásná, blankytně modrá, posetá zlatými hvězdami. Tak jako u nich, v jeho zemi. A tu si připomněl, jak dlouho už vlastně není doma, jak dlouho už putuje a trmácí se cizinou. A že tak dlouho už neslyšel zpěvy své vlasti. Na mysli mu vytanul jeden velmi starý zpěv, kterému jej naučila matka. Byl v dávné cizí řeči, ale byl krásný. Přinesli si jej prý vyhnanci z této nešťastné země. Možná, že ten zpěv pochází také z oněch dávných dob, jako sám tento chrám. Kdo ví, možná že i tyto stěny jej kdysi slyšívaly. A potom začal král hlubokým hlasem zpívat vznosný a velebný hymnus. A jak počal zpívat, stala se zvláštní věc. Starý chrám jako by se po prvých tónech probudil. Král by byl přísahal, že náhle slyšel, jak celá stavba začíná dýchat. Do stěn chrámu jako by se náhle začal vracet život, jako by se celý osvobozoval od staletých nánosů času a pout. A tu zazvučel do králova zpěvu ostrý tón. A potom další. To praskaly a hroutily se stříbrné pavučiny mezi sloupy. Jedna po druhé. A za chvíli popraskaly všechny a vchod byl volný. Ion dokončil starý zpěv, stařec křepce vyskočil, a potom spolu tiše, jakoby jen po špičkách, vešli před kamenný stůl.

Kamenný stůl byl již hodně pobořený, veliké pravidelné kvádry ležely všude kolem, přeházeny nějakou obrovskou silou. Skoro to vypadalo, jako by tu už před nimi někdo hledal. "Ano, máš pravdu, králi," odpověděl stařec Ionovi, který se mu svěřil s touto myšlenkou. "A ne jen jeden, mnoho lidí před námi už hledalo ten meč. A sám Magóg určitě nejméně stokrát." "Tady se někdo dobýval i do hloubky pod kamenným stolem," pravil Ion. "Ale co když někdo z nich už meč našel? Co když už ho našel sám Magóg a ukryl, nebo zničil? Měl na to přece, starče, tolik času!" "Na času tady málo sejde, chlapče. Záleží na tom, kdo ten meč přišel hledat a proč. Čaroděj ho nenašel určitě, jsem si tím jist. Kdyby ho měl v rukou, tak by přece už nemusel přehrazovat svou pavučinou královský vchod. Už by mu to bylo jedno, jestli sem ještě přijde někdo po něm. Hledejme, králi, musíme přece ten meč najít!" Ion uchopil oběma rukama jeden z kamenných kvádrů pod sebou. Byl mohutný a příliš těžký, ale král pocítil, jak se dotkl jeho povrchu, že z kamene proudí do jeho rukou energie, která mu dává novou sílu a odhodlanost. Nadzvedl kvádr obrovskou silou a pomalu ho odsunul stranou. Pod ním se ukázala část nějaké mělké pravidelné prohlubně, které odsunutý kámen tvořil jakési víko. A král hned zahlédl tepaný jilec meče. "Vždyť je tady, starče! Tady pod jediným kamenem. Stačilo mu odsunout už jen tenhle jediný kámen!" Ion se hned znovu opřel do kvádru aby víc uvolnil přístup a pak vyprostil z výklenku pod ním veliký těžký meč. Byl celý zlatý, ve zlaté pochvě. "Je to on, starče," zvolal. "Určitě je to on! Na rukojeti je vyryto úplně stejné písmo, jako na stěnách chrámu! Kdybych jen tak věděl, co tam stojí psáno!" "Dozvíš se to, chlapče, dozvíš se to, až jej použiješ. Ale teď pospěšme. Připni si meč pod svůj plášť a pojďme do chrámové zahrady za oltářem. Vidíš? Je tady v čele východní zdi chrámu taková uzoučká nízká branka. Člověk se tudy protáhne jen tak tak. Tou se tam dostaneme."

Ion a stařec se protáhli brankou za kamenným stolem, šlo to opravdu těžko, a stanuli na místě, kde kdysi musela být veliká krásná zahrada. Bylo odtud vidět daleko do kraje. Pod blízkým nebem tu vyrůstaly stromy, ale ne tak pokřivené jako jinde, květiny v zelené trávě byly barevnější a vydávaly příjemnou vůni. A nedaleko od nich, ze skalní studánky pod malou jeskyní, nebo snad kdysi poustevnou, vytékal pramen křišťálové vody. "Teď ještě, králi, zbývá zasadit zlaté semínko. Neztratil jsi je?" "Neztratil, starče. Tu je. Kde ho mám zasadit?" A tu se stařec zamyslel. Chvíli tak stál a potom začal odříkávat staré proroctví:

"Uprostřed země Gáj je sad
uprostřed sadu pramen
a u pramene místo,
kde zasadíš zlaté semínko,
aby z něj vyrostl Strom přání.

Tak je psáno." "Uprostřed země Gáj?" Zeptal se udiveně Ion. "Kde leží země Gáj? Jak se tam můžeme dostat a najít její střed? Jsem tak unaven, starče, nevím, jak přestojím ještě další putování, abychom došli na to místo." Ve starcových nevidomých očích se vesele zablýsklo. "Nemusíme už nikam putovat, králi. Jsme zde. Na tomto místě, tady u pramene, zasaď zlaté semínko a zalij." "Ale tys říkal, starče, uprostřed země Gáj." "No však," usmál se starý. "V této zemi přece nevládl vždycky Magóg a nejmenovala se vždycky Góga." "Gáj!" Zvolal král. "To je tedy původní, pravé jméno této země. Gáj. Vždyť už vím. Slyšel jsem přece to jméno kdysi od své matky!" Král vybalil ze šátku zlaté semínko, opatrně je uchopil, sklonil se pod pramen a zasadil do země. Ani si přitom nevšiml, že pokaždé, když vyslovili jméno Gáj, stromy se zazelenaly a narovnaly trochu víc, květiny jakoby vydaly krásnější vůni, a dokonce i slunce jakoby problesklo víc z věčných mlžných mraků. Ion nabral do dlaní z křišťálové studánky a zalil semínko. "Co teď bude, starče?" Zeptal se. "Půda vpila vodu, ale zatím se neděje nic." "Neboj se, hochu. Všechno chce svůj čas. I zlaté semínko. Zatím jsme ještě neprošli celou zemí. Ještě jsme nebyli na starém královském hradě. I tam nás čeká práce. Pojďme si teď odpočinout. Tady v zahradě se bude jistě dobře a příjemně spát. Ráno se vydáme ke královskému sídlu. Je odtud vidět. Támhle na protější hoře. Ale ještě předtím musíme v údolí projít městem TV York. Vyspi se na to, chlapče, vstáváme časně." "Je to ale škoda, starče," přemýšlel nahlas král Ion, když už ulehli pod stromy, "že tento chrám je tak pobořený a jeho zahrada tak opuštěná." "Nermuť se, králi," odpověděl na to stařec. "Jednou se lidé této země, budou-li opravdu chtít, rozpomenou na Zapomenutý chrám, znovu jej vystaví a jeho zahrada ožije."

Brzy ráno sestoupili z chrámové hory. Ion se nerad loučil s tímto místem, i když ho stařec ujistil, že se sem ještě vrátí. Ale zatím se blížili k dalšímu městu, které bude zajisté, jako ta předtím, plné ubohosti a zoufalství.

Cestou od hory přišli k veliké louce, která se zvedala v mírném kopci od cesty a nahoře byla plná obrovských květů nevídaných barev a tvarů. "Starče," zvolal udivená král, "je to možné, že na pláních této země člověk narazí na takovouhle velikou a pestrou louku? Vidím na ní roztodivné květiny. Mají sice krátké a silné stonky, ale květy tak obrovské, že by snad unesly i člověka." "Člověka snad, králi, ale dítě určitě," odtušil stařec. "Ostatně, jmenuje se to tu louka dětí." "Ano, vidím jich tam plno. Většinou opravdu samé děti, i když už větší. Naklánějí se ke květinám, které je zřejmě velmi vábí svou vůní. Některé děti si dokonce vylezly až na květ, oči mají zavřené a jen nosem vnímají jeho výpary. Podíváme se tam blíž?" "Jestli ti mohu radit, králi, držme se od těch květin raději dál. Jsou nebezpečné." "Nebezpečné? Vždyť se jich ty děti vůbec nebojí." "Nebojí. chlapče, protože jsou obluzeny jejich vůní, která jim ujídá rozum. Ale dívej se chvíli a uvidíš." A skutečně, Ion viděl, jak jeden z těch velikých barevných květů, na kterém právě seděl nějaký chlapec, se začal kolem něj ze všech stran pomalu zvedat, až svými velikými a širokými listy svého návštěvníka úplně obklopil a uzavřel se kolem něj. Po nějaké chvíli se pestrý květ opět otevřel. Ale byl prázdný. "Kam zmizelo to dítě, starče?" "Květina ho zaklela, hochu. Kdybys uměl spočítat všechnu trávu na této louce, poznal bys, že jeden malý lísteček mezi ostatními zase přibyl. Květina vzala chlapci bohatství lidského života a dala ho čarodějovi. Tak to na téhle louce chodí. Ale už pojďme, chlapče. Ještě musíme projít tím velkým městem." Nechali tedy louku loukou a vydali se k městské bráně.




VII. V městě TV York



Když se přibližovali, všiml si Ion, že nad branou je vyobrazeno jakési veliké zrcadlo, nebo okno, takové, jaké viděl na opěradle Magógova trůnu. Bylo to čarodějovo kouzelné zrcadlo. Veliké domy toho města už na první pohled vysoko převyšovaly hradby, byly štíhlé a hranaté, poseté okny ze všech stran. A celé město už na dálku znělo podivným hlukem, jakoby spěšným a nervózním rachotem, cinkáním, hučením a vyzváněním. I z dálky viděl na domech obrovské zářivé nápisy: Dům skvělého pohodlíčka, Dům super úspěchu, Dům báječného zbohatnutí, Dům extra popularity, Dům dokonalé spokojenosti, Dům nevídaného rozptýlení, Dům zábavné víry a jim podobné. Prošli branou. Ion se už ani za sebe nedíval, věděl, že bude za nimi zavřená, a přišli opět na veliké náměstí. Zde místo dláždění uviděl král obrovské, po celém náměstí se rozkládající hladké zrcadlo. A na něm veliké množství lidí. Někteří skákali na zrcadle a dováděli jako malé děti, stavěli se na hlavu, na ruce, šťouchali se a honili, jiní se prali, váleli se po lesklé ploše, kousali se, mířili na sebe prsty, vyráželi hlasité zvuky a vytahovali si něco z kapes, další se mezi těmi všemi klouzali, nebo jezdili na podivných prkýnkách či botách s kolečky a mávali divoce rukama. Kolem náměstí se při vysokých domech také hemžili lidé, oblečení v podivných šaškovských oblecích a kdo z nich vstoupil na obrovské zrcadlo, choval se stejně jako ti, co už tam byli. "Co vyvádějí tito lidé, starče," zeptal se Ion. když vylíčil všechno, co vidí."Tito lidé, které vidíš, zahánějí nudu a hledají zábavu. Bez toho se cítí nešťastní a prázdní, jako by život pro ně ani už neměl cenu. Ale když půjdeme i tady do hlavní ulice, uvidíš ještě další zajímavé věci." Propletli se tedy mezi poblázněnými lidmi až k počátku široké ulice. Ze všech stran na ně přitom doléhal jakýsi úporný rámus, považovaný obyvateli tohoto města zřejmě za hudbu, z každé strany jiný, takže z toho byl hřmotný zmatek a Ion se starcem museli na sebe hlasitě křičet, aby si navzájem rozuměli. A tu uviděl Ion, jak z brány jednoho luxusního domu na náměstí vyjel směrem k veliké ulici obrovský vůz. "Jaký je to zvláštní vůz, starče, který se k nám blíží!" "Jak vypadá, synku?" "Je veliký a plochý, spíš vypadá jako vor nebo prám na kolech. A těch kol je mnoho po obou stranách. A uprostřed na voze stojí na vysokém podstavci zlatá socha. Připadá mi taková napůl hrůzostrašná a napůl směšná. Jako nějaká stará pohanská modla. Celý vůz kolem ní je ozdobený barevnými fábory a nápisy, k vozu se sbíhají lidé. Je jich stále víc a víc, opírají se do vozu a tlačí jej spolu namáhavě do ulice. Některým se ale podařilo vyskočit nahoru a vezou se na něm. A slyšíš i v tom rámusu jak křičí a vytrubují? A přesvědčují hlasitým voláním další a další lidi kolem, aby se také připojili k vozu a tlačili ho spolu s nimi. Ale co je zvláštní, starče, že ačkoli se cesta ulicí svažuje dolů, přesto se zdá tlačení vozu čím dál tím těžší, jakoby jej strkali spíše do kopce. A navíc, vidím, že se ta ulice, dříve široká, pomalu zužuje. Za chvíli s tím vozem už vůbec neprojedou." A skutečně, po nějaké chvíli široký vůz uvízl po obou stranách ulice mezi domy a lidé, ať se snažili sebevíc, nebyli schopni s ním pohnout vpřed. Nakonec, jak napínali síly tu na jednu, tu zase na druhou stranu, vůz se naklonil a začal se i se sochou překlápět. Potom se socha náhle s rachotem zřítila z vozu, padla na zem a rozbila se na tisíc kousků. Teď se ukázalo, že vůbec nebyla zlatá, jak se zprvu jevila, ale skleněná. Ion si všiml ještě jedné věci, se kterou se hned svěřil starci: "viděl jsem, když se socha naklonila, že v ní byl nahoře otvor a socha byla až po ten otvor napěchovaná zlatými penězi. Ale když dopadla a rozbila se, žádné jsem už neviděl. Peníze jsou pryč. A teď lidé začali kolem vozu zmateně pobíhat a křičet, mnozí jsou zle pořezaní od těch střepů, jedni se smutně plouží pryč, jiní se zase vztekle vrhají na zbytky vozu a rozbíjejí všechno, co se dá. Věru, už z něj nezbylo vůbec nic." "To je vhodná chvíle, chlapče. Musíme se dostat do té uličky dříve, než přijede další vůz. Pospěšme." A vskutku, když se Ion ohlédl, viděl, jak do širokého vjezdu ulice je slavně tlačen další vůz. Socha na něm tentokrát nevypadala jako modla, spíše připomínala postavu politika, nebo obchodníka. Ale to už se raději díval dopředu, aby se starcem do někoho nevrazili. Ulička totiž byla opravdu už hodně úzká. Po obou jejích stranách byly jakési vysoké židle, na nich seděli směrem k domům lidé a upřeně hleděli do kouzelných zrcadel na zdech. V nich se jim míhaly všelijaké divoké barevné skvrny. Lidé vůbec nevnímali svět kolem sebe. Nic jiného, než klamné zrcadlo, pro ně neexistovalo. Tu a tam se některý z nich zvrátil a spadl na zem, ale hned se na jeho místo vyšplhal někdo jiný. "Co se to, starče, děje s těmi lidmi, že vůbec nic nevnímají, a někteří spadnou a zůstanou ležet bez hnutí?" "Jsou, hochu, v zajetí vymyšlených světů a životů. Dokonce i jejich vlastní život se jim zdá méně skutečný, než ten v kouzelném zrcadle. Někteří proto zapomínají i jíst a pít, a pak umírají hladem a žízní. To jsou ti, co spadli. Ale na jejich místo se hned hrnou další." "Copak je tato zábava tak nebezpečná?" "Asi ano, chlapče. Tady se podívej, kde ulička skoro končí. Uvidíš to ještě lépe." A opravdu. Od země ke střechám vysokých domů se vznášeli lidé. Každý byl zavěšen na své pavučině a pomalu byli navíjeni vzhůru. Na hlavách měli naraženy jakési rytířské helmice, ale bez otvorů. Jak se blížili ke střeše, byli stále více omotáváni stříbrnou pavučinou. "Proč mají ti lidé helmy bez hledí, starče? Vždyť z nich nic nevidí!" "Oni o to nestojí, synku, aby z nich něco viděli. Oni vidí v nich. Uvnitř helmy mají před očima svá kouzelná zrcátka a podobné je to i s ušima, nosem a ústy." Ti, kteří se dostali až nahoru, už dávno nežijí." A král viděl, jak tito ubožáci byli na jiné straně domu svými pavouky shazování přes okraj střechy dolů, do jakési hluboké jámy, kde už bylo navršeno mnoho takových. "Vypadají, starče, jako obrovské motýlí kukly." "Ano, chlapče, ale z těchto kukel se motýli nikdy nevylíhnou. Pojďme pryč." "Máš pravdu, starče, pojďme. Už mne bolí uši od toho věčného randálu a oči od těch stálých barevných záblesků, které se tu všude tak střídají a točí. Věru, buď rád, že to nevidíš." "Tak tak," usmál se stařec, "v některém městě je lépe být slepým." Ion už sám tušil, kde by se asi mohla ukrývat malá branka. A skutečně ji našel. Až když byli oba v polích za městem, teprve si oddychli a uvědomili si, jak krásné jim nyní připadá to ticho gógské krajiny, jež na ně jindy doléhalo tak tísnivě. Ion ještě usedl na kámen a zahleděl se zpět na hlučící město, které se tyčilo jako temná kulisa v narudlém oparu večerního soumraku, osvěcované pestrými záblesky barevných světel. "Je to jejich život, starče, který jim možná připadá šťastný, a který by byl na chvíli lákavý i pro mnohé nezkušené lidi mé země. Bouřlivý život, jehož vnitřní prázdnota je neustále přehlušována tisíci doteky klamu. Ale kde zůstává právo uší na ticho, a právo očí na vnitřní vidění?" Ještě dlouho potom, co se uložili k spánku, slyšel rachot a hlomoz velikého města.




VIII. Chrám nového poznání



Když se ráno probrali do dalšího šedivého dne, vydali se opět na cestu. Tvář slepce byla zachmuřená, kráčel zvolna, jako by sbíral síly na nějaké nepříjemné setkání. "Kam jdeme, starče," optal se Ion. "Zdá se mi, že tě naše další cesta těší méně, než všechny před tím." "Máš pravdu, chlapče. Nežli dorazíme k sídlu králů, nevyhneme se Chrámu nového poznání. Je to smutné místo i když kypí životem." "A kdo postavil ten nový chrám?" "Dal ho vystavět Magóg, po tom, co upevnil moc v zemi. Mezi lidmi se totiž našli i takoví, kteří nebyli spokojeni s pouhým přijímáním všelijakých zážitků. Chtěli sami své zážitky hledat a zkoumat. Propátrat tajemství svého mozku, své duše i jiných tajemných světů, životů a sfér. Pro čaroděje byli nebezpeční, protože se příliš ptali a byli příliš zvědaví. Proto jim nechal vybudovat nový chrám. Tam jim dává odpověď, skrze své Zrcadlo poznání. Kdyby jen věděli, jaký je to klam! Ale jsou příliš ponořeni do svého poznávání. Právě z toho je mi smutno. Jsou to lidé, kteří by měli nejblíže k vysvobození, lidé, se kterými jedinými by sis snad měl aspoň trochu co říci. Ale takto se od svého vysvobození i od nás nalézají dále, než všichni ostatní. Proto nespěchám na to místo. Ale není to daleko, tak jako tak tam za chvíli budeme. Vidíš, tam dole v údolí?"

Ion uviděl pod nimi ve skalách jakousi podivnou kamennou a stříbrnou stavbu, spíše připomínající širokou a vysokou pětistěnnou pyramidu. Byla obehnána vysokou zdí, která jednou stranou splývala se skálou. Brána, nad níž bylo vytesáno zvláštní pětihranné oko, byla obrácena přímo k nim. Byla širší než vyšší a hned za ní byl otevřený vchod do chrámové předsíně, plné stále přicházejících lidí. Když Ion přišel k bráně, viděl ty lidi, jak chodí po celé té předsíni sem a tam kolem jakýchsi věšáků, na kterých visely dlouhé pláště a vybírají si mezi nimi. Pláště byly z velmi jemné látky, všechny šedomodré, zdobené stříbrným lemováním a krajkami. Ion si na nich všiml, že se od sebe liší různými znameními, která byla vyšita na zádech. Na některých byly stromky veselosti, jinde zase stříbrná P nebo houby, jinde jakési kryty na uši a oči, otevřená ústa s nosem a podobně. Lidé si zkoušely ty pláště na sebe, potom si z nich vybírali podle toho, jak jim který nejlépe sedí, a když si vybrali a zapnuli si je pod krkem, procházeli další širokou brannou, která spojovala předsíň s chrámovou svatyní.

Ion se starcem vešli s nimi a krále překvapilo, že ve svatyni není žádná podlaha. Totiž byla tam, ale jaksi níž, takže tvořila jakýsi mělký bazén, který byl naplněn vodou. Ta voda Ionovi nepřipadala příliš čistá. Lidé v pláštích se do ní vrhali, plavali v ní, potápěli se a všelijak dováděli. Bylo divné, že i když tam bylo vody sotva po kolena, chovali se tak, jako by byla kdoví jak hluboká. Samo sebou, že se každou chvíli uhodili o mělké dno, ale nic si z toho nedělali, dál se tvářili, že mají pod sebou spoustu vody. Někteří dokonce do toho bazénu skákali pěkně zvysoka. Potom se buď udeřili do hlavy tak, že už tam zůstali, nebo vyplavali celí potlučení, ale dál se chovali, jako by se vynořili z veliké hlubiny.

Král převedl starce opatrně po okraji bazénu a dorazili spolu k třetí bráně, která vedla do velesvatyně. Spolu s některými dalšími opláštěnci jí prošli a stanuli před vysokým zrcadlem, které stálo na místě oltáře. Bylo to zvláštní zrcadlo. Jeho povrch nebyl hladký a pevný jako sklo, ale vlnil se jako hladina řeky. Ion měl z toho zrcadla nepříjemný pocit, jako by z něj vycházela do velesvatyně veliká síla jakéhosi neosobního a nevědomého zapomnění. Ti v pláštích se seřadili před ním a vždy jeden, na kterého přišla řada, se blížil pomalu k tomu místu. Jak k němu postoupil o několik kroků, jeho obraz v zrcadle se začal měnit. Napřed viděl jen sám sebe, ale potom se kolem jeho postavy začala objevovat jemná záře, slabší nebo silnější a různě barevná. Ion viděl, že zřejmě nějak záleží na tom, jakou barvu ta záře má, a je-li jí málo, nebo hodně, protože když ostatní opláštěnci pozorovali v zrcadle obraz toho prvního, buďto se nad ním pyšně a pohrdavě vynášeli, nebo jej naopak oslavovali, ale s netajenou závistí. Když ten prvý udělal opět několik kroků a byl už těsně u zrcadla, obraz se opět změnil. Záře už přestala působit, ale jeho tělo se změnilo. Vypadalo teď ne jako tělo člověka, ale spíše jako tělo nějaké figuríny, nebo loutky. A to ne jen v zrcadle, ale i ve skutečnosti. Jakmile ten člověk viděl, že je takto proměněn, velice se zaradoval, a začal hned kus po kuse z toho těla - figuríny ulamovat různé části a celý se rozebírat. Ulomil rameno, ucho, nos, kus nohy a všechno to házel do zrcadla, v němž ty věci mizely jako pod hladinou. Nakonec se rozlámal a rozházel úplně celý a tak zmizel v tom proudu neosobního zapomnění. Když se to stalo, řada se pohnula a k zrcadlu se přiblížil další. Ion cítil, jak ho stařec vzal za ruku a táhl ho stranou okolo zrcadla. "Pojď se podívat, co se děje za ním, uvidíš ještě další zajímavé věci." Obešli tedy tajemné zrcadlo a hned za ním spatřil Ion kamenné schody vedoucí kamsi dolů. Skrze zrcadlo padaly na ty schody kusy figuríny a kutáleli se dolů do jeskyně, jejíž podlaha jich byla všude plná. V matném těle pochodní viděl Ion, jak se všichni ti lidé dole snaží, aby nalezli zase všechno co k nim patří a pokoušejí se opět sami sebe poskládat. Výraz jejich tváří vyjadřoval jakési rozzlobené či smutné zklamání a marnou snahu čemusi důležitému porozumět. Jakoby toužili vrátit se honem do předešlého stavu, dávali si se svým úsilím velikou práci a zdálo se, že jim velmi záleží na tom, aby se nalezli skutečně celí a aby opět drželi dobře pohromadě. Když se to někomu podařilo, snažil se dostat na protější konec jeskyně, kde byly další schody, vysoké, vedoucí vzhůru na denní světlo. Ale jejich snaha byla marná. Když sestavili své tělo do té podoby, jakou má mít, části už teď nechtěly držet při sobě a odpadávaly po chvíli zpátky na zem. Někdo třeba už jakž takž držel pohromadě, ale jakmile vykročil směrem ke schodům, noha se mu v koleni odlomila, upadl na zem a rozsypal se celý zase na mnoho částí. A tak to bylo pořád dokola. Pod kamennou klenbou bylo slyšet jen duté klapání kusů těl o sebe, šoupání po zemi a vrzání kloubů. Celá jeskyně byla velmi prostorná, táhla se do hloubky na obě strany a její okraje Ion ani neviděl. A všude kam pohlédl se dělo stále jen to samé. Lidé se hledali, dávali se dohromady, snažili se pohnout vpřed, opět se káceli a rozpadali na kusy. Nakonec chytil starce za ruku a vedl ho k těm schodům, k nimž se marně snažili dostat ti rozpadající se lidé. Vykročili po nich vzhůru a za chvíli se ocitli venku, ve skalách za Novým chrámem a jeho hradbou.

Král se ani neptal starce na význam toho hrůzného dění. Zdálo se, že mu rozuměl, i když nebyl kvůli tomu o nic veselejší a do řeči mu nebylo. Posadili se na skále a chvíli jen tak seděli. Ion hleděl vzhůru na vrchol hory před nimi, kde se tyčil starý hrad. Tam byl cíl jejich další cesty, bylo potřeba jít. Stařec položil ruku Ionovi na rameno a povzbudil ho na další cestu. To, co bylo před nimi, bylo přece jen důležitější než to, co nechali za sebou.




IX. Ve starém hradě



Po chvíli už tedy zase spolu stoupali do vrchu, až se dostali před starý hrad. Nad jeho hlavní branou si Ion všiml, že královský znak není vidět, ale je zakryt znamením houby. Celé královské sídlo bývalo dříve jistě mohutné a rozsáhlé, ale dnes byly hradby již na mnoha místech rozvaleny, nádvoří pustá a komnaty zely prázdnotou. Široká schodiště uvnitř hradu, na kterých kdysi hořívala spousta svěc, byla osvětlena jen tu a tam uzounkými okénky v mohutných zdech, a ani v tichých síních, kde slyšeli jen ozvěnu vlastních kroků, nebylo světla o mnoho více. Prošli tak mnoha místnostmi, různými schodišti, ochozy a chodbami, až stanuli konečně na prahu samotného trůnního sálu. Ačkoli nebylo dobře vidět, měl král takový dojem, jako by tady na tom místě už někdy byl. Ten sál mu něco připomínal. A pak si náhle vzpomněl na ten prosluněný zámecký sál s výhledem do krásných zahrad, se zlatým nábytkem a bohatě prostřenými stoly, v němž se na chvíli ocitli při návštěvě u čaroděje. Ano, to byl on, tento trůnní sál královského hradu. Ale jak je teď prázdný, sychravý a zpustlý! Větve zahradních stromů vrostly hustě do oken a zatměly celý prostor věčným polostínem. Zastavili se u dveří a tiše hleděli k místu, kde stál trůn, jako by chtěli vzdát hold slavné minulosti. A tu Ion, když oči přivykli přítmí, zpozoroval, že na trůnu někdo sedí. "Starče," zašeptal, "mámí mne zrak, nebo je to skutečnost? Opravdu vidím na trůně sedět nějakou postavu? Což Magóg sedí na dvou trůnech zároveň?" "To není čaroděj, chlapče. Však jdi blíž, a uvidíš." Ion tedy přistoupil blíž, a tu si uvědomil, že jeho oči hledí na krásnou dívku. Na trůně seděla překrásná dívka, na ramena perlových šatů jí splývaly zlaté kadeře a rty se jí chvěly, jako by v nich byl utajený život. Avšak její oči byly jako mrtvé. Hleděly na něj svou pomněnkovou krásou, ale nevnímaly. Dívaly se jakoby skrze něj někam do dálky, nebo spíše kamsi zpět, do sebe. Bez zamžikání víček, bez pohybu. Ion v té chvíli pocítil náhle jakési vzájemné souznění, jakousi blízkost s touto bytostí, porozumění beze slov, jakési dávné bratrství a přátelství. Nedivil by se opravdu ani trochu, kdyby teď se ta dívka usmála a prostě na něj promluvila tak, jakoby se znali už od malička a viděli se naposledy jen před chvílí. Ale ta dívka se nehýbala. Ion obešel trůn kolem dokola a ona seděla stále stejně. "Proboha, starče, kdo je tato krásná panna?" "Chlapče," pravil stařec a hlas se mu tentokrát chvěl pohnutím, "to je královna Avva, poslední potomek rodu Daamů. Je zde spoutána dalším z čarodějových darů. Její oči vyhasly pro tento svět a osleplo i vnitřní vidění srdce. Vidí jen klamavé světy, barvy a tvary, vnímá jen masky Magógových bytostí a krajiny jejich bludných sfér. Tak si čaroděj chtěl navždy pojistit svou vládu nad celou zemí. Tím, že takto zaklel celý královský rod a celý hrad." A opravdu, teď si teprve král uvědomil, čemu dříve vůbec nevěnoval pozornost, že královna Avva tu není sama, že v sále je ještě mnoho lidí, šlechticů i služebnictva, a že je tomu tak vlastně i na celém hradě, plno zbrojnošů a pážat, kupci, řemeslníci a čeleď. Ale všichni byli nehybní, snící a zakletí, strnulí, tiší a bez pohybu, s očima ponořenýma do bludných světů, opředení jemným vláknem pavučin. A král viděl, že i za trůnem královny se skrývá černý pavouk. "Jistě, to jsem si mohl myslet," odtušil, "že i královna je spoutána, jako všichni ostatní." "Ano," pravil stařec, "a stokrát víc. Neboť teprve skrze ni je vlastně spoután všechen lid a celá země. A až ona okusí osvobození, může se teprve vrátit svoboda i celému jejímu království." "Musíme tedy něco udělat, starče," řekl rázně Ion."Ty jistě víš, co je nyní třeba." "Nyní je třeba, milý králi, opustit královnu Avvu i její hrad. Musíme se vrátit k semínku. A pak už toho snad mnoho nezbývá." "Máš pravdu, stače," odpověděl Ion. "Musíme rychle k semínku. Co když už je z něj dávno veliký strom se zlatými plody a my tu zatím jen marníme čas. Třeba bychom už dávno mohli královně Avvě i všem na hradě a v celé zemi pomoci." Otočil se k odchodu, pak se ale ještě obrátil a přistoupil ke královně a nezdržel se, aby se s ní přece jen nerozloučil polibkem na chvějící se rty. Ale jakmile se jich dotkl, něco se stalo. Uslyšel za trůnem podivné strnutí. A hle, královnin pavouk ležel na zádech. Jeho tělo se začalo jakoby proměňovat v sypký písek a ten písek se ztratil v zemi, jako by se po zrnkách ponořil pod její hladinu. A ten pavouk byl, jako by nikdy nebyl. A pak královna vstala. Stále ještě spoutána zbytky pavučin, stále ještě slepá, s očima obrácenýma do jiných světů. Ale už vstala, jakoby připravena na to, co má přijít, s tváří obrácenou k oknům a zahradám, za nimiž se přes údolí na protější hoře tyčil Zapomenutý chrám.

Jak by se teď Ion zaradoval! Ale on v té chvíli zjistil, že se nemůže radovat! Alespoň ne zcela. I s ním se totiž něco stalo. Jakoby právě sám také pocítil něco z toho, co se děje v nitru královny a v nitru lidu celé země. Jakoby náhle nesl spolu s nimi tu celou tíži mágova prokletí. V očích jej začaly pálit slzy a do srdce se mu vplížila podivná skleslost. A v duši pocítil, jakoby se mu do ní vetřela obrovská pijavice, která velikými ústy usává jeho život, sílu a radost. Odvrátil se od trůnu ke starci a zvolal překvapeně: "Co se to, proboha, s námi stalo?" "Stalo se to," odpověděl stařec, "že jsi královně daroval kus svého srdce a přijal kus jejího. Nevím, zdali je to špatně, nebo dobře, ale ať je to jakkoli, pospěšme odtud, dokud je den. Čeká nás ještě jedno setkání, a nebude snazší tohoto."




X. Čarodějovo tajemství



Vyšli tedy spěšně z hradu, zanechavše královnu v síni, a sestupovali s hory. Chtěli minout TV York a proto se vydali prašnou cestou, která vedla dolů k údolí Ostrých skal. V nejnižším místě jím protékal široký bouřlivý potok z Černých hor, přes který vedla jen úzká lávka bez zábradlí. Slepý stařec kráčel vpředu a nabádal krále k opatrnosti: "Potok není hluboký, ale v tom je jeho zákeřnost, protože ze dna trčí jako nože ostré kameny. Kdo se zřítí dolů, už nevyplave živ a navždy ho odnese dravý proud." Král kráčel tentokrát až za starcem, či spíše se vlekl, nesa v sobě svou novou tíži, ponořen do nezvyklých chmurných myšlenek. Jestliže předtím cítil lítost nad touto zemí a smutek nad jejím lidem, vždy se mohl utěšit, když sestoupil do svého srdce, kde choval klid a mír. A všechno smutné bylo pouze jako ponurá kulisa venku kolem něj. Ale nyní byl žalem této země napaden i zevnitř, i jeho srdce bylo nemocné. A nebylo, kam se skrýt. Nebyl si náhle jist, zda bude mít vůbec dost síly, aby dokončil své dílo. Zda má ještě dost odvahy a schopnosti k dobojování tohoto zápasu. A právě v tu chvíli, kdy jeho myšlenky byly nejvíce naplněny pochybnostmi a skleslostí, uviděl obrovského pavouka, který se skrýval za skaliskem na protější straně potoka a teď jim náhle zastoupil cestu za lávkou.

Byl to opravdu obrovský pavouk. Celý černý, vysoký jako člověk a měl také lidské vlasy. Ale každý vlas jiný, jako by si je přivlastňoval od všech obyvatel země. A Ion viděl, jak z jeho ohyzdné tváře se na něj nenávistně upírají pyšné Magógovy oči. "Tak vida," promluvil pavouk posměšně, "náš zachránce kráčí za svým posláním. Nu, jak se ti líbila má země? Už jsi i ochutnal z jejích darů, jak na tobě vidím. Nebo se snad mýlím? Což necítíš ve svém srdci sílu mé moci? Určitě jsi ochutnal! Ano, musel jsi ochutnat. Už jsi můj, králi Ione. A navždy už je má i tato zem. Myslel sis, bláhový, že mne přemůžeš? Že mi ukradneš vládu nad těmito lidmi, kterou mi oni kdysi sami a dobrovolně dali? Ó jak ses mýlil. Jsem neporazitelný! Jsem nejmocnější ze všech a jednoho dne ovládnu i Dabráj, ano, i samu zemi Splněných přání! Protože jednoho dne mi všichni uvěří a všichni také ochutnají, tak jako ty dnes. Ještě nemáš svého pavouka, králi. Nuže, jsem zde, abych ti byl k službám. Zbav se už jednou toho slepého dědka. Shoďme ho dolů do potoka a já sám ti budu dělat průvodce. Kam máš namířeno? Do starého chrámu? Co bys tam hledal, chlapče, stará zřícenina! Zapomeň na něj. Pojď, ukážu ti TV York, město snů!" A náhle pavouk bleskurychle přeskočil lávku, srazil slepce z cesty a bez varování, zákeřně a bez vyhlášení boje, ťal po králi jedním ze svých ostrých pařátů. A Ion pocítil na své hrudi pálivou bolest a z hluboké rány se mu začala řinout krev. Klesl pod tou zrádnou ranou na koleno, sklonil hlavu a spíše tušil, než viděl, jak se mu nad ní vznáší silné stříbrné vlákno. Kdyby v tu chvíli uvěřil ve svou prohru, vskutku by prohrál. Ale Ion byl statečný král. Z posledních sil se zvedl, shodil z ramenou plášť, chopil se tajemného meče a tasil jej. A potom, co vytasil ten meč, stalo se něco neuvěřitelného. Ion zahlédl zděšený výraz v Magógových očích a pak i jeho oči byly téměř oslepeny jasem. Meč zářil jako slunce. Jeho ostří vůbec nebylo z ocele, pevné a broušené na dvě strany. Jeho ostřím bylo světlo. A nebo spíše něco, co se halí do světla, jako do zářivého pláště, a nyní tiše a pokojně prosvítilo celé bojiště. A v tomto tichém světle náhle Ion viděl a věděl, že nemůže být Magógem spoután a poražen. Že prostě není v jeho moci, pokud se mu sám nevzdá. Bylo mu jasné, že pokud čarodějovi neuvěří a nevzdá se mu, je před jeho zlou mocí v bezpečí, protože sám nikdy neochutnal a také nechce ochutnat z jeho darů. A náhle také věděl a bylo mu to jasné, že Magóg ve skutečnosti vůbec není všemocný vládce, ale že je to jen ubohý a starý lhář. Bědný, starý a osamocený lhář, jehož moc ve skutečnosti vůbec není jeho, ale že on vlastně jenom ukrádá a kazí a používá všechno, co už na světě je a existuje. A co by na světě bylo a existovalo i bez něj a mnohem lépe. A také, že Magóg sám vůbec není ani trochu spokojený a šťastný. Protože je zlý. A kdo je zlý, nemůže být šťastný. A proto ani ta jeho nesmrtelnost, kterou se vychloubá, není šťastná. A takový nešťastný život, který nikdy nemůže skončit smrtí, to je vlastně něco jako peklo.

A náhle si král uvědomil, že už nehledí do Magógových pyšných očí, ale že hledí na jeho záda. Čaroděj se šoural tiše, pomalu a shrbeně, z bojiště. Poražený a zlomený, bez síly, skleslý a sám, jakoby náhle zestárlý o tisíc let. Neboť hle, nejenom král Ion poznal v tichém světle meče pravdu. Viděl ji i Magóg sám o sobě. Sám sebe v něm viděl a nemohl uhnout ani nalevo, ani napravo. A připadal si v té chvíli jako zestárlý pouťový kouzelník, kterému už zase nevyšel jeho karetní trik a kterému se karty rozsypaly po zemi. Připadal si jako poslední tvor na světě, sám sebou věčně odsouzený k neštěstí, zase už poslaný do kouta, zase už poslaný na hanbu. A věděl, že i Ion toto všechno ví. A tak tedy pomalu odcházel do dálky, zahanbený a trapný, vytrácel se tiše pryč. Někam do svého podzemního hradu, kde ve svém vylhaném království si stále ještě může hrát, před těmi kdo tomu věří, na všemocného vládce, na šťastného a pyšného držitele mocných darů. Králi Ionovi toho bídáka přišlo najednou skoro líto. Ale věděl, že tady projevit lítost by bylo úplně zbytečné. Že u takových tvorů, jako je Magóg, každý projev lítosti vzbudí jen bezmeznou zuřivost a nenávist, která jej požene jen dál a ještě dál od tichého světla mocného meče. Ale už nebylo třeba toho světla. Pavouk se ztratil kdesi dole ve skalách. Bylo po všem.

Král Ion zastrčil meč do zlaté pochvy, zdvihl namáhavě ze země plášť a teprve potom si uvědomil pálivou bolest, jak mu do rány na prsou stékal horký pot. Pomohl na nohy svému slepému průvodci, převedl jej opatrně přes lávku a pak už se jenom opřel o jeho vetché rameno a pomalu, jak jen to šlo, vystupovali spolu vzhůru po strmé lesní pěšině, k Zapomenutému chrámu.




XI. Strom splněných přání



Když došli až na vrchol, pocítil král Ion smrtelnou únavu. Ale touha spatřit místo, kde zasadili zlaté semínko, jej ještě stále vedla vpřed. Prošli tedy spěšně chrámem i zahradou a spěchali ke křišťálovému prameni. Když sem ale došli, neviděli žádný strom. Na místě, kde zasadili semínko, nebylo nic. Ani lísteček, ani výhonek tu nevyrostl. Místo pod pramínkem bylo prázdné. Ion klesl znaveně na zem a v očích opět pocítil pálivé slzy. Kde je jejich vítězství? Co si mají teď jenom počít? "Řekni mi, starče, pravil znaveně, co teď budeme dělat? Ze semínka tu nevyrostlo nic. Co teď? K čemu to všechno bylo? Hle, co jsme spolu všechno prožili a přestáli. Prošli jsme celou zemí, navštívili jsme její smutná města i sídlo čaroděje. Byli jsme ve starém i v novém chrámu, na starém hradě, políbil jsem královnu, zápasil s Magógem, a utržil jen rány." Ion si sundal z ruky těžký prsten, otřel si dlaní znavené čelo a ránu na prsou. "Hle, tady na mé dlani se slily mé slzy, můj pot a má krev. A k čemu to všechno bylo?" "K čemu?" usmál se stařec a v jeho slepých očích opět zasvítil ohýnek radosti. "Hned uvidíš, králi, k čemu. Vezmi tu drahocennou loužičku, která se ti slila v dlani, a opatrně s ní zalej zlaté semínko." Ion tedy přiblížil dlaň k místu, kde odpočívalo semínko a pomalu je zalil. A tu se stalo něco nevídaného. Z půdy náhle vyrazila zlatá ratolest a rostla. A přibývaly další lístky a listy a větvičky a větve. A král musel až ustoupit stranou, jak rychle vyrostl ten strom, jak rychle vykvetl a jak rychle vydal zlaté plody. A jejich vůně, sladká a jemná, naplnila hned celou zahradu. A potom se šířila dál a dál a začala naplňovat celou okolní krajinu. "Viděl jsi, starče," vykřikl překvapeně Ion, "jak rychle ten strom vyrostl? Jak je to možné?" "To proto, synku, že ten strom nevyrostl až teď. On začal růst už ve chvíli, kdy jsi překročil řeku a vstoupil do země Gógy. Proto je teď náhle takový veliký a krásný, se zralými plody." Ion stál jako u vytržení a nemohl se vynadívat na tu zlatou nádheru. Stál tak dlouho. Snad vzpomínal na tu prvou chvíli, kdy se přeplavil přes řeku a setkal se tu se starcem. Až po čase si všiml, že vedle něj stojí ještě někdo. Stála tam královna Avva. Přilákána jemnou vůní, přišla sem přes celé údolí, namáhavě, stále ještě spoutána zbytky pavučin, stále ještě s očima zastřenýma přízračnými obrazy Magógových světů. Ale natáhla k Ionovi svou štíhlou ruku s otevřenou dlaní, aby jí podal zlatý plod. Ion tedy utrhl jeden plod ze Stromu přání a jedl, a dal i Avvě a ona také jedla. A oba zjistili, že jsou svobodní. A jejich oči se smály. Oči Iona se smály na oči Avvy a oči Avvy se smály na oči Iona.

A jedl i stařec a Strom přání vrátil jeho očím světlo, opět nabyl svého ztraceného zraku. A nyní, z vrcholu chrámové hory, obhlížel celou zem. "Nu," pravil potom, "nyní sám vidím, králi, že již jsi nalezl svého pravého průvodce touto zemí, a jistě i svým životem. A na mně je už jen, abych se rozloučil. Můj úkol již končí. Ze semínka vyrostl strom. A prsten i meč už splnily své poslání. Vrať, králi, meč na jeho místo pod svatým stolem v chrámu. A prsten mi dej, vrátím jej Vševládci, králi Země splněných přání." "Vezmi si ho, starče," pravil Ion. "Ale pověz mi, prosím, ještě než se budeme muset rozloučit, kdo vlastně jsi? Jaké je tvé jméno, že tolik znáš o této zemi, a ač slepý, vedl jsi mne a ne já tebe?" Tu stařec náhle zesmutněl a jeho oči se zahleděly bolestně kamsi do minulých časů. Potom se však jeho tvář opět rozjasnila a pohlédl na krále Iona už zase veseleji a s ulehčením. "Dobrá, králi Ione, chceš-li to vědět, tedy věz, že já jsem král Daam Poslední. Ten, který kdysi z veliké hlouposti uvěřil Magógovi, a který dal předky tvé matky vyhnat z této země. Ano, jsem to já. Ještě v poslední chvíli před smrtí, než jsem měl vydechnout naposled, prosil jsem se zoufalou lítostí Vševládce, aby ještě prodloužil mé dny a dovolil mi putovat za ním pro pomoc, i kdybych měl projít tisíci zeměmi a světy. Celé věky jsem pak proplakal vedle brány Země marných přání, která leží hluboko pod trůnem Jeskynního hradu, když jsem viděl stále a stále přicházející muže a ženy z mého lidu. Celé dlouhé věky, až jsem si slzami vyplakal oči do slepoty. A tolik jsem toužil, abych směl třeba jen nepatrně napomoci k nápravě všeho toho zla, kterému jsem i já pomohl přijít do mé země. Až tvá moudrá matka, králi Ione, se nade mnou slitovala a na její přímluvy svolil Vševládce, abych se směl ještě jednou vrátit do své země a být ti zde průvodcem. A je věru dobře, králi Ione, že jsem tě doprovázel slepý. Neboť kdybych už od počátku viděl tuto zemi, jak se změnila od těch dnů, její krajina, příroda i lidé, byl bych zemřel v té chvíli žalem pod tíhou své viny. A již bych ti nemohl být průvodcem a ty bys sotva pak mohl splnit své poslání. Ale vše bylo, jak mělo být. Teď mohu vidět svou zemi už opět rozkvétající. A mohu vidět lidi své země, jak pomalu, ze všech stran, se začínají vydávat sem, ke stromu přání."

"Král Daam Poslední!" Vykřikl překvapeně Ion. "Nechceš tedy, králi Daame, setrvat zde a ujmout se opět vlády nad svou zemí, když už teď bude zase svobodná?" "Ó ne, králi Ione. Můj čas vypršel. Já teď odcházím do jiné země. Jen své chatrné tělo zde ponechám, ať zatím odpočívá u tohoto pramene. Ale zůstaneš tu ty, můj statečný král Ion a je zde krásná královna Avva, dcera mého rodu. Vaše poslání ještě nekončí. Vždyť vlastně teprve začíná. Poslyšte poslední proroctví:

A vzal si statečný Ion
za ženu krásnou Avvu
a narodil se jim Hen,
který spojil dvě říše
a založil království
Vlastního rozhodnutí.

A je tomu skutečně tak," promluvil naposledy král Daam. "Neboť každý člověk se teď bude moci rozhodnout. Může okusit, bude-li chtít, zázračné plody Stromu přání, jehož všechny dary umí Magóg napodobovat jen neuměle a na krátký čas. Ale cesta k tomuto stromu vede vzhůru, přes starý chrám, skrz uzoučkou branku a je namáhavá, trnitá a někdy až příliš strmá. Zvláště pro toho, kdo je ještě spoután zbytky pavučin. A nebo se může člověk vydat dolů, po pohodlné cestě, která vede širokou branou k Jeskynnímu hradu a darům Magógovým. I tato cesta tu bude stále. Je to sice divné, ale je to tak. Magóg ještě stále bude vládnout na svém hradě, v hlubokém ústraní na konci země. Až do dne, kdy celou zem, i jeho hrad, osvítí ještě jednou tiché světlo meče. A to věz, že až do té doby se najdou i takoví lidé, kteří se znovu budou rozhodovat pro Magóga a jeho dary. I potom, co zažili, i potom, co viděli, i po tom, co slyšeli. A budou sem teď přicházet i lidé z Dabráje. A také z nich se někteří možná, rozhodnou, že je lehčí a pohodlnější získání darů čarodějových, než cesta ke zlatým plodům Stromu přání.

A tak stejně, jako budou na světě žít vedle sebe lidé dobří a zlí, tak zde budou také žít lidé svobodní a spoutaní. A bude záležet na každém člověku, jak se nakonec rozhodne sám, kterou cestu si zvolí, zda na ní vytrvá, a jaký na konci bude jeho úděl. To pravil stařec.

A to je také konec pohádky. A nebo to není jenom pohádka?




Zpět na rozcestník »Znamení doby – drogy«



<-Skok na seznam »za dveřmi«    <-<-Skok na Homepage

NAVRCHOLU.cz