Dopisy o drogách


Úvod pro čtenáře


Protože hladinu veřejného mínění v J. Hradci rozvířil jednoho krásného dne, téměř jako blesk z čistého nebe, soudní proces s prodejci drog, (ale ne jenom proto), bylo by dobré věnovat tomuto tématu několik zamyšlení. Třeba se někdo ptá, jak je možné, že to došlo tak daleko, někdo se diví, že tu vůbec něco takového máme, a jiný se zlobí, proč se tím nějak nezatočí jednou provždy.

Obecně vzato, problémy s drogami jsou nevyplenitelné. Protože brát drogy je hloupost. A právě o hlouposti pravil kdysi Jan Werich, že je nevyplenitelná. Ale hned dodal, že se s ní musí neustále bojovat, protože "jinak by zaplavila celý svět". Tento nekonečný, leč nezbytný boj, bude tedy čekat i nás.

Boj proti zneužívání drog má dvě základní podoby – represi a prevenci. Represí nazýváme snahu zabránit droze, aby se vůbec objevila na trhu. Tím se zabývá ponejvíce policie a následně justice. Pátrají po drogových políčkách a laboratořích, hlídají hraniční přechody, bary a ulice, a případné výrobce a prodejce drog stíhají a trestají. Zde se nebojuje ani tak proti hlouposti, jako spíše proti vypočítavosti. Někdy hloupé vypočítavosti, ale většinou prohnané a mazané. Na druhé straně, vedle represe, hovoříme o prevenci. Tedy snaze zamezit poptávce po droze. Když už se droga objeví, aby ji nikdo nekupoval, aby ji nikdo nechtěl ani zadarmo. V tomto smyslu se působí ponejvíce na lidi (většinou děti školou povinné), kteří drogu dosud neokusili. Je to takzvaná primární prevence. Mnozí ale už samozřejmě drogu okusili. Ti by měli by co nejrychleji přestat a najít si něco lepšího. Tady jde o problém jak přestat a co lepšího si najít. Je to druhá fáze prevence, které říkáme sekundární. Je to fáze, ve které by člověk ještě mohl přestat, kdyby chtěl. Ale třeba někteří z nich sami neví, proč by měli chtít přestat a o nějaké rady nestojí. Berou drogy dál a postupně se propadnou do třetí fáze, kdy ztratili (nebo málem ztratili) kvůli drogám v životě už mnoho věcí. Někdy už i vlastní domov, obživu, kontakty s rodiči, bývalými kamarády, kus zdraví. Některé věci (např. vzdělání ) mohou být ztraceny už nenahraditelně. Takový člověk by třeba už teď i chtěl přestat (už ví proč), ale nemůže. Zde se snažíme pomoci, aby našel sílu zbavit se závislosti, postavit se zase na vlastní nohy, najít si práci (začít platit dluhy a daně), získat znovu zdravotní a sociální pojištění, najít cestu zpátky k rodině, známým, nebo prostě k někomu. Zkrátka, vrátit se do života. Aby mohl napravit, co se dá. Ne jen u sebe, ale i u druhých lidí, kterým ublížil. Tomu se říká terciální prevence. Prevence znamená předcházení. V první fázi se snažíme předcházet kontaktu s drogou. Ve druhé fázi se snažíme předcházet závislosti a propadu do třetí fáze. A v té třetí se snažíme předcházet nejhoršímu. Aby klient nezůstal úplně sám, aby kvůli drogám nekradl a neubližoval, aby sám na ně nezemřel. Chtěl bych přispět několika úvahami k prevenci. Proto jsem se rozhodl, že napíšu jakési dopisy, adresované různým stranám drogové scény. Nejde o slavnostní otevřené dopisy, ale spíše adresovaná zamyšlení. Psát takto skrze knížku, to ušetří člověku spoustu času a poštovného. A když si tyto vzkazy přečtou i ti, jimž nejsou právě určeny, vůbec to nevadí.

Rodičům

První dopis jsem se rozhodl adresovat právě Vám. V oblasti primární prevence jste nejdůležitější. Chtěl bych vás, po určitých zkušenostech s dětmi a drogou, poprosit o několik věcí. Předně, abyste věnovali svým dětem víc času, než odhadujete, že stačí. Víc myšlenek, víc energie. Abyste jim to věnovali včas, dokud o to ještě budou stát. Děti mají samozřejmě většinou tendenci být samostatnými a svobodnými, až je to někdy nemilé, až na to někdy člověk hřeší. Ale aby se nenaučili být svobodnými jen na úkor druhých, potřebují určitý jasně daný řád, potřebují domácí zázemí, bezpečí, vás. Nemluvte s dětmi jenom prostřednictvím vámi dávaných věcí (magneťák, počítač), nebo jen přes peníze. Čas, to je ta nejdůležitější investice, kterou dětem můžeme věnovat. Vrátí se nám to všem, až budeme staří a bezmocní jako děti, a oni budou dospělí. Když za vámi přijdou s nějakou hloupůstkou, odložte noviny, nebo ztište televizi. Pro děti je ta hloupůstka třeba teď velmi důležitá. A nebo nejde ani o ni, ale o to, že za vámi s něčím přicházejí a vy se jim odpovíte, věnujete se jim. Jestliže podnikáte, dejte si dvojnásobný pozor. Podnikání se jeví člověku tak důležité a jeho úkony tak nezbytné, že si ani nevšimnete, jak děti rostou. Pak člověk zjistí, že nedávno vás ještě jakž takž poslouchali, ale teď mají na uších sluchátka. Už poslouchají něco jiného. Nebo někoho jiného. Kamaráda, svoje vlastní nálady, partu. Nedávno jste je vodili za ručičku, a teď už vyrazili na "skejtu" svým vlastním směrem. Pokud to snad u někoho došlo tak daleko, že se s dětmi bavíte jednoslabičně a máte někdy dojem, že jsou to nějací cizí lidé, kteří se vám občas objeví v kuchyni, je nejvyšší čas pokusit se o nápravu. Potřebujete se navzájem. Potřebují vás. A jsou někdy přecitlivělí. (Což není jejich osobní chyba, puberta je puberta). A pokud získají pocit, že se od vás nedočkali něčeho rodičovsky důležitého, budou si nejspíše hledat náhradní řešení. To může být samozřejmě i droga a "náhradní rodinná péče" ve feťácké partě. Ale právě tomu všemu by se mělo předejít. Proto hovoříme o prevenci. Žádná sebelepší výchova nemůže sice zaručit, že dítě drogu nezkusí, ale významně snižuje riziko, že v droze uvízne.

Možná už se stalo někomu z vás, že dítě "ujelo". Pokud už to víte, je na čase obrátit se na pracovníky nově zřízeného střediska prevence drogových závislostí (P. centrum) v Jindřichově Hradci, které nabízí i bezplatné právní a případně i sektologické poradenství. Je ovšem také možné, že dítě ujelo a třeba i dál ujíždí a vy o tom ještě nevíte, že jste to ještě nezpozorovali. Nemá cenu říkat si, že u vás se to prostě stát nemůže. To by nebylo moudré. Pak byste si možná ani nevšimli, že váš potomek je občas podivně neklidný či naopak hrozně unavený, sem tam zaspí, vynechá školu či práci, ztrácí zájem o své koníčky, pokud je měl, má teď nějaké jiné (a divné) kamarády, nějak často chce po vás peníze, tu a tam má oční panenky jako tenisáky, tu a tam se doma něco ztratí. Když se ho zeptáte, není mu do řeči, nebo vám hbitě (a možná i velmi přesvědčivě) zalže. Není na něj žádné spolehnutí. Mnozí rodiče už tady začali tušit něco nekalého, ale přesto sami sebe ještě dlouho přesvědčovali, že je to určitě něčím jiným, že se snad, proboha, nejedná o drogy. Pokud se ovšem o drogy jedná, je lepší zareagovat včas. Ušetří se tím nejen spousta času, nervů a peněz, ale někdy se dá ještě zachránit vysvědčení, výuční list, maturita, nebo jiný "papír", za který budete jednou rádi ne jen vy, ale především vaše dítě. Obraťte se v takovém případě na odborníky. Nelze se spolehnout na to, že vaše příkazy nebo zákazy budou mít větší váhu, než feťácká solidarita. Feťácká solidarita je obrovský tahoun. Pokud už se rozvinula, stali jste se pro potomka v této věci lidmi "za čárou". Lidmi, se kterými se pro skutečný osobní vztah moc nepočítá. Těmi, kdo budou bránit jeho svobodě. Nejbližšími možnými nepřáteli. Myšlení člena takové party je podobné s myšlením náboženského sektáře. Jakákoli logická argumentace, jakékoli dovolávání se rozumu vůbec nepomáhá. Nechtějte s nimi ještě jednat jako s dospělými, i kdyby byli už o hlavu větší. Nebude to fungovat. Nejsou dospělí. A nepřijmou argumentaci určenou dospělému, životem zkušenému člověku. Nemohou jí zcela porozumět. Jsou to stále ještě děti. V takové situaci, kdy už nejsou poslušní jako děti, ale ještě nejsou zkušení jako dospělí, je cesta ke vzájemné shodě a pohodě těžká. Tady se opravdu zhodnotí v osobních vztazích všechno, co bylo vytvářeno předtím, už dávno předtím.

V rámci činnosti Jindřichohradeckého P.centra se počítá i s tzv. rodičovskou skupinou. Pokud se budete chtít domluvit na návštěvě, můžete zde potkat kromě psychologa třeba i rodiče, kteří jsou v podobné situaci jako vy, nebo kteří už to mají za sebou. Mohou z vlastní zkušenosti leccos poradit. Kontakt na P.Centrum najdete na konci této publikace. Přeji vám a vašim dětem, abyste naši pomoc nikdy nepotřebovali. Pokud ovšem zjistíte, že ji přece jen potřebujete, poskytneme ji rádi. Ještě než se začnete rozčilovat, ztrácet nervy, nebo děsit se čehosi neznámého, zavolejte nám.

Těm, kteří to ještě nezkusili

Mám za to, že tento dopis píšu především dospívajícím dětem. Hlavně těm, kteří znají někoho, kdo už to zkusil. Nelitujte příliš toho, že jste v něčem (důležitém) pozadu. Mohu vás ujistit, že jsou na světě věci, u kterých vskutku není nic špatného, když v nich člověk zůstane pozadu. A ne jen to. Ve kterých je velmi dobré sám sebe "držet zpátky". Kupříkladu je dobré neskákat z okna ve třetím patře. Pokud někdo z vašich známých skočí a raduje se z krásného pocitu volného pádu, bylo by myslím dobré neudělat to, co on. Má to svoji logiku. Člověk, který vyskočil z třetího patra, bude asi notně pohmožděn. Když si někdo při takovém pádu zlomí ruku, nohu, nebo žebra, hned to cítí a někdy je to i vidět, že má zhuntované tělo. Náš problém je jenom v tom, že pokud si někdo drogou huntuje mozek, játra, ledviny, či žaludek, už to hned tak na něm vidět není. Proto je braní drogy zhoubnější než skok z okna. Když vidíte jak dopadl člověk, který z toho okna skočil, asi vám nedá takovou práci přemluvit se, že bude lepší, když neuděláte to samé. Ale když vidíte člověka, který bere drogy, nevidíte ani do jeho mozku, jater, ledvin, či žaludku, ani do jeho duše. Zvenku vypadá zdravě. Ve chvíli, kdy to na něj zapůsobilo, vypadal sice poněkud nenormálně, ale zajímavě nenormálně, ba i vesele. A když to přešlo, tak se zdálo, že je stejný jako dřív. Ale on není stejný. To nejde. Uvnitř v člověku už nastala změna. Jenom to zvenku není vidět. Alespoň zpočátku. Po nějaké době, pokud bude z toho drogového okna skákat zvesela dál, se ta změna projeví i navenek. Vidět takového člověka po nějakých třech, pěti letech, je docela zajímavá zkušenost. A pokud ji někdo považuje za veselou (a jsou tací), pak má zřejmě silně vyvinutý smysl pro černý humor.

Chci vám tím vším prostě říci, že braní drogy škodí v každém případě. Ne jen po pěti letech, kdy má člověk značné tělesné i duševní potíže. Braní drogy škodí i poprvé. Nemám na mysli jen křiklavé případy, kdy někdo v prvním rauši po marihuaně, ošálený halucinogenní inspirací, se rozletěl ze skály. To jsou výjimky. Mám na mysli základní změnu na těle i na duši, která se zapíše do každého, kdo si poprvé vezme. Je to takové zasvěcení se droze. Každý takový člověk, jako by přestal patřit úplně jen sám sobě. Netvrdím, že nad sebou musí hned ztratit kontrolu a po první dávce se stát beznadějně závislým. Až na výjimky to tak není. Ale u každého se hned v psychice otevře "prodrogová připravenost". Droga není méně drogou jen proto, že to bylo poprvé. Droga působí podle své přirozenosti a její přirozeností je činit si na člověka nárok. Ovládnout jeho vůli. Čím častěji má k tomu příležitost, tím více se prosazuje. Kdo bere častěji a déle, pozná to. Kdo se rozmýšlí, jestli si vezme poprvé, ten o tom nic neví. Proto to tady píšu.

A je tu ještě další věc, pro kterou si myslím, že problém nezačíná až ve chvíli, kdy si člověk musí přiznat, že je závislý, ale že problém je už v prvním braní. Že totiž člověk sám od sebe a svobodně, z vlastního rozhodnutí, dá droze šanci. V tom je veliký problém. Je to nesmyslné a je to smutné, když dá člověk sám od sebe a svobodně příležitost takovému nepříteli, který ho chce o tu jeho svobodu připravit. Není to důstojné člověka. Je to hloupé. Jestliže někteří z lidí, kteří drogu občas vezmou, vypadají jako velicí mágové a jsou patřičně hrdi na svou osobitost, chytrost a svobodnost, pak je v tom kus divadelního umění, které předvádějí ne jen vám, ale i sami sobě. Neboť to nedává smysl, aby byl člověk hrdý na to, čeho mu ubývá. Člověk by měl být hrdý naopak na to, čeho mu přibývá, čeho sám dosahuje, v čem na sobě "zamakal" aby vyrostl jako osobnost. Ať už v rozumu, vzdělání, poznání, duševní vyrovnanosti, nebo tělesné zdatnosti a obratnosti. Každý člověk může být v něčem dobrý, když na sobě bude pracovat a když bude v tom poctivý k sobě i k druhým. Pak to platí. A pak za pět, deset let, může být z člověka skutečná osobnost a ne skutečná troska.

Proto bych vám chtěl poradit: až vás bude lechtat pokušení ochutnat drogu, až budete chtít být "jako ostatní", zamyslete se nad tím, jestli byste v té chvíli nechtěli udělali raději něco úplně jiného. A vůbec, věnujte se pravidelně a cíleně něčemu jinému. Najděte si to svoje, ať už zajímavou kutilskou práci, vzdělání, kulturu, sport, filozofii, nebo náboženství. Kdo hledá, najde. A hlavně, nejde o to, abyste byli jako ti ostatní, ale především o to, abyste byli sami sebou.

Těm, kteří to už zkusili

Určitě jste si už přečetli, co jsem psal těm, kteří to ještě nezkusili. Byl bych ze všeho nejraději, kdyby se vám to velmi zalíbilo a řekli jste si (a nebo ještě spíše těm kteří si chtějí vzít), že je to vlastně fakt, a kdybyste se zamysleli, jestli byste se na to už taky nechtěli vykašlat. Vás to totiž, kromě všeho toho co jsem popsal předtím, taky už nejspíše stojí nějaké peníze. A někoho ne málo. Zvláště, pokud si sem tam šňupne něčeho ostřejšího. A taky už možná cítíte, že vám v životě přece jenom asi někde něco utíká. Člověk nemůže stihnout všechno. Žít život veselých snů a zároveň žít realitu. Zapřemýšlejte o tom a nenechávejte to jen na náhodě či osudu, jestli se vám bude jednou chtít s tím skončit a nebo ne. Nevěřte tomu, že to budete mít pořád pod kontrolou, že je to jen ve vašich rukou. Čas plyne sám od sebe a bylo by smutné, kdybyste jednou zjistili, že už rozhodl za vás.

Možná ale, že váš problém nejsou především samotné drogy. Že jste nezačali brát jenom tak z hlouposti. Nebo dokonce, že jste začali i přes to, že jste dobře věděli, že je to hloupost. Myslím ale, že i v takových životních situacích, kdy člověk třeba nese nějakou tíhu a bolest, se kterou si neví rady, existují jiná řešení. Především je důležité, aby na to člověk nebyl sám. A aby neutíkal do velikých řečí a plánů. Když někdo na marijáně filozofuje o tajemstvích vesmíru, tak má možná svoje potíže v nejbližších mezilidských vztazích. Tady by také nebylo od věci přijít někdy za námi. Můžeme v klidu pobesedovat, pohovořit i o těch tajemstvích vesmíru a lidské duše, i o těch nejbližších mezilidských vztazích. Není to nic, čím by se člověk shodil. Jeden filosof pravil, že chytrý člověk se zeptá, zatímco hlupák ani neví, proč a na co by se ptal.

Možná ale (či spíše skoro jistě), že některým z vás se moje povídání vůbec nezalíbilo. Že mne máte jen za snaživého nevědomce, s jehož myšlenkami je zbytečné ztrácet čas. Inu, není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem. Vás bych si samozřejmě ani nedovolil přemlouvat. Jenom bych vám, přátelé, chtěl popřát všechno nejlepší do života. Abyste utratili hodně peněz, zažili hodně depresí, sem tam nějaký ten vyhazov ze školy, nebo i z domova (nejlépe v zimě) a samozřejmě také trochu toho absťáku. On člověk v životě občas změní názor. Záleží jenom na zkušenosti. Zatím máte s drogou zkušenost, že vám v pocitech víc dává, než v životě bere. Fajn. Ono se to časem otočí. Čím dřív, tím lépe, protože čím dřív člověk s drogou skončí (a vy nejspíš ještě pořád můžete, že), tím více z té životní reality se dá zachránit, posbírat znova dohromady a začít z toho zase něco stavět. Nějaké ztráty budou vždycky, ale zdaleka to nebude tak hrozné jako v případě, kdy by člověk zmoudřel životem až ve chvíli, kdy mu nezbylo už ani to zdraví. Proto jsem byl na vás v tom přání takový ošklivý. Ale já jsem vlastně vůbec nebyl ošklivý. Jenom jsem chtěl, když už si nejspíše musíte nabít ústa, abyste si to odbyli brzy a měli potom tím pádem trochu lepší podmínky pro nový start. Předpokládám, že tyto věci se mnou nejspíš nebudete chtít konzultovat, ale kdybyste náhodou chtěli, nebudu se zlobit.

Těm, kteří už "frčí"

Ahoj děti, hlásí se váš hodný strýček. Zeptal bych se vás, jak to v dopisech bývá, jak se máte a co děláte. Ale nechci vám kazit náladu. Ostatně, mám teď na srdci jen jednu věc, a to jsou jehly. Koho to kdy napadlo, že právě tohle je ta správná móda! Já vím, že to má své ekonomické aspekty, ale prozkoumat napřed rizika té věci, to by snad také nebylo k zahození. Jestli by už někomu bylo jedno, že si může nastřelit spolu s tím i AIDS, nebo žloutenku, tak by se nad sebou měl asi opravdu zamyslet. Jestli vás to zajímá, tak například v Polsku je 80 procent nitrožilních toxíků HIV pozitivních. Kolik je to u nás, to se teprve necháme překvapit. Takže bacha.

Ono je to vůbec zvláštní. Například všude ve světě, když někdo skončí na jehle, tak je mezi toxíky považovaný za někoho, kdo už je úplně na dně a na odepsání. Nikdo se tam s tím raději moc nechlubí. Ale u nás v Čechách, když se řekne droga, tak se i malému dítěti vybaví injekce. Není proto divu, že spousta toxíků šáhne po jehle daleko snáz, nebo s ní dokonce rovnou začnou. Máte strach o nosní dírky, o sliznice, o hlasivky? Snadná pomoc, vysaďte! Vysaďte, přátelé a věnujte se třeba práci na zahrádce. Ono to Peříčko časem pěkně ztěžkne. Co kdyby jste ho už nechali ležet? Našeptávám, že? To já rád. Já jsem tady od toho. Nevěřte tomu, že by to nešlo. Třeba by to šlo. Třeba by to bylo dobré. Třeba by to konečně bylo něco pořádnýho, co by stálo za to udělat. Můžeme dát někdy na tohle téma řeč. Někdo z vás možná může dokázat odabstinovat z pervitinu sám doma. Klobouk dolů, ale asi se to nepovede často.

Pokud ovšem prostě nemůžete přestat, nebo spíše nemáte ještě ten správný důvod, pak musíme něco dělat alespoň do té doby, než ten správný důvod objevíte. A že ho časem objevíte, na to vemte jed. (Pardon, vy už ho vlastně berete). Bylo by vám totiž málo platné, kdybyste jednoho dne přišli na vznešenou myšlenku, že se zbavíte drogy, ale zároveň se dověděli, že už máte AIDS. Toho už byste se nezbavili. Alespoň ještě nikdo na světě nic takového nevymyslel. A to nemluvím o ostatních nákazách, o penězích vyhozených žílou, o vypatlaném mozku, o ztracených rocích života mimo realitu.

Začínáme tady s výměnným programem jehel. Pokud přinesete na Hygienickou stanici v J. Hradci (vedle parkoviště u Vajgaru) použité stříkačky, tak vám tam za každou "jetou" dají čistou. Jsou tam na kraji baráku dveře, na kterých je napsáno, že se tam testuje AIDS. Tam vám jehly vymění. Jsou tam každý den od 7.00 do 15.00 hodin, v pondělí a ve středu až do 17.00 hodin. V noci tam nechoďte, nemá to cenu. To se dají sehnat jen u noční služby v lékárně, ale za 3.50 plus noční příplatek 15.00 Kč, takže se to moc nevyplatí. A kromě toho, zaměstnanci lékárny mají přece jen jinou náplň služby než servis pro toxíky. Tady na Hygieně to máte jen ve dne, ale zato zadarmo, kus za kus. Neděláme to proto, abyste si mohli zdravě šlehat za státní peníze. Děláme to proto, že kdyby se tady měl rozšířit AIDS nebo podobné nemoci tak, jako je rozšířený fet, tak by byla situace kapánek horší. Ono už teď to nestojí za moc. Kdybyste přece jenom někdy přemýšleli o tom, že vám ten Perník už samotným překáží, ozvěte se. Přes telefon, který je na konci knížky, nebo přes někoho, kdo mě zná.

Feťákům na plný úvazek

Psát dopis pro vás, přátelé, nedá člověku až takovou práci. Je to tím, že všichni dobře víme o co jde, a která bije. Řekl bych, že je pořád a samozřejmě ještě cesta ven. (Myslím pozitivní cestu a ne, že si někde někdo dá zlatou, fuj!). Já už jsem někde slyšel o tom, že je to boj. Ale nejhorší není to, že je to boj. Nejhorší je, když je člověk na ten boj sám. Horší je leda už jen to, když má kolem sebe deset jiných lidí, kteří ho přesvědčují, že to nemá cenu, že už je jednou feťák a že už s tím stejně nic neudělá. A ještě horší je pak už jen to, když se o tom člověk přesvědčuje sám.

Měl bych takovou nabídku. Můžeme zkusit v té věci něco udělat. Jen tak nezávazně. Napřed dát řeč. Pobýt chvíli spolu, podívat se třeba trochu i do té duše. Duše, to je domeček, ve kterém je schována veliká spousta věcí. Dobrých i zlých. Některé ty dobré jsou možná už dlouho zahrabané někde na půdě nebo ve sklepě. Některé ty zlé jsou třeba právě naskládané přede dveřmi, aby nešly otevřít. Vůbec si nemyslím, že my jsme ti machři, kteří zachrání každého, kdo projde kolem. Ale věřím tomu, a věřím tomu velice, že můžeme zprostředkovat pomoc (a kdo ví, třeba i záchranu) tomu, kdo o ni opravdu bude stát.

Jestli o to stojíte, ozvěte se. Nebo se někde potkáme. Nějak se domluvíme. Jestli o to nestojíte, je to na vás. Třeba se vám to ještě někdy později bude zdát jako dobrý nápad.

Obchodníkům s drogami

Vážení dealeři. Vlastně ani nevím, jestli vám toho chci říci mnoho. Ne, že bych se s vámi vůbec nechtěl bavit, to by mohlo být naopak docela zajímavé (myslím ale, že byste o to asi moc nestáli), leč situace je vcelku jasná. Nemám rád to co děláte. Nějak pro to pořád nemůžu najít to správné pochopení. A chci vám říci, že byste mi opravdu udělali velikou radost, kdybyste si zvolili nějaký jiný obor podnikání. Vím že je vám srdečně jedno, jestli mi uděláte velikou radost nebo ne, ale třeba to zkuste. Udělat někomu radost, to je přece dobrý skutek. A vy těch dobrých skutků zas tolik nemáte.

A nebo máte? Nebo jste dobrodinci, kteří vlastně těm feťákům pomáhají aby bylo dobře, aby nepřišel zlý absťáček? Jste laskaví drogoví otcové, kteří se starají o své stádečko a tahají ho z bryndy? Ale kdepak. Ani náhodou. Musím ovšem teď připomenout, že tady hovořím k opravdovým dealerům, ne k těm, kteří si na ně jen hrají, k těm snivým romantikům, deroucím se do stínu slavných jmen, nebo k těm, kteří sem tam z feťáckého přátelství a solidarity občas někomu něco šoupnou, když začíná být zle. Ne ne. Vy správní a opravdoví dealeři, vy přece nejste žádní sniví romantici. Jste realisté. Jste chladní počtáři, pro které je prodělkem každé hnutí vřelejšího citu. Pro které je prohrou i každá dávka pro vlastní spotřebu. Vy nejste žádní kamarádi svých kamarádů. Vždyť pro vás, jsou feťáci jenom plebs, kaštani, ubožáci, kteří vám zobou z ruky, kterými pohrdáte, a kterým se v nitru posmíváte.

A nebo to tak není? Nebo nejste jenom bezcitní a sobečtí obchodníci s problémy druhých? Jestli ne, bylo by to dobře a byla by tu naděje, že třeba ve vás náhodou uvízne kus nějaké myšlenky, kterou bych chtěl apelovat právě na vaše pocity. Ba dokonce na vaše svědomí a na vaši lidskost. Chtěl bych vás totiž opravdu zkusit přemluvit, abyste si zavedli nějakou solidnější živnost. A ne jen pro ty paragrafy, to je suchá litera zákona (i když pro člověka ve věci zainteresovaného to je rázem velmi zajímavé a napínavé čtení).

Ostatně, když už jsme u toho, víte přece, do čeho jdete. Říká se tomu riziko podnikání a s tím byste měli už na začátku počítat. Je totiž opravdu dojemné, když se třeba stane, že za někým spadne klec, že se tomu najednou hrozně diví. Inu proč? Měl jsi z toho, když jsi obchodoval? Měl! A jářku, ne zrovna málo. Tak se uklidni. Když šustil bílý prášek a penízky v ruce, tak to byla jedna půlka věci, taková ta veselejší. Teď, když ti hrozí sanatorium s kostičkovaným vzduchem, tak je to ta druhá půlka. Jsou to prostě jen dvě půlky, které patří k sobě. No, to já jen tak, pro pořádek.

Ale chtěl bych, co se citů týče, vsadit ještě na jednu věc, která by vám dealerům mohla snad napomoci k rekvalifikaci. Třeba potkáte občas někde někoho kdo vypadá někdy už docela jako troska. Ještě před pár lety to byl jiný člověk. O poznání jiný. Takový nějaký normálnější. Možná, že vás přitom napadne že jste se na něm taky podepsali. Že i na tomhle jste vydělali. A dobře vydělali. Co vy na to. A nebo to nepadá v úvahu? Nebo si řeknete, že je to jenom jeho věc? Jeho problém, že si to kupoval, že si to sám neudržel pod kontrolou? Že přece nemůžete chodit za zadkem každému, kdo si koupí, a hlídat ho, aby ho to, nepřeválcovalo? Jestli si tohle opravdu myslíte, tak jste vnitřně rozdvojení lidé. Protože zároveň přece taky potřebujete a chcete, aby to neudržel pod kontrolou, aby se mu chtělo, aby ho to trochu převálcovalo. Jak jinak by z něho mohl být věrný zákazník? Jestli by ve vás čirou náhodou někdy zvítězila ta lítost nad člověkem, kterému jste pomohli do průšvihu a vedlo by vás to k zamyšlení, to bych byl opravdu docela rád. Ale jinak neděláte dobře. Je škoda těch lidí, kteří v tom jedou, škoda zdraví, mozkových buněk, škoda pomačkaných duší. I toho, co si užijí všichni kolem nich.

V moudrých knihách se píše, že každý skutek, ať dobrý a nebo zlý, se jednou člověku zase vrátí. Že každý člověk jednou prožije radost všech lidí, kterým kdy pomohl, i bolest všech lidí, kterým kdy ublížil. Možná, že tomu moc nevěříte. Ovšem že nemusíte. To já jen tak. Já tomu totiž věřím a rozhodl jsem se, že se v životě podle toho nějak zařídím. A tak jsem i vám napsal takovýhle dopis. Kdybyste si to třeba chtěli nějak v klidu probrat v hlavě, a taky se podle toho třeba nějak zařídit.




Zpět na rozcestník »Znamení doby«





NAVRCHOLU.cz