Úvodem

Polykarpa ustanovil biskupem s největší pravděpodobností apoštol Jan. Právě na Polykarpa se nejspíš vztahuje to, co psal sv. apoštol Jan do Smyrny v Apokalypse: "Buď věrný až do smrti, a dám ti korunu života" (2,10).

Biskup a mučedník sv. Polykarp

Již téměř svítalo. Východ se červenal a nesmělý jas jako křídly zaháněl tmu, která ležela nad městem. Ale v temném pokoji jednoho smyrenského domu lampa ještě vrhala svoje slabé světlo na muže, který byl skloněný nad lehkými papyrusovými svitky. Písař byl hluboce ponořený do svého díla, psal. Když si konečně protřel unavené oči a zdvihl se od práce, položil poslední list k ostatním. Na ulici Smyrny již bylo rušno. Řemeslníci, učni a pokřikující děti vycházeli z úzkých temných domů a přímo na ulicích a drobných dvorečcích rozkládali své nářadí a připravovali se k své celodenní práci.

Písař vzal znovu popsané lístky, aby znovu prohlédl to, co v noci napsal. Byl to list. Církev v Smyrně ho pověřila jej napsat, a ještě dnes jeden z bratrů poutníků se s ním vydá na cestu, aby se i druzí bratři dozvěděli o událostech, které postihly křesťanskou církev v Smyrně tohoto jara roku stopadesátého šestého.

"Církev Boží v Smyrně církvi filomelijské i všem svatým a obecným církvím! Blahodať (milost), pokoj a láska Boha Otce a Pána našeho Ježíše Krista nechť se rozhojňuje… Píšeme vám, bratři, o posledních událostech v naší církvi a o podivuhodném našem biskupovi Polykarpovi...", četl písař a znovu a znovu jasně viděl všecky ty smutné události posledních dnů, jichž byl sám svědkem.

Ve Smyrně se tehdy konaly při příležitosti jakýchsi pohanských svátků gladiátorské hry a pro zpestření programu přivedli na stadión, kde se hry konaly, skupinu křesťanů z nedalekého městečka, aby byli předloženi za pokrm dravé zvěři. Vyprávělo se potom, jak žasli diváci při pohledu na křesťanské mučedníky, kteří byli strašlivě zbičovaní, takže v jejich ranách se přímo objevovaly vnitřnosti. Kdo by se nepodivil, když oni vydrželi i když už kolemstojící mohli vidět jejich vnitřní cévy a žíly, takže sami přihlížející nad nimi naříkali. Pod jejich nohy jim stlali rozbité mořské lastury a ostré střepiny, nejrůznějším způsobem je mučili, nakonec je házeli dravé zvěři.

Oni došli ve své (duchovní) vznešenosti tak daleko, že nikdo z nich nehlesl ani nevzdychl, a tak nám všem dokázali, že umučeni v onu hodinu opustili tělo jako nejvznešenější svědkové Kristovi, ba co víc, že Pán byl přítomen a rozmlouval s nimi. Drželi se Kristovy milosti, a nedbali světských mučení a za jednu hodinu si koupili věčný život. I oheň odporných mučitelů jim byl studený. Dbali totiž, aby unikli ohni věčnému a neuhasínajícímu. Očima srdce hleděli na blaha připravená pro ty, kdo vytrvají, blaha, o nichž ucho neslyšelo a oko nevidělo a která si nikdo ani nemůže představit. Pán je však ukázal těmto, kteří již nebyli ani lidmi, nýbrž spíše anděli.

Trestali je nejrůznějšími druhy hrozných mučení, aby je tyran (možná se myslí: ďábel) - bylo-li by možno - přiměl vytrvalými mukami k zapření (Krista). Ďábel si totiž proti nim mnoho vymyslel. Avšak, díky Bohu, s žádným nic nesvedl.

Mezi křesťany se tehdy neobyčejně vyznamenal jistý Germanik, který se choval velmi statečně a neohroženě. Blahodať (milost) Boží mu pomáhala zvítězit nad přirozeným strachem z tělesné smrti. Svou odvahou posiloval ostatní. Výtečně zápasil s šelmami. Když ho chtěl prokonzul přesvědčit (k zapření Krista a propuštění na svobodu) a říkal mu, aby litoval své mládí, násilím si Germanik přitáhl šelmu, protože chtěl rychleji opustit jejich nespravedlivý a bezbožný život.

S radostí se připravovali křesťané na své setkání se Spasitelem. Pohanům to bylo nepochopitelné a stadión se rozšuměl údivem nad mužností a statečností křesťanského lidu. Avšak mezi hlasy obecenstva nezněl jen údiv. V bouři se ozvala nespokojenost a náhle se zdvihl okolo křik, dožadující se smrti křesťanům a zejména tomu, který byl v tomto městě jejich duchovním vůdcem. "Pryč s bezbožníky! Hledejte Polykarpa! Polykarpa lvům!" Na stadiónu zavládl zmatek a křik. Lid tehdy ještě neznal dobře křesťany. Sami křesťané, vedení přísnou disciplínou, nevyprávěli veřejně o své víře, o společných modlitbách, o večeřích lásky, a mezi prostými lidmi, kteří žili svůj život na očích svých sousedů, kteří před sebou vzájemně neměli žádná tajemství, uzavřený život křesťanů brzy vyvolal určité podezření. Vyprávěly se temné pověsti, že křesťané neuctívají staré římské bohy a jsou to tudíž nepřátelé státu, že se údajně na svých shromážděních zaobírají pojídáním lidského masa a jinými odpornostmi. Lid je tehdy kvůli těmto pověstem ještě nenáviděl, a proto vlny křiku v smyrenském cirku žádaly smrt křesťanského biskupa, svatého Polykarpa.

Avšak ne úplně všichni byli tak zmužilí. Jeden, jménem Quintus, který nedávno přišel z Frýgie, se zhrozil při pohledu na dravou zvěř. Přitom však sám způsobil, že on s několika dalšími předstoupili (před soud a mučení) dobrovolně. Prokonzul ho svými prosbami přesvědčil, aby přísahal a obětoval (modlám, a tím se zřekl Krista). Proto tedy nechválíme ty, kdo sami sebe vydávají (pronásledování), neboť evangelium tak neučí. ("Když vás budou pronásledovat v jednom měste, utecte do jiného," Mat 10,23.)

Když se Polykarp dozvěděl o prvních příkladech mučednictví, nezalekl se, ale zůstal klidný, pevný a duchem pokojný; chtěl zůstat v rozvášněném městě. Ale poté, když křesťané z obav o svého biskupa, ho prosili, aby se skrýval, odešel z města do nedaleké dědinky. (Pozn.: podobně opustil za Deciova pronásledování, roku 250, sv. Kyprián Kartágo.) Tam žil s několika nejbližšími svými přáteli, dnem i nocí setrvával na modlitbách před Hospodinem, prosil a modlil se za pokoj a mír, tak důležitý pro církve na celém světě, jak měl ve zvyku. Jednou, když se modlil (tři dni před svou smrtí), měl vidění jak je jeho podhlavník spalován ohněm (nebo: viděl, jako by jeho hlava byla náhle objatá ohněm). Obrátil se a vyložil těm, co byli u něho, toto zjevení, že je to proroctví o jeho smrti, ve které položí svůj život za Krista: "Musím být za živa upálen." (Pozn.: i Kyprián měl vidění, v němž mu byl předpovězen způsob jeho mučednické smrti).

Mezi tím špehové hledali Polykarpa ze všech sil. Tehdy biskup ještě jednou ustoupil prosbám bratrů a přešel na jiné místo, avšak i tam se brzy objevili jeho pronásledovatelé. Chytili dva chlapce z té vesničky a mučením se od druhého z nich dozvěděli, kde se Polykarp skrývá. Velitel policie (tzv. irinarch, dosl.: vládce pokoje, Miroslav), zvaný Herodes, spěchal s jeho přivedením na stadion, aby se Polykarp stal společníkem Kristovým. S tím chlapcem se tedy v pátek v čas večeře vypravili vojáci se svými obvyklými zbraněmi - jakoby honili lupiče (v originále použit stejný obrat, jehož použil Pán Ježíš při svém zatčení - Mat 26,55).

Když přišli do biskupova domu, byl již pozdní čas. Polykarp odpočíval na ploché střeše domu, jak je to na Východě zvykem. Odtud mohl starec ještě utéct, přejít do druhého domu, protože nízké domky byly spojené jeden s druhým, ale on nechtěl a řekl: "Staň se vůle Pána!"

Když je uslyšel, vyšel v ústrety svým pronásledovatelům a začal s nimi hovořit tak radostně a pokojně, že tito drsní vojáci, kteří předtím neznali Polykarpa, hleděli na jeho vysoký věk, na jeho důstojnost a vážnost jako na zázrak. Divili se a zároveň styděli, proč bylo zapotřebí učinit taková spěšná opatření, aby byl chycen tento muž. Biskup Polykarp bez delšího přemýšlení přikázal prostřít stůl a pozval je, aby snědli tolik, kolik si jen budou přát, sám prosil pouze o hodinu, aby se mohl v klidu pomodlit. Vstal a pln blahodati Boží se modlil takže po dvě hodiny nemohl být přerušen. Ti, kdo ho slyšeli, se děsili, a někteří se káli, že se vydali na tak bohulibého starce.

Modlil se dlouho a vroucně za obecnou církev Kristovu po celém světě, za své ovečky, věřící, kteří se na něj obraceli s láskou a úctou, které vedl, učil a miloval. Vzpomínal na všechny, se kterými přišel do styku, na významné i prosté... (Pozn. protože to bylo na Velký pátek, nemohl podle dávných liturgických zvyklostí sv. Polykarp sloužit Božskou liturgii a vykonat Eucharistii. Mnoho okolností a podrobností jeho zatčení však napodobuje zatčení Spasitelovo.)

Věděl, že to je poslední večer jeho pozemského života, ale nebál se smrti, kterou podstoupí, neboť mu bylo jasné, že smrt je jen přechod k životu věčnému, ve kterém duše lidské poznávají Boha, věčný pramen života, blaženosti a lásky.

Když pak nastala hodina odchodu, rozloučil se se svými věrnými, strážci ho posadili na oslíka a vedli ho do města - bylo to o velkém sabbatu. (Pozn.: jednalo se o židovské paschální svátky. V Malé Asii se křesťané v té době drželi janovské tradice a slavili Paschu ve stejný den jako židé; později svaté sněmy tuto specifickou a neobvyklou kalendářní praxi zakázaly.)

Na cestě jim vyjel v uzavřeném kočáru vstříc úředník, tak zvaný strážce obecného pořádku – irinarch, Herodes, se svým otcem Nikétém. Přesadili starce k sobě, sedli si vedle něj a začali ho přemlouvat, aby se zachránil.

"Co je na tom špatného, když císaře nazveš božím jménem (dosl.: "císař je pán"), přineseš oběť, třebas jen pár zrníček kadidla před císařovu sochu a zachráníš si svůj život!" přesvědčoval Polykarpa úředník, který sám již nevěřil v pohanské bohy, ale oběti modlám a císaři, který sám sebe nazýval bohem, byly pro něho výrazem jeho římskosti, občanským zákonem, formálním úkonem, kterým dokazovali občané římského impéria loajálnost státu.

Polykarp zpočátku neodpovídal, ale potom, když na něho velmi naléhali, řekl: "Ne, neudělám to, co mi radíte." Polykarp hovořil tiše, ale jeho oči zářily takovou radostí, že to úředníka vyvedlo z klidu. Polykarp uhádl, co se děje v jeho duši, ukované železnou kázní římského zákona. Nemělo smysl dokazovat těmto lidem, že je nemožné zapřít Toho, který se stal smyslem a radostí biskupova života. "Kdo přikázání jeho nezachovává, je lhář a pravdy v něm není... Kdo říká, že v Něm zůstává, ten má chodit tak, jak chodil On...", vzpomněl si Polykarp na slova, která slyšel od svatého apoštola a evangelisty Jana, u noh kterého sedával a slyšel z jeho úst vyprávění o skutcích a učení Spasitele. Biskup se zamyslel, že ani nevnímal, že jeho společníci, uražení, že se nechtěl podrobit jejich radám, začali mu nadávat. Nemohouce starce přesvědčit, říkali mu hrozné věci a rychle ho nakonec shodili z kočáru - tak prudce, že si při pádu na cestu poranil koleno. Avšak nevšímal si toho a jako by se nic nestalo, ochotně a rychle šel za svými strážci na stadión – na smrt.

Stadión vřel a bouřil. Všichni křičeli, ale hlasy se slévaly v jediný hrozivý hukot. Když Polykarp vcházel na stadion, stal se hlas s nebe: "Buď mužný a pevný, Polykarpe!" Toho, kdo řekl tato slova, nikdo neviděl, ale hlas zaslechli i mnozí z přítomných křesťanů. Když Polykarpa přivedli a obecenstvu oznámili, že je chycen, křik ještě více zesílil. Konečně starec stanul před svým soudcem, prokonzulem, který započal výslech.

"Ty jsi Polykarp?" – zněla prvá otázka. Polykarp přitakal.

"Pohleď na svůj věk," – řekl prokonzul, který ho začal přemlouvat, aby zapřel (Krista). "Přísahej při císařově štěstí! (O tom více v poznámce vzadu) Rozmysli si to, řekni: smrt bezbožníkům!"

Polykarp vrhl vážný pohled na rozvášněný nespravedlivý pohanský lid shromážděný na stadiónu, vztáhl k němu ruku a s povzdychem obrátil oči k nebi.

"Pryč s bezbožníky" řekl. Pak na něj prokonzul naléhal dále: "Přísahej a pustím tě! Pohaň Krista...!"

"Osmdesát šest roků Mu sloužím a On mi ničím neublížil. Jak bych se mohl rouhat svému králi, který mě spasil?"

"Přísahej při štěstí císaře!" žádal opět naléhavě prokonzul. A tehdy biskup řekl: "Chováš-li zbytečnou naději, že budu přísahat, jak říkáš, při štěstí císaře a přetvařuješ se, jako bys nevěděl, kdo jsem, tedy dobře poslouchej: jsem křesťan, a jestli chceš poznat křesťanské učení, urči den a vyslechni mě."

Prokonzul byl Polykarpovi nakloněn a hledal všecky způsoby, jak by ho zachránil od trestu (podobně jako se choval Pilát vůči Ježíši; chtěl mu dát příležitost ovlivnit dav ve svůj prospěch). "Přesvědč lid!" řekl, ačkoliv tušil, že je to zbytečné...

"Pouze ty jsi hoden, abych s tebou hovořil, neboť nás učili mít náležitou úctu k našim vládcům, od Boha postaveným (Řím 13,1-7; 1.Petr 2,13-18), pokud nám to (duchovně) neškodí (tj. mimo zrady Krista); ale tento dav nyní není hoden, abych se před ním hájil."

"Mám zde dravá zvířata, když nezměníš své smýšlení, hodím tě jim."

"Zavolej je! My křesťané nevyměňujeme lepší za horší, vždy je výhodnější měnit zlo za dobro."

"Ty tedy opovrhuješ šelmami? Nechám tě pohltit ohněm, jestli nezměníš své smýšlení!"

Polykarp se usmíval. "Hrozíš mi ohněm, který hoří hodinu a brzy uhasíná, protože nevíš o ohni budoucího soudu a věčného mučení, který je připravený bezbožníkům. Konečně – proč čekáš? Udělej, co chceš."

Tak hovořil Polykarp a byl náhle plný důvěry, odvahy a radosti, jeho tvář zářila blahodatí. Nejen že neklesnul na duchu a neupadl do zmatku z těchto slov, která vyslechl, ale naopak, sám přivedl k údivu prokonzula. Třikrát zmateně poslal svého hlasatele, aby oznámil stadiónu, že Polykarp přiznal, že je křesťanem. Toto přiznání znamenalo jeho smrt a rozvášněný stadión, naplněný množstvím pohanů a Židů (o Židech žjících ve Smyrně viz Zjev. 2,9 aj.), na tato slova s neovládaným hněvem zaburácel: "To je ten učitel celé Asie, ten otec křesťanů, on je ničitelem našich bohů! On mnohé naučil, aby nepřinášeli oběti a pocty bohům!" S takovými výkřiky stadión žádal asiarchu Filipa, úředníka, který měl také za úkol uspořádat hry (viz poznámku vzadu č. 2), aby vypustil na Polykarpa lva. Ale Filip nesouhlasil, – zápasení se zvířaty již dávno skončilo. Tehdy diváci jednomyslně žádali, aby byl Polykarp za živa upálen. Tak se mělo vyplnit Polykarpovo vidění, o němž svým věrným prorocky řekl: "Musím zaživa shořet." Bez meškání se lidé rozběhli a přinášeli z dílen a lázní náruče dřeva a větví. Stalo se to s takovou rychlostí, že to bylo hotovo dříve, než se to řeklo. "Zvláště židé tomu byli ochotně nápomocni, jak je jejich zvykem" (kap. 13,1; viz dále poznámku č. 3)

Když bylo všechno připraveno, biskup svlékl svá roucha a rozvázal pás, snažil se sám si zout obuv, ačkoliv to dříve nečinil. Křesťané s bolestí hleděli na svého biskupa; vždyť před tím sami starce zouvali, každý z věrných spěchal, kdo z nich se rychleji dotkne s úctou a láskou jeho těla. Vždyť již dávno, ještě před tím, než zestárl, nesmírně si ho vážili pro jeho život, ozdobený veškerým dobrem.

Když byl připravený k potupné smrti (připevněn ke kůlu), měl být ještě přibit hřeby ke kůlu. Ale on prosil: "Nechejte mě tak. Ten, který dává sílu přetrpět oheň, dá mi i sílu, abych i bez vašich hřebů v klidu vydržel na hranici." Nepřibili ho tedy, ale pouze přivázali. On dal ruce dozadu a byl spoután, jako beránek bez vady z velkého stáda k oběti, k příjemné zápalné oběti připravené Bohu Vševládci.

Stojící takto s rukama vzadu spoutanýma, Polykarp se modlil svou poslední modlitbu:

"Pane, Bože Vševládce, Otče milovaného a požehnaného Syna(4) tvého, Ježíše Krista, skrze Kterého jsme tě poznali! Bože andělů a mocností a veškerého tvorstva a všeho pokolení spravedlivě žijícího před tebou! Blahoslavím tě, že jsi mě v tento den a hodinu učinil hodným zúčastnit se v zástupu mučedníků(5) kalicha Kristova ke vzkříšení duše i těla a k životu věčnému v neporušitelnosti Svatého Ducha. Přijmi nyní i mne mezi ně jako oběť hodnou a příjemnou, kterou jsi sám, nezměnitelný a pravý Bože, připravil, předznamenal, vykonal. Za to a za všecko tě chválím, slavím a blahoslavím skrze věčného a nebeského Archijereje Ježíše Krista, milovaného Syna tvého, skrze něhož ti budiž sláva spolu s Ním ve Svatém Duchu, nyní i v budoucím věku. Amen."

Když vyslal vzhůru "amen" a dokončil modlitbu, popravčí podpálili oheň. A když vyšlehl velký plamen, ti z nás, kterým to bylo dáno vidět, viděli zázrak; byli jsme zachováni, abychom zvěstovali ostatním, co se stalo. Oheň totiž vytvořil tvar přístřešku, jako lodní plachta naplněná větrem. Plameny vytvářely okolo mučedníka jakoby svatozář a jeho těla se nedotýkaly. To, co bylo uprostřed, nevypadalo jako hořící tělo, ale jako pečený chléb, nebo jako zlato a stříbro přetavované v peci. A ucítili jsme takovu vůni, jako kdyby zavanulo kadidlo či jiná ze vzácných vůní.

Když bylo bezbožníkům zřejmé, že oheň nestráví tělo biskupa, na pokyn soudce přiskočil jeden z katů(6) a usmrtil Polykarpa ranou mečem do srdce. Když tak učinil, vyšla holubice a množství krve, takže oheň zhasl a všechen dav se divil, že je takový rozdíl mezi mezi neveřícími a vyvolenými, z nichž jeden je tento podivuhodný mučedník, služebník Boží, Polykarp, v našich dobách apoštolský a prorocký učitel, episkop (biskup) obecné církve ve Smyrně. Každé slovo, které vypustil ze svých úst, bylo dokonáno a dokoná se.

A tak skončil svatý hierarcha a slavný svědek Kristův Polykarp dvacátého třetího dne měsíce února.

Když závistivec a nepřejícník a zlý, nepřítel rodu spravedlivých (ďábel), viděl velikost jeho svědectví a jak je korunován korunou neporušitelnosti, postaral se, abychom nemohli odnést ani jeho ostatky, ačkoliv mnozí toužili tak učinit a mít tak společenství s jeho svatým tělem. Vládce byl našimi nepřáteli podnícen, aby nevydal tělo mučedníka, abychom prý neopustili ukřižovaného (Krista) a nezačali uctívat tohoto. Tak nabádali vládce židé, kteří pozorovali, že jej chceme vytáhnout z ohně. Když setník viděl od židů pošlou svárlivost, položil jej doprostřed ohně a nechal úplně shořet.

A tak jsme později vzali jeho kosti, vzácnější nad drahé kameny a cennější než zlato, a pohřbili jsme je, jak se náleželo. Tam, dá-li Pán, se budeme shromažďovat a v jásotu a radosti slavit výročí(7) jeho mučednictví, na památku těch, kteří již dokonali zápas, a na cvičení a přípavu budoucích.

Křesťané tedy posbírali s úctou ostatky kostí svého mučednického biskupa, aby je uložili. Nad jeho ostatky se budou shromažďovat k modlitbám a sloužení Bohu...

"Tolik tedy o blaženém Polykarpovi, který svědčil ve Smyrně jako dvanáctý, ale na něj pamatují všichni nejvíce, takže i pohané o něm všude mluví. Nebyl to jen slavný učitel, ale i vynikající svědek, jehož (mučednické) svědectví (které vydal, jak nám ukládá Evangelium) všichni touží napodobit. S apoštoly a všemi svatými jásá a slaví Boha a Otce vševládce a blahoslaví Pána našeho Ježíše Krista, Spasitele našich duší, vládce našich těl a pastýře obecné církve(8) po celém světě."

… Písař dočetl list. Vzpomínal, jak pohané a židé dbali na spálení Polykarpova těla. Jako by se báli, že se křesťané přestanou klanět Kristu a budou se klanět tělu mrtvého mučedníka. Bylo to naivní. Písař se bolestivě usmíval. Oni nechápali, proč my křesťané uctíváme své mučedníky. Nechápali a ani nemohli pochopit, že my nikdy nemůžeme opustit Krista, který trpěl za spásu celého světa, že se nikdy nemůžeme klanět někomu jinému než Ježíši Kristu. Jemu se klaníme, neboť je Synem Božím; mučedníky však milujeme jako učedníky a následovatele Pána. Milujeme je za jejich neochvějnou věrnost našemu Králi a Učiteli, uctíváme je, protože svoji víru v Něho dosvědčili nejen svým ctnostným životem, ale i svojí mužnou smrtí. Kéž bychom se i my stali jejich společníky a spoluučedníky.

"Zasloužíte si, aby vám bylo vylíčeno, co se stalo... Až to přečtete, pošlete tento list i vzdálenějším bratřím, aby i oni slavil Pána. Tomu, jenž nás všechny může milostí a blahodatí uvést do svého věčného království - skrze svého Syna, jednorozeného Ježíše Krista - budiž sláva, čest, vláda, velikost na věky. Pozdravujte všechny svaté."

(Použito dokumentu z Hist. eccl. Eusebia Caesarejského ze IV. st. po. Kr.). A dále překlad "Umučení Polykarpova" (s poznámkami) od Dana Drápala (Kalich, 1986)

Beletristické zpracování prevzato a přeloženo ze článku od o. Pavla Alše (Pravoslavný sborník a kalendář – 1957); podle plného znění "Martyria sv. Polykarpa, episkopa ze Smyrny" doplnil a upravil jer. Jan, r. 2001








Poznámka č. 1
Doslova mu prokonzul přikazoval: "Přísahej při Fortuně césarově!"
Origenes (Contra Celsum; 8,65) praví: "Při štěstí krále (resp. císaře) totiž nepřísaháme." Dle Tertulliana odmítali křesťané přísahat při štěstí, resp. duchu či moudrosti (Fortuna, genius, tyché) císařově, byli však ochotni přísahat při jeho spáse (salus, sotéria). (Apolog., kap. 32). Obé mohlo, ale nemuselo být pojímáno personalisticky - jako božstvo. (Křesťané hleděli patrně na věc tak, že je o nich všeobecně známa jejich víra v Krista jako v jediného Spasitele, tzn. s oprávněným přesvědčením, že slova o spáse a o spasiteli budou z jejich úst chápána v křesťanském slova smyslu, nikoliv v pohanském.) Zpět do textu

Poznámka č. 2
Asiarcha byl vladař, jenž stál v čele konfederace velkých měst prokonzulské provincie Azie. Filip je jinde také titulován jako "velekněz" - aziarcha byl rovněž nejvyšší (pohanský) kněz Azie. K úřadu aziarchy náleželo pořádání her. Proto se dav obrací od prokonzula k aziarchovi. Tento aziarcha se patrně plným jménem jmenoval Gaios Iulios Filippos Trallianos. Byl totiž nalezen nápis, jenž dosvědčuje, že G. I. Filippos Trallianos nastoupil úřad 232. olympiádu, což odpovídá r. 149. Zpět do textu

Poznámka č. 3
O tom, že Židé nezřídka podněcovali pronásledování křesťanů, svědčí i Tertullián, který (Scorp. 10) nazývá synagogy "fontes persecutionum" (zdroje pronásledování). Zpět do textu

Poznámka č. 4
Doslova "Otče... služebníka svého, Ježíše Krista". "Služebník" - christologický titul, založený na Iz 53. kap., užitý v řečech Petrových... Na tomto místě asi spíše ve významu "dítě" - tj. syn. Zpět do textu

Poznámka č. 5
Jinak: svědků Zpět do textu

Poznámka č. 6
Řecky: komfektor (anairétés) - dobíječ; v aréně dobíjel raněné šelmy; v pozdějších dobách dával i raněným lidem "ránu z milosti". Zpět do textu

Poznámka č. 7
Dosl. narozeniny (je to první literární doklad pro starokřesťanský obyčej slavit den zesnutí (zvláště u mučedníků) jako narozeniny pro věčný život). Zpět do textu

Poznámka č. 8
Pozn. pro srovnávací theologii a sektologii. Za pastýře Církve je ve starokřesťanských literárních památkách vždy prohlašován Pán Ježíš Kristus (ve shodě např. s 1. Petr 2,25). Dále se v těchto starobylých dokumentech svědčících o životě Církve hovoří o biskupech místních církví, skrze něž se projevuje katholická Církev Kristova (proto se píše např. o katholické, tj. obecné, církvi ve Smyrně). Stejně jako není nikde zachycena žádná závislost místních katholických církví na církvi římské, tak není ve starokřesťanských literárních památkách nic, co by umožnilo přesvědčivou obhajobu učení o "mezičlánku" mezi biskupem místní církve a Ježíšem Kristem - čili obhajobu římsko-katolického učení o papeži. Ani v dokumentech o sv. Polykarpovi není přítomna jakákoliv podoba římskokatolického učení o primátu a nadřízenosti papeže nad církví, a římský papež není ve zde načrtnuté struktuře Církve vůbec zmiňován. Zpět do textu

























Zpět na rozcestník „Životy svatých"



<-Skok na seznam „za dveřmi"    <-<- Skok na Homepage

NAVRCHOLU.cz