Ikona sv. Joanna

O velkém světci naší doby:
biskupu Janu ze San Francisca,
divotvorci posledních časů



Poslechněte si vyprávění o jednom překrásném světci – sv. Janu (Joannu) Šanghajském a Sanfranciském. Je to jeden z mých nejmilejších svatých, ke kterému se obzvláště ráda utíkám v modlitbě s prosbou o pomoc.

Nejkrásnějším důkazem svatosti pro nás, hříšníky, je, když je naše modlitba vyslyšena. A vladyka Jan skutečně patří k »rychle vyslyšícím«, pomáhá, jakmile ho člověk s důvěrou o pomoc poprosí.

Svatí jsou nejvzácnějším pokladem a skvostem naší drahé pravoslavné církve. Uctíváním svatých zároveň přinášíme úctu Bohu, kterému svatí celý život sloužili a který je naplnil Svatým Duchem. Od nepaměti přicházeli pravoslavní lidé na hroby svatých, které jako nádoby skrývaly v sobě libou vůni myra jejich svatosti. Tato vzácná vůně upevňuje i v současnosti věrné křesťany, kteří v boji s hříchem hledají zastánce před Bohem ve svatých, kteří již nad hříchem zvítězili.

Svatý Jan Šanghajský prožil celý svůj život v lásce ke Stvořiteli a jeho vroucí láska mu přinesla Boží milost (blahodať): dary modlitby srdce, pomoci v překonávání přirozených lidských slabostí a nemohoucnosti, daru duchovní radosti z přebývání s Hospodinem a ze spojení se Spasitelem ve svaté eucharistii. Svatý Jan byl přísným asketou, milujícím pastýřem, živitelem opuštěných, nezištným léčitelem, apoštolem – misionářem, hlubokým theologem, jurodivým a biskupem světového významu. Ti, kteří ho znali, o něm vyprávějí, že jeho duše přetékala láskou – že získal srdce apoštolské. Svatým bývají dávány různé dary od Boha, ale světitel Jan obdržel snad všechny – jistě to není náhoda. Vždyť se zjevil v 20. století, v čase, kdy se svět stále hlouběji ponořuje do nemravnosti a bezbožnosti. Tyto dva živly zla se rozrostly do nebývalých rozměrů. V současnosti se moderní věda pokouší usednout na trůn – prestol Boží a vlákat všechno stvoření do tmy materialismu a otročení tělu.

Slova vladyky Jana psaná v souladu se svatootcovským odkazem znějí silně a přesvědčivě i dnes. Z nich se učíme pevně stát při obraně svaté pravdy a posvátných kánonů (pravidel) Kristovy Církve.

Svatořečení světitele Jana, které se uskutečnilo 2. července 1994 v San Franciscu, nám zjevilo ještě jasněji význam tohoto velikého ruského světce našich dnů. Vladyka žehná všem pravoslavným křesťanům, těm, kteří touží po setkání se svatostí, vnáší do srdcí věřících naději, že není možné stále se Bohu rouhat, že místo smutku musíme silněji milovat Hospodina, pevněji se držet života pravoslavné Církve, upravit svůj život dle jejích pravidel a kánonů a zbožně přistupovat ke všem jejím spasitelným Tajinám.

Krátké vylíčení života světitele Jana Šanghajského a Sanfranciského

Mládí

Svatý Jan, světlo pro svět, veliký divotvorce, kazatel pokání a nekompromisního Pravoslaví, ochránce mládeže, přímluvce u Boha, velký modlitebník a theolog, přísný asketa, pravý ruský patriot, přísný, leč své duchovní stádce milující arcipastýř, se narodil 4. června 1896 v Charkovské gubernii. Pojmenovali ho na počest svatého archanděla Mikaele. Pocházel ze šlechtické rodiny Maximovičů. Jeho předkem byl uznávaný šiřitel osvěty na Sibiři, světitel Jan Tobolský. Nedaleko od jeho rodného domu byl monastýr se svatohorským typikem, jehož bratrstvo čítalo celkem 600 mnichů; mladý Michail zde byl častým hostem. Rodiče Michailovi – Boris a Glafira – vychovávali svého syna ve zbožnosti, v lásce k vlasti a odhodlání stát za pravdou. Sám sv. Joann pravil jednou o svém dětství: „Od prvních dní, jen co jsem začínal poznávat sebe, jsem si přál sloužit pravdě … Moje duše byla uchvácena příklady těch, kteří za pravdu pokládali své životy.“

Michail přemýšlel nad tím, že zasvětí svůj život vojenské nebo občanské službě své zemi, a začal studovat v Petrovském Poltavském Kadetském Institutu. Pak studoval práva. Jeho srdce bylo však již daleko od tohoto světa. Studoval životy svatých, osvojil si jejich vztah ke světu a pojímání světa, studoval jejich zápasy, vnikal do jejich psychologie a byl zcela proniknut jejich duchem. V době studia na něj nesmírně zapůsobilo setkání s arcibiskupem Antonijem Chrapovickým (též přítelem a rádcem – a jedním ze světitelů – našeho svatého vladyky Gorazda, který na něho vzpomínal vždy s největším vděkem, láskou a úctou; pozn. red.) a Michail začíná kromě světských věd též poznávat »vědu věd« – duchovní život, a nakonec se mu místní monastýr a chrám staly bližšími než jakákoliv instituce světská. Vynaložením všech sil na studium duchovního života se stal hodným toho, aby se mu otevřely duchovní oči – jeho duše byla zraněna touhou nastoupit cestu ke Kristu.

Mnich Joann

V Charkově začal sv. Joann svůj církevní život, zde obdržel prvé lekce ve zbožnosti. V místním Uspenském chrámu byla divotvorná ikona Matky Boží přitahující úctu mnoha lidí; zde ve zvláštní hrobce odpočíval spravedlivec a divotvorce archiepiskop (tj. arcibiskup) Meletij (Leontovič), který předem znal datum své smrti v r. 1841. Tam mu četli žalmy, sloužili panychidy a pomazávali se olejem z lampády hořící nad hrobem spravedlivcovým. Vladyka Joann (nyní ještě Michail) zapsal dokonce jeden zázrak vykonaný spravedlivým Meletijem. Za svého života vedl divotvorce Meletij askesi zápasu se spánkem, trávil noci bez pohnutí, stoje s pozvednutýma rukama, a nikdy neuléhal na lůžko. Na Michaila velice zapůsobila askese tohoto divotvorce, kterého si zamiloval a začal následovat jeho způsob duchovního zápasu; je pozoruhodné, že – stejně jako divotvorce Meletij – i pozdější vladyka Joann si na konci svého života předpověděl datum svého skonu a i on odpočívá v chrámové hrobce, kam se za ním utíkají o pomoc jeho ctitelé. Vliv na Michaila měl i zdejší kněz vysokého duchovního života.

Ruská tragédie let 1917 - 1918 zcela přesvědčila Michaila o lidské slabosti, nestálosti všeho pozemského, a tak se rozhodl zříci se světa i sebe samého a cele se zasvětit službě Bohu. Po čas občanské války byla rodina Maximovičů evakuována do Jugoslávie, kde se Michail začal učit na bohoslovecké fakultě. Jeho rodina – podobně jako mnozí ruští lidé ve vyhnanství – žila v bídě a Michail, aby jí pomohl a mohl studovat, musel prodávat noviny. Milovaný arcipastýř, metropolita Antonij (Chrapovický) byl za hranicemi vlasti i nadále duchovním vůdcem vnitřního života Michailova.

Sv. Joann jako mladý mnich V roce 1926 postřihl metropolita Antonij v Milkovském monastýru Michaila na mnicha; nový monach přijal jméno svého příbuzného, sv. Jana Tobolského. Poté jej vysvětil na jerodiakona (mnich-diakon) a na svátek Uvedení přečisté Bohorodice do chrámu ho biskup Gavriil Čeljabinský rukopoložil na jeromonacha (mnich-kněz). Ode dne mnišského postřižení, jak přiznal o mnoho let později, již otec Jan nikdy nespal leže v posteli – když usnul, tak vsedě nebo na kolenou pod ikonami. Neustále setrvával v modlitbě a půstu, jedl jednou denně (pozdě večer) a každý den konal svatou liturgii. Toto pravidlo zachovával sv. Jan po dobu celého svého života.

Prvé roky svého mnišského života zasvětil jeromonach Jan zvláště mládeži – vyučoval a byl vychovatelem v srbském semináři (ochridské eparchie) v městě Bitol. V tom čase srbský „Zlatoústý“, známý kazatel – biskup Nikolaj Velimirovič (biskup ochridský), nejednou pravil: „Chcete-li spatřit živého světce, běžte do Bitolu za otcem Janem.“ Jeho život byl vskutku podivuhodný, kromě výše zmíněného asketického života se nikdy nehněval a se zvláštní otcovskou láskou inspiroval studenty k vysokým křesťanským ideálům. Studenti jako prví odhalili jeho podivuhodnou askesi, zpozorovali, že nikdy nechodí spát, a že když všichni usnuli, on obcházel ubytovny a přežehnával spící studenty znamením kříže; jednomu při tom upravil peřinu, jiného tepleji přikryl. Byl při tom pohroužen v Ježíšovu modlitbu. Usínal jen při vyčerpání během zemních poklon pod ikonami. Čtveráci dokonce dávali napínáčky pod jeho prostěradlo, aby prověřili, zda uléhá do postele či nikoliv.

Takový způsob sebeumrtvování je velice těžký a vyskytuje se řídce. Veliký zakladatel mnišských společenstev, ct. Pachomij Veliký, když obdržel od anděla pravidla mnišského života, uslyšel následující slova ohledně spánku: „Spát bratři nemají vleže, nýbrž nechť si připraví sedátka se šikmými opěradly a spí na nich vsedě“ (pravidlo 4.)

Na ochridském jezeře v monastýru ct. Nauma byly uloženy divotvorné ostatky ct. Nauma Ochridského, misionáře a učedníka sv. Cyrila a Metoděje. Jeromonach Jan velice uctíval tohoto svatého, který byl považován za obzvláště rychlého uzdravovatele duševně nemocných. Se svatou ikonou ct. Nauma chodil po nemocnicích a četl modlitby nad nemocnými, což konal i později v Číně. Na sklonku svého života v Americe, několik dnů před svým zesnutím, sňal bez jakékoliv viditelné příčiny se stěny svého sanfranciského chrámu ikonu ct. Nauma a sv. Jana Křtitele a položil je na analoj uprostřed chrámu. Za několik dnů všichni pochopili jaký to mělo tajemný význam – v předvečer památky ct. Nauma vladyka zemřel a v den narození sv. Jana Křtitele byl pohřben.

Jeho proslulost stále rostla a bylo rozhodnuto vysvětit ho na episkopa. Leč on sám toho byl dalek. Když ho vyzvali, aby přijel do Bělehradu, nepřišlo mu nic podobného ani na mysl, jak je to zřejmé ze svědectví jedné jeho známé z Jugoslávie. Tenkrát se s ním setkala v tramvaji a tázala se ho, za jakým účelem přijel do Bělehradu, na což on odvětil, že přicestoval, protože omylem dostal pozvání místo jakéhosi jiného jeromonacha Jana, kterého zde chtěli světit na biskupa. Den na to ho uviděla opět a on jí sděloval, že – ach běda!, omyl se ukázal horším, než jsem očekával, neboť právě jeho se rozhodli vysvětit na episkopa. Když odporoval s poukazem na své problémy s řečí, odvětili mu krátce, že prorok Mojžíš měl podobné obtíže. V roce 1934 byl otec Jan chirotonisován na biskupa šanghajského. Byla to poslední archijerejská chirotonie blaženého metropolity Antonije a svatý Joann se ukázal jedním z největších biskupů, které metropolita Antonij světil. Vladyka Antonij tehdy napsal biskupu Dimitriovi, který ho zval k sobě na Dálný Východ na odpočinek, o nově vysvěceném biskupu Janovi následující slova: „Příteli můj, já jsem již natolik stár a sláb, že nemohu uvažovat o žádném putování, než jedině na hřbitov… Ale místo sebe samého k vám posílám jako svoji duši, jako své srdce, vladyku episkopa Joanna. Tento maličký, slabý člověk, na pohled skoro dítě, je nějakým zázrakem asketické pevnosti, neochvějnosti a přísnosti v našich časech všeobecného duchovního úpadku.“ Ve svém slově po jmenování hovořil vladyka Joann o vysokých cílech pastýřství duší. Později k tomu zbožná monaška Xenie poznamenala, že při této řeči načrtl celý svůj program a v průběhu svého života jej do puntíku vyplnil.

Šanghajský pastýř

Nový šanghajský biskup usedl na svou katedru v den Uvedení přesvaté Bohorodice do chrámu a pokračoval zde ve svém pastýřském díle; založil útulek zasvěcený sv. Tichonu Zadonskému, nemocnici, dům pro staré lidi, učiliště, školu, veřejnou jídelnu, pomáhal mládeži a dostavěl rozestavěný velký chrám zasvěcený úctě k ikoně Přesvaté Bohorodice »Zástupkyně hříšníků«. Mimořádnou pozornost věnoval duchovnímu vzdělávání křesťanů. Zvláštní bylo, že ač se věnoval mnoha světským záležitostem, byl světu naprosto vzdálen; žil současně jakoby v druhém nadpřirozeném světě. Jeho podivné chování se zdálo neobvyklé pouze těm, jež byli odcizeni světu Božích svatých pravoslavné církve, vedoucích nepřetržitý neviditelný zápas s „knížetem tohoto světa“ (tj. s ďáblem). Vladyka Jan nevynechával ani jednu bohoslužbu, sám od prvého dne sloužil každý den svatou liturgii. Ať byl kdekoliv, nikde nevynechal bohoslužby. Od neustálého stání vladykovi silně otekla noha a konsilium lékařů z obavy před ganrenou předepsalo bez prodlení hospitalisaci, což vladyka kategoricky odmítl. Lékaři prohlásili, že se zříkají veškeré odpovědnosti za zdraví a dokonce i život pacienta. Nakonec věřící násilím donutili vladyku, aby se odebral do nemocnice; bylo to před svátkem Pozdvižení svatého Kříže. Večer vladyka z nemocnice tajně utekl, dobelhal se do chrámu, kde sloužil celé noční bdění a na druhý den otok zmizel.

V oltáři býval vladyka velmi přísný, nedovoloval žádné rozhovory a velice často zůstával v chrámě dlouho po ukončení bohoslužby a četl kánony k mnoha svatým, aby je všechny uctil. V oltáři zůstával ještě 3 – 4 hodiny po bohoslužbě; jednou poznamenal: „Jak těžké je odpoutat se od modlitby a přejít k pozemskému.“ Ve dnech památky určitých svatých sloužil bosý a vyžadoval to i od spolusloužících. Jedl jednou denně a v období Velkého postu a půstu před Narozením Páně se sytil jen prosforami. V noci bděl a v zápase se spánkem se poléval studenou vodou, a jinak se nikdy neumýval. Nikdy nechodil na návštěvy, ale u těch, kteří potřebovali pomoc, se nečekaně objevoval a to v jakémkoliv počasí a v samé neobvyklé hodiny. Nikdy se nedával vozit.

Po svaté liturgii každodenně navštěvoval nemocné se svatými Dary, přičemž chodil buď bos anebo jen v sandálech, dokonce i v zimě. Vladyka navštěvoval věznice, kde sloužil vězňům Božské liturgie na ubohém malém stolku. Navštěvoval i duševně nemocné a posedlé – jasně mezi nimi rozlišoval. V okolí Šanghaje byly ústavy pro choromyslné a postižené. Vladykovi byla dána duchovní síla pro jednání s těmito strašně nemocnými a připravoval je na přijímání svatých Tajin; a oni, ku podivu, jeho přijímali klidně a naslouchali mu. Vždy s netrpělivostí očekávali jeho návštěvu a radovali se z jeho příchodu. Všude kázal, probouzeje svědomí jedněch a zahřívaje srdce druhým. Řeči vladyky se ovšem někdy dalo obtížně rozumět – zvláště při promluvách v chrámu. Jeho organismus byl natolik zesláblý, že mu poklesla spodní čelist, což mu nedovolovalo zřetelně artikulovat. Měl dar prozřetelnosti (jasnovidnosti) a dar takové modlitby, kterou Hospodin slyšel a jeho prosbu brzy splnil. Přinesme i několik takových případů.

Jednou v Šanghaji pozvali vladyku Jana k umírajícímu chlapci, kterého lékaři považovali za beznadějný případ. Vladyka se po příchodu do bytu rovnou vydal do pokoje, kde ležel chlapec, i když mu nikdo ještě nestihl ukázat, kde se umírající nalézá. Vladyka se na chlapce ani nepodíval, ale přímo „upadl“ před ikonou, což bylo pro něho zcela typické; dlouho se modlil. Pak upokojil příbuzné, že se chlapec uzdraví a rychle odešel. Nemocnému bylo skutečně ráno lépe a brzy byl zdráv, takže lékaře již více nezvali. (Vyprávěno očividcem.)

Některé zázraky vladyky Joanna byly zaznamenány i do archivů nemocnic; např. následující: Paní Ludmila se v Šanghaji věnovala sportu – jezdectví. Jednou se kůň při skoku čehosi lekl a shodil ji tak, že se hlavou silně udeřila o kámen a zůstala ležet v bezvědomí. V nemocnici se nad ní shromáždilo konsilium lékařů a její stav prohlásili za beznadějný – sotva se dožije rána, puls byl skoro nehmatný, lebka rozbitá a její drobné úlomky tlačily na mozek. Při operaci by zemřela; a i kdyby její srdce dovolilo konat operaci, pak by stejně zůstala hluchá, němá a slepá. Její sestra, když to všechno slyšel, běžela v zoufalství zalita slzami k archiepiskopu Janovi a začala ho prosit, aby zachránil její sestru. Vladyka přišel do nemocnice, poprosil všechny, aby opustili místnost, a asi dvě hodiny se tam modlil. Pak vyzval hlavního lékaře, aby prohlédl nemocnou. Jaké bylo podivení lékaře, když shledal její puls normálním. Souhlasil učinit bez meškání operaci, ale pouze za přítomnosti vladyky Jana. Operace proběhla úspěšně a údiv lékařů nebral konce, když se nemocná po operaci probrala a žádala o pití. Žije od těch dob – hovoří, vidí, slyší.

Na ulicích Šanghaje, v temných koutech, sbíral do útulku sv. Tichona opuštěné, nemocné a hladovějící děti a svěřoval je nebeské ochraně tohoto podivuhodného světce. Vladyka děti velmi miloval; brzy jich u něho v útulku našlo útočiště asi sto (jeden čas při všeobecné bídě jich tam bylo okolo 3500). Zachraňoval děti opuštěné, které by bývaly mohly být zardoušeny psy. Jedna dívka, kterou tam zachránil, žije dodnes v Americe. Jednou jim v útulku došly potraviny a byla zrovna bída; na druhý den už prostě neměli děti čím nakrmit. Vladyka řekl: „Bůh pošle,“ a odešel k sobě; celou noc prostál na modlitbě. Ráno ještě před rozbřeskem zvoní zvonek. Přišel představitel jakési firmy s bohatým darem pro útulek. Všechny děti vladyka dobře znal a byl jim otcem. Když nastoupili k moci komunisté, evakuoval vladyka celý útulek na Filipíny a poté do Ameriky.

Síla víry

Vladyka žil jakoby v jiném světě; jeho blízký známý říká, že byl jakoby „pozdvižen do ráje, kde slyšel nevypravitelná slova...“ Svými slovy i činy svědčil o tom, že mu Bůh odhrnul oponu svého Království.

Následujícím případem chceme vyprávět o duši tohoto pastýře, o jeho nechvějné víře. Jednu ženu kousl vzteklý pes a ona odmítla injekci proti vzteklině. Poté ta žena onemocněla touto strašlivou nemocí. Vladyka, jak se o ní dověděl (jako on vždy věděl o všech nemocných, trpících a umírajících), pospíchal se Svatými Dary k této umírající ženě, aby jí podal svaté přijímání. Jenže u ní zrovna proběhl jeden z příznaků té hrozné nemoci a vyplivla svaté Tajiny i s pěnou, která se jí hrnula u úst. Částečka svatého přijímání nemůže být vyhozena; vladyka ji sebral a dal si tuto vyplivnutou částečku svatých Tajin do úst. Kdo byli u toho, zvolali: „Co to děláte vladyko! Vzteklina je strašná nákaza!“ Vladyka však klidně odpověděl: „Nic se nestane; toto jsou Svaté Dary.“ A skutečně se mu nestalo nic.

Jiný případ: Vladyka přijel dvakrát do Hong-Kongu. Ač jsem ho neznala, napsala jsem mu před tím dopis, kde jsem ho prosila o modlitby a o radu v jedné duchovní otázce, ale nedostala jsem odpověď. Uběhl rok. Vladyka přijel a já byla v davu lidí, kteří ho očekávali. Vladyka se ke mně obrátil a řekl: „To vy jste mě psala dopis!“ Byla jsem velmi překvapena, vladyka mne dosud nikdy neviděl. Večer v chrámu stál po modlitbě vladyka před analojem a pronášel kázání. Stála jsem vedle své matky a obě jsme spatřily světlo obklopující vladyku; zář se široce rozprostírala. Trvalo to poměrně dlouhou dobu. Po kázání jsem se s tímto viděním svěřila jedné sestře a ta na to odpověděla: „Ano, mnozí věřící viděli tento neobyčejný jev. Můj muž to světlo kolem vladyky viděl také.“

Jiná žena se stala svědkem neobvyklého jevu a nechtěla umřít, aniž by vylíčila, co viděla. Z jejího vyprávění vybíráme: „...Velice jsem trpěla a chodila jsem často do chrámu v Šanghaji, ale moje víra začala kolísat. Rozhodla jsem se do chrámu už nechodit, ale místo toho navštívit známé. Proto jsem již nevstala tak brzy; moje cesta na návštěvu vedla kolem chrámu a náhle jsem zaslechla z chrámu znít zpěv. Zašla jsem tam. Sloužil vladyka Jan, dveře do oltáře byly otevřeny. Vladyka zrovna pronášel modlitbu – Vezměte a jezte, toto je tělo mé..., a – toto je krev má … na odpuštění hříchů. A potom klekl na kolena a učinil hlubokou poklonu. Já spatřila v tu chvíli kalich se svatými Dary nezahalený, a v ten okamžik, po slovech vladyky sestoupil se shora oheň a spustil se do číše. Forma toho ohně byla podobná květu tulipánu, ale většího rozměru. Nikdy ve svém životě jsem nemyslela, že spatřím skutečné posvěcení Darů ohněm. Opět ve mně zahořela víra. Pán mi ukázal víru vladyky a mně bylo hanba za moji malodušnost.

Pozoruhodná byla i mužnost a odvaha vladyky, kterou projevil při jednání s japonskými úřady, které se v době okupace snažily podmanit si ruskou kolonii a bylo při tom zabito několik lidí.

V Šanghaji v té době umírala ve francouzském špitálu jedna žena, která později vydala své svědectví: „Věděla jsem, že umírám, a prosila jsem vzkázat vladykovi, aby přišel a podal mi svaté přijímání. Bylo asi 10 či 11 hodin večer. Venku zuřila bouře s deštěm. Házela jsem sebou a velice trpěla. Na moje výkřiky žádající zavolat vladyku přicházející lékaři a sestry říkali, že to není možné, a k tomu byla válka a nemocnice byla na noc naprosto uzavřena; že se prý musí počkat do rána. Já jsem nic neslyšela a pokračovala ve volání: Vladyko přijď! Vladyko přijď! A nikdo mu nemohl sdělit mé přání … Náhle při této bouři vidím – ve dveřích se objevil vladyka, celý mokrý a jde ke mně. Bylo to jako zázrak, a tak jsem začala vladyku ohmatávat, je-li živý, s otázkou – nebo je to váš duch? On se tiše usmál a říká: Živý. Pak mi podal svaté přijímání. Poté – když jsem se probudila po 18ti hodinovém spánku – cítila jsem se zdráva a říkala jsem, že je to proto, že mne navštívil vladyka a podal mi svaté Tajiny. Lékaři mi však nevěřili, protože prý vladyka nemohl vejít do uzavřené nemocnice v takovou noc. Otázala jsem se sousedky na pokoji a ona potvrdila, že tam vladyka byl, ale stejně nám nevěřili … Sestra, která mi nevěřila, objevila, když upravovala mé lůžko, pod poduškou – jako na potvrzení hodnověrnosti mých slov – „papírek“ (dvacet dolarů), který tam vladyka položil, věda, že jsem nemocnici velice mnoho dlužná a že již mám nouzi (později potvrdil, že to kladl pod podušku).“

Zajíkavý Mojžíš

„Když člověk naplní svoji duši slovem Božím,“ učil svatý Serafím Sarovský, „tehdy je naplněn poznáním, co je dobro a co jest zlo.“ Tímto způsobem se smysl duchovního zápasu a askeze osvědčuje ve skutcích – právě rozpoznáním, kde je pravda a kde je lež. Tak i vladyka Joann ukázal pravdivost svého duchovního zápasu, když se střízlivě zorientoval v komplikované politické a záludné církevně-jurisdikční situaci, a svým jasným a nekompromisním postojem zachránil ohromný zástup ohrožených ruských pravoslavných lidí (sovětské úřady se pokoušely oklamat tyto emigranty a vlákat je zpátky na území Sovětského Svazu), když vyvedl na svobodu – podobně jako Mojžíš – věrné syny ruské zahraniční církve a Ruska v emigraci. Vladyka nepohnutě trval na svém slibu věrnosti svému exilovému synodu, i když byl vystaven zvláště silnému nátlaku, aby svůj slib věrnosti zrušil. Svým statečným postojem a neohroženým kázáním pravdy o tom, jaké jsou skutečné poměry v Sovětském Svazu, zachránil sv. Joann šest tisíc lidí před sovětskými lágry a repatriací zpět do SSSR. Všichni dálněvýchodní archijerejové (kromě sv. Joanna) se vrátili do Sovětského Svazu a velmi tam pak trpěli i s těmi, kteří je poslechli a vrátili se s nimi. Přicházely pak od nich truchlivé dopisy, ale byli již za železnou oponou a bylo příliš pozdě...

S příchodem čínských komunistů do vlády započal odchod ruských lidí – utečenců před ruskými bolševiky – z Číny; strastiplný exodus probíhal zvláště přes Filipínské ostrovy. Na ostrově Tubabao se v r. 1949 nacházelo pět tisíc ruských utečenců, kteří zde živořili ve stanech za velmi primitivních podmínek. Vladyka Jan se i zde modlil za své duchovní stádce a neustále mu účinně pomáhal. Byly zde děti z jeho útulku, byli zde stařenky a nemocní … Pro jeho modlitby a díky velké námaze se zázračným způsobem všichni zachránili a téměř všichni získali možnost odejít do Ameriky.

Na Filipínách nad nimi neustále visela hrozba strašných uragánů, neboť jejich ostrov se nacházel na cestě sezónních tajfunů, které se pravidelně ženou touto částí Tichého oceánu. Za celou dobu 27 měsíců, kdy žili Rusové na tomto ostrově, se tajfun přiblížil k ostrovu jen jedenkrát a nakonec přece změnil kurs a ostrov obešel. Samotní Filipínci utěšovali Rusy, řkouce: „Ničeho se nebojte, protože váš svatý člověk každou noc obchází celý tábor a žehná jej znamením kříže ze všech světových stran.“ Všichni tam vladyku znali jako Božího člověka. Dokonce byl znám případ, kdy vladyka v Manile uzdravil nemocného syna jedné vysoce postavené osoby. Vladyka navštěvoval Rusy ležící ve filipínských nemocnicích, rozdával jim malá evangelia a ikonky. Jednou tam zaslechl zdaleka přicházející bolestivé výkřiky. Personál mu řekl, že je to nevyléčitelně nemocná žena a varoval vladyku, aby tam nechodil, neboť z ní vychází zápach. Vladyka se tam rychlými kroky odebral a položil nemocné na hlavu kříž a začal se modlit. Ti, kteří vladyku Jana doprovázeli se museli kvůli zápachu vzdálit. Vladyka se tam dlouho modlil, při tom ji vyzpovídal a podal svaté Tajiny. Když jsme odcházeli, již nenaříkala, ale stonala tiše. Po nějakém čase přišel vladyka opět do nemocnice, na dvůr vyběhla z nemocnice nějaká žena a padla vladykovi k nohám – byla to ta „beznadějně nemocná“, za níž se vladyka modlil.

Vladyka sám osobně musel u washingtonských úřadů zařídit, aby mohl tábory svých lidí přestěhovat do Ameriky. Překonal při tom mnoho lidských překážek, ale nakonec dosáhl úspěchu – zákony byly změněny a přechod jeho stádce se uskutečnil. Poslyšte zkrácené vyprávění očitého svědka vladykova jednání ve Washingtonu: „Po příletu mne vladyka žádal, abych mu zařídil audienci u ministra vnitra, jehož chtěl požádat o výjimku pro ruské emigranty trpící na jednom filipínském ostrově. Termín audience byl určen na devátou hodinu následujícího dne. Na prosbu mé ženy vladyka dovolil, aby mu pro přijetí u ministra uvedla do pořádku jeho řízu. Příští den jsem přišel pro vladyku v osm hodin a ohlásil se s modlitbou u dveří vladyky. Ani po opakování se neozvala žádná odpověď. Po chvíli jsem vyšel a spatřil vladyku spícího na kolenou. Rychle se zvedl a slíbil hned přijít. Za několik minut se objevil, ale měl velice rozcuchané vlasy. Prohlásil jsem, že takto se na ministerstvu ukázat nemůže, a navrhl jsem vladykovi, aby si vlasy upravil. Vladyka se odtáhl, řka: „Není třeba, jdeme!“ Byl jsem přesvědčen, že nás nepřijmou. Jednak máme skoro hodinu zpoždění, a pak – s takovým vzezřením nás sotva k ministrovi pustí. K mému údivu nás přijali ihned a sám ministr se k nám choval velice mile a pozorně; slíbil vykonat vše, co bude v jeho silách, a prosil vladyku, aby se neznepokojoval. Bylo mi jasné, že vladyku nelze ohodnotit lidskými měřítky. Co se nám zdálo nepřekonatelným, nebylo na jeho cestě překážkou. Hospodin byl s ním a přehrady přestávaly na jeho cestách existovat. To jsem viděl i na americkém konsulátu v Šanghaji, tak i v přístavu v Manile a na ministerstvu filipínské vlády.“

Po evakuaci tábora do USA se na ostrově náhle zvedl vítr a přišel strašný tajfun, který zničil celý opuštěný tábor do základů. V den památky proroka Mojžíše, duchovního vůdce vyvoleného Božího lidu, zul náš „zajíkavý Mojžíš“ své obvyklé sandály a bosý konal svatou Tajinu Eucharistie před prestolem Božím – jistě při tom stál před „keřem hořícím ale neshořívajícím“.

Uprostřed pozapomenutých svatých

V roce 1951 poslali arcibiskupa Jana na západoevropskou katedru. Vladyka byl zároveň čistě ruským archijerejem i všeobecným hierarchou (pro všechny jurisdikce), kterému byl cizí církevní provincialismus. Vladyka obnovil památky a uctívání starodávných pravoslavných svatých Západu a přivedl do Pravoslaví mnohé nově obrácené křesťany z místních národů. Odkryl nové souhvězdí podivuhodných pradávných svatých, zcela zapomenutých dnešními křesťany a neuváděných v pravoslavných kalendářích; s těmito svatými vstoupil do živého modlitebního společenství a oni na to odpověděli. Vladyka Joann byl velmi citlivý na svatost a začal konat vážné bádání a hledat svaté památky pravoslavných svatých Západu z prvého tisíciletí po Kristu. „Když je sám Pán proslavil, bylo by z naší strany velmi opovážlivé neuctívat je,“ argumentoval vladyka, a vskutku se mu podařilo prosadit obnovení jejich uctívání v pravoslavné církvi.

Sv. biskup Joann Požehnán záštitou světců, jejichž památku na Západě obnovil a kteří kdysi velmi slavně posvěcovali západní země, jevil se svatý vladyka sám jako nový osvětitel těchto krajin. Vždyť zvěstoval a vtěloval v sobě nepokažené, věčně nové a pravé učení našeho Pána, Ježíše Krista, které nemohlo neosvítit ty, kteří seděli ve tmě odpadlého nového pohanství. Neustále jezdil po celé Evropě, sloužil Božské liturgie francouzsky, holandsky, jako dříve sloužil řecky a čínsky, a později i anglicky; byl prozřetelným (jasnovidným) a nezištným léčitelem. Z Paříže o něm psali: „On žije již mimo nás; ne nadarmo se říká, že v jednom z katolických chrámů kněz pravil, obraceje se při tom k mládeži: Vy žádáte důkazy, říkáte, že dnes již nejsou ani zázraky ani svatí; k čemu jsou zde theologické důkazy, když nyní chodí po ulicích Paříže živý světec – saint Jean nus pieds (svatý Jan Bosý).“

Vladyka věnoval mnoho pozornosti francouzským pravoslavným a snažil se, aby třeba jen část farností přivedl na cestu čistého Pravoslaví bez kompromisů, jehož strážkyní se Ruská pravoslavná církev v zahraničí stala. Utěšeným skutkem jeho apoštolského působení se stalo i vybudování holandské pravoslavné církve, která pod jeho vedením zesílila; mít své archijereje, své monastýry, téměř všechny bohoslužebné knihy ve svém jazyce, své periodické tiskoviny atd. – to vše připisují pravoslavní Holanďané vladykovi Joannovi jako svému svatému zakladateli a dobrodinci. Biskup Jákob Haagský v předmluvě k prvému vydání životopisu vladyky Joanna píše: „Už nemám duchovního otce a nenajdu již nikoho, kdo by mu byl podobný, kdo by mohl v hluboké noci u mne zazvonit a říci – Jdi nyní spát, to, za co prosíš Boha, je Mu samozřejmě příjemné. Vladyko! Děkuji Ti za vše, pamatuj na nás, tvou holandskou církev, u prestolu Božího.“

Vztah světitele Jana k církevním otázkám, ať se to již týkalo církevních jurisdikcí, farností nebo duchovního dítka, vždy vyplýval z podstaty daného problému a nezávisel na osobnostech.

Americká soužení

Evangelijní blahoslavenství mají mezi sebou hierarchické spojení a jsou dovršeny odměnou za snášení útoků kvůli Kristu, pronásledování a jakékoliv zlé pomlouvání. Vladyka Joann slavně prošel celou touto hierarchií Kristových přikázání, aby na konci svého života přetrpěl ještě mnohá utrpení a pak se v plné míře radoval v nebi.

V roce 1962 v souvislosti s problémy kolem stavby nového chrámu v San Franciscu je světitel Jan poslán na západoamerickou katedru, kde žijí mnohé jeho duchovní děti z dob jeho působení v Šanghaji. Jeho duchovní dítka mu posílala smutné zvěsti o tom, že jejich velkou farnost postihly neshody. Stavba velikého chrámu byla zastavena a církevní společenství bylo ochromeno rozepřemi. Episkop Joann se jevil jediným člověkem, který by ještě mohl dokázat nastolit pořádek v obci a dostavět chrám.

Do věčně temného města Dálného Západu dorazil vladyka na svou poslední katedru na podzim 1962, a opět – jako před mnoha lety při uvedení na svou prvou katedru – na svátek Uvedení přečisté Bohorodice do chrámu a opět do nedostavěného chrámu.

Mnoho zde vladyka vytrpěl, ale vždy měl na paměti, že skutečným nepřítelem budování chrámu v čest přesvaté Bohorodice je ďábel. Půstem a modlitbou, velkou trpělivostí a neochvějností, láskou a slovem nad ním světitel zvítězil, pod jeho vedením byl obnoven pokoj v církevní obci a v roce 1964 byl chrám zasvěcený Přesvaté Panně dokončen. Před tím však musel vladyka protrpět mnohé – dokonce jej vláčeli až před občanský soud, kde se musel bránit obvinění týkající se církevních finančních prostředků. Pravda byla samozřejmě na straně vladyky, ale poslední léta jeho života byla naplněna hořkostí pomluv a pronásledování.

Manžel jedné členky vladykovy farnosti utrpěl v té době těžkou autonehodu a velice trpěl. Jeho žena sice znala sílu vladykových modliteb, ale obávala se zavolat ho ke svému muži, neboť věděla, že má v současnosti mnoho nepříjemností a je velice zaneprázdněn. Náhle po dvou dnech se u nich vladyka nečekaně objevil v doprovodu svého řidiče. Byl u nich pět minut a po návštěvě vladyky nastal v nemoci zraněného veliký zlom, začal se uzdravovat a žil pak ještě několik let. Později této ženě vyprávěl řidič, který vladyku přivezl, že tenkrát zrovna vezl episkopa na letiště a velice spěchali, aby stihli odlet letadla: »V autě najednou vladyka prohlásil, že nyní pojedeme k Vám (myslel tu ženu). Já jsem namítl, že zmeškáme letadlo. Vladyka opáčil: „Můžete si na sebe vzít život člověka?“ Nebylo možné nic dělat, přivezl jsem vladyku k Vám. Letadlo kvůli vladykovi pozdrželi.« (Při této krátké návštěvě vladyka předpověděl jednu událost, která se stala po jeho smrti.) Nedostatek místa brání přinést zde další svědectví o zázracích sv. vladyky Joanna.

Vladyka Joann byl velkým horlitelem proti pohanským slavnostem konaným v současnosti, jichž se zúčastňují i někteří pravoslavní – zvláště proti svátku Hallowe'en, o kterém se věří, že v tuto noc získávají temné síly zvláštní moc činit až do svítání jakékoliv nepravosti. V Americe získal tento den podobu jakéhosi „svátku“, dětské veselice, maškarád dle podob běsů a všeho nečistého – jako by byly temné síly vyzývány ke společenství. Je v tom skryta parodie křesťanství a výsměch svatým.

Za veliké církevní slavnosti byly nakonec vztyčeny obrovské kříže – symboly Kristova vítězství – na kopulích dostavěného pravoslavného chrámu v San Franciscu; kříže září nad zálivem, nad vršky současného Babylonu – San Francisca, ve kterém se nyní otevřeně hlásá satanismus. To bylo završující vítěznou událostí vladykova pozemského života. Duchovně mu pak bylo zjeveno o jeho odchodu do jiného světa.

19. června (starého stylu) 1966 v den památky apoštola Judy, v průběhu arcipastýřské návštěvy města Seattlu s divotvornou ikonou Matky Boží Kursko-Korenné, ve věku 71 let před Odigitrií Ruského Zahraničí odevzdal tento veliký světec svoji duši Spasiteli. Ten den ráno vykonal vladyka v místním chrámu Božskou liturgii, po které zůstal asi tři hodiny ještě v oltáři. Pak navštívil s divotvornou ikonou svá duchovní dítka na hřbitově okolo chrámu. Poté se odebral do domu, kde se zastavil v druhém patře, když tu se náhle ozval zvuk; přiběhl biskup Nektárij a jeho přisluhující a viděli, že vladyka již odchází. Posadili ho a on před divotvornou ikonou zemřel. Tak zesnul pro tento svět, jak to mnohým předpověděl, a ukončil svůj zápas nadpřirozené obtížnosti – zbavení se odpočinku a spánku, těchto velmi přirozených a zákonitých potřeb lidského organismu. Místnost, kde zesnul svatý vladyka, byla okamžitě přeměněna v kapli a slouží se tam každodenně bohoslužby. Jistě je toto místo spočinutí světce oroseno blahodatí. V tomtéž domě je nyní farní místnost americké misijní církevní obce zasvěcené sv. Nektariovi Aigenskému (+ 1920), kterého vladyka velice uctíval.

Vladyka Jan byl pochován v kryptě pod chrámem, který vybudoval a jenž je zasvěcen bohorodičné ikoně »Všech strádajících potěšení«. Skrze modlitby u jeho nerozkládajících se ostatků věřící přijímají dary víry, uzdravení, útěchy, duchovní posily. Světitel Joann po mnohých velkých duchovních činech a útrapách, jež pro Krista a Jeho Pravdu přetrpěl, přebývá v Království Božím, kde se raduje s anděly, oslavuje Otce i Syna i Svatého Ducha, jediného v Trojici uctívaného Boha, kterému od nás nechť je vzdávána čest a klanění nyní i vždycky až na věky věkův, amen.

Nyní odpočívá v hrobce pod svatým prestolem téhož chrámu, který dostavěl a nad nímž vítězně září Kristovy kříže; tento chrám se stal známým po celém pravoslavném světě jako ochránce svatých ostatků našich dní.

Po zesnutí vladyky o něm bylo napsáno: Pánu Bohu bylo milé zakončit pozemskou pouť tohoto velkého spravedlivce v současném světě na místě zahaleném mrakem. Nám hříšným byl skrze něho zjeven opravdový pro Krista jurodivý, který takovým zůstal i jako biskup. Tento způsob askese, který je velmi drahý staré Rusi, není dnes zdaleka všemi pochopen. Způsobem svého života se podobal sv. Řehoři Theologu, který zakusil pronásledování od lži-bratří, ale pokračoval v péči o život církve a svými listy bojoval proti heretikům. Svatý Řehoř vedl velmi přísný asketický způsob života: chodil pouze bosý, spal na holé zemi nebo na lůžku z větví stromů a nikdy si nezapaloval oheň, aby ohřál své tělo. O sv. apoštolu Janu Theologu je řečeno: „Byl pln lásky a zároveň pln theologie (bohosloví).“ To je možné říci o vladykovi Joannovi. Všechna jeho slova a listy jsou naplněny theologickou přesností a hlubokou myšlenkou...

Podle svědectví těch, kteří se zúčastnili zádušních obřadů za vladyku Joanna, to byla nezapomenutelná událost, opravdová duchovní slavnost. Nehledě na hluboký zármutek mnohých, nad všemi modlícími vládl zvláštní pocit radosti dosahující vrcholu při obnášení rakve kolem chrámu; atmosféra připomínala spíše paschální slavnostní průvod. Šest dní ležel vladyka v otevřené rakvi a – i přes horké letní počasí – nebylo cítit sebemenší zápach a patrný jakýkoliv rozklad. Bezděky vzpomínali na slova sv. Ignatije Brjančaninova z jeho úvah o smrti: „U těla spravedlivého, z něhož vyšla duše, je vidět, že nezapáchá a není nepříjemné se k němu přiblížit. Při jeho pohřbu je zármutek proměněn v jakousi nepochopitelnou radost.“ To vše je podle sv. Ignatije svědectvím, že „zesnulý získal milost a blahodať u Hospodina“ (Pravoslav. Rus, č. 14, 1966).

S jeho zesnutím se pojí množství svědectví o zázracích a jasnozřivosti vladyky. Jistá zbožná důvěryhodná žena, kterou vladyka občas navštěvoval, vyprávěla, že ji vladyka navštívil před svou smrtí koncem května a pravil: „Já brzy zemřu – na konci června,“ (nový kalendář vladyka neuznával) a ještě překvapivě dodal: „Zemřu ne v San Franciscu, ale v Seattlu; tam přijedu a tam zemřu...“ Zaznamenána jsou i další zjevení o vladykově odchodu z tohoto světa, která zde nemůžeme všechna uvádět; mnohým se vladyka zjevil v oslepující záři a s tajemnou zvěstí.

Případů divů u vladykova hrobu bylo tolik, že bratrstvo ct. Hermana začalo vést zápisy takových zázraků, prověřovalo je a vedlo jejich soupis; svědectví je již celá kniha. Zde uveďme alespoň zkráceně jediné z nich:

Jedna mladá žena pracující jako sestra v městské nemocnici náhle oslepla na jedno oko. Čte recepis pacienta, dívá se a nevidí! Zachvátil jí děs. Lékaři jí řekli, že její oko osleplo kvůli zánětu očního nervu a musí být vyjmuto, aby bylo zachráněno druhé oko. Tím by samozřejmě skončila i její zdravotnická činnost. Ta žena znala vladyku Joanna ještě z jeho působení v Evropě ba dokonce i z jeho mládí na Dálném Východě; věděla o jeho zázracích. Vladyka byl ovšem již dávno po smrti. V zoufalství přiběhla do jeho hrobky, a strávila tam mnoho času v slzách a s modlitbami na jeho hrobě – její poslední naději. V práci své postižení skrývala. Tak uplynulo několik dnů. Jednou ji přemohlo zoufalství a s horoucí modlitbou otevřela „nazdařbůh“ evangelium a četla následující: „...A pomíjeje (Ježíš), uzřel člověka slepého od narození. I otázali se ho jeho učedníci, řkouce: Mistře, kdo zhřešil, tento nebo jeho rodiče, že se narodil slepý? Ježíš odpověděl: Ani on nezhřešil ani jeho rodiče, ale aby byly zjeveny skutky Boží na něm. Já musím konat dílo Toho, který mne poslal, dokud je den. Přichází noc, kdy nikdo nebude moci dělat nic. Dokud jsem na světě, jsem světlo světa. To pověděv, plivnul na zemi a učinil bláto ze sliny, a pomazal tím blátem oči slepého. A řekl jemu: Jdi, umyj se v rybníku Siloe, což se vykládá poslaný. A on šel a umyl se, i přišel a viděl (Jan 9,17). Pane – zvolala ta žena, když jedním dechem přečetla toto „náhodně“ nalezené místo až do konce – kdybych já se mohla ocitnout ve Svaté Zemi a umýt své oči v lázni Siloe, nebo kdybych třeba měla jen jedinou kapku té vody, abych znovu viděla! Brzy ráno se opět odebrala do hrobky za vladykou Joannem a znovu se vroucně modlila. Tu k ní přistoupila neznámá malinká vetchá stařenka a říká, že ona nedávno cestovala do Svaté Země a přivezla svatou vodu z lázně Siloe a že zítra přinese lahvičku s tou vodou sem do hrobky, neboť se zde bude konat Božská liturgie. Po těchto slovech „stařenky Alžběty“, která samozřejmě nic nevěděla o její včerejší modlitbě, byla nemocná žena velmi dojata a den nato ještě před rozbřeskem již byla v hrobce. Při liturgii přijala svaté Tajiny, vkleče, přitisknuta k hrobu sv. vladyky Jana, si přiložila svatou vodu k nemocnému oku a – ihned nato – pocítila úlevu; druhý den již tím okem, jež bylo považováno za mrtvé, viděla. (Několik z mnoha dalších zázraků na přímluvy svt. Joanna je vylíčeno zde.)

Svatá Matka Církev slaví památku tohoto patrně největšího světce našeho století 19. června / 2. července. Svatý otče Joanne, pros Boha za nás!

Základ článku převzat ze slovenského pravoslavného časopisu »Odkaz sv. Cyrila a Metoda«, pro který připravila článek o sv. Joannu Mária Belovičová; rozšířeno výňatky ze životopisu sv. Joanna přeloženého do češtiny Serafímem Bedačem z »Ruského Palomniku« č. 9 (1994) (redakčně upraveno)

P.S. Všechna jména svědků, vyprávějících o vladykových zázracích, jsou známa a jsou uvedena v plném »Životě sv. Joanna Sanfranciského«; zde jsou jejich svědectví většinou zkrácena, a tak jsou vypuštěna i jejich jména.

Uveřejněno v Pravoslavném kalendáři 1997




Zpět na rozcestník „Životy svatých“



<-Skok na seznam „za dveřmi“    <-<-Skok na Homepage

NAVRCHOLU.cz