Tak se Turkové vyrovnávali s řeckými křesťany
|
Tak se Turkové vyrovnávali s řeckými křesťany |
Když sultán Mehmed II. obsadil Konstantinopol, ponechal Řekům svobodu věrovyznání. Také zachoval vládu patriarchy, jímž se stal Gennadios Scholarios, známý svou autoritou a vlivem mezi Řeky. Ceremonie jeho volby a vysvěcení byla stejná, jako dříve za byzantských císařů. Sultán mu prokázal pocty a slíbil mnoho privilegií. Daroval patriarchovi zlatou berlu zdobenou drahými kameny - jak to činili dříve byzantští imperátoři při zvolení nového patriarchy - jako znamení moci, kterou dostával představitel Církve. Turkové uznali patriarchu jako etnarchu, představitele a ochránce celého řeckého národa.
Svým výnosem, který byl patriarchovi zaslán s mnohými dary, sultán potvrdil pro hlavu Církve všechny slíbené pravomoci. "Vládni jako patriarcha v pokoji, požívej našeho přátelství ve svých potřebách a přáních, měj privilegia svých předchůdců." Tato privilegia tvořila tehdy právní základnu Ekumenického patriarchátu. Patriarcha byl vrchním představeným všech chrámů a monastýrů, měl také moc soudní a správní nad světskými lidmi. Sultán byl nucen postoupit Církvi některá práva a zachovat její nezávislost a autoritu. Chápal, že Turkové (kteří byli v tu dobu kočovníky), aby mohli vytvořit a chránit svůj stát, potřebují Řeky. Bylo nutné, aby místní obyvatelstvo zůstávalo na zabrané zemi.
Později však nezávislost a privilegia Církve Turkové zrušili, a turecká vláda se stala velice krutou a surovou ve vztahu k „rájům“ - tak nazývali křesťany, kteří byli poddáni Osmanské říši.
Za takových podmínek uskutečňoval Konstantinopolský patriarchát vedení Řeků v jejich duchovním životě a zároveň byl jediným oficiálním orgánem, který zastupoval pravoslavný řecký svět. Bez něj by se křesťané ocitli nejen bez duchovního, nýbrž i bez politického vedení. Kdyby neměli perspektivu a ochranu, byli by represemi Turků zdeptáni. To se však vztahuje nejen na Řeky ale i na další porobené národy, které se ocitly pod duchovním vedením Konstantinopolského patriarchátu, - čili na Rumuny, Bulhary, Srby, Albánce. Podle slov prof. G. Konidarise "vytvoření křesťanských států v jihovýchodní Evropě bylo možné jen díky činnosti Církve".
V letech turecké vlády byla činnost Církve též namířena na rozvíjení vzdělanosti. Patriarcha Gennadios (který také založil školu filosofie) založil patriarší školu ihned poté, co se stal patriarchou, v r. 1454. Ta se stala základním ohništěm, v němž hořela jiskra vzdělání.
Jenže Turkové nedodržovali sliby, které dali Církvi, a nezachovávali církevní privilegia. Proto - zvláště v prvá staletí turecké vlády - křesťané nepožívali svobody věrovyznání a vzdělání. Vše záviselo na místním zástupci sultána - na pašovi. Např. fanatičtí islamisté zakazovali jakékoliv formy vzdělání a studium vědeckých knih dokonce i muslimům. Jak složité pak teprve bylo pro křesťany domoci se práva vzdělávat se a konat výuku! Za těchto podmínek vznikaly tajné školy. Fungovaly při mnohých řeckých chrámech, při monastýrech a dokonce i v domech kleriků. Výuka probíhala v noci a tajně. Podle svědectví N. Dragumise stál v době výuky jeden z žáků u okna a varoval ostatní, když spatřil, že se blíží Turci. Učiteli na školách byli biskupové a další klerici nebo mniši. Světští křesťané učili málokdy. "Vzdělání bylo v prvých staletích turecké vlády výlučně v rukách Církve a její úsilí bylo v této sféře značné," píše badatel N. Svoronos.
Patriarcha Jeremiáš II. svolal v r. 1593 synod a prohlásil, že pravoslavní metropolitové musejí zakládat školy a prokazovat přiměřenou pomoc učitelům a žákům, "aby božská a svatá písmena mohla být vyučována". Dále patriarcha povzbudil biskupy, aby se starali o vzdělání ve svých eparchií a věnovali na ně nutné prostředky, aby se mohli vzdělávat i takoví lidé, kteří nemají peněz.
V r. 1680 jerusalemský patriarcha Dositej založil tiskárnu v Jase a o něco později i v Bukurešti. Učenec P. Karolidis píše: "Konstantinopolský patriarchát v 17. století má patriarchy mučedníky, kteří neustále pracovali pro duchovní rozvoj řeckého národa, stavěli školy, vydávali duši prospěšné knihy v patriarší tiskárně, podporovali a opatrovali archaický církevní jazyk, a především posilovali víru řeckého národa a jeho oddanost tradici otců."
Mniši z Athosu podporovali porobený národ svými listy a promluvami (kázáními), a pomáhali ochraňovat Pravoslaví. Tak byla v r. 1743 při monastýru Vatoped vybudována škola, jedna z nejvýznamnějších a čelných v řeckém světě. Vzdělávací program obsahoval dva cykly, které se skládaly z devíti věd. První cyklus ze čtyřech věd odpovídal základnímu a střednímu školnímu vzdělání, a druhý univerzitnímu.
Alexandrijský patriarcha Meletios prakticky změnil Církev ve školu a centrum učitelů. Badatel K. Satas poznamenává, že v celém průběhu turecké vlády žilo na území Osmanské říše přibližně 1500 vzdělaných Řeků (myslí se zřejmě vysoce vzdělaných učitelů).
Při tom více než dvě třetiny z nich patřilo ke kněžstvu. Prakticky všichni prováděli osvětovou činnost, nežádali žádný plat a žili v chudobě.
Současně Církev, využívajíc možnost kázat slovo Boží, rozšířila svoje působení nejen na sféru osvěty, ale i do politiky. Patriarchové, biskupové, kněží nacházeli v sobě odvahu kritizovat - přímo či v náznacích - nespravedlivé a despotické skutky okupantů. Utěšovali a povzbuzovali svoje utlačované stádce v průběhu všech staletí turecké vlády. Tímto způsobem se Církev chopila i politického vedení svých oveček. Veškeré její úsilí bylo namířeno na sjednocení řeckého národa před okupanty. Při tom Církev neusilovala, aby si naprosto podřídila svůj lid, naopak, sloužila mu a vedla k vítězství.
Mnozí historikové tvrdí, že v letech turecké vlády byla Církev pojítkem všech Řeků. Bez ohledu na to, že poroba zasadila vážnou ránu Církvi, přesto dávala pocítit nezávislost a národní sebeuvědomění a opatrovala řeckého ducha. Rozsévala naději na blížící se osvobození. Historik N. Svoronos píše, že pravoslavná církev, jsouc neoddělitelně spojena s řeckým národem, stanula v čele těch sil, které byly v opozici vůči tureckému vlivu na národní uvědomění, a zachovávala toto sebeuvědomění v těžkých podmínkách osmanské vlády.
Zdroj: www.pravoslavie.ru
Zpět na rozcestník „Pohledy do světových dějin“
Skok na seznam „za dveřmi“
Skok na Homepage