JOZEF PODHRADSKÝ

Autor prvního pravoslavného katechismu pro Čechy a Slováky

 

V letošním roce si připomínáme 130. výročí vydání prvního pravoslavného katechismu pro Čechy a Slováky. Jeho autorem byl Jozef Podhradský, bezesporu zajímavá postava úsvitu našich (československých) novodobých dějin. Tento vysoce vzdělaný muž, básník, pedagog, kazatel, žurnalista i politik, ale především neúnavný hledač pokladu Boží pravdy se narodil 19. dubna 1823 ve Skalici, starobylém městečku moravsko-slovenského pomezí, odkud není daleko do Hrubé Vrbky, rodiště obnovitele českého Pravoslaví vladyky mučedníka Gorazda.

Ve Skalici Jozef Podhradský absolvoval výborně vedenou latinskou školu (z níž vyšla řada pozdějších štúrovců), v Komárně po té gymnasium, kam odešel studovat na přání rodičů, aby se zdokonalil v maďarštině. Zde se Jozef Podhradský poprvé setkává s Pravoslavím v místním chrámu Srbské církve. Během dalších studií na evangelickém lyceu v Bratislavě pak navazuje aktivní spolupráci s řadou osobností srbských vzdělanců, především pak trvalé přátelství se Svetozarem Miletićem, nejdůslednějším srbským žákem Štúrovým. V družném prostředí vrstevníků, ve kterém poprvé za doprovodu jeho kytary zazněla dnešní Slovenská hymna, se Podhradský věnoval studiu theologie, jež završil náročnou profesorskou zkouškou z filosofie, klasických věd a z německé a maďarské literatury. Na pozvání J. Kollára pak nastupuje jako učitel slovenských dětí evangelického sboru v Pešti během revolučního školního roku 1848/1849. Jelikož Kollár je po politických bouřích nucen odejít do Vídně, stává se Podhradský jeho nástupcem v úřadu slovenského kazatele.

Jeho první starostí je vybudování velkého chrámu, pro jehož stavbu dostal od města rozsáhlý pozemek ještě Kollár. Jeho snažení je ale velmi komplikováno situací mezi dvěma evangelickými vyznáními. Většina církevních sborů se začíná přiklánět na stranu autonomistů, kteří se již o patnáct let dříve dostávali do vlivu unionistických snah hraběte K. Zaye, generálního inspektora evangelíků augsburského vyznání. Jednalo se o jakýsi laciný ekumenismus, jehož cílem bylo sjednocení obou evangelických konfesí, které ale nebylo vedeno theologickým pochopením společných reformačních základů, ale národní (maďarisační) myšlenkou a theologicky lhostejným liberalismem. To ovšem vyvolávalo odpor slovenských evangelických kazatelů, odklánějících se od osvícenského náboženského suchopáru.

Bez nadsázky můžeme považovat začátek šedesátých let za období skutečného mučednictví v životě Jozefa Podhradského. Roku 1859 byl vydán císařský patent, který měl upravit vztah mezi státem a oběmi evangelickými konfesemi. Ten zprvu přijala nadpoloviční většina sborů obou vyznání, ale postupným příklonem ke konfesně lhostejným unionistům, jej většina brzy opouští. Podhradský jde proti proudu. Dokládá, že unie je výsledkem dogmatického oslabení a nikoliv theologické synthesi obou směrů a exponuje se za prosazení patentu. Má podporu superintendenta K. Kuzmányho (který je také znám svými kontakty s představiteli Srbské pravoslavné církve) a ideového vůdce důsledného luteránského směru J. M. Hurbana. Jeho odpůrcové přesto najímají lůzu, která ho má vyhnat z fary a po Hurbanově intervenci ve Vídni ho muselo představenstvo města vzít pod ochranu. Podobně tomu bylo i se S. H. Vajanským jehož rusofilství přerůstalo v Pravoslaví a jemuž každý večer hořela před ikonou lampáda, který o této době napsal: “… téměř bez výjimky všichni ti, kteří pěstovali duchovní stránku života, náleží ještě i do druhé historie, a sice do historie slovenské martyrologie. Všichni byli pronásledovaní, vyhánění, věznění, připraveni o majetky, čest a úřad. Mnozí žili za hranicemi vlasti a je taktak ušli strašné smrti! Vše co vypočítává apoštol o svědcích víry, platí o nositelích slovenského psaného slova.” Mezi nimi Vajanský jmenuje i Podhradského, proti němuž nakonec autonomistický pešťský superintendent zahájil vyšetřování, připomínající inkvisiční praktiky.

Podhradský se pešťské farnosti vzdává a krátce působí jako vojenský kněz. V těchto nejtěžších chvílích mu přichází pozvání pravoslavného biskupa Platona (Atanackovića) v Novém Sadu, který Podhradského jako předseda Matice srbské uvádí do srbského kulturního a politického života. Tohoto archijereje si pro ušlechtilou povahu a hlubokou vzdělanost vážil i P. J. Šafárik a během svého novosadského působení ho doporučil historikovi M. P. Pogodinovi, na místo profesora filosofie a filologie na tamním srbském gymnasiu. Novosadský vladyka Platon je mimo jiné překladatelem Svatých Písem do srbštiny a do roku 1839 byl archimandritou fruškogorského monastýru Krušedol, kde 80 let po té, přijme Matěj Pavlík mnišství a historické jméno Gorazd. V novosadském prostředí spolupracuje se svým přítelem ze studií, poslancem S. Miletićem za práva srbského a slovenského národa, podobně jako před nimi rumunský metropolita A. Saguna. V Miletićovi má zastánce při uzavření Matice slovenské, v jejíž prospěch interpeloval v uherském sněmu a když je Miletić odsouzen za vlastizradu, píše Podhradský stať “Miletić i Tercitizam”, kterou si v Srbsku získává značnou popularitu.

Podhradského novosadský asyl spadá do období blížícího se milenia příchodu svatých Kyrilla a Methoděje na Velkou Moravu a tím i zvýšeného zájmu o historické bádání těchto nejranějších křesťanských dějin západních Slovanů, ale i o poznání soudobého Pravoslaví a snah navázat s pravoslavnou Církví nové vztahy, především mezi slovenskými evangelickými kazateli a národně uvědomělými duchovními římské církve. Této situaci velmi napomáhala skutečnost, že mnoho slovenských obrozeneckých intelektuálů udržovalo již dříve vroucí přátelství s představiteli Srbské pravoslavné církve. S metropolitou J. J. Rajaćičem, jehož srdce bylo plné ticha a pokoje, vede roku 1845 při návštěvě fruškogorských monastýrů otcovské rozhovory básník J. Kráľ, za doprovodu ruského matematika a historika umění F. V. Čižova, v přesvědčení, že pravoslavná Církev je mateřskou Církví Slováků. V roce 1853 píše L. Štúr ruskému slavistovi I. I. Srezenskému o případu kněze římské církve Jana Palárika, vydávajícího časopis Cyrill a Method, ve kterém se vyjádřil, že pravoslavná Církev je jedinou cestou sjednocení římskokatolických a protestantských Slovanů, kvůli čemuž byl Palárik internován ve františkánském klášteře. Štúr sám úporně uvažoval o poslání Pravoslaví a na sklonku života se vyznává: “Ó, svatá Církvi našich otců, která jsi svolávala prvé křesťanské požehnání na naše národy! Ó, navrať se k nám! Povznášej naše srdce k tomu, co je nepominutelné a posiluj našeho ducha ke splnění vysokého poslání!” Podhradskému názorově blízký K. Kuzmány v historické skice věnované tomuto jubileu píše, že “náš národ byl po odvržení mrzkého pohanství podle východní bohoslužby nejprve pravoslavný.”

V tomto ovzduší, proniknutého hlubokými sympatiemi tehdejšího slovenského kulturního života k ryzími Pravoslaví, ve kterém M. M. Hodža tvoří velebné hymny oslavující neskonalost Boží lásky inspirované modlitbami byzantské liturgie, se rodí Podhradského zásadní rozhodnutí přijmout Pravoslaví, které dozrálo právě v jubilejním roce 1863 v malebném a starobylém fruškogorském kovilském monastýru. Tento důležitý krok byl vyústěním jeho skálopevného přesvědčení, které teoreticky domýšleli mnozí z těch, co se v té době pokoušeli postihnout dosah výzvy díla apoštolů Slovanů, svědků pravé křesťanské víry. Jedná v duchu výzvy svatého apoštola Jana Theologa, který píše církvi ve Smyrně, jak mu uložil Ten první i poslední a živý: “Buď věrný až do smrti a dám ti korunu života” (Zj 2, 10). Neboť Pravoslaví shledává onou “první láskou” našich velkomoravských předků, kterou opustili, a jimž platí tatáž slova, kterými svatý apoštol Jan nabádá křesťany v Efessu: “..připomeň si, odkud jsi vypadl, a kaj se, a první skutky čiň” (Zj 2, 5).

Aby toto své rozhodnutí učinil zřetelnější, pracuje na Pravoslavném katechismu, který vychází o pět let později (1868) v Novém Sadu a šíří se především mezi Čechy ve Vídni, kde v té době byla snaha zřídit srbskou pravoslavnou obec, s předpokládanou jurisdikcí i nad pravoslavnými Čechy. Chtěl našemu Božímu lidu zpřístupnit Pravoslaví, jež je postaveno na základu, kterým je Vzkříšení Páně a ukázat, že jiného základu nikdo nemůže položit (1K 3, 11), ve smyslu slov svatého apoštola Pavla: “Uvěřil jsem, proto jsem mluvil” (2K 4, 13; Ž 115, 1). Jádro této práce tvoří volný překlad Pravoslavného vyznání katholické a apoštolské Církve východní od kyjevského metropolity Petra Mogily ze 17. století, které však doplnil břitkými exkursy aktuálně reagujícími na tehdejší otázky duchovního života a doslovem, kde předkládá charakteristické rysy Pravoslaví. Dnes nám nezbývá, než upozornit na to, jak v duchovní bídě novověkého člověka, jako zkušený lékař, dokázal nahmatat puls pravdivé křesťanské víry. Podhradskému klasické formulace ústředních článků víry nebyly samoúčelným a od života odtrženým theoretisováním, ale vzácnými směrnicemi pro duchovní život.

“Ovšem hodnota a vzácnost člověka je převeliká, takže všechno usiluje jakoby o závod, aby člověka získalo. Sám Bůh sestoupil na zem a spolu i všichni dobří andělé pracují na tom, aby ochránili a získali člověka pro nebe. Ale i ďábel i všichni zlí duchové pracují a namáhají se, aby získali člověka pro peklo. Proto hodnost naši více máme ctíti a vírou i životem posvěcovati Bohu, že člověčenství naše skrze Krista na trůn velebnosti Božské povýšeno je a že Syn Boží mohl ne tělo naše lidské, ale ku příkladu způsob anděla přijati, a tak zjeviti se na zemi. On ale přednost dal člověku, nevzal na sebe způsob anděla, ale způsob člověka: ‚A vysvobodil ty, kteříž bázní smrti po všecken čas života podrobeni byli v službu. Neboť nikoli nepřijal andělů, ale símě Abrahamovo přijal” (Žd 2, 15-16). Tato ale veliká hodnost naše ukládá nám i velikou povinnost o svrchní věci hlavně pečovat, a ne o zemské: ‚To tedy ciťte při sobě, co i při Kristu Ježíši, kterýž jsa v způsobu Božím, nepoložil sobě toho za loupež rovný býti Bohu. Ale sebe samého zmařil, způsob služebníka přijav, podobný lidem učiněn. A v způsobu nalezen jako člověk ponížil se, poslušný byv až do smrti, a to smrti kříže.‘(Fp 2. 5-8).”

Při výkladu orthodoxie Podhradský vychází z předpokladu, že pravda Ježíše Krista nepodléhá změnám, dobovým vlivům a náladám a že víra, která chce spočinout na spolehlivém základě, se neobejde bez jasných věroučných formulací, bez logiky a přesného vyjádření. Zpochybňuje tak náboženský subjektivismus a zmatky své doby, podtrhuje objektivní autoritu pravdy Boží v Ježíši Kristu, který je včera i dnes tentýž na věky a hájí autoritu Písma svatého proti rozkladu a skepsi. Pozoruhodné jsou však jeho komentáře na trinitární články víry, kterým věnoval nemenší pozornost a jež byly předmětem útoků rozumářsky založených protestantských unionistů, kteří v zájmu maďarisace vyprazdňovali věroučnou náplň obou reformačních vyznání odvarem tehdy módního náboženského volnomyšlenkářství, jež vyrůstalo z vyvětralého racionalismu. Tento směr představovali např. profesor filosofie na bratislavském lyceu M. Greguš, který zavedl maďarštinu jako vyučovací jazyk a profesor praktické theologie E. V. Schimek, o němž se J. M. Hurban vyjádřil, že “místo Svatého Ducha chce ducha 19. století a svátosti jsou pro něho jenom ceremonií.”

Z pokáleného učení o Svaté Trojici plynou celé potoky zmatených citů, myšlenek a vůle, jak v životě jednotlivců, tak i v životě Církve, státu a národa a to i v samém literárním vývinu jejich, neboť veškeren život, umění a vývin se pohybuje v chápání Trojice jako okolo svého centrálního slunce a živototvorného kořene. Dost malá disonance v tomto základním učení se ozývá jako neupokojená ozvěna z celého duchovního života a v samém člověku, jakožto obrazu Svaté Trojice, zmýlená je rovnováha, potrhaná jednota a Božská harmonie i v duchu lidském je neúplná a neuspokojená. Jak se zajisté chápání Svaté Trojice přelévá do života toho kterého národa, takový je i život, umění, slovem všechno národa tohoto.”

Zdá se až neuvěřitelné, jak plně si Podhradský byl vědom dopadů základních dogmat křesťanské víry na duchovní život jednotlivce i společnosti, kterým věnují pozornost i velcí theologové dneška, mající však před sebou obraz celého odlišného vývoje křesťanských společenstev v podstatně širším časovém obzoru (např. V. Lossky, L. Uspenskij...). Zároveň je však Podhradský přesvědčen o možnosti dialogu mezi protestanty a pravoslavnými, pokud evangelické církve zůstanou věrny svým vlastním základům a nenechají se ovlivňovat různými myšlenkovými systémy. I nadále si váží mnoho původních hodnot, jež vedly ke vzniku reformace, ale považuje za nutné tuto cestu završit jejich obrodou v duchu Pravoslaví.

“Velebný a svatý jest zpěv církevní, který se u evangelíků slovanských jazyků vyvinul tak, že nikde na světě páru nemá. Zpěv tento je květ nebeský, z kořene ducha Kristova. Mnohé útěšné melodie, které jsou od husitů a od Bratří moravských, u nichž se z prvotního Pravoslaví až donedávna mnoho zachovalo, mohl vskutku jen ten duch utvořiti, který povznesený až do samého nebe, tam zpěvy andělské slyšel a pak na zemi jich rozšířil. Při evangelických službách Božích, když se zpěvy tyto zpívají, přítomný jest vždycky i Kristus Pán, neb však on sám pověděl, že kdekoli se shromáždí dva neb tři ve jménu Jeho,že on jest uprostřed nich. Představme si již sobě jedny evangelické pocty Boží, kde se v chrámě shromáždilo pět nebo šest tisíc lidí a zpívají k. p. píseň z Tranisciuse 303 ‚My všickni věříme.‘ Přítomný Kristus Pán spolu zpívá se zástupem píseň převelebnou, svatou, melodii její vznešenou, jížto chóry andělské svatou ozvěnu posílají na zem. Když se přejde na verš 4: ‚My všickni věříme i v Ducha Svatého, jenž pochází od Otce i Syna…‘ tu Kristus Pán i chóry andělské v nebi přetrhnou, zamlknou, nebo Syn Boží, který byl předpověděl u Jana 15, 26 o Duchu Svatém toto slovo: ‚Kterýž z Otce pochází…‘, nemůže nyní se zástupem zpívati tomuto slovu něco protivného.Tolik důkaz toho, že malé zmýlení v učení o Trojici Svaté zasahuje ve svých následcích do všelikého počínání našeho. Proto nemáme nikdy práva proměniti v Písmě Svatém ničeho, aniž co přidávat k něčemu zřetelným slovům jeho protivného. Kristus svědčí o Duchu Svatém, že z otce pochází, a proto Církev pravoslavná při tomto prvém a starém a starém učení víry zůstává a drží ho pevné a nezměněné.”

Závěr katechismu svědčí, že již v minulém století Podhradský svěže uvažoval o stále platné otázce vztahu křesťanů ke světu, kteří se nikdy nesní zříci svého poslání být solí země. Nepřestával zdůrazňovat, že ryzí a čisté křesťanství nesmí mít nic společného s idealistickým sněním, ale je postaveno do světa, aby jej oslovovalo a přetvářelo v obec Boží. Dokazuje, že je možné evangelium přiblížit i soudobému člověku i při zachování základních článků víry v jejich nenarušené celosti a vyznavačské údernosti. Zřetelně pak podtrhuje fakt, že Pravoslaví se tomuto poslání nezpronevěřilo.

“A tu leží nejhlavnější rozdíl mezi Církví pravoslavnou a mezi všemi ostatními a pozůstává v tomto: dosavaď je Kristus jednostranně pochopen a jen půl Krista, jakoby se uskutečňovalo v křesťanství, když se výlučně pečovalo toliko jen o budoucnost člověka po smrti, o přítomný život na zemi pramálo. Církev pravoslavná pojala křesťanství v úplné celosti. Hlavní věčná péče Církve křesťanské jest spasení duše na věčnosti. Ale člověk není a nebude nikdy jen holý duch. On žije na tomto světě duchovně-tělesný život. On jest měšťanem dvou světů. Pravé křesťanství pečuje o jeden i o druhý svět, pečuje i o to, aby člověk na věčnosti stal se blahoslaveným, na zemi této ale aby byl co možno nejšťastnějším skrze víru křesťanskou. I tato země jest částečka království nebeského, jest ona plačlivé údolí, ale Církev Krista má i tento svět proměňovati člověku v předsíň nebeskou. Tj. svatá a milostivá vůle Boží. Kdo vůli této ve světě napomáhá i z té duchovní i z té tělesné stránky, ten jest pravým křesťanem. A to činí, tam směřuje Pravoslaví. Jeho tedy království přijdiž k nám!”

Tato víra byla podhradského životní silou, která mu pomáhala snášet všechna protivenství, která jeho životní cestu překřížila, aby tím rostla i jeho víra. A v letech osmdesátých přicházejí další zkoušky. Odchází do Somboru, kde je po marném úsilí udržet srbské pobočky tamního gymnasia pensionován. S pomocí protojereje F. M. Rajevského odchází do Petrohradu a po několikaměsíčním pobytu zpět do Srbska, kde od roku 1888 působil jako učitel na gymnasiu v Bělehradě.

Až jako devadesátiletý stařec odchází ke svému Stvořiteli 13. listopadu 1915 v Jagodině, kde podlehl válečným útrapám. Až do druhé světové války přicházeli k jeho hrobu na Avale vděční žáci, které vyučoval, aby se při panychidě pomodlili za pokoj duše toho, na němž došla naplnění slova proroka Daniele: “Ale ti, kteříž jiné vyučují, stkvíti se budou jako hvězdy na věčné věky.” (Da 12, 3).

Podle článku V. Buchty v Pravoslavném theologickém sborníku X/1983
připravil Prokop Hoffman





<-<-Skok na Homepage