Stránka věnovaná osobnosti archimandrity Andreje

Občanským jménem Vsěvolod Kolomacký. Známý jako kněz, stavitel pravoslavných chrámů (projektoval i stavěl), ikonograf, neuvěřitelně pracovitý člověk, mnich - asketa, podivuhodný člověk - pravoslavný křesťan...

Přišel ze Zakarpatí pomáhat sv. vladykovi Gorazdovi II. budovat českou pravoslavnou církev. Později o tom prohlásil náš svatý mučedník, že v osobě tohoto kněze mu Bůh seslal anděla s nebe.

Článek o archimandritovi Andreji: Boj výborný bojoval (Český pravoslavný kalendář 1995)




Zde budou články z kalendářů + foto a dal. (přehled stavitelského a  ikonopiseckého díla)

Zatím viz stránku obrázků některých z moravských pravoslavných chrámů, které stavěl archimandrita Andrej (Kolomacký).

Stručně o osobnosti archimandrity Andreje

*8.2.1896 +13.2.1980

Archimandrita Andrej (Kolomacký) se narodil jako Vsevolod Kolomackij 8.února 1896 nedaleko Kyjeva v rodině zbožného chrámového žalmisty jako nejmladší z pěti dětí. Od dětství navštěvoval chrám a získal tak hluboký vztah k pravoslavné bohoslužbě. Pravděpodobně v roce 1909 dílem na přání tatínka, dílem na základě vlastního odhodlání sloužit Bohu jako kněz, nastoupil chlapec na duchovní učiliště v Kyjevě-Podolí. Nebylo mu však Bohem dopřáno učiliště dokončit. 1.srpna 1914 byla v Rusku vyhlášena všeobecná mobilisace a teprve osmnáctiletý Vsevolod se hlásí jako dobrovolník do armády. Byl vždy vychováván v tradiční lásce k panovníkovi, monarchickému zřízení a vlasti. Armádní komise jej však nepřijala. Jako důvod byla uvedena zásadní vada zraku – Vsevolod byl od dětství silně krátkozraký, měl na obou očích jedenáct dioptrií. V roce 1916 se začaly v Rusku formovat takzvané Československé legie, jednotky z vojáků české a slovenské národnosti, kteří dezertovali z rakouské armády. Do těchto legií byl panslavisticky smýšlející mladík přijat. V řadách čsl. legií pak bojoval až do roku 1919. V bojích byl celkem sedmkrát raněn a obdržel celou řadu vyznamenání. Po odchodu legií se Vsevolod Kolomackij připojil k Dobrovolnické („Bílé“) armádě generála Děnikina. Po porážce této armády Rudými byl pak v srpnu 1920 evakuován jako mnoho dalších z Krymu do Gallipoli v Malé Asii a poté do Rumunska, a protože mu hrozila repatriace do Sovětského Ruska, přešel ilegálně hranice do Československa.

Zde v roce 1922 získal velmi rychle československé občanství a stal se důstojníkem československé armády v Mukačevě. Avšak vojákem být nechtěl, toužil po kněžské službě. Svou službu se zbraní v ruce vždy chápal jako dějinami předloženou výzvu mimo svou vůli. S pomocí Červeného kříže se mu podařilo dostat do Československa z Charkova svou snoubenku Jelisavetu Vlasenko. V roce 1923 se žení a v lednu 1924 je archiepiskopem Venjaminem (Fedčenko) vysvěcen na diákona a posléze na kněze. Odchází jako mladý duchovní do malé vesnice Russkoje u Mukačeva.

Jako téměř všude na Podkarpatské Rusi té doby, mají i v této vsi ti, kteří se rozhodli vrátit se k Svatému Pravoslaví z Unie, potíže s úřady. Ačkoli třeba i celá ves přešla zpět k Pravoslaví, chrámy zůstávaly v držení „řecko-katolické“ církve. Na pozadí těchto potíží se mladý otec Vsevolod rozhodl ve vsi Russkoje postavit malý dřevěný chrám pro své věřící. Hrubá stavba byla hotova za čtyři dny! Zpráva o mladém knězi se roznesla po okolí. V nejbližších letech staví v okolních vsích dalších pět chrámů. První z nich v obci Rakošino je dnes hlavním chrámem mužského monastýru Přesvaté Bohorodice. Mezitím však otce Vsevoloda postihla těžká životní zkouška. V roce 1927 umírá mátuška Jelisaveta i dcerka Klavdije a otec Vsevolod zůstává sám s malým synem Danielem.

Nezlomen touto zkouškou, pokračuje ve své službě Bohu. Staví další chrámy, mezi jinými i katedrální chrám v Užhorodě, na Podkarpatské Rusi celkem osmnáct církevních staveb (v letech 1926-38). V roce 1933 se o mladém knězi doslechl i svatý novomučedník biskup Gorazd, jehož mladá misijní eparchie měla tehdy v Čechách a na Moravě pouze dva chrámy. S požehnáním srbského biskupa mukačevského Serafíma odchází otec Vsevolod na Moravu a staví zde během třicátých let a na počátku let čtyřicátých ve střední Evropě jedinečný soubor sedmi, stylem čistě pravoslavných, zděných chrámů, z nichž nejvýznamnější je katedrála v Olomouci. Otec Vsevolod Kolomacký se tak stává skutečným apoštolem západních Slovanů a jejich osvětitelem, pravou rukou svatého biskupa Gorazda.

Sv. biskup mučedník Gorazd II. jednoho letního dne roku 1939 světil základní kámen třebíčského pravoslavného chrámu a ve slavnostním projevu mluvil o jeho příštím staviteli (otci Vsevolodu Kolomackém) jako o „andělu, kterého mu seslal sám Bůh“. (Ze vzpomínek na archim. Andreje od prot. Miroslava a Darji Mužíkových)
Druhá světová válka přinesla českému národu i jeho pravoslavné církvi nesmírné utrpení. Část pravoslavných křesťanů se otevřeně zapojila do odboje proti německé fašistické okupaci. Parašutisté vyslaní exilovou londýnskou vládou našli po vykonání atentátu na říšského protektora R.Heydricha útočiště v kathedrálním chrámu sv.Cyrila a Metoděje v Praze. Po prozrazení úkrytu byl vladyka Gorazd a kněží kathedrály otcové Petřek a Čikl s příbuznými popraveni, všichni kněží posláni do Německa na nucené práce, eparchie vladyky Gorazda rozpuštěna a její majetek zabaven. Také otec Kolomacký je poslán do Německa, ale po roce je vrácen do Prahy kvůli špatnému zraku. V Praze pak koná pod hrozbou trestu smrti tajné pravoslavné bohoslužby a v roce 1945 se také činně účastní Pražského povstání proti Němcům. S katakombním obdobím pražským v letech 1943-45 je také spojena jedna kuriosita života otce Andreje – ač poloslepý, pracuje jako kreslíř a animátor ve filmových studiích a stal se spoluautorem vůbec prvního animovaného českého filmu "Svatba v Korálovém moři".
Úsměvným detailem tohoto za protektorátu vzniklého filmu je chobotnice tancující při podmořské oslavě „kozáčka“. Ani v době nacistické okupace se nebál otec Vsevolod riskovat, že bude obviněn jako protistátní diverzant, a projevil své rusofilství.
Po skončení války přijímá otec Vsevolod mnišství v legendárním ruském monastýru v Ladomírové na Slovensku se jménem apoštola Ondřeje, osvětitele Slovanů. Do roku 1948 ještě staví několik velkých zděných chrámů, např. v Medzilaborcích, Stakčíně a Prešově na Slovensku a v Kroměříži na Moravě. Stává se také duchovníkem semináře nově otevřené theologické fakulty v Prešově a blízkým spolupracovníkem metropolity pražského Jelevferije, tehdejšího prvohierarchy pravoslavné církve v Československu.

V roce 1952 však i na něho dopadlo nepřátelství nového komunistického režimu – je zbaven všech funkcí na fakultě v Prešově i v eparchii a poslán do malého města na severu Čech, 1 km od německé hranice, do Rumburku. Zde žije 5 let po domech věřících, bez vlastního domova, pronásledován tajnou policií a pomluvami, v letním období pak pomáhá upravovat po celých Čechách bývalé katolické, starokatolické a evangelické kostely pro potřeby pravoslavné církve (nové chrámy se již v 50.letech stavět nesměly). Až v roce 1957 získává zpola zničený bývalý poutní katolický kostelík s farou na Strážném vrchu za Rumburkem. Jako 61letý provádí kompletní opravu chrámu i fary. Stráví zde posledních 23 let svého bohatého života.

Až do roku 1977, tedy do svých 81 let, jezdí po celém bývalém Československu a staví, opravuje, buduje ikonostasy, provádí plnou ikonografickou výzdobu chrámů. Sám říkával: „Mým monastýrem je celé Československo.“

Za svůj život tak pomohl zbudovat neuvěřitelných 90 pravoslavných chrámů, z nichž téměř 20 bylo zcela jeho dílem, od projektu a výběru místa až po svěcení křížů a zvonů na chrámu.

Když archimandrita Andrej (Kolomacký) 13.února 1980 zesnul v Pánu, ztratila v něm Pravoslavná církev v Československu jednu ze svých největších postav sahající až k hranici svatosti. Odešel skutečný novodobý apoštol, člověk, který mohl svědčit o Kříži Páně – prošel třemi válkami, byl mnohokrát raněn, ve svých 24 letech ztratil vlast, o několik let později ovdověl a přišel o dceru, byl vězněn a mučen Gestapem i komunisty. Během svého života úzce spolupracoval nebo se setkal s mnoha svatými – svatým novým mučedníkem biskupem Gorazdem, svatým novým mučedníkem Dositejem, metropolitou záhřebským, ctihodným Justinem Popovičem, ctihodným Alexijem Karpatoruským (Kabaljukem) a dalšími. Zanechal po sobě 90 pravoslavných chrámů, z nichž velká většina dodnes slouží pravoslavné Církvi. Přes své utrpení nebyl zahořklým člověkem, do posledních dní byl neuvěřitelně vitální, pracoval i osmnáct hodin denně na stavbách, často o chlebu a vodě, temperamentní, vynikající vypravěč a obdivovatel Dostojevského, přesvědčený monarchista, který předvídal pád komunismu, výborný znalec liturgické praxe, opravdový pravoslavný kněz a mnich. Ačkoli neměl potřebné vzdělání, nebyl vystudovaným architektem, stavebním inženýrem, neměl výtvarné vzdělání, zvládl budovat, zhotovit či připravit vše, co bylo zapotřebí k životu Církve – stavěl chrámy, šil roucha, sloužil bohoslužby, učil, bojoval jako voják. Neuvěřitelný byl jeho způsob psaní ikon: v posledním desetiletí svého života si kvůli špatnému zraku (vážně poškozenému těžkou prací a vysílením) často nosem rozmazával to, co již napsal (tj. namaloval). A když zdobil chrám, vždy musel mít někoho, kdo mu podával odložené náčiní. V opačném případě i několik hodin lezl po kolenou po chrámu a hledal ztracený štětec…

Lékař vyšetřující v 60. letech příčinu jeho zrakové vady prý s údivem konstatoval, že špatné vidění je způsobeno poškozením mozku, a uvedl, že se s podobnými případy setkal naposledy na konci druhé světové války, kdy se navraceli bývalí vězni přeživší nesmírné utrpení koncentračních táborů.
Po zesnutí otce Andreje byla farnost v Rumburku 18 let neobsazena a chrám opět pustl. Od roku 1998 jsou farnost i chrám s Boží pomocí postupně obnovovány, vždy v únoru se zde schází množství poutníků v čele se svými hierarchy a duchovenstvem, aby vzpomněli i světlou památku stavitele chrámů archimandrity Andreje (Kolomackého).

Věčná paměť! Otče Andreji, pros Boha za nás!

Více zde: http://www.pravoslavirumburk.cz/archimandrita-andrej-kolomacky/







<-<-Skok na Homepage

NAVRCHOLU.cz