Dlouhé váhání mám za sebou, když se nyní odhodlávám podělit se s Vámi o svůj nejmocnější duchovní zážitek posledních měsíců. Nerozdělit se mi však nedovoluje... svědomí. Ten zážitek je velmi prostý: ztratil jsem přítele. Možná i nejlepšího. Ne že bych ho již nikdy neviděl, vídáme se, ovšem - mimo jiné - již spolu nepřijímáme z jednoho kalicha. Můj přítel, taktéž po mnoha duchovních bolestech, opustil naši místní pravoslavnou církev. Setrvat mu nedovolilo totéž, co mě nyní nutí psát: svědomí. Odešel pod omofor jiného pravoslavného biskupa. S jeho krokem, a považuji za nutné to nanejvýš zdůraznit, jsem nesouhlasil a nesouhlasím, leč chápu ho. Jsou názory, s nimiž se neztotožňuji, ale rozumím jim. Hlavním důvodem jeho odchodu jest: ekumenismus a modlitební společenství s nepravoslavnými. A také tvrzení některých našich nejmenovaných duchovních v tom smyslu, jako kdyby Církev byla totožná nikoliv s církví pravoslavnou, ale celým křesťanstvem. Tyto věci vyhnaly mého přítele z naší církve a - ať se to komukoliv líbí nebo ne - stojí na počátku toho, že se naše místní církev ocitla ve stavu faktického schismatu.
Po těchto událostech dostaly pro mne zprávy o účasti našich duchovních na ekumenických bohoslužbách další rozměr. Jsou pro mne, jak si možná mnozí ekumenisté přejí, osobní záležitostí. Bolí mě. O něco mne totiž tyto modlitby připravily. Vím, co ihned mnozí namítnou: nebyl to ekumenismus, nýbrž zélotství mého přítele, co mě o něj připravilo. Je-li ovšem v tomto spor, není třeba se ptát, který názor je pravoslaví vlastnější, když jejich nositelé nejsou schopni stát u téhož prestolu, přijímat z téhož kalicha? Cožpak pravoslavná církev nedávala staletí najevo, co soudí o západních vyznáních? Mohli bychom vidět svaté církevní otce, jak se drží za ruce s ikonoborci a modlí se s nimi, jak žehnají zároveň s papežem nebo jak uznávají církevnost těch, kteří nectí Bohorodici? Není-li, pak je třeba, aby nositelé názorů mladších a nezvyklejších přesvědčili v církvi své bratry s názory staršími a vžitějšími, a ukáže-li se to nemožným, aby v zájmu Církve ustoupili, neboť převažující a starší tradice a praxe má přednost před sebeosvícenějším "theologumenon".
Ztratil jsem přítele a naše místní církev ztratila kanonickou jednotu, kterou vydobývala dlouhá desetiletí. Patrně by nebylo vhodné tyto věci zlehčovat. Ekumenismus rozděluje pravoslavné po celém světě. Osobně jakoukoliv účast v ekumenismus odmítám a vede mne k tomu, myslím, velmi přirozený názor: zdá se mi duchovně nezodpovědné a nanejvýš dobrodružné usilovat o spojení s nepravoslavnými za cenu rozdělení mezi pravoslavnými. Navíc chovám hlubokou pochybnost o prospěchu ekumenismu pro pravoslavnou církev. Pokojný vladyka Dorotej si krátce před svým zesnutím povzdychl, že skrze ekumenismus nebyl do církve přiveden jediný člověk. Ani já jsem takového nepotkal. Zato potkávám ty, které z církve odvedl. Není tedy konečně čas zamyslet se nad tím, jaký prospěch má naše církev z ekumenismu?
Nedosti na tom: je zde ještě jedno vážné nebezpečí z hlediska pastýřského. Ekumenismus již brzdí a bude brzdit příliv mladého českého živlu do církve. Pro dnešního mladého člověka u nás je pravoslaví cestou přinejmenším těžkou. Jsou i (nebo jen?) lehčí. Proč si ovšem vybrat pravoslaví, je-li římský katolicismus také plný a spásonosný? Zamýšleli se vůbec někdy ekumeničtí duchovní nad důvody, které dnes mladé lidi přivádějí do pravoslavné církve? Vždyť přece naprosto nestačí, aby se jim "líbila". S takovým základem nelze přestát žádnou těžší zkoušku. Jestliže se ovšem takový člověk po svém vstupu do pravoslavné církve dozví, že nepravoslavní jsou pouze křesťany "jiné tradice"... proč tedy nešel ke katolíkům? Cožpak není jasné, že podobné názory činí z nás, pravoslavných českých konvertitů, směšný spolek jakýchsi slavjanofilů a že na takový spolek snižuji celou místní pravoslavnou církev? Ano, kvůli tomu odešel můj přítel. Po velkém zápase opustil před lety CČSH (církev českosl. Husitskou) a stal se pravoslavným. A když se to stalo, naznačili mu ekumeničtí duchovní, že tam mohl (a snad i měl) zůstat. Uvědomují si toto vše ekumenisté? Uvědomují si, že mladí čeští konvertité jsou nutně a přirozeně nositeli důrazů na jedinečnost pravoslaví? Uvědomují si, že když v převážně nekřesťanské a nepravoslavné společnosti podporují "křesťanství", ničí tím naše (menšinové) pravoslaví? My přece potřebujeme dobře vědět, proč jsme pravoslavní!
Nechceme-li přicházet o další syny a dcery církve, jako jsme již o některé přišli, je nutné, abychom zásadně přehodnotili jakoukoli účast v ekumenických modlitbách. To není volání po náboženské nesnášenlivosti, nýbrž po upřímnosti vůči sobě samým. Měli bychom střízlivě zhodnotit výsledky 80 let ekumenismu. Jsou přinejmenším rozporuplné. V takovém případě bude moudré, jestliže se přikloníme k opatrnosti. Nebo jsme již zapomněli, jak svatá je modlitba? Už nevíme, že společná modlitba je možná jen při společné víře? Nevidíme, že když se modlíme s těmi, kteří se nesklánějí před věčnou pravdou svatého pravoslaví, oddělujeme se od těch a rouháme se těm, kteří pro ni v minulosti trpěli? Už jsme opravdu tak duchaprázdní, že nerozeznáme, co je ze světa a co od Boha? Cožpak už ve své mělkosti nejsme s to nahlédnout plytkost a povrchnost ekumenických konferencí? Cožpak jsme se nepoučili, že tam, kde byla včera zpochybněna jedna církev, tam dnes již je zpochybňován jediný Bůh?
o. Antonij
(Článek pro Hlas Pravoslaví ze dne 4. prosince 2001)