O blaženém zbožném knížeti Rostislavovi
»Jako velký císař Konstantin«
|
|
Modlitební vzývání sv. Rostislava |
- těmito slovy končí list cařihradského pravoslavného patriarchy
sv. Fótia, který doručili roku 863 byzantští poslové z Cařihradu velkomoravskému
knížeti Rastislavovi.
Moravané byli jedním z mnoha slovanských kmenů, ke kterým patřili Glomači,
Obodriti, Gliňané, polabští Srbové, Veletové, Suslové, pomořští i alpští
Slované. Téměř celá bývalá „Německá demokratická republika“ byla kdysi
obývána slovanskými kmeny – až po ostrov Rujanu, o čemž svědčí místní názvy.
Všechna tato místa obcházel a plakal nad nimi slovenský básník Ján Kollár
ve své slavné básni Slávy dcera. Všechny tyto slovanské kmeny byly poněmčeny,
až na malou výjimku (zbytky Lužických Srbů v současném Německu), neboť
byly pokřtěny západními latinskými německými misionáři. Němečtí panovníci
rozšiřovali neustále svá území směrem na východ pomocí meče a kříže. Píší
o tom dokonce i němečtí historikové, jako např. Dr. A. Baumstark ve svém
díle Základní protiklady východního a západního křesťanství na str. 24
– 29. Hovoří tam: „Ať již Slované chtějí nebo nechtějí, budou našemu
(tj. německému) království podrobeni.“ Takto psávali do Říma němečtí
biskupové v r. 900. V podobném smyslu píše i německý historik Ernst Dümler
ve svém díle Dějiny východofranské říše, kde se zmiňuje o tom, jak si počínali
Němci při pokřesťanšťování Slovanů:
„Podmanění barbaři (takto nazývali Němci Slovany) museli přijmout křesťanskou
víru – ať již z přesvědčení, nebo bez něj. Zde právě tak jako jinde si
kříž získal domovské právo, které mu před tím rychlým náporem vydobyl meč.
Při rozdělování dobytých území přidělili pasovským biskupům jako jejich
diecési Východní marku a horní Panonii. Slovanské území bylo zaplaveno
německými kolonisátory, mezi nimiž byli na prvém místě Bavořané. Široké
lány země dostaly bavorské kostely a kláštery, ostatní území připadlo světským
hodnostářům, ať již jako skutečný dar, či jako neoprávněně přivlastněné.
Lidé, kteří na těchto územích bydleli, museli odvádět novým pánům dávky.“
Toto vše viděl kníže Rostislav a snažil se zabránit úplnému podrobení a poněmčení Slovanů. Dobře věděl, že tam – daleko na východě existuje velká pravoslavná říše, Byzanc, „ze které na všechny strany dobrý zákon vychází“ (viz Život sv. Konstantina-Cyrila). Věděl dobře, že byzantští misionáři hlásají křesťanskou víru jiným národům a že při šíření křesťanství používají pouze kříž. Nakonec se tento byzantský víceramenný kříž dostane i do státního znaku Slovenské republiky.
V době, kdy Rostislav vyslal své posly do Cařihradu, byl již křesťanem. Protože na Velké Moravě už působili mnozí misionáři „z Vlach, z Řecka a Němec“, není známo, který misionář ho pokřtil. Mohl být pokřtěn i některým řeckým misionářem, neboť z Řecka i z okolí Benátek, které tehdy patřily Byzanci, přicházeli na Velkou Moravu zanícení misionáři hlásat místním Slovanům slovo Boží.
Je pravdou, že se Rostislav nejprve prosil Řím o vyslání misionářů, kteří ovládají jazyk Slovanů (aby působili jako protiváha proti politicky podbarvené misii německé), ale tehdejší papež Mikuláš I. jakožto spojenec německého krále Ludvíka Němce to odmítl. Papež věděl, že němečtí misionáři šíří křesťanství latinské a že zároveň poněmčují národy, které křesťanství přijímají. Je zřejmé, že papeži nezáleželo především na křesťanství, ale šlo mu o dobré vztahy s německými panovníky; dával tedy přednost politice před Bohem...
Byzantský císař Michal III. vyhověl žádosti Rostislavově a poslal k nám, jak je každému známo, svaté bratry Konstantina – Cyrila a Metoděje. Potěšil se kníže Rostislav, že jeho poslové tak dobře splnili úlohu, kterou jim svěřil. Radostí ho naplnil i list, který s sebou svatí bratři donesli, napsaný cařihradským patriarchou sv. Fótiem a Michalem III. podepsaný.
Nevyskytuje se v něm žádná politika, převládá náboženský obsah. S velikou
radostí dnes každý pravoslavný křesťan čte Fótiova slova v tomto překrásném
listu. Cařihradský patriarcha sv. Fótios psal: „Bůh, který přikazuje
každému národu dospět k poznání pravdy a dosáhnout vyššího postavení, shlédl
na tvoji víru a úsilí; učinil to nyní v našich letech a zjevil písmena
pro váš jazyk, kterých dříve nebylo, ale teprve od nedávna jsou, abyste
byli i vy připočteni k národům velikým, kteří Boha chválí svým rodným jazykem.
A tak jsme ti poslali toho, komu je zjevil, muže vzácného a pravoslavného,
velmi učeného, filosofa. Hle, přijmi tento dar větší a hodnotnější nad
všechno zlato a stříbro a drahé kamení a veškeré pomíjivé bohatství. Usiluj
spolu s ním směle upevnit dílo a z celého srdce hledat Boha; ani spásu
pro celé společenství nezavrhuj, ale všechny povzbuzuj, aby nelenili, ale
nastoupili cestu pravdy, abys i ty – přivedeš-li je svým úsilím k poznání
Boha– přijal za to svou odměnu v tomto i budoucím životě, za všechny duše,
které věří v Krista, Boha našeho od nyní až na věky, a zanechal svoji světlou
památku příštím pokolením podobně jako velký císař Konstantin“
(ze Života sv. Konstantina – Cyrila).
Svatí bratři přišli přes Bulharsko na Moravu v prvé polovině roku 863 a začali hlásat křesťanskou víru slovanským jazykem, kterému se naučili ve svém rodišti, v Soluni – v okolí tehdy žilo mnoho Slovanů a „Soluňané všichni čistě slovansky hovoří“ (ze Života sv. Metoděje). Založili i prvou bohosloveckou školu na našem území, jejímiž pokračovatelkami jsou současné pravoslavné bohoslovecké školy v českých zemích i na Slovensku. Lid se okolo nich shromažďoval ve velikém množství a je pravděpodobné, že latinsko-slovanští kněží, vyučení německými misionáři, opouštěli latinský obřad a začínali sloužit bohoslužby tak, jak sloužili sv. Konstantin a Metoděj – tj. obřadem východním. Je možné předpokládat, že svatí bratři přebývali v sídle Rostislavově, takže i on se účastnil na jejich byzatsko-slovanských bohoslužbách.
Činností svatých bratří byly ohroženy zájmy německých latinských kněží
nejen po stránce hmotné, ale i národnostní a církevně-politické. Proto
již roku 864, to jest po roce působení sv. Cyrila a Metoděje na Velké Moravě,
vyslal německý král Ludvík proti Rastislavovi vojenskou výpravu. Tuto výpravu
požehnal ve svém listě i papež Mikuláš I., když psal: „Když oznamuješ,
že věrný král (myslí se – Ludvík) pomýšlí odjet do Tulmu, aby tam upevnil
mír s bulharským králem a přinutil Rostislava chtě-nechtě pokořit se, prosíme
všemohoucího Boha, aby anděl, který byl s patriarchou Jakubem, byl i s
ním (s Ludvíkem) a se všemi jeho lidmi, aby dobře připravil jeho cestu,
aby se v pokoji a radosti vrátil do své země“
(z listu papeže Mikuláše I. z r. 864).
Nakonec dosáhli němečtí latinští kněží přece jen svého. Svatopluk vydal Rostislava (svého strýce) Němcům, ti ho oslepili a odsoudili k doživotnímu žaláři; v jejich vězení skonal. Na Velkou Moravu se tedy již nikdy nevrátil a nespatřil, jaké skvělé dílo vykonali svatí bratři mezi moravskými Slovany. Jejich přičiněním se stali téměř všichni Slované (Rusové, Ukrajinci, Rusíni, Bělorusové, Bulhaři, Srbové, Černohorci, Makedonci) pravoslavnými východními křesťany, díky čemuž zůstali pravoslavnými až do dnešních dob.
Za to vše patří Rostislavovi naše díky, chvála a též mučednická koruna, kterou jistě přijal od Boha, neboť se připodobnil svatému „velkému císaři Konstantinovi“. Díky mu vzdávají všichni Slované za to, že je svým velkým jasnozřivým činem uchránil před poněmčením, a tak mohly vzniknut slovanské státy – včetně velké Rusi, nad kterou slunce opravdu (i duchovně) nikdy nezapadá.
Mgr. Pavel Tkáč;
přejato ze slovenského pravoslavného časopisu Odkaz Cyrila a Metoda; redakčně
upraveno
Velkomoravský kníže Rostislav, který pozval na Velkou Moravu před tisíci lety z Byzance svaté bratry Cyrila a Metoděje, bude ještě letos (psáno v r. 1994) - dá-li Bůh – místní pravoslavnou církví kanonisován, neboli prohlášen za svatého. Do počtu svatých bude slavnostně připočten v Prešově dne 29. října a v Brně v neděli dne 30. října 1994 l.P.
Zpět na cyrilometodějský rozcestník
